Georges Seurat - pointilismus, vědecký přístup k malbě

Nejvýraznější změnu do malířství 2. poloviny 19. století přinesli impresionisté, snažící se zachytit prchavý okamžik atmosféry v přírodě či duševního rozpoložení osob.
Jejich obrazy jsou zblízka charakteristické znatelnými tahy štětce v nemíchaných barvách a účinek se dostaví až po odstoupení do větší vzdálenosti od obrazu.

Převládající vkus a vliv akademických malířů a kritiků, výsměšně označujících díla impresionistů za nedokončená, znemožňoval vystavovat jejich obrazy na oficiálních akcích. Ti ale na přímluvu císaře Napoleona III. v Salonu odmítnutých (Salon des Refusés) a později v Salonu nezávislých (Salon des Indépendants) dostali možnost oslovit veřejnost, postupem doby získávali stále větší pozornost a někteří i zájem obchodníků a sběratelů umění, až nakonec se impresionismus stal novým směrem určujícím měřítka kvality.

Ve značně různorodé skupině impresionistů byli však i malíři, kteří se odlišovali od "ryzího" stylu, představovanému zejména Claudem Monetem, Augustem Renoirem, Camillem Pissarrem a Alfredem Sisleym, a hledali svůj vlastní výraz.
Dnes jsou řazeni do kategorie postimpresionismus a za nejvýznamnější představitele jsou považováni Paul Cézanne, Paul Gauguin a Vincent van Gogh.

Svébytný styl objevil Georges Seurat (1859-1891), malíř o generaci mladší než většina známých impresionistů. Opřel ho o vědecké poznání zákonů optiky. Stejně jako ostatní nemíchal barvy na paletě, na plátno ale nanášel jen barevné tečky (body), jejichž shluk a barevná škála v odstupu vyvolá výsledný dojem.
Protože v angličtině i francouzštině bod je point, Seuratovu stylu se dostalo označení pointilismus.

Z následujících tří obrazů Přístav v Port-en-Bessin za přílivu (Harbour at Port-en-Bessin at High Tide, 1888) je z Musée d'Orsay v Paříži a další dva - Večer v Honfleur (Evening, Honfleur, 1886) a Večer v Grandcamp (Grandcamp, Evening, 1885) - z Museum of Modern Art v New Yorku.
Stejně jako všechny ostatní obrazy od moře jsou z Normandie, z letoviska Grandcamp a jeho okolí.

Seurat vypracoval teorii, kde se pokusil umění vymezit technickým popisem.
"Někteří říkají, že vidí poezii v mých malbách, já vidím jen vědu." (Some say they see poetry in my paintings; I see only science.)

"Umění je harmonie. Harmonie je analogie protikladů, analogie podobnosti tónů, odstínů, linií, zohledňuje dominantní složky a závisí na osvětlení, v kombinacích, které jsou klidné nebo smutné." (Art is Harmony. Harmony is the analogy of opposites, the analogy of similarities of tone, of tint, of line taking account of a dominant and under the influence of the lighting, in combinations that are calm or sad.)

Protiklady jsou: u tónu světlejší a tmavší; u odstínu komplementární barvy, tj. červená a její komplement zelená, oranžová a modrá, žlutá a fialová; u linií ty, které svírají pravý úhel." (Opposites are: for tone, a more luminous/lighter one for a darker one; for tint, the complementaries, that is, a certain red opposed to its complementary, etc. red - green, orange - blue, yellow - violet; for line, those making a right angle.)

"Radost je v tónu světelně dominantní, v barvě teple dominantní, v linii směřuje nad horizontálu. Klid je v tónu rovnováhou temnoty a světla, v barvě teplého a chladného a v horizontální linii. Smutek je v tónu tmavě dominantní, v barvě chladivě dominantní a v linii klesající." (Gaiety of tone is the luminous dominant, of tint, the warm dominant, of line, lines above the horizontal. Calmness of tone is the equality of dark and light; of tint, of warm and cool, and the horizontal for line. Sadness of tone is the dark dominant; of tint, the cool dominant, and of line, downward directions.)

"To znamená, že výrazovým prostředkem je optické mísení tónů, odstínů barev (místních barev a barvy světla: Slunce, olejových lamp, plynu atd.), tj. světel a jejich reakcí (stínů) podle zákonů kontrastu, gradace (gradační křivka ve fotometrii vyjadřuje závislost zčernání fotografické emulze na logaritmu osvitu) a jasu." (The means of expression is the optical mixture of tones, of tints (of local colour and the illuminating colour: sun, oil lamp, gas, etc.), that is, of the lights and of their reactions (shadows) following the laws of contrast, of gradation, of irradiation.)

Malíř se často nespokojoval se zarámováním obrazů a do řady z nich svou pointilistickou technikou rám přimaloval, jak je vidět na zhruba polovině prezentovaných obrazů, zvlášť zřetelné je to v následujících třech.
Říční krajina s člunem (River Landscape with a Boat, 1884) z Metropolitan Museum of Art v New York, Le Bec du Hoc, Grandcamp (1885) a Gravelineský průplav (The Channel of Gravelines, 1890) z National Gallery v Londýně.

Mohutný skalní blok na normandském pobřeží Le Bec du Hoc u letoviska Grandcamp na následujícím obraze se nedochoval, byl zničen bombardováním během 2. světové války.

Z figurálních maleb vyniká obraz Koupání v Asnières (Bathers at Asnières, 1884, National Gallery, Londýn). Na břehu Seiny v pařížském předměstí Asnières Seurat našel scenérii pro svůj první rozměrný obraz (má šířku 301 cm a výšku 201 cm). Než jej namaloval, pořídil celkem 14 přípravných studií, na nichž zobrazil most v Courbevoie, sedícího chlapce, mužské postavy, detaily oblečení, šaty a klobouk.

O soukromém životě malíře nebylo téměř nic známo, ani se nevědělo, že jeho partnerkou byla modelka Madeleine Knoblochová. Zobrazil ji v jediném portrétu, který kdy namaloval, a nazval jej Pudrující se mladá žena (Young Woman Powdering Herself, 1888-1890, Courtauld Institute of Art, Londýn). 

Na jeho obrazech se objevují i zvířata, příkladem je Chlapec s koněm (Boy with Horse, 1883), vystavený v Scottish National Gallery v Edinburghu. Tento obraz byl současně také jednou ze studií k obrazu Koupání v Asnières, kde se kůň ale nakonec neobjevil.

Cirkus (The Circus, 1891) z Musée d'Orsay v Paříži je posledním Seuratovým dílem před jeho náhlou smrtí. Už ho nedokončil, ale i tak patří mezi jeho vrcholná díla. Malíř na rozdíl od jiných, většinou staticky působících obrazů, do něj vdechl dynamiku v pohybu krasojezdkyně, saltu akrobata a gestu klauna. V odstupňovaných řadách hlediště současně vyjádřil odlišné postavení diváků na společenském žebříčku.

Přestože se malíř stranil společenského života (až po jeho smrti se zjistilo, že měl milenku a 2 děti) a zemřel ve velmi mladém věku 31 a čtvrt roku, stačil ovlivnit řadu dalších malířů, nejvýrazněji Paula Signaca, i když ten spíš než body pokrýval plátna malými čtverečky, dnešní počítačovou terminologií bychom řekli pixely.

Kouzlu Seuratova stylu na několik let podlehl také Camille Pissarro a promítl se i do několika děl Vincenta van Gogha.

Navzdory úzké vazbě na rodnou Paříž, z které s výjimkou letního pobytu u moře v Normandii nevytáhl paty, jeho obrazy jsou dnes v majetku významných galerií celého světa, zejména v anglicky mluvících zemích, jak je patrné z většiny fotografií.

Jedním obrazem se díky odkazu proslulé Kramářovy sbírky může pochlubit i Národní galerie v Praze. Je jím Přístav v Honfleur (La Maria, Honfleur, 1888).

Nejslavnějším Seuratovým obrazem je Nedělní odpoledne na ostrově La Grande Jatte (A Sunday Afternoon on the Island of La Grande Jatte, 1884), který je současně pokládán za jedno z nejvýznamnějších děl 19. století, vlastní ho Art Institute v Chicagu.

I k tomuto obrazu malíř zhotovil větší počet studií, ta na následujícím snímku z r. 1884 je vystavena v Museum of Modern Art v New Yorku.

Oblíbenému ostrůvku La Grande Jatte, kde se návštěvníci mohli procházet, tančit a bavit vodními sporty, je věnován i obraz Seina u La Grande Jatte (The Seine at La Grande Jatte, 1888, Musee Fin-De-Siecle, Brusel).