Annecy - Alpské Benátky

Město Annecy leží ve východní části Francie blízko hranic se Švýcarskem a umístěním u jezera obklopeného horami také připomíná mnohá švýcarská města, např. Curych, Luzern, Svatý Mořic, Ženevu a Montreux. Odlišuje se však tím, že historickým centrem kromě řeky Thiou protékají i tři kanály, proto si také vysloužilo označení Alpské Benátky (Venice of the Alps), při zdůraznění okolních hor se mu také říká Perla Francouzských Alp (Pearl of the French Alps), k nimž patří i masiv Mont Blancu (4807 m n. m.). 

Zdokumentovaná historie města sahá do 10. století a během uplynulého tisíciletí nejdříve správně spadalo pod Švýcarsko (bylo součástí Ženevského hrabství), později pod Savojské vévodství ve Francii s hlavním městem Chambery a i když ani tento stav nevydržel, součástí Francie již zůstalo. Dnes má něco málo přes 50 tisíc obyvatel. 

Nejvýznamnější historickou památkou Annecy je Palác d'Isle (Palais de l'Isle) na řece Thiou z 12. století, charakterizovaný jako dům ve tvaru lodi. Přestože byl několikrát přestavován, základní podobu si zachoval dodnes. Za dlouhou historii také několikrát změnil své určení, byl vězením, soudní budovou i správním centrem. 

Vyvýšenou dominantou Annecy je hrad (Château d'Annecy). Byl postaven mezi 12. a 16. stoletím, původně byl sídlem ženevských hrabat a vévodů z Genevois-Nemours. Několikrát však vyhořel, v 17. století byl opuštěn a chátral. Po opravě do r. 1947 sloužil jako kasárna, r. 1953 jej získalo město Annecy a po restauraci zde otevřelo muzeum.    

Bazilika Navštívení (Basilique De La Visitation) v novorománském slohu je rovněž na vyvýšeném místě. Sousedí s klášterem založeným v roce 1610. Historická zvonice je vysoká 72 metrů.

Kostel svatého Františka Saleského (Église de Saint-François-de-Sales) byl v r. 1644 postaven katolickou církví v barokním slohu na podporu protireformace. Během Velké francouzské revoluce byl přeměněn na tiskárnu a až po restaurování a novém vysvěcení na konci 19. století jeho sakrální funkce byla obnovena. 

Hodně odlišně tento kostel vypadá z druhé strany (zleva na předchozím snímku).

Kostel svatého Mořice (Église Saint-Maurice) v gotickém slohu je římsko-katolický a v původní podobě kaple dominikánů z r. 1422 byl nejstarším kostelem v Annecy, na fotografii je bohužel z větší části skryt za lešením.

Na následujícím snímku je radnice. V pozadí vpravo je vidět věž kostela svatého Mořice.

Dvě sochy připomínají místní osobnosti – významného chemika Clauda-Louise Bertholleta (1748-1822), který se v Talloires u Annecy narodil, a radního, senátora a ministra Claudia Galleta (1874-1936). 

Silnou vazbu na Annecy měl také osvícenecký filozof a spisovatel Jean-Jacques Rousseau (1712-1778). Narodil se sice v Ženevě, ale do Annecy přišel v 16 letech, kde navázal milostný vztah s o 12 let starší švýcarskou šlechtičnou, baronkou Louise-Éléanore de Warens, která ovlivnila celý jeho další život. Vedla ho ke vzdělání a uvedla do společnosti. Nejdříve u ní pobýval 2 roky a po 3leté přestávce dalších 9 let.  

Město však není skanzenem historických budov a soch. Pulzuje zde čilý městský ruch, u řeky je jedna zahradní restaurace vedle druhé, pouliční malíři lákají ke koupi obrazů místních pamětihodností, úsměvných karikatur známých osobností a na počkání zhotoví portrét, nechybí ani hudebníci.  

Benátky kromě kanálů, domů vystupujících z vody a kamenného mostu připomínají i úzké uličky a průchody.

Ovšem schody vedoucí do vody jsou zvláštní, že by se majitel chodil do řeky koupat? 

A kde je voda, tam se daří i vegetaci.

Se soumrakem vodotrysk na jezeře je barevně podsvícen. 

No Name a Žlutý pes - Brno, duben 2024

V tomto měsíci jsme v Brně v krátkém sledu navštívili dva koncerty, 11.4. v sále SONO vystoupila košická skupina No Name, která je u nás mimořádně populární, když ještě v Českém slavíku byla kategorie Nejlepší zahraniční skupina, No Name ji vyhráli 4krát za sebou v letech 2014-2017 a nechali za sebou slovenské stálice Elán a Team. V Brně pak pro velký zájem museli přidat ještě další koncert 12.4.

20.4. jsme pak v sále Semilasso viděli známou pražskou kapelu Žlutý pes. V Semilassu obvyklé bývají jen místa na stání, tentokrát tam byly židle, zřejmě zájem nebyl tak velký, a tak aby sál nebyl poloprázdný, pořadatelé zvolili pro diváky tuto příjemnější variantu, kde nebylo nutné se tísnit. Koncert však i díky průvodnímu slovu Ondřeje Hejmy byl velmi vydařený. 

Repertoár skupin podrobně neznám, proto se omezím hlavně na nejznámější písně a přidám několik fotografií.

No Name na hudební scéně působí od r. 1996 a jde o rodinnou kapelu 4 bratří Timkových (Igora, Dušana, Ivana a Romana), které doplňují klávesista Zoli Sallai a baskytarista Pavol Jakab. Vůdčí osobností je zpěvák a téměř výhradní autor textů Igor Timko, vzdělaný muž mnoha zájmů, absolvent Akademie umění v Banské Bystrici, který zde dnes pracuje jako pedagog (kromě titulu Mgr. má i vědeckou hodnost ArtD.), vedle toho vystudoval i bakalářské studium ekonomie a jako herec vystupuje v Městském divadle ve Zlíně.

Mezi nejznámější písně No Name patří Nie alebo áno, Čím to je, Žily a Ďakujem, že si. První jsou dostupné z odkazů a poslední z vložených videí. Skladbou Žily, která u nás vyšla na výběru rockových skladeb, skupina prorazila u českých posluchačů. Video Ďakujem, že si je vhodné posunout na 35. vteřinu, protože úvod je jen náhledem do košických ulic.

Igor Timko koncertem provázel a mimo jiné položil divákům dotaz, zda si myslí, že koncertují pro zábavu nebo pro peníze. Zmínil také záludný dotaz syna, který se ho ptal, kolik měl v životě žen. Zpěvák se kroutil, že „len mamu“, ale syn se nedal: „A co ten text jedné z písní?“ „Ale tu složil bratr,“ dostal se zpěvák ze složité situace.

Pěkná je také píseň Duša a ja. 

Došlo i na ohňové a kouřové efekty.

Aby zde však nebyly jen známé starší písně, z posledního alba V pôvodnom znení z r. 2023 alespoň dvě: Elity a stejnojmennou titulní píseň, kde kromě Igora Timka zpívá i Rasťo Kopina ze skupiny Nocadeň, která vystoupila na koncertu No Name jako předkapela. 

 

***

Hlavní osobnost Žlutého psa (existuje od r. 1978) Ondřej Hejma je podobně jako Igor Timko vzdělanec. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval angličtinu a čínštinu a kromě hudební kariéry se živí (živil) jako tlumočník z angličtiny a věnoval se také rychlodabingu u zahraničních filmů, kde synchronně namlouval všechny postavy, musí tak angličtinu znát dokonale. Někde jsem četl, že má IQ 140 (hodnoty nad 130 se považují za známku geniality). 

K známé písni Modrá je dobrá měl průpovídku, že ODS na posledním kongresu modrou stále využívá, i když je to už úplně jiná strana než ta z doby předsednictví Václava Klause, které fandil.

Nejslavnější písní Žlutého psa je ale Sametová se skvělým textem. Nejvíce se mně líbí pasáže „Vzpomínáš, takys tu žila a nedělej, že jsi jiná“ a „do toho tenhle Gorbačov, co ho znal celej Dlabačov, kopyta měl jako z Arizony, přišel a zase vodešel a nikdo se kvůli tomu nevěšel a po něm tu zbyly samý volný zóny.“ Také jsem se kvůli tomu nevěšel, ale když našim soudruhům řekl „это ваше дело“ („to je vaše věc“), obával jsem se, že s Miloušem Jakešem a Vasilem Biľakem zde budeme „na věčné časy a nikdy jinak“.  

V pěkném videu, ke kterému vkládám jen odkaz, protože jeho vlastníkem je přehrávání jinde než na YouTube zakázáno, jsou vidět kytaristé František Kotva a Zdeněk Juračka, ty ale už ve skupině nahradili Jan Martinek a Petr Roškaňuk. 

 Oblíbená je také skladba Náruživá.

Z těch, které jsem neznal, mně utkvěly písně Na tuhle ženu nezapomenu

a Zůstaň klidná, zamilovaná píseň, kterou složil, když si namlouval svou budoucí manželku (lékařku). Zpívá v ní „Zůstaň klidná a jdi spát, já tě mám docela rád.“

 

Édouard Manet - sám sebou ve společnosti impresionistů

V druhé polovině 19. století se v umění začal prosazoval svobodomyslný životní styl umělců, jejichž prostředím se staly pařížské bulváry, kavárny a šantány, sociální témata ze života chudého lidu, přítomná např. v řadě děl jen o něco starších malířů Gustava Courbeta (1819-1877), Jeana-Françoise Milleta (1814-1875) a Théodora Rousseaua (1812-1867), se stala přežitkem.

Jedním z nejvýznamnějších malířů té doby byl Édouard Manet (1832-1883). Pocházel ze zámožné rodiny, otec byl personálním šéfem na ministerstvu spravedlnosti a měl i praxi soudce, matka byla dcerou diplomata. I když Édouard od jinošského věku projevoval malířský talent, otec pro kariéru malíře neměl pochopení a chtěl, aby se syn stal právníkem. To zase nelákalo jeho a raději se rozhodl pro dráhu námořního důstojníka. V 16 letech se jako kadet zúčastnil námořní výpravy do Rio de Janeira a jak se později ukázalo, radovánky s temperamentními Brazilkami se mu vymstily, nakazil se syfilidou, spící nemoc po 30 letech přešla v progresivní fázi, ztratil koordinaci pohybu a po amputaci nohy napadené gangrénou v 51 letech zemřel. 

Námořní dril však mladíkovi, který díky rodinnému zázemí byl dobře zajištěný a mohl žít nezávisle, nevyhovoval a když i otec se nakonec smířil s jeho touhou stát se malířem, nic mu už v jejím naplnění nebránilo. Základy získal u Thomase Coutura, známého malíře historických námětů, ani zde ale nebyl spokojen a raději poučení hledal v obrazech slavných mistrů v galeriích, jejichž díla zpočátku kopíroval. Nejvíce jej ovlivnili benátští malíři Tizian a Tintoretto a později i španělští malíři Velázquez a Goya.  

Manet usiloval o uznání na každoročních oficiálních výstavách Salonu, obraz Snídaně v trávě (1863, Musée d'Orsay, Paříž) sem však přijat nebyl a v Salonu odmítnutých vyvolal skandál. I když byl inspirován Giorgionovým Koncertem v přírodě z r. 1509 (Musée du Louvre, Paříž), v 19. století námět nahé ženy ve společnosti dvou gentlemanů v oblecích (a v pozadí další obnažené ženy) byl společensky nestravitelný.  

Skandál a výsměch vzbudil i obraz Olympia (1863, Musée d'Orsay, Paříž), kritici modelku znevažovali jako hanebnou a vulgární osobu, dokonce se objevilo i přirovnání ke gorilí samici, vzhledem k přítomnosti černošské služky v pozadí by obraz zřejmě neobstál ani v dnešní „superkorektní“ době. Přitom i tento námět měl vzor u klasického mistra, konkrétně u Tizianovy Urbinské Venuše (1532-1534, Galleria degli Uffizi, Florencie). Tizian kompozici ležící Venuše ale sám také převzal z Giorgionova obrazu Spící Venuše (1510, Gemäldegalerie, Drážďany), takže přeneseně i zde je původní inspirací Giorgionovo dílo.  

Jak se říká, negativní reklama je také reklama a o Manetovo dílo se zájem výrazně zvýšil (dnes jeho obrazy jsou k vidění ve významných galeriích po celém světě) a malíř se pak stal neformální vůdčí autoritou impresionistů, kteří tehdy byli stejně jako on odmítáni a vysmíváni, že jejich obrazy složené ze skvrn, které se až z odstupu spojí v jednolitý celek, jsou nedokončené. Manet se však k impresionistickému stylu nehlásil, nemaloval v čistých barevných tónech, v skvrnách ani tečkách, se kterými později přišel Georges Seurat, na rozdíl od impresionistů nezavrhl černou barvu. K řadě impresionistů měl navíc velké výhrady, Augusta Renoira vůbec nepovažoval za malíře a Paula Cézanna také neuznával a odmítal s ním společně vystavovat. Nejbližší mu byl „otec impresionismu“ Claude Monet, s nímž a literárními přáteli rád vysedával v kavárnách. Impresionisté ale Maneta přece jen trochu ovlivnili v tom, že jeho paleta se prozářila. 

Piják absintu (1859, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň) s dominující černou barvou a lahví ležící na zemi je ponurým znázorněním člověka závislého na tehdejší „droze“, podobně jako dnešní narkomani na pervitinu, kokainu či heroinu.

Mezi náměty Manetových obrazů jsou silně zastoupeny portréty. Na obraze Žena se džbánem (1858-1860, Ordrupgaard, Kodaň) je Suzanne Leenhoffová, učitelka klavíru v Manetově rodině, s níž se malíř potají sblížil a měl s ní syna. Oženil se s ní ale až po smrti otce. 

Z dalších portrétů samostatně ještě herečka Jeanne Demarsyová (1881, J. Paul Getty Museum, Los Angeles) a Žena v jezdeckém oblečení (1882, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).

A další portréty už v kolážích, nejdříve ženské: Na prvních dvou z r. 1882 je kurtizána Mary Laurentová, která byla múzou mnoha umělců, scházejících se v jejím „salónu“  (na prvním z Puškinova muzea v Moskvě a na druhém z Musée des Beaux-Arts v Nancy), dále pak malířka a také švagrová (byla manželkou Manetova bratra Eugena) Berthe Morisotová (1872, Musée d'Orsay, Paříž), malířka a Manetova žákyně Eva Gonzalesová (1870, National Gallery, Londýn), dcera pařížského klenotníka Isabelle Lemonnierová (1879-1882, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Dáma v růžovém (Madame Jeanne Martinová, 1879-1881, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany), Dáma s vějíři (majitelka salonu Nina de Callas, 1873, Musée d'Orsay, Paříž), Dáma s vějířem (milenka básníka Charlese Baudelaira, 1862, Hungarian National Gallery, Budapešť) a Na plese (1877, Courtauld Institute of Art, Londýn). (V Los Angeles ani v Nancy jsem nebyl, ale dříve uvedené obrazy se objevily na výstavách.)

Na mužských portrétech jsou 2krát novinář a politik Antonin Proust v mladém věku a po více než 20 letech (1855-1856, Národní galerie, Praha; 1877-1880; Puškinovo muzeum, Moskva), dále spisovatel Henri Rochefort (1881, Kunsthalle, Hamburk) a malíř Carolus-Duran (1876, National Gallery, Londýn).      

Množstvím postav se z Manetovy tvorby vymyká obraz Koncert v Tuilerijských zahradách (1862, National Gallery, Londýn). Na obraze jsou zachyceny i známé osobnosti, např. básník Charles Baudelaire a hudební skladatel Jacques Offenbach. Kupodivu i tento obraz se setkal s velkou kritikou, vadilo nedostatečně honosné oblečení některých návštěvníků i volné přecházení během koncertu. 

Z prostředí barů a kaváren jsou díla Bar ve Folies-Bergere (1882, Courtauld Institute of Art, Londýn), v plném zobrazení a výřezu téhož námětu Číšnice s pivními sklenicemi (1878-1880, National Gallery, Londýn) a Servírka (1879, Musée d'Orsay, Paříž) a rázovitá figurka kouřícího štamgasta na obraze Bar (1878-1879, Puškinovo muzeum, Moskva).

Manet ale kromě barů a kaváren navštěvoval i divadla a také zde našel náměty obrazů, příkladem je herec Jean-Baptiste Faure v opeře Hamlet od Ambroise Thomase (1875-1877, Kunsthalle, Hamburk).  

Znázornil i hrdinku Zolova románu Nana (1877, Kunsthalle, Hamburk).

Svého přítele Clauda Moneta zachytil na obraze Monet maluje v ateliéru na lodi (1874, Neue Pinakothek, Mnichov).

Ateliéry nesloužily jen k tvůrčí činnosti, někteří si zde se svými modelkami sexuálně užívali a byly i místem k posilnění jako u obrazu Snídaně v ateliéru (1868, Neue Pinakothek, Mnichov). Identifikace osob je nejistá, podle jednoho výkladu ve středu obrazu je Léon Koëlly (syn Manetovy manželky ve věku 16 let, jehož pravděpodobným otcem byl Manet), za ním je služebná a vpravo malíř Auguste Rousselin.   

Manet navzdory raným obrazům s nahými modelkami se aktům nevěnoval, výjimkou je obraz Plavovláska s odhalenými ňadry (1878, Musée d'Orsay, Paříž).

Manet maloval i v plenéru, na následujícím obraze Na lodi (1875, Metropolitan Museum of Art, New York) je významný berlínský lékař tehdejší doby Rudolph Lennhoff s Manetovou manželkou.

Na obraze Břehy Seiny v Argenteuil (1874, Courtauld Institute of Art, Londýn) Manet znázornil manželku Clauda Moneta Camillu a jejich syna Jeana při společném letním pobytu s Monetem v Argenteuil na periferii Paříže. 

Alej v zahradě v Rueil (1882, Kunstmuseum, Bern) je náhledem do husté vegetace.

Obraz Poprava císaře Maxmiliána (1867, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň) byl inspirován Goyovými Popravami v La Moncloa 3. května 1808 (1814, Prado, Madrid), kdy Francouzi represemi potlačili povstání madridských vlastenců proti Napoleonově nadvládě. Maxmilián I. Mexický byl mladším bratrem rakouského císaře Františka Josefa I. a protože naděje získání trůnu po „starém mocnáři“ byla velmi malá, přijal nabídku mexických konzervativců stát se jejich císařem. Maxmilián zde vládl tvrdou rukou, nechal popravit 20 tisíc odpůrců, nakonec ale byl poražen, zajat a sám popraven.     

Manet namaloval i několik zátiší, zvláště se jim věnoval poté, kdy postupující nemoc začala omezovat jeho pohyblivost. Přímo se to týká jen třetího obrazu z následující trojice Váza s pivoňkami na podstavci (1864, Musée de l'Orangerie, Paříž), Zátiší s ovocem na stole (1864, Musée d'Orsay, Paříž) a Košík hrušek (1882, Ordrupgaard, Kodaň).

Na závěr ještě ukázka z raného období, kdy Manet kopíroval díla v galeriích. Obraz Panna s dítětem, svatou Kateřinou a pastýřem, známý i jako Madona s králíkem (1850-1860, Louvre, Paříž), namaloval podle Tiziana.