Zuzana a starci - voyerství a nezvladatelný chtíč

V malířství 16. a 17. století jsou silně zastoupeny obrazy s náboženskou tématikou a vyskytují se v nich snad všichni svatí, protože malíři často malovali na zakázky katolické církve.

V renesanci, která se vrátila k antice, bychom očekávali oslavu krásných těl, u Leonarda je takový jen jeden, Leda s labutí, který ale známe jen z kopie, na Michelangelových freskách v Sixtinské kapli je sice plno nahých postav, ve velké většině svalnatých mužů (u obou umělců se předpokládá, že byli homosexuálové), Raffael maloval převážně madony a vzácnou výjimkou je Botticelliho obraz Zrození Venuše (1485), který však pobouřil fanatického florentského kazatele Savonarolu a údajně několik ještě odvážnějších Botticelliho maleb spolu s dalšími „oplzlými“ díly ve Florencii nechal zničit. 

Svobodnější atmosféra panovala v Benátkách a tamější čtveřice slavných malířů – Giorgione, Tizian, Tintoretto i Veronese – většinou na náměty z řecké mytologie namalovala řadu obrazů s půvabnými akty žen. Na ty se odkazovali také někteří barokní umělci (např. Rubens a Rembrandt), jiní se od náboženských témat odklonili k žánrovým obrazům (Vermeer) a zátiším. A další holandští a vlámští umělci (P. Bruegel st., Jordaens, Steen) si našli vlastní styl v obrazech přeplněných desítkami postav ve venkovských a hospodských scénách.

Co však i těm nejbigotnějším umělcům umožnilo uniknout od výjevů svatých k sexuální tématice, byly dva biblické příběhy: Lot a jeho dcery (incest) a Zuzana a starci (voyerství a chtíč vilných gerontů). A k tomu druhému představím několik obrazů, z nichž dva (první a šestý) se již objevily v dřívějších článcích.              

V starozákonním příběhu o ctnostné a manželu věrné Zuzaně ji v lázni šmírovali dva staří chlípníci a když jejich sexuální návrhy odmítla, ze msty ji obvinili z cizoložství. Díky proroku Danielovi byli však usvědčeni ze lži, v jejich líčení, kde mělo dojít k cizoložství, totiž byly rozpory. Za trest pak byli ukamenováni.

Celý příběh na obraze Zuzana v lázni a dva starci (1526, Alte Pinakothek, Mnichov) zachytil německý renesanční malíř Albrecht Altdorfer (1480-1538). Dominantní částí obrazu je pohádkový palác židovského krále Joachima, již oblečenou Zuzanu v popředí obrazu obklopují služebné, jedna jí češe vlasy a další myje nohy, starci jsou skryti v křoví vlevo. Ukamenování starců v pravé části obrazu sledují lidé na terase a v oknech paláce.

Tintoretto, vlastním jménem Jacopo Robusti (1518-1594), se na obraze Zuzana v lázni (1555-1556, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) zaměřil na bělostné tělo Zuzany při nic netušícím pohledu do zrcadla, zatímco starci na ni zírají z přítmí zahrady. 

Veronese, vlastním jménem Paolo Caliari (1528-1588), zpodobnil zaskočenou polonahou Zuzanu, jíž se jeden ze starců snaží šmátrat na poprsí a druhý to zatím jen pozoruje (1580, Musée du Louvre, Paříž).

Italský barokní malíř Annibale Carracci (1560-1609) vedle oltářních náboženských obrazů a fresek se věnoval i portrétní tvorbě a krajinomalbě. V jeho pojetí (1572, Galleria Doria Pamphilj, Řím) jeden ze starců stahuje Zuzanin závoj a druhou rukou naznačuje, aby o sexuálních návrzích (a nejlépe i dokonaném činu) pomlčela. 

Vlámský malíř Anthonis van Dyck (1599-1641) posledních 9 let poměrně krátkého života strávil v Londýně jako dvorní malíř krále Karla I. Anglického (Charles I of England), jeho rodiny i dalších osob královského dvora a tamější šlechty. I když v jeho díle převažují portréty a stal se také zakladatelem slavné anglické portrétní školy, ani on si nenechal ujít námět Zuzany a starců (1622-1623, Alte Pinakothek, Mnichov). Ta se snaží zakrýt nahé tělo, ale jeden ze starců jí už dotekem naznačuje své touhy a druhý se snaží závoj stáhnout.

Další vlámský malíř Peter Paul Rubens (1577-1640) ve svém zpracování (1636-1638, Alte Pinakothek, Mnichov) znázornil Zuzanu strachy se krčící před sápajícími se nadrženými starci.  

Holandský malíř Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606-1669) na obraze (1647, Gemäldegalerie, Berlín) rovněž zachytil, jak se jeden ze starců snaží ze Zuzany stáhnout osušku, zatímco druhý za ním sleduje, jak to dopadne, aby se pak mohl přidat.

Italská manýristická malířka Artemisia Gentileschi (1593-1653) je v dějinách umění jedinečnou osobností. V té době bylo nepředstavitelné, aby se žena mohla uplatnit ve výlučně mužském povolání, a další malířky – Berthe Morisotovou, Mary Cassattovou, Suzanne Valadonovou, naši Toyen, …  –  známe až z 19. a 20. století. Do malířství ji zasvětil otec Orazio Gentileschi (1563-1639), s nímž zpočátku malovala společně a prvním takovým obrazem z jejích 17 let byla právě Zuzana a starci (je součástí sbírky na zámku Weissenstein v bavorské obci Pommersfelden nedaleko Bambergu). Téma obrazu jako by předznamenalo její osud. Malíř, kterého jí otec našel na doučování, ji znásilnil a Artemisia při vyšetřování musela podstoupit gynekologické prohlídky a trýznivé mučení, aby se zjistilo, zda si to nevymyslela. V posledních letech života se k tématu vrátila a druhá verze z r.  1649 (na následující fotografii) je ve sbírkách Moravské galerie v Brně. Zhruba před rokem a půl byla ve skladu paláce Hampton Court objevena ve velmi špatném stavu ještě jedna verze, která je po restauraci nyní vystavena na britském královském hradě Windsor. 

Obzvlášť slizká individua, natahující své nenechavé ruce, zvěčnil vlámský malíř Jacob Jordaens (1593-1678) na obraze z r. 1663, vystaveném ve Statens Museum for Kunst v Kodani.

Starší žena a mladý milenec

Věkově nerovné páry budí pozornost, mladší osoba je vždy podezírána ze zištnosti, protože starší propast věku zpravidla vynahrazuje bohatstvím, o něž se mladší rád(a) podělí, a/nebo mocí a slávou, která pak přinejmenším v bulváru uvede ve známost i bezvýznamnou osobu, o které veřejnost dosud neměla nejmenší tušení. 

Nejčastěji tím výrazně mladším je žena. Bohatí a slavní muži, kteří se dožívají vyššího věku a sexuální přitažlivost partnerky je pro ně hlavním kritériem, partnerku za život několikrát inovují a věkové rozpětí se pak stále zvětšuje. Vztah starý muž – mladá žena jsem už i s příklady a riziky úmrtí náruživých seniorů rozebíral v článku Zamilovaný stařec a teď se pokusím o totéž v opačném gardu. A i zde doplním umělecké ztvárnění nerovného vztahu, německý renesanční malíř Lucas Cranach starší (1472-1528) vedle mnoha obrazů starce a děvčete namaloval i Mladého muže a starou ženu (někdy mezi roky 1520-1522), obraz vlastní Szépművészeti Múzeum v Budapešti.

Zářným příkladem z historických osobností byla ruská carevna Kateřina II. Veliká (1729-1796). Původem německá vévodkyně Sofie Augusta Frederika se po sňatku r. 1745 s ruským následníkem trůnu na carském dvoře rychle emancipovala a na rozdíl od svého infantilního a po prodělaných neštovicích navíc odpudivého chotě získala širokou oblibu. 

Protože manžel trpěl jistou sexuální nedostatečností, zpestřovala si intimní život milenci z řad služebnictva (první dítě měla s komořím) a mladých důstojníků své gardy.     

Když manžel po smrti carevny Alžběty v r. 1762 jako Petr III. nastoupil na trůn, již po půl roce byl spiknutím gardových důstojníků zosnovaným Kateřinou svržen, uvězněn a nedlouho poté při hádce se strážci zabit. Kateřina byla korunována carevnou a vládla celých 34 let až do své smrti. Její éra se považuje za zlatý věk Ruska, Kateřina se zajímala o umění, udržovala kontakty s francouzskými osvícenci, založila jednu z nejvýznamnějších galerií světa Ermitáž, zasloužila se o výstavbu honosných šlechtických sídel a díky schopným generálům Rusku přinesla územní zisky na břehu Černého a Azovského moře (mezi nimi Krym) a dokonce k Rusku jako kolonii připojila Aljašku. 

O další manželství nestála, bohatě jí ho vynahradil zástup milenců, „dlouhodobějších“ bylo 22 a kromě nich prožila bezpočet vášnivých vzplanutí na jednu noc s bezejmennými muži.

Nejdelší vztah měla s vůdcem palácového převratu Grigorijem Orlovem, trval 14 let a carevna ho ukončila až poté, když zjistila, že svedl třináctiletou neteř. Orlov se podle romantické legendy snažil její přízeň udržet darem skvostného drahokamu, který je po něm pojmenován Orlov (Orloff) a patří mezi 10 nejslavnějších diamantů na světě (má zelenomodrou barvu, rozměry 32 × 35 × 21 milimetrů a hmotnost přibližně 200 karátů, karát = 200 mg), byl vsazen do žezla panovnice a dnes je ve sbírkách v Kremlu. Skutečnost však byla prozaičtější, Orlov pro carevnu v Amsterdamu jen dohodl koupi diamantu a platila jej ona. Kateřině legenda o daru vyhovovala, protože nákup nesmírně drahého šperku ze státní pokladny by se jí těžko vysvětloval, už tak byly trnem v oku její pozornosti milencům, např. Orlov od ní dostal statek v Gatčině (asi 45 km od Petrohradu), kde si pak nechal postavit raně klasicistní palác a nejspíš i na něj Kateřina finančně přispěla. 

Diplomatickou dohodou s pruským králem Friedrichem II. si Kateřina zajistila kontrolu nad územím Polska a svému dalšímu milenci, litevskému knížeti Stanisławu Poniatowskému, v součinnosti s armádou pomohla k získání koruny polského krále.

K známým milencům patřil také Grigorij Potěmkin. Ten se stal nesmrtelným pojmem Potěmkinova vesnice, používaným jako příměr pro klamné přikrášlování skutečnosti a zastírání pravého stavu. Když si Kateřina chtěla prohlédnout získaná území a pochlubit se jimi i před rakouským císařem Josefem II. a dalšími zástupci evropských zemí, Potěmkin připravil trasu, kde ve vybraných vesnicích nechal opravit cestu, zkrášlit fasády u ní stojících stavení a do vzdálenějších míst postavil namalované kulisy domků, které připravilo 40 malířů z Petrohradu, a roli šťastných venkovanů, máváním a zpěvem nadšeně vítajících carevnu a zahraniční delegaci, v zapůjčených svátečních šatech sehráli vojáci.         

Potěmkin byl milencem carevny jen krátce, také to nebyl žádný krasavec, měl křivé nohy a jen jedno oko, ale hýřil nápady (něco jako náš Cimrman), což se dobře doplňovalo s racionálním uvažováním Kateřiny. Že byl v lůžku nahrazen dalšími, ho netrápilo, carevna ho bohatě odměnila polnostmi, učinila správcem Krymu a udělila mu titul kníže tauridský (Taurida byl starověký název Krymu), Potěmkin jí pak dokonce dohazoval nové milence.   

Na konec odstavce o Kateřině II. Veliké ještě její památník v Petrohradu. Stojí na Ostrovského náměstí (jméno má podle dramatika Alexandra Ostrovského) před budovou Alexandrinského divadla (postaveného podle návrhu architekta Carla Rossiho v letech 1828-1832 v empírovém slohu a pojmenovaného na počet Alexandry Fjodorovny, manželky cara Mikuláše I.) a jeho autorem je dvorní sochař carské rodiny Romanovců Michail Mikešin (1835-1896). Podstavec památníku doplňuje 9 nejbližších dvořanů carevny, všichni milenci se tam nevešli.  

U nás některé zpěvačky a herečky (Bára Basiková, Lucie Bílá, Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Marie Rottrová, Eva Pilarová, Pavlína Filipovská, Taťjána Vilhelmová, Bára Štěpánová, Zdena Studénková, …) mají či měly mladšího partnera, ale až na vztah Hany Gregorové (vdovy po Radku Brzobohatém) s mladíkem 20+ rozdíl v stáří není či nebyl velký. 

Řadu mladších partnerů měla také velká osobnost československé filmové vlny Ester Krumbachová.  

Je třeba ale dodat, že ne vždy je mladší ve věkem nerovném vztahu v méně významném nebo dokonce závislém postavení. Např. francouzský prezident Emmanuel Macron má o 24 let starší manželku Brigitte, které příští rok bude 70 a užívá si důchodu (pomineme-li společenské povinnosti první dámy), zatímco Macron usiluje o další prezidentský mandát. Jejich vztah však má počátek v době, kdy to bylo naopak, Emmanuel byl studentem 2. ročníku gymnázia a Brigitte jeho učitelkou francouzštiny a latiny. 

Mužský klín v dílech sochařů a malířů

Před 7 roky jsem na doméně Blog.cz zveřejnil text Ženský klín v dílech malířů (i příležitost pro grafiky?) a snad každý den měl několik přístupů z Googlu a asi byl i mým nejnavštěvovanějším článkem. Aniž bych chtěl využívat poznání toho, co lidi nejvíc zajímá, a zvyšovat si návštěvnost (navíc na Blogspotu se z Googlu někdo objeví jen ojediněle), je už na čase genderovou nevyváženost napravit a podívat se na „věc“ z opačné strany.  

Zatímco u ženských aktů jsou mnohem zajímavější obrazy (a fotografie), nezastřené náhledy na mužskou nahotu jsou častější u soch, pomineme-li historické postavy Masaryka, Smetany, rudoarmějců apod.

Bohužel sochy čtveřice velkých řeckých sochařů – Feidiás, Polykleitos, Myrón (všichni žili v 5. století před n. l.) a Praxiteles (4. století před n. l.) – se většinou nedochovaly a pokud výjimečně ano, jejich autorství je často nejisté. Fotografie kopií děl Diskobolos a Athéna a Marsyas, za jejichž autora je považován Myrón, jsou z Botanické zahrady v Kodani. 

V následující koláži jsou sochy neznámých autorů z Národního archeologického muzea v Athénách. O první se předpokládá, že je ze 6. st. před n. l., sochy nahých mladých mužů v tomto postoji se v antice označovaly kúros a zdobily chrámy a hroby. Podle 2. dílu Pijoanových Dějin umění druhá socha je Zeus (anebo Poseidon) a třetí se označuje Jinoch z Antikythéry, obě byly nalezeny na dně moře, kam se potopily při ztroskotání lodí.   

Na antické sochaře navázali sochaři z období renesance a manýrismu. Michelangelo Buonarroti (1475-1564) a jeho 5 m vysoký David ve Florencii jsou nejznámější. Protože originál sochy trpěl povětrnostními vlivy, byl přemístěn do interiéru budovy Galleria dell’Accademia a na náměstí je kopie díla.    

Své nejvýznamnější sochařské dílo Perseus s hlavou Medúsy zde má také Benvenuto Cellini (1500-1571), který vedle toho vynikl jako zlatník a pozornost vzbudil i autobiografií. Z Florencie je i Neptunova fontána, jejímž autorem je Bartolomeo Ammannati (1511-1592). 

Představitel zaalpské renesance Lucas Cranach starší (1472-1553) poměrně často maloval akty, chyběla jim však smyslnost děl italských renesančních malířů, ženy zobrazoval s malými ňadry a muže v intimních partiích zahaloval fíkovým listem, jako je tomu např. na obrazech Apollón a Diana v zalesněné krajině (z r. 1530) a Adam a Eva v ráji (1531), oba jsou vystaveny v Gemäldegalerie v Berlíně. 

Mužský akt vytvořil i barokní sochař, architekt a malíř Gian Lorenzo Bernini (1598-1680). Socha Tritóna ze soukromé sbírky byla k vidění na loňské společné výstavě s obrazy Caravaggia v Kunsthistorisches Museum ve Vídni. (Bohužel byla za sklem s odrazy.)    

Po baroku přišla éra klasicismu, který se opět obrací k antickému umění. K nejvýznamnějším sochařům klasicismu patří Ital Antonio Canova (1757-1822). Socha Theseus zabíjí Minotaura je jeho největší, na výšku má 3,4 m, a je umístěna nad vstupním schodištěm ve zmíněném vídeňském muzeu a v koláži doplňuje Berniniho dílo. 

Auguste Rodin (1840-1917) byl současníkem impresionistů a účastnil se jejich výstav, jeho sochy však byly realistické, a to tak, že u sochy Kovový věk (nebo také Bronzový věk) byl podezříván, že ji odlil podle živého člověka. Stejně tak působí i Jan Křtitel (Museum of Modern Art, New York), Stín a Lidská zkušenost z Musée Rodin v Paříži. 

Rodinovou dílnou prošel švédský sochař Carl Milles (1875-1955) a s jeho sochami se nejlépe seznámíme v „zahradním muzeu“ Millesgården ve Stockholmu. Nejznámější je 6,7 m vysoký Poseidon a k tématu článku se hodí i poněkud unavený muž v pravé části koláže, název sochy se mně nepodařilo zjistit. 

Mužské akty najdeme i v kresbách. Další koláž obsahuje kresby dvou umělců, které dělí čtyři staletí. Prvním je Cranachův souputník Albrecht Dürer (1471-1528) s Nahým autoportrétem (Albertina, Vídeň) a vpravo pak Egon Schiele (1890-1918) a jeho Autoportrét jako klečící akt (Leopold Museum, Vídeň). 

Možná vás také napadlo, co je v titulku článku Proč mají sochy tak malé penisy? Vysvětluje se to tím, že větší rozměry a vzrušení byly chápány jako příznak chlípnosti, nezdrženlivosti a zvířeckosti.  

Aby však tento text nebyl ochuzen, alespoň dvě vybočující ukázky.

Chorvatský sochař Ivan Meštrović (1883-1962) posledních 15 let života strávil v USA a ve Splitu po něm zůstala vila, v níž pak bylo zřízeno jeho muzeum. Jedním z exponátů je Kyklop.

Italský sochař Marino Marini (1901-1980) tvořil sochy inspirované nálezy z vykopávek starobylých národů, zejména Etrusků. Umělcovo časté téma jezdce na koni je asociací na zážitky z 2. světové války a útěk před bombardováním, v pozdějším díle se stalo sexuálním symbolem. Anděl velkoměsta je součástí Peggy Guggenheim Collection v Benátkách.

Zamilovaný stařec

Vždy, když čteme, že známý a bohatý starší muž se rozešel s partnerkou a navázal nový vztah, můžeme se vsadit, že si "nenabrnkl" nějakou šedesátnici, ale mladý model. A na druhé straně je také jasné, že mladá dívka, která myslí na svou budoucnost, se navzdory pohádkám snáze "zamiluje" do postaršího seladona s miliardou na kontě než do hloupého Honzy.

Objektivně vzato jde o oboustranně výhodný svazek, muž si užívá radovánek se vzrušující krasotinkou a žena si zvyšuje životní úroveň.

Teď třeba 83letý italský expremiér Silvio Berlusconi má novou partnerku mladší o 54 let a někdejší čínský vůdce Mao Ce-tung si dopřával sexuální styky se 14letými děvčaty, protože věřil, že tím omládne a vydrží až do 21. století, ač se narodil už v 19.

Nesmí se to ale přehánět, protože náruživého seniora by při orgasmu také mohla skolit srdeční nebo mozková mrtvice. Na anglické Wikipedii v článku Death during consensual sex dokonce najdeme seznam jedinců, kteří se tímto způsobem rozloučení se životem "proslavili". A jsou zde pozoruhodné celebrity: král hunské říše Attila, papež, kardinál, britský premiér, francouzský prezident, viceprezident USA Nelson Rockefeller (při sexu se sekretářkou, redaktor ze společenské rubriky New York Magazine se blýskl komentářem: "Nelson thought he was coming, but he was going" ("Nelson myslel, že vrcholí, ale (už) odcházel")), australský šéf politické strany, japonský spisovatel, …

Pozůstalí jsou pak pro smích, pokud se nezhojí alespoň na tom, že soud vyhodnotí smrt při sexu jako pracovní úraz a zaměstnavatel je povinen jim platit odškodné.

K mým oblíbeným filmům patří Jako jed režiséra Víta Olmera z r. 1985. Starší projektant v podání Zdeňka Svěráka se zahledí do temperamentní mladé slovenské kolegyně (hraje ji Ivona Krajčovičová), není schopen se soustředit na pracovní úkoly, nemyslí na nic jiného, než jak by se s ní mohl setkat, vydá se za ní i do Košic ("jede náhodou kolem"), nadřízení jsou nespokojení, blízcí kolegové a hlavně kolegyně se vztahem k "čardášovce" škodolibě baví. Jednou mu do složky výkresů podstrčí reprodukci obrazu Zamilovaný stařec od Lucase Cranacha st. (1472-1553), ve filmu se objeví v čase 48:32.

A Svěrák si okouzlení k půvabné filmové kolegyni přenesl z filmu i do života a chtěl kvůli ní odejít od rodiny.

Cranach namaloval celou řadu verzí tohoto obrazu (viz následující koláž z výsledků hledání Googlem), jedna z nich byla r. 1990 ukradena z Obrazárny Pražského hradu, naštěstí se ji po roce a čtvrt podařilo vypátrat v Německu a do Prahy vrátit. Je v koláži hned první a jde také o tu, která se objevila ve filmu.

Z filmu se mně také velmi líbí stejnojmenná píseň, Petr Flyn, který ji zpívá, má podobný hlas jako Jiří Schelinger, ten však v té době byl již 4 roky po smrti.

Zajímavý obraz k tématu mají také v Treťjakovské galerii v Moskvě. Jmenuje se Nerovný sňatek a jeho autorem je ruský realistický malíř Vasilij Pukirev (1832-1890).

Nevěsta štěstím zrovna nezáří, sňatek z rozumu možná domluvili její rodiče. Do obrazu malíř začlenil i svůj autoportrét, jde o muže zcela vpravo, podle smutného výrazu se předpokládá, že trpěl nešťastnou či nenaplněnou láskou.

To spisovateli a básníkovi Johannu Wolfgangovi Goethemu (1749-1832), když v 72 letech při pobytu v Mariánských Lázních zahořel láskou k 17leté Ulrice von Levetzow a přes výmarského velkovévodu Karla Augusta v roli dohazovače přišel s nabídkou k sňatku, ani sláva nepomohla a byl odmítnut. Zhrzený literát pak už do Čech nikdy nepřijel. Ale k něčemu to přece jen dobré bylo, ze žalu napsal báseň Mariánskolázeňské elegie a v Mariánských Lázních oba připomíná sousoší Goethe a Múza z r. 1967 od německého sochaře Heinricha Drakeho.

Brusel (1) - „Red Light District“

Brusel má u většiny lidí Evropské unie špatnou pověst, protože v rámci "harmonizace" právního řádu musíme mechanicky přejímat i normy, které se nám pranic nelíbí, ekologičtí fanatici v jejích orgánech mají hlavní stan (elektromobil, kolo a koloběžka budou brzy jedinými schválenými přepravními prostředky), silnější členové by nám chtěli vnutit přebírání migrantů, se kterými si nevědí rady, banány nemají být příliš zakřivené (kdo jim ale vysvětlí, že mají růst rovně, aby snížily "zmetkovitost"?), …

Virus hlouposti sedá i na naše zástupce, např. europoslankyni Šojdrovou s její aktivitou 50 syrských sirotků (i když u ní šlo asi spíš o chytristiku před volbami upozornit na svou existenci a pak díky kroužkouvání - Šojdrová?, tu známe, ta to myslí dobře - si zajistit zvolení) a eurokomisařku Jourovou, která doporučuje mladým hlídat seniory na internetu (představte si, i takoví jsou, kteří umějí pustit počítač a Google) a radit jim, jak mají chápat, co čtou, aby nenaletěli dezinformacím a podvodníkům.

Brusel ale stojí za návštěvu pro své památky, krásné galerie, snadnou dostupnost dalších zajímavých belgických měst (např. Gent, Antverpy a Bruggy) a při představě škrobených bruselských úředníků trochu překvapivě nabízí i místa zábavy pro 18+. Red Light District v názvu článku je v uvozovkách, protože na rozdíl od Amsterdamu zde nejde o "čtvrť červených luceren", ale jen o několik ulic v různých částech města.

Informační stránky Bruselu obsahují i položku Brussels Red Light District (informace musí být úplné) a hlavní lokality jsou dvě: 1. okolí nádraží Gare du Nord, 2. Avenue Louise.

V první se vystavují polonahé kněžky lásky ve výlohách (jako v Amsterdamu a v Hamburku) a v druhé korzují luxusní prostitutky. Podle zmíněné stránky vše začíná až po půlnoci a turistům se doporučuje vyzbrojit se přinejmenším pepřovým sprejem. Prodejné děvy z výloh by měly stát 100-150 EUR, ceny na Avenue Louise jsou údajně 100-200 EUR, zde je však třeba počítat s dalšími náklady za taxi a hotel, protože smluvní vztah lze těžko naplnit přímo na ulici. Dívky z výloh mají k dispozici pokojík, ale co když roztoužený turista místo sexuálních zážitků, na které by si v manželství neodvážil ani pomyslet, se dočká namakaného černocha, kterému bude muset vyklopit všechny peníze, odložené z těžce vydělané výplaty, kreditní kartu, mobil a možná i doklady?

Choť jsem k návštěvě těchto končin v nočních hodinách samozřejmě nepřesvědčil, metro navíc krátce po půlnoci už nejezdilo a představa turistiky nočním velkoměstem nebyla vůbec lákavá, taxikáři byli asi připraveni na jiné zákazníky.

Na Avenue Louise jsme se ale dostali ve dne, když jsme kráčeli k Justičnímu paláci. Na rohu symbolicky stojí obchod Pandora, kde můžeme zhřešit sáhnutím hluboko do peněženky při nákupu luxusního zboží, následují mnohé další známé značky (Hugo Boss např.), pro mě nic zajímavého.

Ke Gare du Nord jsme zavítali také, i když původním cílem byla Botanická zahrada, ležící poblíž zastávky metra Rogier.

V okolí se nachází řada moderních mrakodrapů, hlavní třída sexuálních radovánek - Rue d'Aerschot - je však zanedbaná.

Ze zvědavosti jsem jí alespoň kousek prošel, zatímco choť se kochala květinami, k mému velkému překvapení, přestože bylo teprve kolem 15 hod, jen v tenkých proužcích látky oděné dívky byly již ve výlohách v přízemí domů a zvaly k návštěvě. Zřejmě si z bruselské směrnice, že prodejný sex až po půlnoci, nedělaly těžkou hlavu. Žádné velké krasavice se tam však nevystavovaly, "první liga" možná ještě vyspávala před noční službou. Fotografovat jsem se odvážil pouze z uctivé vzdálenosti, proto je vidět jen málo.

Kája Saudek - od filmových plakátů k erotice (a pornografii)

Článek je jen pro čtenáře 18+.

---

Káju Saudka (1935-2015), malíře a "krále komiksu", jsem poprvé zaznamenal jako autora plakátu k filmu Kdo chce zabít Jessii? s vyobrazenou kráskou s dmoucím se poprsím (Olgou Schoberovou), slovenským kulturistou Jurajem Višným a padouchem Karlem Effou.

Kulturisté tehdy byli v módě, v časopisech vycházely jejich profily, např. Trenér a cvičitel je velmi často měl na titulní stránce, mnohonásobný šampion kulturistických soutěží Arnold Schwarzenegger z Rakouska se stal vyhledávaným hercem akčních filmů (a nakonec už jako občan USA uspěl i v politice jako guvernér Kalifornie), ve filmech o Indiánech zářil jugoslávský svalovec Gojko Mitič, a to mě také ovlivnilo, cvičil jsem s činkami a každý den si měřil obvod bicepsu a snil, jak po mně budou ženy šílet.

Ale to všechno bylo nic proti tomu, jak mně nedávala spát Olga Schoberová, naše Brigitte Bardot (či Ursula Andress) a později i první Češka na titulní stránce časopisu Playboy. Plakát zmíněného filmu mě vzrušoval stejně jako puritánského italského občana doktora Antonia reklama na mléko s Anitou Ekberg ve vyzývavé pozici v nadživotní velikosti v jedné epizodě filmu Boccaccio '70 od Federica Felliniho, ale zatímco on ji chtěl odstranit, mým zájmem bylo se na film se Schoberovou dostat. Byl však přístupný až od 15 let a já jsem občanku ještě neměl. Se zatajeným dechem jsem si šel koupit lístek, paní v pokladně se na mě dívala podezřívavě, ale vydala ho, jenže uvědomělá uvaděčka, dbalá toho, aby nebyla ohrožena mravní výchova mládeže, si nekompromisně vyžádala předložení občanského průkazu a mé tužby se tak nenaplnily. Peníze za lístek propadly a ta škoda! Mohl jsem za ně mít několik kopečků zmrzliny a/nebo dršťkovou polévku v bufetu. Vlastně ani nevím, proč tehdy byl film do 15 let nepřístupný, že by snad pro důrazné večerní připomenutí ženy svému manželovi "Dnes je čtvrtek!" (a měl by podle zavedeného rozvrhu plnit manželské povinnosti)?

Nepamatuji si už přesně, kde jsem to četl, zda v rozhovoru s fotografem Janem Saudkem, nebo v některé ze čtyř knih sepsaných Slávkou Kopeckou na základě rozhovorů s hercem Jiřím Sovákem, utkvěla mně však pasáž, že mladičké Olze mimo mnoha jiných mužů nadbíhali dva holohlaví pánové, spisovatel sci-fi příběhů a psychiatr Josef Nesvadba a psychiatr, sexuolog a nakonec i autor divadelních her Miroslav Plzák, ale prvotní úspěch (připravil ji o panenství) měl Janův bratr Kája Saudek.

Dílo Káji Saudka v celé jeho šíři představuje výstava v Tančícím domě v Praze.

Na začátku je možné nahlédnout do Staudkovy pracovny.

Samozřejmě zde nemohou chybět ceněné plakáty k filmům, kromě úvodního Kdo chce zabít Jessii? ještě např. Barbarella (s Jane Fondovou) a Čtyři vraždy stačí, drahoušku.

Nevím, zda kresba s kácejícím se, hořícím mrakodrapem je odkazem na 11. září 2001, Kája Saudek nám už to neřekne, navíc posledních 9 let života strávil ve vegetativním stavu po nešťastném vdechnutí sousta a nevratném poškození mozku.

Co ale pro mě bylo novinkou, že vedle plakátů, komiksů, využití kreseb v časopisech, filmech, naučném televizním seriálu Okna vesmíru dokořán a jeho knižní podobě (z níž reprodukuji desky), výrazným tématem Saudkovy grafické tvorby byla erotika a pornografie.

V tom samozřejmě nebyl jediným, např. surrealistická malířka Toyen (1902-1980) v 30. letech přispívala do Erotické revue a v r. 1938 Bohuslav Brouk jako svatební dar svému bratrovi a jeho nastávající vydal jediný výtisk útlé knížky jejích pornografických kreseb Jednadvacet (název je podle jejich počtu), který se až v r. 2002 díky nakladatelství Torst dostal k široké veřejnosti i se zasvěceným doslovem Karla Srpa.

U Saudka však jejich zastoupení je mnohem výraznější.

Nezastřená erotika a pornografie byla i ve světě potlačována, stačí si vzpomenout na soudní zákaz vydávání románu Milenec lady Chatterleyové od D. H. Lawrence a promítání filmu Poslední tango v Paříži režiséra B. Bertolucciho. U nás to bylo ještě horší, zakázáno bylo nejen dílo, ale i autor, a Kája Saudek si navíc dokonce odseděl půl roku ve vězení. I tak se ale kresby erotiky nevzdal, používal však už raději pseudonym Erich Toman, odvozený od slova erotoman. Výstava tomuto zaměření věnuje celé druhé podzemní podlaží.

Kresba Sex v socialismu by sice cenzurou mohla projít, protože skoro nic neukazuje, pokud by ovšem nevadila zjevná ironie bezpohlavnosti.

Alkoholky by si cenzoři mohli vyložit jako pokrokovou snahu pranýřovat závislost na alkoholu, drogách a pokleslých mravech.

Horší je to s dalšími. Modrá madona gestem nedává pochyb o tom, čím se živí, a Vládkyně vesmíru je také pěkná nestyda.

Stejně jako další dvě nemravné ženštiny.

K některým vyobrazením Saudka inspirovaly slovní hříčky, co ho napadlo u Puškinovy poémy Bachčisarajská fontána, je vlevo následující koláže, a z Pearl Harbouru, známého z útoku Japonců v 2. světové válce, jsou kněžky lásky z Perlovky.

Za explicitní zobrazení masturbace, sexuálního aktu a orálního sexu si už nic než vězení nezasloužil. A že dostal jen půl roku, mohl být rád. Beztak měl někde protekci.

Hamburk (1) - St. Pauli, Reeperbahn a The Beatles

I might have been born in Liverpool, but I grew up in Hamburg
John Lennon (1940-1980)

Hamburk (německy Hamburg) byl jedním z měst, o jehož návštěvě jsem dlouho snil, a nakonec v kombinaci s Wilhelmshavenem, zmíněným minule, se mně přání vyplnilo.

Nebylo to však kvůli hamburgerům, které podle jedné verze zde mají původ a až s migranty se z Hamburku dostaly do USA a odtud do celého světa. V životě jsem žádný nejedl, lákadlem pro mě bylo ale místo, kde během tří pobytů v letech 1960, 1961 a 1962 v nočních klubech na ulici Reeperbahn ve vykřičené čtvrti St. Pauli pro pobavení návštěvníků 6 až 7 hodin denně hrávali tehdy neznámí The Beatles a skvěle se přitom sehráli k následné hvězdné kariéře.

Hamburk ale samozřejmě není jen to, nemohl jsem vynechat skvostnou galerii Hamburger Kunsthalle, obejít hlavní památky, vydat se do přístavu atd. O tom však někdy jindy.

Reeperbahn je asi 800 m dlouhá a během dne nijak mimořádná ulice, která se však ve večerních hodinách rozzáří neonovými nápisy nočních klubů, sexshopů, veřejných domů, tanečních a striptýzových podniků, hospod, restaurací i běžných obchodů. Nachází se nedaleko pobřeží a námořníci znavení z dlouhých cest po výstupu na souš hned do nějakého zapadli a v objetí hříšných žen rychle přišli o těžce vydělané peníze.

Pověst ulice hříchu z ní udělala magnet pro turisty, a tak se jí i na ni napojenými uličkami valí davy zvědavců a těch, co si chtějí povyrazit. Odhadem jich tak o sobotních večerech korzuje od jednoho konce k druhému 70 tisíc (já jsem tam byl v pátek).

A někteří jedou i na kole.

Živo je i na pěších zónách kolmých na Reeperbahn. A také je tam (Mish-)Mash.

Cena 39 EUR za sex na Reeperbahnu je na německé poměry opravdu nízká, pro srovnání vlaková jízdenka z Hamburku do Brém (něco málo přes hodinu jízdy) stojí 30 EUR. Uvnitř jsem nebyl, podíváme-li se však v jedné boční ulici do výloh s vystavenými kněžkami lásky, řada exponátů by mohla vzrušit jen notně podroušeného námořníka.

A kdo po sexu vyhládne, může si skočit do McDonald's, třeba na hamburger Big Mac.

Ulice s výlohami je zahrazena stěnou s informací, že vstup je pouze pro muže 18+. Fotografovat jsem se tam neodvážil.

V Praze stojí Tančící dům a na Reeperbahn 1 rovnou dvojice tančících věží (Tanzende Türme/Dancing Towers). Věže mají nestejnou výšku 85 a 75 m a byly dokončeny v r. 2012.

Tito hudebníci se možná také proslaví, zrovna hráli It's My Life od Jona Bon Joviho.

Klub, kde Beatles k tanci a poslechu působili nejdéle, už neexistuje, protože v r. 1982 vyhořel, ale pár metrů ulice před domem bylo před deseti lety na památku hudebníků pojmenováno Beatles-Platz (náměstí Beatles) a pětice hudebníků má do chodníku vsazeny kovové siluety postav. Beatles z doby jejich slávy známe jako čtveřici, ale původně jich bylo pět: John Lennon, Paul McCartney (oba doprovodná kytara), George Harrison (sólová kytara), které doplňoval bubeník Pete Best, a na basovou kytaru hrál Stuart Sutcliffe. Sutcliffe se však už třetího "klubového turné" v dubnu 1962 nezúčastnil, protože těsně před ním zemřel na krvácení do mozku, baskytary se pak chopil Paul McCartney. Sutcliffe se tak nedožil celosvětového úspěchu skupiny a ten už se netýkal ani Besta, vyhozeného ze skupiny pro povahovou "nekompatibilitu" a nahrazeného v srpnu 1962 Ringo Starrem.

Čtveřice soch pohromadě představuje Lennona, McCartneyho, Harrisona a Besta, zapomenutý Sutcliffe stojí bokem.

Podle úvodního citátu John Lennon se možná narodil v Liverpoolu, ale dospěl v Hamburku, a ještě více se to dá říci o (na prvních štacích) ještě neplnoletém Georgi Harrisonovi (narodil se 25. 2. 1943), který zde přišel o panictví a jeho spoluhráči mu na společné ubytovně, když uslyšeli orgastické vzdechy, k tomu zatleskali.

A k The Beatles alespoň jednu píseň z jejich začátků, kdy leccos ještě přebírali od jiných umělců. Please Mr. Postman z 2. studiového alba With The Beatles z r. 1963 patří mezi převzaté.