Oslo (3) - sochy ve veřejném prostoru, Ostrov muzeí

Náměstí, městské parky i volná prostranství na sídlištích zkrášlují fontány, (morové) sloupy, obelisky, sochy panovníků, literátů a svatých i abstraktní artefakty, a proto se staly jejich přirozenými dominantami a orientačními body, např. v Praze je určitě nejjednodušší domluvit si schůzku „u koně“. 

Rizikem je ovšem umístit sem sochu dobového politika, režim se změní a socha putuje do skladu (dejvický Koněv), v případě nadměrné velikosti musí být odpálena (Stalin na Letné), v Africe sochu svrženého či „překonaného“ politika pro jistotu roztlučou na prášek, aby z ní vyrazili i jejího ducha. V USA jsou v nebezpečí sochy prezidentů, kteří ve služebnictvu měli nějaké černochy/černošky či naopak je odmítali zaměstnat a stejně tak gaye a lesby, protože jistě měli rasistické smýšlení a byli homofoby, xenofoby a bůhví čím ještě. 

Nejživotnější jsou nepolitické sochy dějinami umění potvrzených mistrů, pokud tedy nemusejí být nahrazeny kopiemi (z povětrnostních příčin např. Michelangelův David ve Florencii a Radegast Albína Poláška v Beskydech, nebo kvůli krádeži originálů soch Adriana de Vries ve Valdštejnské zahradě v Praze švédskými vojsky během třicetileté války).  

V dřívějších článcích jsem již představil dva umělce, Henryho Moorea a Alexandra Caldera,  jejichž (většinou abstraktní) sochy jsou rozesety ve veřejných prostranstvích po celém světě, patří sem i díla Eily Hiltunenové v Helsinkách a Ivana Meštroviće ve Splitu, teď bych ale zůstal u města, které množstvím veřejných výtvarných děl zvlášť vyniká, a tím je norská metropole Oslo. V Oslu mají dokonce celý park s 212 sochami Gustava Vigelanda, ale ani s tím se zde nespokojili a sochy jsou takřka všude.     

Větší soustředění soch žen a dětí je před budovou Radnice (Rådhus/City Hall) při pohledu od moře i na ní. Jejich autorem je norský sochař Emil Lie (1897-1976).

Alespoň dvě ještě v bližším záběru.

V obdobném stylu je zde zastoupen i další norský sochař Per Hurum (1910–1989).

Z druhé (severní) strany radniční budovy je fontána se sochou labuti.

Dále na sever od radnice se rozkládá park Studenterlunden (Student's Grove). Několik soch je před budovou Národního divadla (Nationaltheatret/National Theatre), pod korunou stromu stojí Henrik Ibsen (1828-1906), nejvýznamnější norský spisovatel a dramatik světového významu.

A v trojici soch uprostřed je Ludvig Holberg (1684-1754), norsko-dánský dramatik, prozaik a osvícenský učenec.

Panovníky zastupuje král Švédska a Norska Karl Johan (Charles XIV John of Sweden, Charles III John of Norway, 1763-1844) na náměstí Slottsplassen (Palace Square) před Královským palácem (Royal Palace), autorem památníku je sochař Brynjulf Bergslien (1830-1898).

Kuriózní sochy se nacházejí před budovou Parlamentu a v její blízkosti (první je ve dvou náhledech). Nevím, jak se jmenují, ani kdo je jejich autorem, ale zdá se, že vyjadřují zoufalství, co tam ti politici vymýšlejí.  

Z Osla se lodí přibližně za 15 minut dostaneme na 5 km vzdálený Bygdøy (název znamená „neosídlený ostrov“), kde je několik muzeí, a proto se mu také říká Ostrov muzeí. Ve skutečnosti jde o poloostrov, kam vede zdlouhavější cesta autobusem kolem zálivu. Norsk Folkemuseum je skanzenem norského lidového umění, vyhledávanější jsou ale muzea, která souvisí s námořními objevy. Zmiňuji ho proto, že i zde najdeme sochy. 

Muzeum Fram (Frammuseet/Fram Museum) je zaměřeno na norské polární výpravy a je tu i originál polární lodi Fram, se kterou se Roald Amundsen vypravil na jižní polokouli, aby tam v r. 1911 jako první dosáhl jižního pólu.  

Vlevo od Muzea Fram je Norské námořní muzeum (Norsk Sjofartsmuseum/Norwegian Marine Museum) a u nich se nachází Památník námořníků obchodních lodí přepravujících zboží během 2. světové války. 

Další muzeum, Muzeum Kon-Tiki (Kon-Tiki Museet/Kon-Tiki Museum), uchovává vor stejného jména, postaveného z balsového dřeva bez hřebíků a šroubů, kterým norský cestovatel, antropolog, zoolog, archeolog a spisovatel Thor Heyerdahl v r. 1947 s pěti muži od břehů Peru doplul přes Tichý oceán až do Polynésie, aby dokázal, že naši předkové mohli i s jednoduchými prostředky osídlovat vzdálené země. 

Heyerdahl se dostal také na Velikonoční ostrov, proslulý obrovskými kamennými sochami moai, o nichž nebylo známo, jak je domorodci mohli vztyčit. A replika sochy z Velikonočního ostrova stojí před Muzeem Kon-Tiki. 

Nevšiml jsem si v něm však žádné zmínky o našem inženýru Pavlu Pavlovi, který dokázal, že to jde i pomocí lan a pák a Heyerdahlovi to na jedné společné výpravě předvedl.