Ernst Wiesner - Vila Stiassni (a některé další stavby v Brně)

Ernst Wiesner (1890-1971) patří k nejvýznamnějším brněnským meziválečným architektům funkcionalismu, i když se narodil na Slovensku v Malackách, v jeho 8 letech se ale rodina přestěhovala do Brna. Zůstal zde do r. 1939 a 15.3. (jeden den před vyhlášením Protektorátu Čech a Moravy) z Brna uprchl a přes západní Evropu doputoval do Anglie, kde pak jako architekt působil v Londýně, učil v Oxfordu, od r. 1950 přešel na Školu architektury na Univerzitě v Liverpoolu a v tomto městě strávil zbytek života. V naší literatuře bývá také uváděn jako Arnošt Wiesner, podle prostředí používal obě křestní jména. 

Z velkého počtu realizací jeho návrhů uvedu několik staveb v Brně a největší pozornost věnuji Vile Stiassni. Navštívili jsme ji loni v létě a v bujné vegetaci velké zahrady s rozlohou 32764 m² (více než 3 hektary) se trochu ztrácela. 

Wiesner vilu postavil v letech 1927-1929 pro židovského textilního průmyslníka Alfreda Stiassni (jde o poněmčelé jméno Šťastných) a jeho manželku Hermine, která rovněž byla židovského původu a pocházela z rodiny severočeských uhlobaronů. V Brně tehdy bylo textilních továren celá řada, městu se proto přezdívalo „moravský Manchester“. Hospodářská krize tomuto odvětví přinesla útlum, na významu získával kovoprůmysl, ale Alfred Stiassni prozíravými investicemi do jiných oblastí průmyslu léta stagnace úspěšně překonal. Rodina se však z vily dlouho netěšila, podobně jako architekt Wiesner před nebezpečím nacismu r. 1938 emigrovala, nejdříve do Londýna a odtud do Kalifornie v USA.

Za protektorátu vilu zabavilo gestapo, v r. 1946 byla převedena pod Krajský národní výbor a využívána byla jako vládní vila, pobýval v ní prezident Edvard Beneš i řada dalších představitelů států z někdejšího „tábora socialismu“ (např. prezident Kuby Fidel Castro, indonéský prezident Sukarno a egyptský prezident Gamál Násir). 

Dnes ji spravuje Národní památkový ústav a od r. 2014 je přístupná jak zahrada, tak interiér vily s výkladem průvodce.  

A tam se nyní můžeme podívat. Ve vstupní hale se schodištěm je vidět okrasný dřevěný strop bez nosné funkce a podlaha z dekorativně kladených parket.

Obrazy manželského páru Alfreda a Hermine Stiassni v jejich pracovnách jsou kopiemi podle historických fotografií a namaloval je Libor Veselý, originály od významného vídeňského portrétisty Heinricha Rauchingera se ztratily. 

Portrét jejich dcerky Susanne v růžových šatech připomíná Velázquezovy obrazy infantky Margarity.

K domácímu muzicírování nechyběl klavír a prvorepublikové melodie se linuly z gramofonu s velkou troubou. 

K chvílím pohody patří také posezení s knihou.

Pokoje dotváří starožitný nábytek.

A také starožitné hodiny, keramika a lustry.

Nakonec ještě náhled do jídelny, obývacího pokoje, ložnice a koupelen.

K sportovnímu vyžití rodina měla tenisový kurt a venkovní bazén.

O dalších vilách jen stručně, nejsou totiž přístupné veřejnosti.

V letech 1919-1922 Wiesner postavil na Údolní 58 pro početnou rodinu židovského velkoobchodníka s uhlím Wilhelma Gutmanna činžovní obytný dům, dnes označovaný jako Gutmannova vila. Pro architekta to byla jedna z prvních realizací a v době, kdy fasády domů bohatých majitelů byly zdobeny tehdy módními secesními ornamentálními prvky, byla naprostou novinkou. 

Obchodní ředitel Telefonní a elektrické společnosti v Brně Willy Leo Stein s manželkou Margarete si u Wiesnera zadali postavení rodinného domu, architekt jej na Barvičově 25 realizoval v letech 1925-1926. Kýlová lamelová střecha Steinova domu prozrazuje inspiraci dílem jiného funkcionalistického architekta Adolfa Loose, s nímž byl Wiesner v kontaktu.

Wiesnera pověřil stavbou rodinného domu také ředitel brněnské pobočky Anglo-československé banky Gustav Haas. Rozložitá Haasova vila stojí na ulici Lipová 43 a postavena byla v letech 1928-1930. Jejím výrazným prvkem jsou otevřené terasy na třech podlažích.

Nedaleko odtud, na ulici Vinařská 38, se nachází Vila Neumark z let 1928–1929. Wiesner ji postavil pro britského honorárního konzula v Brně a podnikatele v textilním průmyslu Waltera V. Neumarka.

Architekt však nenavrhoval jen rodinné domy pro bohatou židovskou klientelu, příkladem je budova někdejší České banky Union z let 1923-1925 na ulici Beethovenova 4, kde od r. 1950 sídlí Český rozhlas Brno. 

Rozlehlý Palác Morava naproti Mahenova divadla, na rohu Malinovského náměstí a ulic Divadelní a Benešova, si u Wiesnera objednala Hermine Stiassni jako obchodní a nájemní dům. Rozestavěný jej ale prodala Moravské zemské životní pojišťovně. Stavba byla zahájena r. 1926 a s přestávkami dokončena až o 10 let později. Pamatuji si, že kdysi v ní kromě obchodu s potravinami bývalo kino Kapitol s posledním promítáním ve 22:15, Roxy bar s varietním programem a striptýzovým představením (žádné jsem ale nenavštívil) a také oděvní sekce Tuzexu.   

A nakonec stavba, která je ve Wiesnerově díle výjimečná, sakrálně-kultovní chrám smrti, brněnské krematorium z let 1926-1929. Několik náhledů jsem již zařadil do článku Až si pro mě přijdou funebráci. Špičaté  travertinové pilíře symbolizují pozůstalé kolem rakve se zesnulým.

Krása budovy s jejím ponurým posláním mě fascinuje, a protože jsem se notně přiblížil konci životní pouti, až se zde nic dalšího neobjeví, už jsem prošel cílem.