30. března 2022

Starší žena a mladý milenec

Věkově nerovné páry budí pozornost, mladší osoba je vždy podezírána ze zištnosti, protože starší propast věku zpravidla vynahrazuje bohatstvím, o něž se mladší rád(a) podělí, a/nebo mocí a slávou, která pak přinejmenším v bulváru uvede ve známost i bezvýznamnou osobu, o které veřejnost dosud neměla nejmenší tušení. 

Nejčastěji tím výrazně mladším je žena. Bohatí a slavní muži, kteří se dožívají vyššího věku a sexuální přitažlivost partnerky je pro ně hlavním kritériem, partnerku za život několikrát inovují a věkové rozpětí se pak stále zvětšuje. Vztah starý muž – mladá žena jsem už i s příklady a riziky úmrtí náruživých seniorů rozebíral v článku Zamilovaný stařec a teď se pokusím o totéž v opačném gardu. A i zde doplním umělecké ztvárnění nerovného vztahu, německý renesanční malíř Lucas Cranach starší (1472-1528) vedle mnoha obrazů starce a děvčete namaloval i Mladého muže a starou ženu (někdy mezi roky 1520-1522), obraz vlastní Szépművészeti Múzeum v Budapešti.



Zářným příkladem z historických osobností byla ruská carevna Kateřina II. Veliká (1729-1796). Původem německá vévodkyně Sofie Augusta Frederika se po sňatku r. 1745 s ruským následníkem trůnu na carském dvoře rychle emancipovala a na rozdíl od svého infantilního a po prodělaných neštovicích navíc odpudivého chotě získala širokou oblibu. 

Protože manžel trpěl jistou sexuální nedostatečností, zpestřovala si intimní život milenci z řad služebnictva (první dítě měla s komořím) a mladých důstojníků své gardy.     

Když manžel po smrti carevny Alžběty v r. 1762 jako Petr III. nastoupil na trůn, již po půl roce byl spiknutím gardových důstojníků zosnovaným Kateřinou svržen, uvězněn a nedlouho poté při hádce se strážci zabit. Kateřina byla korunována carevnou a vládla celých 34 let až do své smrti. Její éra se považuje za zlatý věk Ruska, Kateřina se zajímala o umění, udržovala kontakty s francouzskými osvícenci, založila jednu z nejvýznamnějších galerií světa Ermitáž, zasloužila se o výstavbu honosných šlechtických sídel a díky schopným generálům Rusku přinesla územní zisky na břehu Černého a Azovského moře (mezi nimi Krym) a dokonce k Rusku jako kolonii připojila Aljašku. 

O další manželství nestála, bohatě jí ho vynahradil zástup milenců, „dlouhodobějších“ bylo 22 a kromě nich prožila bezpočet vášnivých vzplanutí na jednu noc s bezejmennými muži.

Nejdelší vztah měla s vůdcem palácového převratu Grigorijem Orlovem, trval 14 let a carevna ho ukončila až poté, když zjistila, že svedl třináctiletou neteř. Orlov se podle romantické legendy snažil její přízeň udržet darem skvostného drahokamu, který je po něm pojmenován Orlov (Orloff) a patří mezi 10 nejslavnějších diamantů na světě (má zelenomodrou barvu, rozměry 32 × 35 × 21 milimetrů a hmotnost přibližně 200 karátů, karát = 200 mg), byl vsazen do žezla panovnice a dnes je ve sbírkách v Kremlu. Skutečnost však byla prozaičtější, Orlov pro carevnu v Amsterdamu jen dohodl koupi diamantu a platila jej ona. Kateřině legenda o daru vyhovovala, protože nákup nesmírně drahého šperku ze státní pokladny by se jí těžko vysvětloval, už tak byly trnem v oku její pozornosti milencům, např. Orlov od ní dostal statek v Gatčině (asi 45 km od Petrohradu), kde si pak nechal postavit raně klasicistní palác a nejspíš i na něj Kateřina finančně přispěla. 

Diplomatickou dohodou s pruským králem Friedrichem II. si Kateřina zajistila kontrolu nad územím Polska a svému dalšímu milenci, litevskému knížeti Stanisławu Poniatowskému, v součinnosti s armádou pomohla k získání koruny polského krále.

K známým milencům patřil také Grigorij Potěmkin. Ten se stal nesmrtelným pojmem Potěmkinova vesnice, používaným jako příměr pro klamné přikrášlování skutečnosti a zastírání pravého stavu. Když si Kateřina chtěla prohlédnout získaná území a pochlubit se jimi i před rakouským císařem Josefem II. a dalšími zástupci evropských zemí, Potěmkin připravil trasu, kde ve vybraných vesnicích nechal opravit cestu, zkrášlit fasády u ní stojících stavení a do vzdálenějších míst postavil namalované kulisy domků, které připravilo 40 malířů z Petrohradu, a roli šťastných venkovanů, máváním a zpěvem nadšeně vítajících carevnu a zahraniční delegaci, v zapůjčených svátečních šatech sehráli vojáci.         

Potěmkin byl milencem carevny jen krátce, také to nebyl žádný krasavec, měl křivé nohy a jen jedno oko, ale hýřil nápady (něco jako náš Cimrman), což se dobře doplňovalo s racionálním uvažováním Kateřiny. Že byl v lůžku nahrazen dalšími, ho netrápilo, carevna ho bohatě odměnila polnostmi, učinila správcem Krymu a udělila mu titul kníže tauridský (Taurida byl starověký název Krymu), Potěmkin jí pak dokonce dohazoval nové milence.   

Na konec odstavce o Kateřině II. Veliké ještě její památník v Petrohradu. Stojí na Ostrovského náměstí (jméno má podle dramatika Alexandra Ostrovského) před budovou Alexandrinského divadla (postaveného podle návrhu architekta Carla Rossiho v letech 1828-1832 v empírovém slohu a pojmenovaného na počet Alexandry Fjodorovny, manželky cara Mikuláše I.) a jeho autorem je dvorní sochař carské rodiny Romanovců Michail Mikešin (1835-1896). Podstavec památníku doplňuje 9 nejbližších dvořanů carevny, všichni milenci se tam nevešli.  






U nás některé zpěvačky a herečky (Bára Basiková, Lucie Bílá, Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Marie Rottrová, Eva Pilarová, Pavlína Filipovská, Taťjána Vilhelmová, Bára Štěpánová, Zdena Studénková, …) mají či měly mladšího partnera, ale až na vztah Hany Gregorové (vdovy po Radku Brzobohatém) s mladíkem 20+ rozdíl v stáří není či nebyl velký. 

Řadu mladších partnerů měla také velká osobnost československé filmové vlny Ester Krumbachová.  

Je třeba ale dodat, že ne vždy je mladší ve věkem nerovném vztahu v méně významném nebo dokonce závislém postavení. Např. francouzský prezident Emmanuel Macron má o 24 let starší manželku Brigitte, které příští rok bude 70 a užívá si důchodu (pomineme-li společenské povinnosti první dámy), zatímco Macron usiluje o další prezidentský mandát. Jejich vztah však má počátek v době, kdy to bylo naopak, Emmanuel byl studentem 2. ročníku gymnázia a Brigitte jeho učitelkou francouzštiny a latiny. 

21. března 2022

Moskva (3) - mrakodrapy (Stalinovy sestry a ruský Manhattan)

Když se řekne Moskva, první nás napadne Chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí, Kreml, Leninovo mauzoleum, Velké divadlo s proslulým baletním souborem, teď asi i Vladimír Putin (ve skutečnosti rodák z Petrohradu), a převažujícím povědomím je, že jde o metropoli východního typu s cibulovitými věžemi pravoslavných chrámů, krčících se ve stínu brutalistní architektury a velkých soch socialistického realismu z poválečné euforie budování světlých zítřků. 

Všechny tyto atributy jsou stále přítomné, Moskva má však i svou moderní tvář. A kontrast dřívějška a dneška nejlépe demonstrují mrakodrapy. 

Plány Stalinových architektů na stavbu monstrózní 415 m vysoké budovy Lidového komisařství těžkého průmyslu na Rudém náměstí s impozantní sochou Lenina na jejím vrcholu a několika dalších monumentálních děl se neuskutečnily (blíže v článku Stalinův sen: Takhle měla Moskva vypadat podle diktátorových megalomanských plánů), i tak charakteristický styl budov sovětského art deca s mnoha věžičkami je zde bohatě zastoupen a protože všechny vypadají stejně a pocházejí ze stalinské éry, říká se jim „Stalinovy sestry“. Bylo jich postaveno celkem sedm a nejznámějšími jsou hlavní budova Lomonosovovy univerzity (od architekta Lva Rudněva), Radisson Royal Hotel Moscow (za vlády Nikity Chruščova dostal jméno Ukrajina a přejmenován byl až r. 2010, Chruščov měl pro Ukrajinu slabost a jako pozornost jí navíc „věnoval“ Krym) a budova Ministerstva zahraničních věcí.  

U žádné z nich jsem přímo nebyl a viděl je jen zdálky či z MHD (a tomu odpovídají nekvalitní záběry a s odlesky okna).




Administrativní budova na následujícím snímku se nachází na Paveleckém náměstí u vlakového nádraží, v anglické transkripci je uváděna jako Paveletskaya Tower, má výšku 111 m (tj. stejně jako stále ještě nejvyšší budova v ČR, AZ Tower v Brně) a byla postavena v letech 2002-2003. 



Trochu překvapivě po zhruba 50 letech v r. 2003 byla dokončena ještě „osmá sestra“, Triumph Palace, která v té době s 264 m byla nejvyšší budovou v Evropě.  



Architektonický styl „Stalinových sester“ najdeme i mimo území Ruska. Od 50. let díky „daru národů Sovětského svazu polskému lidu“ je k vidění ve Varšavě (Palác kultury a vědy, 231 m), v Rize (Lotyšská akademie věd, 108 m), obě budovy (rovněž navržené Lvem Rudněvem) jsou v následující koláži, a také u nás (Hotel International v Praze-Dejvicích, 88 m). 



V Polsku se od počátku 90. let protiruské síly snaží docílit zboření paláce, vzhledem k náročnosti demolice takové budovy v těsném sousedství hlavního vlakového nádraží a velké ztrátě obytné plochy k tomu (zatím) nedošlo a místo toho se prosadila koncepce obestavět jej moderními mrakodrapy se skleněnými skelety, aby v panoramatu města nevyčníval.  

Ale vraťme se do Moskvy. V pozadí dalšího záběru je nezřetelně vidět, že i zde vedle betonových výškových budov vyrostly mrakodrapy novodobého slohu. 



Soustředění moderních mrakodrapů jak na Manhattanu v New Yorku se nazývá Moscow City. Někde na internetu (a už nevím kde, proto sem nemůžu dát odkaz) jsem našel snímek z mírného nadhledu.



Já jsem tento komplex pozoroval z druhé strany a druhého břehu řeky v podvečer. 



Přehled všech budov s podrobnými údaji je v článku Moskva-City, zde se zastavím jen u několika, které se mně zdají nejzajímavější. 

Mrakodrap Evoluce (Башня Эволюция/Evolution Tower, 255 m, dokončen v roce 2014) ve tvaru šroubovice DNA v novofuturistickém slohu je dílem skotské firmy Robert Matthew & Johnson Marshall z Edinburghu (uváděné také jen zkratkou RMJM) s pozdější asistencí ruského architekta Philippa Nikandrova. Každé z 51 pater je vůči předchozímu otočeno o 3 stupně, budova je tak „zkroucena“ o více než 150 stupňů. Souvislý pás zakřiveného zasklení vytváří optický klam, který odráží moskevská panoramata otočená vzhůru nohama.



Mrakodrap Mercury City (Меркурий Cити Tауэр/Mercury City Tower, 339 m, 2013) navrhl americký architekt Frank Williams společně s ruskými kolegy Michailem Posochinem a Gennadijem Sirotou. Díky high-tech povrchu z reflexního skla s bronzovým odstínem za denního světla oranžově září a zajímavý je i s výškou ustupující tvar se šikmými střechami, který budovu opticky prodlužuje. Architektonickým slohem se řadí ke strukturálnímu expresionismu. Protože večer se zářící efekt neprojevuje, představu získáme z fotografií v textu na Wikipedii.    



Dvě věže OKO (jde o zkratku slov Oбъединённые Кристаллом Oснования, česky “základy spojené krystalem“, „oko“ má v ruštině stejný význam jako v češtině/OKO Towers, 354 a 245 m, 2014) jsou z dílny americké projekční firmy Skidmore, Owings & Merrill (Louis Skidmore, Nathaniel A. Owings, John Merrill), známé také pod zkratkou SOM a prestižními realizacemi, jako jsou nejvyšší budova světa Burj Khalifa v Dubaji a dlouho také nejvyšší mrakodrap na americkém kontinentu Willis Tower v Chicagu. Na snímku jsou vlevo od věže Evoluce. Na střeše nižší věže je ledové kluziště.  



Dvě postmoderní věže Federace (Башня Федерация/Federation Tower, 374 m a 243 m, 2015) byly postaveny podle projektu rusko-tureckého architekta Sergeje Čobana a Němce Petera Schwegera. Obvod věží má lichoběžníkový tvar. Na následujícím snímku je vyšší z věží vidět mezi mrakodrapy Evoluce a Mercury City, druhá je v zákrytu. 



Mrakodrapy Mercury City a vyšší z věží OKO a Federace po dokončení postupně přebíraly primát nejvyšší budovy Evropy, kterým se před nimi asi půl roku pyšnil 310 m vysoký The Shard v Londýně od architekta Renza Piana. Ani jim však nevydržel, od r. 2017 kraluje Lachta Centr (Lakhta Centre, 462 m) v Petrohradu, stejně jako Evoluce navržený studiem RMJM.

12. března 2022

Albrecht Dürer - král zaalpské renesance a teoretik umění

Pod renesancí, představující obrození antického umění, si mezi malíři a sochaři hned vybavíme Botticelliho, Leonarda, Michelangela, Raffaela, Celliniho, kteří působili ve Florencii a v Římě, a mistry benátské školy, zejména Tiziana, Giorgioneho, Veroneseho a Tintoretta.

Tento směr se však neomezuje jen na výtvarné umění a Itálii 15. a 16. století, charakteristickou podobu má v architektuře, a výrazně byl zastoupen také v díle německých malířů, z nichž nejvýznamnějšími byli Albrecht Dürer (1471-1528) a Lucas Cranach starší (1472-1553). I když Dürer měl možnost se s díly italských malířů seznámit během dvou pobytů v Benátkách (1494, 1505-1507) a při druhém navštívil i Milán a Řím, jeho obrazy, i dalších německých malířů, nejsou napodobeninou italských vzorů, ale svébytným uměním, pro které se vzhledem k zeměpisnému oddělení německých a italských území pohořím Alp vžilo neformální označení zaalpská renesance.   

Dürer od jinošských let prokazoval velké kreslířské nadání a během učednických let v malířské dílně si navíc osvojil řemeslné dovednosti práce s rydlem a tvořil rytiny ve dřevě i mědi.   

Celý život kreslil a později maloval své autoportréty. První z vídeňské Albertiny je z r. 1484, kdy měl 13 let. A odtud je také většina dalších kreseb, uvedu proto odkaz na galerii jen tam, kde to neplatí.



Jeho zaměření v kresbách bylo velmi široké, zachycoval rysy tváří, gesta rukou, celé postavy i skupiny osob, akty a stejně tak nefigurální objekty – městské scenérie, rostliny a zvířata. Věnoval se jim hlavně v počátcích své umělecké kariéry, ale úplně je neopustil ani později, kdy už byl uznávaným malířem.  

Hlava 12letého Ježíše je z r. 1506.



V následující koláži jsou kresby Svatá rodina s vážkou (1495) a Kristovo zatčení (1510). První je také uváděna pod názvem Svatá rodina s jepicí a hmyz je v pravém dolním rohu, rozeznatelný by byl jen v detailu. Symbolizuje zde vzkříšení a vykoupení. 



K biblickým námětům patří i Samson útočící na lva (1496-1497) a Svatý Eustach (1501).



Únos Európy (1494-1495) znázorňuje příběh z řecké mytologie, kdy manželce Heře věčně nevěrný Zeus se zahleděl do krásné Európy, převtělil se v mládě býka a když se nechala zlákat a sedla si na něj, býček vběhl do vody a přeplaval s ní na Krétu. (Tam se vrátil k božské podobě a s Európou měl pak 3 syny.) 



V následující koláži je Orientální vládce sedící na trůnu (1495, National Gallery of Art, Washington) a Melancholie I. (1514, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).



Kresby Akt v pohledu zezadu (1495, Musée du Louvre, Paříž) a Koupel žen (1496, Kunsthalle, Brémy) jsou ukázkou ženských aktů. Mužský akt, a to samotného malíře ve zralém věku, jsem už dříve zařadil do článku Mužský klín v dílech sochařů a malířů.



Dlaně při modlení (1508) a Dvě studie rukou držících knihu (1506) dokládají dokonale zvládnutou techniku kresby. 



Krytý most u městské brány v Norimberku (1494) a Pohledy z jihu a ze severu na nádvoří zámku v Innsbrucku (oba z r. 1495) jsou příkladem kreseb architektonických pamětihodností. 



Naopak drobnější objekty znázorňují Design stolní fontány (1500) a Design dvojitého poháru (1526).



Z Dürerových kreseb zvířat jsou nejznámější Nosorožec (1515) a Mladý zajíc (1502), doplňuje je Mrtvý pták (1500), snad mandelík. 




Jeho kresby rostlin by mohly ilustrovat učebnice botaniky. V koláži jsou Velký trs trávy (1503), Orlíček (1495-1500) a Vlaštovičník (1495-1500). 



I když Dürer zpočátku upoutal hlavně kresbami, mědirytinami a dřevořezy, brzy si získal uznání i obrazy. V tehdejší době jejich častými náměty byly biblické příběhy, které Dürerovým dílem prostupují, ale přestože malíř byl věřícím křesťanem, zdaleka se nedržel jen jich. Např. raný deskový obraz Kající se svatý Jeroným (1494, National Gallery, Londýn) má na druhé straně malbu Nebeské těleso na pozadí noční oblohy (1497), zobrazující zvláštní úkaz na obloze. 



Polonahá stařena na obraze Alegorie (1507, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) má ke zbožnosti také daleko. Vzhledem k měšci s penězi a ošklivosti je obraz interpretován jako alegorie lakomství a pomíjivosti.   



K ženám nelichotivý je i obraz Herkules bojuje s harpyjemi (a zabíjí je) (1500, Alte Pinakothek, Mnichov), pokud tedy harpyje, podle řecké mytologie napůl ženy a napůl ptáci, k nim budeme řadit. 



V obrazech madon však ctí Raffaelův styl zobrazovat je mladé a krásné, takové jsou Madona s kosatcem (1500-1510, National Gallery, Londýn) a Madona s ležícím dítětem (1512, Kunsthistorisches Museum, Vídeň). Kosatec je symbolem sedmi bolestí Panny Marie, vinná réva Kristovy krve a bělásek v pravém dolním rohu zmrtvýchvstání Krista. 



U nás je jen jeden Dürerův originál, Růžencová slavnost (1506), Národní galerie v Praze jej vystavuje ve Schwarzenberském paláci. Panna Marie s Ježíškem uděluje požehnání věncem z růží císaři Maxmiliánovi I., vlevo klečí papež a malíř do obrazu začlenil i sebe, stojí před stromem jako druhý zprava. Dürer ho namaloval při svém druhém pobytu v Benátkách pro kostel San Bartolomeo, odkud jej do své sbírky zakoupil císař Rudolf II.



I v Klanění tří králů (1504, Galleria degli Uffizi, Florencie) malíř zpodobnil sebe, jako krále v zeleném rouchu.



Námětem obrazu Kristus mezi učenci (1506, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) je epizoda z Ježíšova dětství, kdy se jako 12letý hoch při cestě do Jeruzaléma odpoutal od svých rodičů a ti ho pak našli až třetí den v chrámu při rozmluvě s učiteli svatých písem.     



Utrpení deseti tisíc křesťanů (1508, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je umělcovou představou legendy o masakru deseti tisíc křesťanů, umučených na hoře Ararat na příkaz římských císařů Hadriána a Antonia. Zde malíř vystupuje jako muž v černém s holí v ruce. 



Obraz Klanění Nejsvětější Trojici (1511, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je vzhledem k množství postav (Duch svatý, Bůh Otec, Kristus, andělé, Panna Marie se skupinou světic, Jan Křtitel, zástup starozákonních proroků a králů, papež, …) známý i pod názvem Obraz všech svatých a také jako Landauerův oltář, protože jej do kaple v Norimberku objednal obchodník Matthias Landauer. I sem malíř přimaloval sebe – jako postavu v krajině vpravo dole. 



K náboženským obrazům patří také portréty svatých. V koláži je Apoštol Filip a Apoštol Jakub (oba 1516, Galleria degli Uffizi, Florencie), Svatý Jeroným (1521, Museu Nacional de Arte Antiga, Lisabon) z Dürerova vrcholného období je ovlivněn koloritem obrazů holandských mistrů, např. Jana van Eycka a Rogiera van der Weyden, které měl možnost poznat na cestě do Antverp v r. 1520. 



Dürerovy portréty vynikají zachycením nejjemnějších detailů fyziognomie i psychologie postav. Portrét Oswolta Krela (1499, Alte Pinakothek, Mnichov) znázorňuje obchodníka z Lindau u Bodamského jezera.



Dürer byl prvním malířem, který autoportrét učinil plnohodnotným obrazem. Asi nejslavnějším je Autoportrét v kožichu (1500, Alte Pinakothek, Mnichov). Umělcovy dlouhé zvlněné vlasy a vous určovaly módní trendy a mladí muži ho napodobovali. Možná se jím inspirovaly i některé rockové hvězdy (např. Robert Plant). 



Portrét mladého muže (1500, Alte Pinakothek, Mnichov) s tvrdými rysy a umouněnou pokožkou dává tušit těžkou fyzickou práci.



Portrét benátské dámy (1505, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je nedokončený, i tak ale jde o mistrovské dílo, které je považováno za Monu Lisu Severu. 



Dürerovo společenské postavení a finanční zajištění dosáhlo vrcholu, když se r. 1512 stal dvorním malířem císaře Maxmiliána I. s doživotní rentou. V Portrétu císaře Maxmiliána I. (1519, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) dokonale zachytil panovníkovu vznešenost. Granátové jablko v jeho ruce je symbolem bohatství, štěstí a plodnosti, údajně jím Eva svedla Adama.  



Portrét bezvousého muže s čepicí (1521, Museo Nacional del Prado, Madrid) podle oblečení a přísného výrazu také svědčí o příslušnosti k vyšší vrstvě.



Portrét Bernharda von Reesen (1521, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany) Dürer namaloval v Antverpách, znázorňuje polského obchodníka z Gdaňsku, který tam tehdy žil. 



V rozích Portrétu Johanna Klebergera (1526, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) jsou heraldické motivy a vpravo nahoře umělcův zdobný monogram z iniciál jeho jména. Kleberger byl bohatý obchodník a finančník, který se oženil s ovdovělou dcerou Dürerova blízkého přítele.



Na Portrétu Jacoba Muffela (1526, Gemäldegalerie, Berlín) Dürer zachytil radního a předtím starostu Norimberku krátce před jeho smrtí. Malíř ho dlouho nepřežil, o 2 roky později v rodném Norimberku umírá na malárii.  



Dürer byl vskutku renesančním umělcem, kromě grafiky, malby a rytin ve dřevě i kovu se věnoval také psaní teoretických pojednání o perspektivě, proporcích a stínování. Napsal celkem tři knihy, do nichž vložil i výklad matematických základů geometrie a stereometrie a zamýšlel se nad číselně přesně určenými proporcemi, které by nejlépe vyjádřily krásu.

P.S. Téměř všechny fotografie kreseb a také většina obrazů jsou z Dürerovy výstavy ve Vídni na přelomu let 2019-2020, doplňují je díla z galerií v Mnichově, Drážďanech, Praze a Budapešti. 

Aktuální článek

Letně (8)

Léto o sobě dává vědět tropickými vedry a už dávno se nedivím pověstné arabské lenosti, protože žít v takovém podnebí trvale, bere síly k sm...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)