28. února 2023

Samuel Beckett - Čekání na Godota v Mahenově divadle

Divadelní hra Čekání na Godota z r. 1949 (v angličtině Waiting for Godot, autor však od konce 30. let žil v Paříži a originál napsal ve francouzštině pod názvem En attendant Godot) je nejslavnějším dílem irského dramatika Samuela Becketta (1906-1989), jednoho z velkých dublinských literátů poctěných Nobelovou cenou. Obrat „čekat na Godota“ se dnes v přeneseném smyslu chápe jako metafora beznadějné činnosti, protože Godot nikdy nepřijde. 

Hru jsem před několika roky mohl vidět v nastudování avantgardního Divadla Husa na provázku (a před 20 lety v Městském divadle Brno v rolích tuláků vystupovala povedená dvojice Bolek Polívka a Jiří Pecha), jenže choť jsem tehdy k návštěvě absurdního dramatu nepřesvědčil a jak mně nikdo termín nepřipomínal, zapomněl jsem na něj a lístek propadl. Teď se ale hra v premiéře 24.2. objevila na programu klasické činoherní scény Mahenova divadla v Brně a tu jsme si už nenechali ujít (plakát hry je převzat ze stránky divadla). 





Na scénu vstupují dva tuláci Estragon a Vladimír a meditují nad těžkým životem, kterým se společně protloukají už 50 let, přespávají ve škarpě, občas je někdo zmlátí, bohužel propásli možnost v mladším věku skočit z Eiffelovky, teď by je tam v jejich zuboženém stavu nikdo nepustil.  

Estragonovi otéká noha, s námahou sundá botu, aby si prsty odpočinuly. Vladimír mluví o dvou zlodějích, kteří měli být ukřižováni, ale jeden byl spasený, Estragon ho příliš nevnímá a chce pryč, Vladimír je proti, protože musejí počkat na Godota, u tamtoho stromu. 

Estragon usne, ale Vladimír ho vzbudí, aby nebyl osamělý, po nesouvislém hovoru Estragon s pohledem na strom navrhne: „Co se takhle oběsit?“ Nemůžou se dohodnout, kdo by se měl oběsit první, Vladimír vybízí Estragona, protože je lehčí, s ním by se větev stromu mohla ulomit a Estragon by se už neměl, na čem se pověsit. Nakonec se shodnou na tom, že počkají, až co jim řekne Godot

V blízkosti se ozve strašlivý křik. Na scénu vstoupí Lucky se smyčkou provazu kolem krku, nese těžký kufr, skládací stoličku, koš s jídlem a přes paži má přehozený plášť, pak se vynoří Pozzo s bičem, který Luckyho na dlouhém provaze vede.   

Estragon se Pozza ptá, zda není Godot. Není a ani o něm nikdy neslyšel. 

Pozzo přikáže Luckymu rozložit stoličku a podat koš s jídlem, do sytosti se nají a žízeň uhasí z láhve vína, okousané kosti kuřete rozhazuje kolem, zapálí si dýmku. Estragon se ze zbytků ještě nakrmí. 

Nasycený a napojený Pozzo spokojeně rozjímá: „I já bych si ho (Godota) přál potkat. Čím více potkáváme lidí, tím jsem šťastnější. I ta nejbezvýznamnější bytost vás může poučit, obohatit, naplnit štěstím. I vy ...

Tuláci se diví, proč Lucky nepustí z ruky kufr, Pozzo jim vysvětlí, že by chtěl, aby ho zaměstnal jako nosiče, ale on ho raději prodá na trhu a doufá, že za něj vyhandluje slušnou cenu.  

Pozzo zatáhne za provaz a Luckymu přikáže, aby zatančil. Lucky zatančí a pak od Pozza dostane další pokyn, aby začal myslet. Lucky spustí zacyklený „filozofický“ monolog: „… uvážíme-li dále ještě závažnější okolnost, z toho vyplývá … ve světle probíhajícího Steinweg-Petermannova výzkumu … , že na venkově na horách a v přímořských oblastech a vodní vzdušné proudy ohně vzduch je stejný a země budiž řečeno vzduch a země za tuhých mrazů žel v sedmé etapě před cílem náročné studie země moře pro nové kameny za tuhých mrazů z hlubin na moři na zemi v povětří nebesa! abych se vrátil k z důvodů nám neznámých navzdory …

Pozzo s Luckym odejdou.

Vstoupí Chlapec. Přichází se vzkazem, že Godot tento večer nepřijde, ale určitě se objeví zítra

***

Druhé dějství

Vladimír vykládá Estragonovi, co včera zažili a koho potkali, ale ten se tím nechce zabývat, v tomto svinském životě je všechno na nic, dohadují se, že by se měli rozejít, ale nakonec stejně spolu zůstanou jako celých dřívějších 50 let. A teď je navíc spojuje, že čekají na Godota

Tuláci zjistili, že Lucky si zde zapomněl klobouk, Vladimíra napadne, že by si mohli zahrát na Luckyho a Pozza. Vladimír pobízí Estragona, aby mu nadával, přikázal, že má tančit a začít myslet. Estragona to nebaví, odchází. Za chvíli se ale vyděšený vrací: „Jsem proklet!“ … „Jdou sem.“ 

Vladimír se raduje: „To je Godot! Konečně! (Něžně a radostně obejme Estragona a políbí ho) Jsme zachráněni! Půjdeme mu naproti! Pojď!

Estragon se však vzpírá, vyprostí se a běží na opačnou stranu.

Vladimír se také vyleká: „Jsme obklíčeni!“ … „Nezbývá než se schovat.“ … „Za strom.

Přikrčeni za stromem čekají.

Znovu se objeví Pozzo s Luckym. Pozzo mezitím oslepl a provaz má podstatně kratší, aby Luckyho mohl lépe kontrolovat. Hendikepovaný a zesláblý Pozzo u tuláků ztratil jakýkoliv respekt, Estragon a Vladimír na něj vyjedou, „ať drží hubu, že mu nabourají ciferník, ksindlovi jednomu.“ 

Pozzo se zhroutí. 

Lucky mezitím oněměl, už ani nemůže sténat.

Pozzo a Luckym odejdou, znovu se objeví Chlapec. Od Godota žádné nové zprávy

Estragon se znovu vrací k předchozímu nápadu: „Co se takhle oběsit?“ Nemají ale na čem, pásek je moc krátký a provaz, který má Estragon místo pásku, se při zkoušce pevnosti přetrhne. Vladimír navrhne. „Oběsíme se zítra. Ledaže by přišel Godot.

Estragon: „A když přijde?

Vladimír: „Budeme spaseni.“ Nasadí si Luckyho klobouk.

***

Na fotografii ze závěrečného poděkování divákům jsou odleva v náručí ženy Antony Rossi (v epizodní roli Chlapce), Vojtěch Blahuta (Lucky), Petr Kubes (Vladimír), Michal Bumbálek (Estragon) a Tomáš Šulaj (Pozzo). Je škoda, že velká bedna v prázdné scéně není otočená z druhé strany, na ní je nakreslen strom, o kterém se ve hře tolik mluví.



A na poslední fotografii bez Chlapce jsou ještě navíc zleva dramaturg Jaroslav Jurečka a režisér Michal Vajdička.   



***

Beckettovo Čekání na Godota je na blogu třetí hrou „žánru“ absurdní divadlo. První bylo Král umírá Eugèna Ionesca a poté Vernisáž Václava Havla

Přes úvodní upozornění divákům „V této hře se nestane vůbec nic.“ a dialogy typu: „Co budeme dělat?“ „Nic. Co jinýho.“ „absurdno“ (ve smyslu „nelogičnost“) působí nečekaně komickým účinkem, i když Beckett sám odmítal své hry charakterizovat a cokoliv z nich blíže vysvětlovat. Když v r. 1961 vyšla kniha Absurdní divadlo (Theatre of Absurd) od Martina Esslina, kde autor tento pojem zavedl a teoreticky popsal v kontextu světové dramatické tvorby, Beckett se podivil: „Tak my děláme absurdní divadlo? To je přece úplně absurdní.“   

Proč se mně tyto hry líbí, jsem pochopil, když jsem si přečetl Ionescův výrok, že ho inspirovali surrealističtí malíři, které mám vedle impresionistů nejraději. 

Nadčasovost, „v níž se nic umí proměnit v nekonečno“, podtrhuje volba jmen z různorodých prostředí: Vladimír (ruské jméno s významem vládce světa, jeden nás hned napadne), Estragon (francouzsky pelyněk), Pozzo (italsky studnice), Lucky (anglicky šťastný).  

25 komentářů:

  1. To musel být moc fajn zážitek. Moc často do divadla nechodím, ale na podzim mě nadchla hra Tik Tik v ostravském divadle Mír.

    Poslední dobou jsem i v běžné beletrii natrefila na několik příběhů "před sebevraždou" - a taky to bylo paradoxně docela příjemné čtení...

    Jinak teda mě fascinuje, jak ten třetí měsíční příspěvek vkládáš poslední možný den :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, i před popravou může být veselo. Jeden z francouzských panovníků před stětím gilotinou poznamenal: "To jsem ani nečekal, že tu bude tolik diváků."

      Aniž bych se chtěl srovnávat s velkým skladatelem, napadá mě, jak Petr Iljič Čajkovskij přistupoval k plnění smlouvy, že každý měsíc dodá jednu skladbu do cyklu 12 ročních dob. Když se blížil poslední den měsíce, sluha ho upozornil, že je třeba už něco dělat, mistr sedl k pianu a téměř na jeden zátah melodii napsal. To mě motivuje podobně a protože mám "normu" 3 za měsíc, nemusí to být každý týden.

      Vymazat
    2. O té hře, prosím, napiš, zatím jsem ani název neslyšel. Ostrava z Brna není tak daleko a někdy tam jezdím i pracovně.

      Vymazat
    3. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že napíšu na blog recenzi, ale to by bylo na dlouho - tak zatím přikládám odkaz ze stránek divadla:
      https://www.divadlomir.cz/repertoar/tik-tik-14
      Za mě to fakt stálo za to.

      ---
      Ty knihy o sebevraždě - paradoxně to byly spíš takové ty "život nakopávací" - vždy z toho nakonec sešlo a ve výsledku šlo spíš o pohodový příběh.
      A taky, loni zemřel autor knihy "Potřeby pro sebevrahy" - tak tu jsem si ze zvědavosti přečetla - a myšlenka byla zajímavá (i když závěr mi neseděl a dalo by se z toho tak nějak celkově asi vydolovat víc).

      Vymazat
    4. Díky za odkaz, přečetl jsem si charakteristiku hry a lepší reklamu snad ani nejde vymyslet. Ta kombinace frustrace a komedie je skvělá.

      Komické situace v případě sebevražd si pamatuji jen z pamětnických komedií s Busterem Keatonem, např. skočil do vody s balvanem přivázaným k tělu, ale tam bylo vody jen po kolena, lehl si na koleje, vlak ho ale nepřejel, protože se přes výhybku dostal na jinou kolej apod. Jinak mám z tohoto tématu spíš mrazení, protože se mně vybaví mnoho nešťastných případů z řad známých umělců (Vlastimil Brodský, Martin Štěpánek, Karel Svoboda, Iveta Bartošová, Kurt Cobain z Nirvany, Chester Bennington, zpěvák skupiny Linkin Park, ...), nemluvě o stovkách nám neznámých, kteří jí řešili svízelné životní situace a deprese.

      Vymazat
    5. To máš pravdu, v reálu je to opravdu děsivé! Ve všech případech.
      Možná i právě proto se mi líbí ty texty, které od toho ve výsledku umí odradit. (jen už si nedokážu vzpomenut, jak se ty knížky jmenovaly).

      Ty grotesky - úplně mi vypadly z paměti. To Tvé připomenutí mě zase převedlo na chvíli do dětství :-)

      Tik tik - no, a ono to bylo nejen velmi vtipné, ale vlastně i přibližovalo pohled na lidi s různými psychickými problémy. A bezvadně vypointované, což byla fakt třešnička na dortu.
      Asi tu recenzi stejně budu muset napsat, i kdyby jen sama pro sebe :-)

      Vymazat
    6. A když se rozdělíš o ni s námi, čtenáři, bude to prima :).

      Vymazat
  2. Ano, s "cekanim na Godota" se v zivote obcas setkavame...A kdyz se nskonec treba i opravdu dostavi, nspsdne nas "A to je vse?Na toto jsme cekali?"...Tskze ta hra zas tak absurdnineni..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ještě stále čekám, možná se dočkám na onom světě :). Při interpretaci hry se také mluví, že Godot by mohl být Bůh, protože v dialozích se mluví i o spasení. Jenže jako ateista stejně nemám šanci.

      Vymazat
  3. Miloši, děkuji za krásnou recenzi na divadelní představení. I když absurdní divadlo nepatří zrovna k mým oblíbeným žánrům, viděla jsem čekání na Godota asi před 25 roky, možná je to ještě déle. Mám doma i knižní vydání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se právě ta absurdnost hodně líbí, třeba Václava Havla jako politika jsem nedokázal poslouchat, protože mně jeho řeči připadaly jako neskutečně prázdné fráze, ale koupil jsem si knihu s texty jeho her a ty se mně naopak velmi líbí.
      Čekání na Godota jsem sehnal na internetu v .pdf. A před představením jsem si ho přečetl a šlo to výborně.

      Vymazat
  4. Škoda, že jsi neviděl, jak to zahrál Polívka s Pechou. Zajímalo by mne srovnání.
    Od Ionesca jsem viděl “Plešatou zpěvačku” v divadle V Řeznické.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také mě to mrzí, bohužel jsem divadlu přišel na chuť teprve před 5-7 lety, proto jsem také nezažil slavnou éru Divadla Husa na provázku s Bolkem Polívkou, Miroslavem Donutilem, Dášou Bláhovou, ... Asi to bylo i tím, že jednu hru jsem přece jen navštívil někdy v 80. letech, téměř celé představení tam něco deklamoval Donutil, což mě vůbec nenadchlo, a pak už jsem tam nešel.
      O Plešaté zpěvačce vím jen ze stručné charakteristiky, neviděl jsem, jeho další hru Král umírá ale ano a ta byla skvělá.

      Vymazat
  5. To musel být úžasný zážitek. Díky za přiblížení. Přeji Příjemný víkend.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Představení se nám opravdu líbilo, byli jsme v tom týdnu ještě na jednom (Vykouření), ale u něj jsem měl problém se soustředit :).

      Vymazat
  6. Vida, to jsem nevěděl, že v originálním názvu hry je přechodník :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Francouzsky neumím, originální název jsem jen převzal, ale v angličtině myslím, že o přechodník nejde, protože sloveso je podmětem věty, říká se tomu podstatné jméno slovesné (cizím slovem gerundium).

      Vymazat
  7. Do divadla se tak často nedostanu. Většinou je to když tady probíhají dny divadel, to pak mám možnost výběru.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dny divadel jsou prima, ale přiznám se, že už nechodíme na letní Shakespearovské slavnosti, protože mně to připadá jako vysloveně komerční záležitost ze strany herců a dost snobská od diváků.

      Vymazat
  8. Na mě by hra byla nejspíš moc vážná, i když název absurdní drama zní docela zajímavě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někde jsem četl něco o tragikomedii, ale ta úsměvná poloha je však jen v absurdnosti.

      Vymazat
  9. Čekání na Godota je podle mě kultovní dílo, znát by ho měli všichni, ať se ti líbí,nebo ne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsem si to vždy myslel, ale až s velkým zpožděním jsme to dohnali.

      Vymazat
  10. Godota se obvykle nedočkáš!

    Jinak video zas funguje, navnaděný!

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Anton Pavlovič Čechov - <i>Racek</i> v Mahenově divadle

Z nejznámějších dokončených divadelních her A. P. Čechova (1860-1904) po Višňovém sadu (1904), Strýčku Váňovi (1899) a Třech sestrách (19...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)