3 roky s rakovinou v posledním stádiu

Když si přejeme k svátkům, narozeninám, k Vánocům hodně zdraví, vždy jsem to bral jako zavedenou společenskou frázi, protože nikdy jsem neměl neschopenku a zdraví je přece samozřejmost. Ale v r. 2022, v mých 70 (narodil jsem se 13. ledna 1952), jsem najednou poznal, jak naivní to byla představa. Začal jsem pociťovat bolesti v břišní krajině i v zádech, při přetočení na lůžku tělem vždy projela pronikavá bolest. Přičítal jsem to přepracování, do dneška mám plný úvazek a tehdy měl ještě vedlejší mimo Brno, ale přece jen pod tlakem manželky jsem podstoupil první vyšetření, ultrazvuk ani rentgen však nic neodhalil. Při dovolené v Beskydech jsem zjistil, že při túře s převýšením 700 m se již musím zastavovat a dýchám jak kapr na suchu. Obvodní lékařka mně doporučovala podstoupit kolonoskopii, k čemuž jsem se při znalosti, co to obnáší, neměl. Nakonec jsem ale podlehl, jenže objednání na ni znamená měsíce čekání, trochu se to podařilo zkrátit na soukromé klinice Surgal v Brně a 10. února 2023 jsem šel na zákrok. Sonda s kamerou při průchodu tlustým střevem dlouho nic negativního neviděla, ale při dosažení úplného konce střeva, hluboko v břiše, najednou doktor zvolal: „Tady je nádor!“ Utěšil mě, že ten se dá snadno vyoperovat, střevo se zkrátí a sešije a vše by zase mělo být dobré. Pro jistotu mě ale ještě urgentně objednal na CT vyšetření a když jsem si přišel pro výsledek, svět se mně otočil vzhůru nohama: metastáze v játrech a plicích, to znamená rakovina v posledním – čtvrtém – stádiu, na které (u mé diagnózy po 20 až 30 měsících, podle jiného zdroje s mediánem 34 měsíců) naváže několika-týdenní terminální stádium, kdy žádná léčba už neúčinkuje, a přichází smrt. 

Během týdne jsem se stal pacientem MOÚ (Masarykova onkologického ústavu) na Žlutém kopci v Brně. Po 3-4 týdnech jsem docházel na rozbory krve, biologickou léčbu a chemoterapie, které se projevily neuropatií – necitlivostí prstů rukou a nohou. Žádné větší problémy jsem ale necítil a připadal jsem si, jako bych byl zdravý. Jenže každá chemoterapie časem přestane být účinná, rakovinové buňky se proti ní stanou resistentní a je třeba léčebný postup změnit. 

V 2. roce léčby (2024), složení chemoterapické infúze bylo odlišné a jejím vedlejším efektem byla alopecie (vypadnutí vlasů). V tomto roce jsem se už cítil hůře, navíc odběry krve byly pro mě utrpením, mám nevýrazné a tenké žíly a než sestra našla vhodné místo pro odběr, znamenalo to až 4 pokusy, předloktí jsem měl zmodralé. Proto mně lékař doporučil chirurgické vpravení portu do těla s napojením na velkou žílu pod klíční kostí. Bohužel ránu mně nesešili, jen slepili, kůže nesrostla a v otevřené ráně se vytvořil zánět. Hrozilo, že port vyjmou a znovu budu podstupovat útrapy s odběry, ale hlavní chirurg rozhodl, že se tam nechá, jen je třeba ránu vyčistit a sešít. Nejméně měsíc se pak čekalo na zhojení bez jakékoliv léčby. 

V září 2024 mě přepadly nesnesitelné bolesti v břiše, že jsem musel být převezen sanitkou na MOÚ, příčinou byla neprůchodnost střev. Infúzemi ji rozehnali, naopak to přešlo v nekonečné průjmy. Po dvou měsících se tentýž problém opakoval. Lékař mně sdělil, že intervaly se budou zkracovat a řešením by byla operace, ta, o které mluvil lékař po kolonoskopii. Souhlasil jsem s ní, on zavolal podle něj „nejlepšího chirurga na MOÚ“, přišel mladý muž do 40 let, mohlo být tak 16 hod, podíval se na mě a řekl: „Vypadáte dobře, tak jdeme na to.“ Když jsem se vylekal, že ani rodinu jsem nestačil informovat, „uklidnil“ mě: „Ne teď, zítra v 10 hod.“   

Před narkózou na operačním sále jsem se opovážil zeptat, zda není nebezpečná, že mé tchýni při náhradě kolenního kloubu poškodila mozek a stala se dementní na úrovni 2letého dítěte. Dostalo se mně vysvětlení, že „nějaké mozkové buňky narkóza vždy zničí a může to mít až takový dopad, ale nestává se to příliš často“. Vpíchli mně něco do zad, zřejmě do míchy, a když jsem otevřel oči, pochopil jsem, že s x připojenými hadičkami, spoustou přístrojů kolem mě a displejem, kde se zobrazovala nejrůznější data, jsem na JIP. Tam jsem strávil 4 dny a dovedu si teď představit, jak smutný život mají pacienti upoutaní na lůžko.  

V 3. roce léčby (2025) se opět začalo novým druhem chemoterapie, po kontrole na CT se ale ukázalo, že nic pozitivního nepřináší a lékař přešel na nasazení léků (vedle Capecitabinu, který jsem bral už předtím, přibyl Lonsurf). Znovu se objevil problém s portem, i když jej při každé návštěvě vyplachovali, nedala se přes něj krev odebírat (zřejmě tam byla nějaká sraženina) a vrátilo se trápení s odběrem z rukou, kterého jsem se bál víc než dvouhodinových chemoterapií. Až po asi 3 měsících se funkce portu sama obnovila. Léky však nepomáhaly a lékař mně nabídl zatím ne plně akreditovaný a dosti drahý lék Fruzaqla, o který je ale třeba zdravotní pojišťovnu nejdříve požádat. Bylo léto, žádost byla odeslána možná po 14 dnech a pojišťovna (v mém případě Vojenská zdravotní pojišťovna – VoZP) podle správního řízení má měsíc na vyjádření. Když měsíc uplynul, ozvali se s tím, že potřebují doložit další zdravotní materiály a začala běžet nová měsíční lhůta. Po ní přišlo rozhodnutí, že žádost se zamítá, průkaznost pozitivního efektu léku je prý velmi malá, statisticky by lék mohl prodloužit život nejvýše o 2 a půl měsíce (a to asi v mém věku nestojí za to). Lékař na MOÚ s právním oddělením se rozhodli, že napíší odvolání. Při představě dalších měsíců čekání bez jakékoliv léčby, jsem navrhl, že si lék budu kupovat. Jedna krabička v akci byla bez pár korun za 11 tisíc (v plné ceně 4krát tolik) a za tři měsíce jsem měl 4+3+3 krabičky, celkem za 109 tisíc korun. Kupodivu odvolání bylo úspěšné a na prosinec s přesahem do ledna jsem dostal lék bez placení. Bylo mně z něj však vždy velmi špatně, zvracení na denním pořádku, ani léky proti němu nepomáhaly. Ve VoZP jsem už předtím dal výpověď a od ledna jsem u VZP. Jenže další žádost už lékař k nové pojišťovně nepodal, protože se podle CT ukázalo, že můj stav se výrazně zhoršil. Žádné další řešení už onkolog pro mě nemá (existují sice ještě další neakreditované léky, jejich schválení pro léčbu je nesmírně komplikované a nejisté včetně jejich účinků) a nyní budu podstupovat již jen paliativní péči. Nejspíš jsem již v terminálním stavu, který pro mou diagnózu trvá nejvýše 2 až 3 měsíce, a můžu se jen dohadovat, kolik z této lhůty mezitím uplynulo.                        

Před časem jsem si říkal, že bych mohl předchystat svůj nekrolog a až ucítím, že smrt už po mně sahá, ho uveřejnit. Nemusel bych to ale před kómatem stihnout, a i kdyby se to podařilo, byl by článek na titulní stránce a kdo by ji náhodně otevřel, by se mohl leknout a hned ji zavřít. Proto „nekrolog“ zveřejňuji raději teď a doufám, že ještě budu způsobilý napsat 2 články, aby se z titulní stránky odsunul.

K tomuto zdravotnímu „coming outu“ bych mohl doplnit ještě osobní. Na blogu jsem byl raději anonymní, i když zásluhou Čerfových výstav se s několika blogerkami známe, protože jsem se obával posměchu kolegů a známých, kdyby zjistili, že píšu na blog.cz, doménu, kde převažovaly pubertální dívky. Na doméně blogspot.com jsem u toho zůstal, ale teď už je to jedno a začít bych mohl fotografií. Jenže nikdy jsem se nechtěl fotografovat, proto použiji pracovní fotografie. První je z r. 2001, tehdy jsem se stal docentem (ve 49 letech, dnes to mladí vědátoři stihnou mnohem dříve, ale já jsem kvůli nestranictví a působení v praxi až ve 40 začínal Ph.D. studium) a k brožuře, představující zkrácenou verzi habilitační práce, bylo třeba dodat profilovou fotografii, jeden kolega mě k tomu účelu vyfotografoval na chodbě proti zdi. Druhá (několik málo let stará) fotografie je z aktuální stránky fakulty. 

Na poslední mě zachytila manželka z okénka auta při posledním odchodu ze školy. Mám neschopenku a už se tam nevrátím. 

Symbolicky sestupuji ze schodů, jako kdyby z obrazů Ostrov mrtvých Arnolda Böcklina na mě čekal Charón, aby mě převezl do podsvětí. 

K rozloučení v krematoriu patří hudba. Vyberu své oblíbené brněnské hudebníky a skupiny.       

1. Zelená louka, Synkopy 61 (hudba Oldřich Veselý, text František Jemelka). 

Zelená louka, slunce svítí, já umírám. Zní ptačí zpěv a voní tu kvítí, já umírám. Ptám se, proč jen musí to tak být, svět je tak krásný a já nesmím žít.

Na sluneční paprsky a zelenou louku je ještě čas, leckde dosud leží sníh, v klipu je to ale stejné.

2. Osud, Progres 2 (hudba Pavel Váně, text Pavel Kopta), z alba Mauglí z r. 1978). 

Proklínám chladný sníh a mráz, proklínám paní s bílou kosou, obchází pořád kolem nás, obchází jarní ranní rosou.

Video je z vystoupení skupiny o 30 let později a jsou zde 3 hudebníci z krátkého působení (1968-1970) první sestavy Progress Organization – kytarista Pavel Váně, klávesista Jan Sochor a bubeník Zdeněk Kluka. Jen baskytarista Pavel Pelc přišel až do Progresu 2.  

3. Oldřich Veselý byl hlavním skladatelem hudby skupiny Synkopy 61 v 60. letech, pro vícehlasý zpěv nazývané „Moravští Beach Boys“ (Suita pro J. S. Bacha – ta mě úplně oslnila a pak jsem nevynechal jediný koncert skupiny, Žárlivá dívka, Marťan, Válka je vůl, Hej, pane můj, Děvče na pořád, Casanova,  …), a když se Veselý v 70. letech objevil na pódiu jako zpěvák a klávesista (Ptačí sonáta a Poselství dětem), hned ho zlanařil Radim Hladík do Blue Effectu, kde strávil 5 let. Po návratu do Brna složil pro Synkopy mimo jiné 2 rockové opery (Sluneční hodiny a Křídlení), pak dlouhou dobu nevystupoval a vrátil se až se skupinou E-Band a krásnou písní Malý princ (hudba Oldřich Veselý, text Martin Kolář). 

Potichu odejdu ze světa, kterému zdám se tak cizím, tam, kde svítí má planeta, beze stopy zmizím.

... odcházím o vesmír výše

4. A na úplný závěr Preludium cis moll, opus 3, č. 2 od Sergeje Rachmaninova. Autor ho složil v pouhých 19 letech a interpretací jeho tří částí je bolest – vzdor – návrat k bolesti a odcházení. Velmi rád jsem ho hrával, i když ve virtuózní střední části ne tak dobře. Poučení posluchači na koncertech vědí, že hned po skončení pozvolně utlumujících se akordů se nemá tleskat, protože úplnou tečkou je několik vteřin ticha.  

Čtrnácté výročí s blogem a ohlédnutí za rokem 2025

Od 4. listopadu 2011, kdy jsem ze zvědavosti založil blog, uplynulo již více než 14 let a jako obyčejně stručnou bilanci spojím s koncem kalendářního roku. 

Již tradičně začnu statistikami počtu článků v jednotlivých rubrikách za celé období, kde M = Miloš a Z = Zuzana (spoluautorka z let 2012-2013), a počty výhradně mých článků v jednotlivých letech. 

V žlutě vyznačeném poli je vidět, že jsem dosud zveřejnil 530 článků a překročil tak v začátcích pro mě nepředstavitelnou metu 500.   

Nejvíce textů přibylo do rubriky Výtvarné umění, každý měsíc jeden, a i při této frekvenci malířů a sochařů mám v zásobě na mnoho let dopředu, několikrát jsem proto více stylově příbuzných malířů spojil do jednoho textu. Mé „sbírky“ fotografií obrazů rozšířily návštěvy nových galerií, konkrétně The Israel Museum v Jeruzalémě, Residenzgalerie a Museum der Moderne, Rupertinum v Salcburku, a konečně i Arcidiecézního muzea v Kroměříži, kde jsem sice už dříve několikrát byl, ale teprve od letoška je tam možné fotografovat. Některé obrazy jsem doplnil do dřívějších textů, případně nahradil lepšími fotografie z minulých let.

Několik ukázek: Vincent van Gogh – Vlčí máky v pšeničném poli (1887, The Israel Museum, Jeruzalém), Auguste Rodin – Polibek (1886, The Israel Museum, Jeruzalém), Salomon van Ruysdael – Přímořská krajina s plachetnicí (po r. 1650, Residenzgalerie, Salcburk), Oskar Kokoschka – Portrét dívky (1913, Museum der Moderne, Rupertinum, Salcburk), Anthonis van Dyck – Anglický král Karel I. a jeho manželka Henrietta Marie (1632, Arcidiecézní muzeum, Kroměříž).

V Arcibiskupském zámku v Kroměříži jsme navíc zhlédli i výstavu kreseb a obrazů Josefa Mánesa, mezi nimi V létě (Červené paraplíčko) (1855) ze soukromé sbírky. 

Ve Vídni jsem pak navštívil výstavu Arcimboldo, Bassano, Bruegel. U Arcimbolda některé obrazy byly pro mě nové a do příslušného článku jsem je doplnil a u Bruegela lepšími fotkami nahradil některé dřívější. K těm prvním patří Čtyři roční období v jedné hlavě (1590, National Gallery of Art, Washington).

Architektura

Ve vile Engelsmann kdysi měla kanceláře První brněnská strojírna, dnes budova je v soukromých rukách, kromě společenských akcí je občas přístupná i v rámci komentovaných prohlídek.  

Na komentovanou prohlídku jsme se dostali i do budovy Československého rozhlasu v Brně, která je dílem architekta Ernsta Wiesnera, jemuž byl před časem věnován samostatný článek. 

V interiéru je pozoruhodné schodiště a dostali jsme se i na střechu s pěkným rozhledem (mimo jiné na katedrálu na Petrově), do dnešního studia (s naším průvodcem) i historických prostor se starou technikou.

Brněnské podzemní vodojemy se stávají novou atrakcí města a Čerf jim věnoval 2 články plné profesionálních fotografií, já přidám v koláži několik amatérských.

Divadelní představení a filmy

Dvě divadelní představení – Lakomec a Bosé nohy v parku – jsou blíže popsána v rubrice Literatura, divadlo, film. 

Hra Pavla Tomeše Až na ten konec dobrý (Městské divadlo v Brně) je humorným pohledem na život a smrt v propojení postav tří generací. Z ní mně utkvěl komentář, jak to bude po naší smrti. Věřící doufají v posmrtný život někde na nebesích, ale autor k tomu sarkasticky poznamenává, že to bude úplně stejné jako v době před naším narozením. Nebude nic. A podobné to bylo se samotnou hrou. Asi 5 minut po zahájení byla přerušena, přišel režisér či ředitel divadla s informací, že herci v hlavní roli je nevolno a čeká se, zda se vzpamatuje. Nejdřív jsme mysleli, že je to součást představení, ale nebylo tomu tak, herec nebyl schopen vystoupit a představení bylo odloženo o několik měsíců. A ten, který je na informačním panelu, v ní nakonec nehrál. Snad se nepřeměnil v nic. 

Mlčeti zlato, francouzskou komedii v hlavních rolích s Janem Čenským a Danou Morávkovou, jsme viděli v areálu koupaliště na Kraví hoře v Brně.

Z filmů byly nejzajímavější o písničkáři Jarkovi Nohavicovi, skupině Synkopy 61 a spisovateli Franzi Kafkovi.

Koncerty

Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít koncert skupiny Progres 2, podrobně popsané v několika článcích hudební rubriky. I když zakládající členové kytarista Pavel Váně a bubeník Zdeněk Kluka již přesáhli 70 let věku, hrají jak za mlada a Zdeněk Kluka stále hraje výšky ve flétnovém sóle v Písni o jablku.  

Naposled jsem z brněnské rockové scény představil Kern a v článku Kern – melodický hard rock zmínil, že zpěvák a hlavní autor skupiny Jaroslav Albert Kronek Kern opustil a založil novou kapelu Alband. A ten jsme letos poprvé viděli. Minimálně polovinu repertoáru tvoří skladby Kernu a kromě Kronka v Albandu hrají i kytarista a baskytarista z původní kapely. Na koncertu křtili novou desku a jako host vystoupil i Pavel Váně z Progresu 2.

O koncertu bratrů Ebenových více v článku Bratři Ebenové – Brno, 9. října 2025.

Po 7 letech jsme znovu viděli finskou skupinu The Rasmus. Z tehdejšího koncertu (blíže viz The Rasmus – Brno, 2. října 2018) zazněly písně Guilty, No Fear, Still Standing, Immortal, Justify, First Day of My Life, In My Life, In the Shadows, Sail Away. Ve skupině došlo k jedné personální změně, kytaristu Pauliho Rantasalmiho vystřídala Emilia "Emppu" Suhonenová. Myslím, že jí to moc neprospělo, protože Rantasalmi byl se zpěvákem Lauri Ylönenem výhradním autorem písní. Současné příliš neznám, vím jen, že skupina vyrazila na celosvětové turné s novým albem Weirdo. 

Ve videoukázkách uvedu alespoň titulní píseň Weirdo z nového alba a Love is a Bitch. 

   

Potěšilo mě, že na koncertu zazněla i skladba Shot, kterou už skupina před 7 lety měla v repertoáru, ale na koncertu chyběla. Ve starším videu na kytaru ještě hraje Pauli Rantasalmi. 

Společenské akce

Už hodně dávno jsem si koupil humoristicky pojatou knihu Jak se píší knihy od Petra Hajna, profesora Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Pan profesor letos oslavil 90 let a při té příležitosti se v aule fakulty křtila jeho nová kniha Právníkovo hudrování, kde v názvu je písmeno „h“ přeškrtnuto a opraveno na „m“. Na fotografii stojí vedle své manželky Zuzany, sexuoložky, uprostřed je vedoucí katedry, kde Hajn působil, a dále současný a dřívější děkan fakulty.

Zajímavá je i samotná aula. Zdobí ji monumentální obraz Antonína Procházky Prométheus přináší lidstvu oheň (1938). 

Dovolené

Největším cestovatelským zážitkem byla návštěva Izraele, zatím zúročená ve 3 článcích: Jeruzalém (1) – svatá místa, Pevnost Masada, oáza Ejn Gedi a Mrtvé moře a Tel Aviv – moderní metropole Izraele a architektura Bauhaus. Myslím, že Jeruzalém si zaslouží ještě jeden článek z moderní části města.

Milým překvapením byl Salcburk a okolí (články Salcburk (1) – pevnost Hohensalzburg a Salcburk (2) – turistika po masivu Untersberg), ke kterému ještě přibyly zastávky na cestě domů: Mondsee – jezero i stejnojmenná obec a Klášter Melk). 

Byli jsme také v Budapešti, v mém případě pošesté, ale kvůli zdravotním problémům jsem z toho tentokrát měl jen málo. 

Z domácích destinací jsme konečně navštívili Křtiny, proslulé velkolepým kostelem od Jana Blažeje Santiniho, z něhož alespoň malou ukázku. 

A na konci roku ještě přání do nového. 

Třinácté výročí s blogem a ohlédnutí za rokem 2024

Když jsem 4. listopadu 2011 ze zvědavosti zakládal blog, nečekal jsem, že ještě dnes na něj budu přispívat. Zatím se to ale daří, a tak po 13 letech je opět vhodný čas na stručnou bilanci a shrnutí za končící kalendářní rok 2024. 

Již tradičně začnu statistikami počtu článků v jednotlivých rubrikách za celé období, kde M = Miloš a Z = Zuzana (spoluautorka z let 2012-2013), a počty výhradně mých článků v jednotlivých letech. 

V žlutě vyznačeném poli je vidět, že jsem dosud zveřejnil 494 článků, jestliže si udržím četnost tří za měsíc, koncem února by jich bylo 500.   

Hrou Racek jsem završil přehled děl zakladatele moderního divadla Antona Pavloviče Čechova a ve vědeckotechnické rubrice vzdal hold geniálnímu vynálezci Nikolu Teslovi.  

Nejvíce textů přibylo do rubrik Výtvarné umění a Cestování, protože k nim mám nejvíc podkladů, např. malířů a sochařů v čekající frontě je 170, proto tento trend lze očekávat i do budoucna. Přispěly k tomu i návštěvy mnoha galerií a výstav, konkrétně Berlín – Gemäldegalerie (+ výstava Franse Halse), Alte Nationalgalerie; Postupim – Museum Barberini; Vídeň – Kunsthistorisches Museum (+ výstava Rembrandta a jeho žáka Hoogstratena), Albertina (výstavy Marca Chagalla a Roye Lichtensteina), Bank Austria Kunstforum (výstava Paula Gauguina), Österreichische Galerie Belvedere, Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig Wien (Mumok); Řím – Galleria Doria Pamphilj, Galleria Nazionale d'Arte Antica (s částečným zařazením obrazů z Galleria Borghese, která je v rekonstrukci), Galleria Nazionale d'Arte Moderna; Florencie – Galleria degli Uffizi. 

Něco z toho se objevilo v nových článcích Frans Hals - portréty s úsměvem, Gustav Klimt - vídeňská secese a symbolismus, Roy Lichtenstein (2) - komiksový pop art, někdy jsem dřívější články rozšířil o nová díla, případně po opakované návštěvě nahradil některé fotografie novějšími v lepší kvalitě. 

Uvedu jen několik příkladů, k Leonardu da Vinci jsem přidal Zvěstování (1472, Galleria degli Uffizi, Florencie), ke Caravaggiovi hrdelní scénu Judita stíná hlavu Holofernovi (1599, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím); Alegorii prosperity v době knížecího přepychu (1531, Gemäldegalerie, Berlín) Albrechta Altdorfera; znázornění přísloví Jak staří zpívají, tak mladí pískají (1665-1670, Gemäldegalerie, Berlín) Jana Steena; Skalnatou krajinu v Labských pískovcích (1822-1823, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň) Caspara Davida Friedricha; k Édouardu Manetovi dvojportrét V zimní zahradě (1879, Alte Nationalgalerie, Berlín); třetí verzi Ostrova mrtvých (1883, Alte Nationalgalerie, Berlín) Arnolda Böcklina; ke Gustavu Klimtovi nedokončený portrét Amalie Zuckerkandl (1913-1914, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň) a symbolistický obraz Tři věky ženy (1905, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím); stabil-mobil Červený kůň (1966, Albertina, Vídeň) Alexandra Caldera; článek o Andy Warholovi se rozrostl o nám dobře známé symboly Kladivo a srp (1977, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím).

Z nahrazených fotografií lepšími se to týká téměř všech obrazů Pietera Bruegela staršího z Kunsthistorisches Museum ve Vídni a některých Caravaggiových.   

Od zatím nepublikovaných malířů přidám jen ukázku z výstav Rembrandta a Gauguina. Na přelomu let 1983-1984 jsem ve Šternberském paláci v Praze viděl výstavu Mistrovská díla pěti století ze sbírek Armanda Hammera z Los Angeles a mám odtud i katalog, na jehož přebalu se nachází Rembrandtův obraz Juno (1662-1665). Po 41 letech doputoval do Vídně, kde jsem ho mohl už vyfotografovat. 

Z Gauguinových obrazů na výstavě vybírám Zaříkávání (1903, National Gallery of Art, Washington) a z desítek Chagallových obrazů něco přidám do dřívějšího článku Marc Chagall - ve stavu beztíže, určitě mezi ně budou patřit Narozeniny (1923, AOKI Holdings, Jokohama). 

Divadelní představení a filmy

O divadelních představeních jen telegraficky, prvnímu je věnován samostatný článek a k novým hrám nemám texty her, abych je mohl podrobněji přiblížit: W. Shakespeare Hamlet aneb Hádala se duše s tělem (Městské divadlo); N. V. Gogol Ženitba (Mahenovo divadlo); Elegance molekuly (Dejvické divadlo s přenosem do auly FSI VUT v Brně) – o vědci Antonínu Holém; Vzpomínky zůstanou (areál koupaliště na Kraví hoře v Brně) – v hlavních rolích Zlata Adamovská a Petr Štěpánek; Vrabčák a anděl (Městské divadlo) – muzikál o životě Edith Piaf; Reality (Divadlo Husa na provázku); Brněnské metro (Reduta). 

Z komedie Vzpomínky zůstanou alespoň fotografie z poděkování divákům.

Metro v Brně zatím není, ale prý už je v plánu (za několik desítek let), z hry Brněnské metro mně utkvěla otázka: „Jak se v metru pozná Brňák?“ Odpověď: „Dívá se z okna.“

Na rozdíl od loňského roku jsme kino příliš nevyhledávali. Navštívili jsme dva filmy o malířích – Caravaggiův stín a Malíř jejího těla (o Pierru Bonnardovi) – Django (o Petru Jandovi a Olympicu) a Tajemství smrti, kterým provázel herec Jaroslav Dušek, „proslavený“ výrokem, že „lidé umírají proto, že se jim už nechce žít.“ Z logiky výroku plyne, že kdo chce žít, by umřít neměl. V tomto ohledu ale film žádné tajemství (alespoň mně) neodhalil.  

Koncerty

Koncertů jsme si užili celkem dost, prvním byl Beatfest s účastí skupin Odyssea a Progres 2 v sále Semilasso (o obou mám dřívější články v rubrice Hudba); dalším George and Beatovens, Flamengo a Karel Kahovec (SONO); No Name a Žlutý pes; Vlasta Redl a Janek Ledecký (v Bučovicích); Michal Pavlíček (SONO) s řadou hostů (Bára Basiková, Monika Načeva, …) a konečně Olympic v sále SONO s Trilogy tour, kde v první části hráli písně z monotematických alb Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř a druhou věnovali vybraným hitům z celé více než 60leté éry skupiny. O Pavlíčkovi a Olympicu jsou v hudební rubrice články s průřezem jejich tvorby, přidám proto jen několik fotografií (Odyssea, Progres 2, Pavlíček s Basikovou a Olympic):

    

Dovolené

Cestovatelským zážitkům dominují Řím s výletem do Florencie a Pisy a Berlín s výletem do Postupimi. I když v Římě a Berlíně jsme byli potřetí a několik článků o nich již na blogu mám, další by ještě měly následovat. Z Florencie jsem představil jen Most zlatníků a sochaře Benvenuta Celliniho, z Pisy šikmou věž, z Postupimi zatím nic. Alespoň po jedné fotografii sem vložím – z Říma baziliku Santa Maria Maggiore (Panny Marie Sněžné) v pohledu z Piazza del'Esquilino, postavenou v 5. století papežem Sixtem III; z Florencie Neptunovu fontánu z r. 1565 od Bartolomea Ammannatiho; z Berlína moderní architekturu víceúčelové haly Tempodrom (koncertní sál, kanceláře, bistro a wellness), otevřené v současné podobě r. 2001 u zastávky metra Ostbahnhof a z Postupimi náhled do zahrady zámku Sanssouci, v němž za vinohradem je vidět jen trochu víc než jeho střecha.

Z četných návštěv Vídně za výstavami přidám fotografie obou budov Belvederu (první je z léta a druhá z vánočního času), sochu Marie Terezie a funkcionalistickou budovu Adolfa Loose, v níž sídlí banka Raiffeisen.

U nás jsme většinu prázdnin strávili na letním sídle v Bučovicích a jen příležitostně si zajeli na výlet. Na konci října jsme si poněkolikáté připomněli krásy Lednicko-valtického areálu – zámek Lednice, přístav, umělou zříceninu Janův hrad a minaret.

V Brně bývají velmi pěkné adventní trhy na náměstí Svobody a Zelném trhu, na inovovaném Moravském náměstí místo jezírka v zimě je ledová plocha a vyhlídkové kolo. Ukážu alespoň to, jak je teď vyšňořen brněnský drak (krokodýl).

A na konci roku ještě přání do nového. Ať se v něm vše daří, užijete si hodně radosti, přeje Vám štěstí a jste zdraví. 

Podkladem PF je obraz Camilla Pissarra Čtvero ročních období, zima (1872, Musée de l'Orangerie, Paříž).