30. listopadu 2017

Teroristé - kati (v) turistických destinací(ch)

Během mé služby se nic zvláštního nestalo, jen vojín X. Y. si podřezal žíly.

Tak nějak vypadala hlášení dozorčího roty, když ráno přišel velitel posádky do práce. Ve stresujících podmínkách základní vojenské služby, odloučení, šikanování, zpráv od milé, že už se jí nechce čekat a našla si někoho jiného, …, výskyt mimořádných událostí příliš nepřekvapoval. O to horší je, když přes ujišťování mnohých politiků, že "žijeme v nejlepší době", tísnivý pocit z nejisté budoucnosti a obav o bezpečnost se prohlubuje.

Existují turisté, kteří s podivnou posedlostí obráží koncentrační tábory (teď jsme byli v Osvětimi a příště jedeme do Buchenwaldu), prohlíží si plynové a popravčí komory, mučicí nástroje, rozebírají počty mrtvých a kde to muselo být hroznější. Turistickým cílem se dokonce stala i jaderným výbuchem zničená elektrárna v Černobylu. Kdo chce ušetřit, může si alespoň v rámci otevřených dnů v krematoriu prohlédnout jejich zázemí včetně pecí. Utrpení a smrt fascinuje, nevyléčitelně nemocné celebrity přitahují stejně, jako když byly na vrcholu, ještě stihnout s nimi rozhovor, než bude pozdě. A mediálními "hvězdami" se stávají i masoví vrazi, čím víc lidí mají na svědomí, tím je o ně větší zájem.

Nic z předchozího odstavce jsem neviděl a ani o to nestojím. Při čtení článku Petra Štěpánka Vraždy jako multikulturní obohacení jsem si ale uvědomil, že většinou míst, která si fanatičtí atentátníci vybrali jako kulisu pro krvavé představení, jsem procházel, aniž bych tušil, že v davu návštěvníků a profesionálních průvodců se mohou skrývat lidé, kterým stačí zaplatit životem. Uvedu jen některá.

1. Madrid
Madrid má působivou budovu železničního nádraží Atocha. Vestibul zdobí bohatá vegetace jak v botanické zahradě, v jezírcích jsou ryby a želvy, kolem kavárny, posezení je pohodové.



Jenže koupě jízdenky do Toleda vůbec nebyla jednoduchá. Přestože tam vlak jede každou hodinu a doba jízdy do 70 km vzdáleného mĕsta je jen půl hodiny, jízdenka je evidovaná jako palubní letenka na konkrétní spoj a místo a kontroly před vstupem na peron a do vlaku jsou rovněž důkladné jak na letišti.



Není divu, 11. března 2004 při bombových útocích na madridské vlaky zahynulo 191 lidí.

2. Nice
Nice je "hlavním městem" na Azurovém pobřeží. Podél 8 km dlouhé Andělské zátoky (Baie des Anges) s kamenitou pláží vede souběžně se silnicí široká pěší zóna Promenade des Anglais (Anglická promenáda) se stánky, pouličním prodejem a živou hudbou.



Dominantou na druhé straně ulice je 5* hotel Negresco. Název a socha černošského trumpetisty před hotelem evokuje představu, že zde hrával Louis Armstrong, a ten také má v parku v jiné části města bustu, ve skutečnosti je podle Henriho Negresca, majitele ze začátku 20. století.




14. července 2016 ve večerních hodinách do davu lidí, na promenádě oslavujících výročí dobytí Bastilly, vjel atentátník s kamionem, výsledkem bylo 87 mrtvých.

3. Berlín
Vánoční trhy jsou dobrým důvodem opustit teplo domova a vydat se do ulic. 19. prosince 2016 se tento nápad u Pamětního kostela císaře Viléma (Kaiser Wilhelm Gedächtniskirche) v berlínské čtvrti Charlottenburg stal osudným pro 12 osob (mezi nimi i jednu Češku). Usmrtil je terorista v kamionu s návěsem.




4. Petrohrad
Petrohradské metro patří k nejvýstavnějším. Upoutají mramorové stěny, mozaiky, fresky, obrazy.




Jeden cestující však 3. dubna 2017 víc myslel na to, kam umístit tašku s bombou. Její výbuch v jedoucím vlaku připravil o život 14 osob.

5. Londýn
Obyvatelstvo Londýna podle posledního sčítání z 37 % tvoří cizinci narození mimo Británii. Možná i proto zde teroristické činy nejsou ojedinělé. V r. 2005 bombové útoky v metru a autobusu zabily 52 lidí.



Letos 22. března útočník najel autem do lidí na Westminsterském mostě, 4 zabil a ještě než byl zastřelen členem ochranky, stačil nožem smrtelně zranit neozbrojeného policistu u Westminsterského paláce.



Za nedlouho poté, 3. června 2017, tři útočníci zopakovali scénář předchozího činu - dodávkou najeli do chodců na London Bridge a pak v tržnici pobodali další, o život přišlo 11 lidí.




6. Paříž
Paříž vždy byla Mekkou umělců, dnes se zdá být vyhledávaným místem teroristů. V živé paměti je útok na redaktory satirického časopisu Charlie Hebdo 7. ledna 2015 s 12 oběťmi, na který teroristé navázali v noci z 13. na 14. listopadu 2015 sérií koordinovaných útoků na šesti různých místech s celkovým počtem 130 obětí. Nejtragičtější se odehrál při koncertu rockové skupiny v klubu Bataclan, kde teroristé zastřelili a granáty zabili 89 návštěvníků.
Cílem útoků byli i návštěvníci u katedrály Notre-Dame. Auto s naloženými plynovými láhvemi naštěstí neexplodovalo a při útoku kladivem 6. června 2017 byl zraněn "jen" jeden policista.




7. Barcelona
Ulice se stromořadím na následujícím snímku z vyhlídkové lanovky nad přístavem v Barceloně je téměř 2 km dlouhá promenáda Las Ramblas.




Na vstupu stojí sloup s Kryštofem Kolumbem a na druhém konci ulice vyúsťuje na Katalánské náměstí (Plaça de Catalunya).




Las Ramblas je pulsující tepnou města a snad nikde jinde neuvidíme tolik živých soch jako tady.



16. srpna 2017 dva útočníci v dodávce vjeli do davu lidí a 15 jich zabili.

8. New York
V New Yorku jsme byli na přelomu června a července r. 2011. Při hledání ubytování vždy dávám přednost poloze v centru před vyšší kategorií, ale tehdy byl k mání za cenu srovnatelnou s cenami na studentských kolejích na periferii 4* World Center Hotel u Ground Zero, místa, kam se s 2993 oběťmi zřítila dvojice hořících mrakodrapů World Trade Center, narušená nárazem unesených letadel. Blížilo se totiž 10-leté výročí od útoků na WTC, zájem turistů opadal, a hotel proto přišel se slevovou akcí. Z okna jsme se mohli dívat na staveniště památníku tragédie, dnes tam stojí vodní nádrž obklopená stromy.



Právě před měsícem nedaleko odtud útočník v dodávce najel na stezku pro cyklisty a chodce a zabil 8 lidí.

Roman Dragoun ve své písni Dvacáté století na text Milana Prince zpívá:
Člověk se nemění, jen doba je už jiná, z prstů je počítač a syn má zase syna.
K neznámým vrcholům si každý svou pouť chystá, někdo jak apoštol, někdo jak terorista.
Dvacáté století za pár chvil odletí, můžeme ještě víc, třeba svět bez hranic, můžeme ještě víc, kdo ví.

Skladba je z alba Slunci blíž z r. 2000, dvacáté století mezitím odletělo, teroristů přibylo. A jsou systematičtí, jak zpíval Joe Cocker, first we take Manhattan, then we take Berlin (a k tomu mnoho dalších měst).
Ti, kteří si tak oblíbili zabíjení dopravními prostředky, by mohli pozůstalým příbuzným Olgy Hepnarové posílat tantiémy za autorská práva.

Teroristické činy přestávají udivovat a dokonce už pronikají do černého humoru - ve formě karikatur i "nekorektních" vtipů.
Jeden po 11. září 2001 vykládal Ivan Mládek:
Aby si cestující v letadle připadali jako doma, letušky jim nabízí ke koupi alkohol, kosmetiku a další dárkové zboží. Pasažér arabského původu zdvořile odmítne: "Teď nemůžu pít, za chvíli řídím."

20. listopadu 2017

Bílé Karpaty (1) - Vršatecká bradla, Červený Kameň, Lednica

Bílé Karpaty se nachází na moravsko-slovenském pomezí a u nás zasahují do Zlínského a Jihomoravského kraje. Roku 1980 byly s částí Vizovické vrchoviny vyhlášeny Chráněnou krajinnou oblastí Bílé Karpaty a r. 1996 i biosférickou rezervací UNESCO. Oblast rozlohou patří k větším (na moravské straně má 715 km čtverečních a na Slovensku dalších 435), je však nevýrazná nadmořskými výškami (nejvyšší vrch Velká Javořina má jen 970 m n. m.).

Přestože z Brna k ní nemám daleko a z mého rodného okresního města jsem ji měl skoro na dohled, na větší turistické výlety jsem se tam dostal teprve v posledních letech. Ten, který se pokusím přiblížit, byl současně posledním výletem letošní sezóny.

Z autobusu jsme vystoupili u rozcestníku Nad Nedašovou Lhotou (565 m n. m.). Úvodní část trasy vedla po lesních, většinou blátivých cestách, které střídaly louky s pěknými výhledy na zvlněnou krajinu v podzimních barvách. S tím se také střídala stoupání a klesání, rozdíly však nebyly velké.




Pod Okršliskem, 5,5 km vzdálené místo leží ve výšce 715 m n. m. a po dalších 2 km se dostaneme ke kapličce Brezová (650), poblíž které je velký počet laviček pro unavené poutníky.




To jsme již na slovenské straně a další informace o vzdálenostech jsou uváděny v časech, jak to známe z Vysokých Tater, Nízkých Tater, Malé Fatry a dalších slovenských hor.

Podle ukazatele 35 min odtud se nachází Chata Vršatec (727).




Chata je příležitostí k občerstvení (kdyby nebyla zrovna ten den zavřená), hlavně však v jejím okolí leží zřícenina hradu Vršatec (805) a z druhé strany kopce pozoruhodné skalní útvary Vršatecká bradla (slovensky Vršatské bradlá).




Bradly se zde nemyslí gymnastické nářadí, ale vyčnívající vápencové skály.
Nejvýraznější bradlo Vršatec-Javorník (na následujícím snímku v pozadí) má vrchol ve výšce 898 m n. m.




Hrad pochází z 13. století, s rozmachem obce Vršatské Podhradie, kde podmínky k bydlení byly pro panstvo příznivější, jeho význam upadal a po požáru r. 1707 se změnil v ruinu.




Přes otvory ve zdi, kde bývala okna, je pěkně vidět do údolí k chatě.



Jak je patrné ze záběru parkovišť u Vršatského Podhradí, do těsné blízkosti impozantních skalisek je možné dojet autem a zbývající metry zvládají i vozíčkáři.




Po návratu od hradu k rozcestí nad chatou nejdříve stoupáme zarostlou pěšinou do sedla pod Chmelovou (925). Následuje dlouhé klesání do obce Červený Kameň (361), podle značek vzdálené 1 hod od Vršatce.




Ještě než tam dojdeme, otevřou se výhledy na protilehlý kopec s Červenokamenským bradlem.




K bradlu vede samostatná stezka, ale zvolil jsem pokračování k vzdálenějšímu cíli - k Červenokamenskému sedlu (640 m n. m., 50 min) a odtud zbývalo 35 min do obce Lednica (400).
I ta se pozná podle vápencových skal - Lednických bradel.




V Lednici se navíc nachází i zřícenina hradu. U ní jsem se již spokojil jen s pohledem z ulice.




Co se týká celkové délky trasy, vzhledem k dvojímu značení v délkách a časech ji přesně neznám, podle mapy odhadem měla asi 20 km. Ve skutečnosti jsem ušel nejméně o 3-4 km víc. Měl jsem sice mapy v mobilu, navigace však na častých přechodech po lukách selhávala, dokonce si žádala instalaci aktualizací (do té jsem se ale nepouštěl, abych nevyčerpal mobilní data a měl naději, že ještě někde naskočí), občas jsem se i vracel (stuhy na větvích stromů, nahrazující u lučních úseků značky, bylo snadné přehlédnout), někdy jsem se do správného směru prodíral mezi stromy mimo pěšiny. Ne zrovna příjemné bylo sledovat, jak program rychle ukrajuje z nabití baterie, naštěstí závěrečný úsek byl už jasný i bez mapy.

K přemítání kam teď? louky nabízely pohled na rozkvetlé ocúny jesenní.


10. listopadu 2017

Šesté výročí blogu

Čas letí jak ručičky hodin ve videu písně No Son of Mine Phila Collinse a skupiny Genesis a 4.11. uplynulo už 6 let od založení tohoto blogu.

Z počáteční euforie, že bychom dlouho po Seifertovi zase mohli získat Nobelovu cenu, jsem během 3 listopadových týdnů na něm vyvěsil 6 článků. Jenže se brzy ukázalo, že tuto dějinnou událost nikdo nezaznamenal. To mě zchladilo a další měsíc už byly jen tři a i když jsem se při spolupráci se Zuzanou v letech 2012-13 někdy vypjal k pěti měsíčně a dohromady jsme měli devět, těch šesti jsem už nikdy nedosáhl.

V posledních letech se přispívání ustálilo na třech měsíčně a konečně se tak podařilo zastavit neustálé snižování ročního počtu. Jde to však ztuha a od března třetí článek je vždy až poslední den v měsíci (v září první byl až 17.), často těsně před půlnocí a také jsem už v časové tísni vložil polotovar a v novém měsíci ho dopisoval. Jak ale sleduji, chuť k blogování se snižuje všeobecně, když se podívám do seznamu oblíbených, snad polovina se odmlčela úplně a mnozí další k tomu nemají daleko.

A co (ještě) zmínit ve Zprávě o stavu Unie?

Řada textů z hudební rubriky, konkrétně o zpívajících klávesistech, bubenících, baskytaristech a vážné hudbě přezpívané do podoby populární písně byla serverem Právě dnes převzata k heslům Jan Sochor (klávesista skupiny Progress Organization a Progress 2), Jan Čarvaš (baskytarista Synkop 61), Jiří Rybář (bubeník Synkop 61), Eva Pilarová a Vítězslav Vávra.
Dostal se tam odkaz i na text o sochaři Vysočiny Michalu Olšiakovi a hře Monology vagíny (v hesle Dáša Bláhová).
Alespoň jednu ukázku zařadím.




Největším překvapením pro mě však bylo zjevení sžíravého hudebního kritika Jana Rejžka v komentářích k článku o zpěvácích, které nevyhledávám, ale výjimečně se mně něco od nich líbí. Zřejmě pilně surfuje, co se o něm kde píše (odkaz na zmíněný článek byl rovněž převzat na server Právě dnes).
S taktem sobě vlastním nás počastoval výroky "píšete blbosti", "ubozí anonymové", ... a zvlášť se obul do Axiny, která si dovolila poukázat na několik jeho mediálně známých hulvátských projevů.
Mě tipoval na Miloše Skalku, dalšího z první ligy hudebních publicistů, což mě samozřejmě velmi potěšilo, ale od Rejžka to asi lichotka nebyla, protože o M. Skalku se také neuctivě otírá. M. Skalka se později do diskuze rovněž zapojil, upozornil mě na chybné uvedení interpretů originální nahrávky písně Killing Me Softly, u nás přezpívané Helenou Vondráčkovou, a přidal ještě několik dalších velmi zajímavých informací i lichotivé hodnocení blogu.

Jednou se blog objevil v panelu Blog dne (mimo jiné ve společnosti Krásné Anici) a 2-krát i v trojici "článků dne" s texty Písničky k pousmání a Petrohrad (2) - památníky socialismu.






Díky jedné dobré duši jsem se s TlusŤjochem a Čerfem ocitl v nominaci na Blogera roku. Už jsem se těšil, jak se seznámím s božím Leošem Marešem a třeba i dostanu do (neméně skvělého) zpravodajství TV Nova. Čekal jsem jak herečky v Holywoodu, až jim zavolá producent Harvey Weinstein, že jim zajistil roli, ale nikdo se neozval. Nevadí, jak říkal Pierre de Coubertin: "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se."




V zaměření blogu změnu nečekám, snad jen bych chtěl, aby méně zastoupené rubriky se vyšplhaly na 20 článků. V rubrice Literatura, film a fotografie jsem si vypomáhal hlavně divadelními hrami, ale mám představu také o některých knihách.

Řadu divadelních her z posledního roku zde asi neuplatním, tak alespoň telegraficky s fotografií herců.

Betty McDonaldová: Hodně smíchu a pár slz (hrály Carmen Mayerová a Tereza Kostková) - pojednává o životě spisovatelky ve vzpomínání s nejlepší přítelkyní.




Neil Simon: Poslední ze žhavých milenců. Postarší chlapík (Petr Nárožný) si řekne, že byl celých 27 let věrný a chtěl by už konečně poznat, jaké to je zahnout. A přijde Simona Stašová.




Bolek Polívka: Šašek a syn. Ve hře hraje Bolkův syn Vladimír a v tom je zjevná podoba s dřívější hrou Šašek a královna, napsanou pro tehdejší manželku (a Vladimírovu matku) Chantal Poullain. Ze slovních hříček mně utkvěl "ochutnávač v hampejzu".




Bjarni Haukur Thorsson: Táta. One man show slovenského herce Romana Pomajba ve hře islandského autora, kde novopečený otec zjišťuje, že je odsouván na druhou kolej a nic (ani sex) nebude jako dřív a vyvstávají povinnosti, o nichž dosud netušil.




Po skončení představení herec rozdával certifikáty o absolvování kurzu otcovství. Poznamenal jsem, že už mám i vnučky, proto osvědčení rozšířil.




Doma jim říkáme plyšáci, pořád bychom je jen vyzvedávali nad hlavu (jak to dělají politici), jakmile je chvíli necháme bez dohledu, obrátí byt naruby. A to jsme si mysleli: chudinky, nedonošená dvojčátka z inkubátoru.


Aktuální článek

Peleș a Pelișor - zámky rumunských králů

V centrální části Rumunska, na úpatí pohoří Bucegi, nejvýchodnější částí Jižních Karpat, leží město Sinaia , které s přibližně 10 tisíci oby...

10 nejčastěji zobrazovaných článků