V druhé polovině 19. století se v umění začal prosazoval svobodomyslný životní styl umělců, jejichž prostředím se staly pařížské bulváry, kavárny a šantány, sociální témata ze života chudého lidu, přítomná např. v řadě děl jen o něco starších malířů Gustava Courbeta (1819-1877), Jeana-Françoise Milleta (1814-1875) a Théodora Rousseaua (1812-1867), se stala přežitkem.
Jedním z nejvýznamnějších malířů té doby byl Édouard Manet (1832-1883). Pocházel ze zámožné rodiny, otec byl personálním šéfem na ministerstvu spravedlnosti a měl i praxi soudce, matka byla dcerou diplomata. I když Édouard od jinošského věku projevoval malířský talent, otec pro kariéru malíře neměl pochopení a chtěl, aby se syn stal právníkem. To zase nelákalo jeho a raději se rozhodl pro dráhu námořního důstojníka. V 16 letech se jako kadet zúčastnil námořní výpravy do Rio de Janeira a jak se později ukázalo, radovánky s temperamentními Brazilkami se mu vymstily, nakazil se syfilidou, spící nemoc po 30 letech přešla v progresivní fázi, ztratil koordinaci pohybu a po amputaci nohy napadené gangrénou v 51 letech zemřel.
Námořní dril však mladíkovi, který díky rodinnému zázemí byl dobře zajištěný a mohl žít nezávisle, nevyhovoval a když i otec se nakonec smířil s jeho touhou stát se malířem, nic mu už v jejím naplnění nebránilo. Základy získal u Thomase Coutura, známého malíře historických námětů, ani zde ale nebyl spokojen a raději poučení hledal v obrazech slavných mistrů v galeriích, jejichž díla zpočátku kopíroval. Nejvíce jej ovlivnili benátští malíři Tizian a Tintoretto a později i španělští malíři Velázquez a Goya.
Manet usiloval o uznání na každoročních oficiálních výstavách Salonu, obraz Snídaně v trávě (1863, Musée d'Orsay, Paříž) sem však přijat nebyl a v Salonu odmítnutých vyvolal skandál. I když byl inspirován Giorgionovým Koncertem v přírodě z r. 1509 (Musée du Louvre, Paříž), v 19. století námět nahé ženy ve společnosti dvou gentlemanů v oblecích (a v pozadí další obnažené ženy) byl společensky nestravitelný.
Skandál a výsměch vzbudil i obraz
Olympia (1863, Musée d'Orsay, Paříž), kritici modelku znevažovali jako hanebnou a vulgární osobu, dokonce se objevilo i přirovnání ke gorilí samici, vzhledem k přítomnosti černošské služky v pozadí by obraz zřejmě neobstál ani v dnešní „superkorektní“ době. Přitom i tento námět měl vzor u klasického mistra, konkrétně u Tizianovy
Urbinské Venuše (1532-1534, Galleria degli Uffizi, Florencie). Tizian kompozici ležící Venuše ale sám také převzal z
Giorgionova obrazu Spící Venuše (1510, Gemäldegalerie, Drážďany), takže přeneseně i zde je původní inspirací Giorgionovo dílo.
Jak se říká, negativní reklama je také reklama a o Manetovo dílo se zájem výrazně zvýšil (dnes jeho obrazy jsou k vidění ve významných galeriích po celém světě) a malíř se pak stal neformální vůdčí autoritou impresionistů, kteří tehdy byli stejně jako on odmítáni a vysmíváni, že jejich obrazy složené ze skvrn, které se až z odstupu spojí v jednolitý celek, jsou nedokončené. Manet se však k impresionistickému stylu nehlásil, nemaloval v čistých barevných tónech, v skvrnách ani tečkách, se kterými později přišel Georges Seurat, na rozdíl od impresionistů nezavrhl černou barvu. K řadě impresionistů měl navíc velké výhrady, Augusta Renoira vůbec nepovažoval za malíře a Paula Cézanna také neuznával a odmítal s ním společně vystavovat. Nejbližší mu byl „otec impresionismu“ Claude Monet, s nímž a literárními přáteli rád vysedával v kavárnách. Impresionisté ale Maneta přece jen trochu ovlivnili v tom, že jeho paleta se prozářila.
Piják absintu (1859, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň) s dominující černou barvou a lahví ležící na zemi je ponurým znázorněním člověka závislého na tehdejší „droze“, podobně jako dnešní narkomani na pervitinu, kokainu či heroinu.
Mezi náměty Manetových obrazů jsou silně zastoupeny portréty. Na obraze Žena se džbánem (1858-1860, Ordrupgaard, Kodaň) je Suzanne Leenhoffová, učitelka klavíru v Manetově rodině, s níž se malíř potají sblížil a měl s ní syna. Oženil se s ní ale až po smrti otce.
Z dalších portrétů samostatně ještě herečka Jeanne Demarsyová (1881, J. Paul Getty Museum, Los Angeles) a Žena v jezdeckém oblečení (1882, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).
A další portréty už v kolážích, nejdříve ženské: Na prvních dvou z r. 1882 je kurtizána Mary Laurentová, která byla múzou mnoha umělců, scházejících se v jejím „salónu“ (na prvním z Puškinova muzea v Moskvě a na druhém z Musée des Beaux-Arts v Nancy), dále pak malířka a také švagrová (byla manželkou Manetova bratra Eugena) Berthe Morisotová (1872, Musée d'Orsay, Paříž), malířka a Manetova žákyně Eva Gonzalesová (1870, National Gallery, Londýn), dcera pařížského klenotníka Isabelle Lemonnierová (1879-1882, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Dáma v růžovém (Madame Jeanne Martinová, 1879-1881, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany), Dáma s vějíři (majitelka salonu Nina de Callas, 1873, Musée d'Orsay, Paříž), Dáma s vějířem (milenka básníka Charlese Baudelaira, 1862, Hungarian National Gallery, Budapešť) a Na plese (1877, Courtauld Institute of Art, Londýn). (V Los Angeles ani v Nancy jsem nebyl, ale dříve uvedené obrazy se objevily na výstavách.)
Na mužských portrétech jsou 2krát novinář a politik Antonin Proust v mladém věku a po více než 20 letech (1855-1856, Národní galerie, Praha; 1877-1880; Puškinovo muzeum, Moskva), dále spisovatel Henri Rochefort (1881, Kunsthalle, Hamburk) a malíř Carolus-Duran (1876, National Gallery, Londýn).
Množstvím postav se z Manetovy tvorby vymyká obraz Koncert v Tuilerijských zahradách (1862, National Gallery, Londýn). Na obraze jsou zachyceny i známé osobnosti, např. básník Charles Baudelaire a hudební skladatel Jacques Offenbach. Kupodivu i tento obraz se setkal s velkou kritikou, vadilo nedostatečně honosné oblečení některých návštěvníků i volné přecházení během koncertu.
Z prostředí barů a kaváren jsou díla Bar ve Folies-Bergere (1882, Courtauld Institute of Art, Londýn), v plném zobrazení a výřezu téhož námětu Číšnice s pivními sklenicemi (1878-1880, National Gallery, Londýn) a Servírka (1879, Musée d'Orsay, Paříž) a rázovitá figurka kouřícího štamgasta na obraze Bar (1878-1879, Puškinovo muzeum, Moskva).
Manet ale kromě barů a kaváren navštěvoval i divadla a také zde našel náměty obrazů, příkladem je herec Jean-Baptiste Faure v opeře Hamlet od Ambroise Thomase (1875-1877, Kunsthalle, Hamburk).
Znázornil i hrdinku Zolova románu Nana (1877, Kunsthalle, Hamburk).
Svého přítele Clauda Moneta zachytil na obraze Monet maluje v ateliéru na lodi (1874, Neue Pinakothek, Mnichov).
Ateliéry nesloužily jen k tvůrčí činnosti, někteří si zde se svými modelkami sexuálně užívali a byly i místem k posilnění jako u obrazu Snídaně v ateliéru (1868, Neue Pinakothek, Mnichov). Identifikace osob je nejistá, podle jednoho výkladu ve středu obrazu je Léon Koëlly (syn Manetovy manželky ve věku 16 let, jehož pravděpodobným otcem byl Manet), za ním je služebná a vpravo malíř Auguste Rousselin.
Manet navzdory raným obrazům s nahými modelkami se aktům nevěnoval, výjimkou je obraz Plavovláska s odhalenými ňadry (1878, Musée d'Orsay, Paříž).
Manet maloval i v plenéru, na následujícím obraze Na lodi (1875, Metropolitan Museum of Art, New York) je významný berlínský lékař tehdejší doby Rudolph Lennhoff s Manetovou manželkou.
Na obraze Břehy Seiny v Argenteuil (1874, Courtauld Institute of Art, Londýn) Manet znázornil manželku Clauda Moneta Camillu a jejich syna Jeana při společném letním pobytu s Monetem v Argenteuil na periferii Paříže.
Obraz V zimní zahradě (1879, Alte Nationalgalerie, Berlín) znázorňuje Manetovy přátele manželský pár Guillemetových, kteří vlastnili obchod s oděvy. Postoj staršího manžela hrbícího se za lavicí a nepřítomný pohled manželky budí dojem odtažitosti.
Alej v zahradě v Rueil (1882, Kunstmuseum, Bern) je náhledem do husté vegetace.
V zeleni se ztrácí i Dům v Rueil (1882, Alte Nationalgalerie, Berlín).
Obraz Poprava císaře Maxmiliána (1867, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň) byl inspirován Goyovými Popravami v La Moncloa 3. května 1808 (1814, Prado, Madrid), kdy Francouzi represemi potlačili povstání madridských vlastenců proti Napoleonově nadvládě. Maxmilián I. Mexický byl mladším bratrem rakouského císaře Františka Josefa I. a protože naděje získání trůnu po „starém mocnáři“ byla velmi malá, přijal nabídku mexických konzervativců stát se jejich císařem. Maxmilián zde vládl tvrdou rukou, nechal popravit 20 tisíc odpůrců, nakonec ale byl poražen, zajat a sám popraven.
Útěk Henriho Rocheforta (1880-1881, Kunsthaus, Curych) je také historickým odkazem, zachycuje útěk Victora Henriho Rocheforta, markýze de Rochefort-Luçay, ze zajetí v Nové Kaledonii v roce 1874, kam byl odsouzen za svou roli v Pařížské komuně.
Manet namaloval i několik zátiší, zvláště se jim věnoval poté, kdy postupující nemoc začala omezovat jeho pohyblivost. Přímo se to týká třetího a čtvrtého obrazu z následující čtveřicee Váza s pivoňkami na podstavci (1864, Musée de l'Orangerie, Paříž), Zátiší s ovocem na stole (1864, Musée d'Orsay, Paříž), Košík hrušek (1882, Ordrupgaard, Kodaň) a Bílý šeřík (1882, Alte Nationalgalerie, Berlín).
Na závěr ještě ukázka z raného období, kdy Manet kopíroval díla v galeriích. Obraz Panna s dítětem, svatou Kateřinou a pastýřem, známý i jako Madona s králíkem (1850-1860, Louvre, Paříž), namaloval podle Tiziana.