Henry Moore - společník na cestách

Angličan Henry Moore (1898-1986) patří mezi největší sochaře 20. století a možná je přímo tím největším. Za svůj téměř 90-letý život vytvořil úctyhodné množství děl, která podle 10. dílu Dějin umění José Pijoana jsou chloubou 130 muzeí v 26 zemích a jedno z nich, Král a královna, také zdobí obálku této knihy. Za Mooreovými sochami však nemusíme chodit jen do muzeí, najdeme je doslova na ulici mnoha měst. V internetovém přehledu stačí vybrat zemi a město a hned uvidíme, co tam mají, a vedle prohlédnutí fotografií soch si můžeme o nich přečíst i podrobné informace.

Než si Moore vydobyl uznání, potýkal se s nepochopením, během svého pedagogického působení na Královské akademii umění (Royal College of Art) v Londýně dokonce musel čelit kampani za jeho propuštění, protože jeho díla byla označena za primitivní a nemorální.

Mooreovy sochy jsou charakteristické hladkými objemnými tvary budícími dojem monumentálnosti, prolínáním různých objektů a na druhé straně také rozdělením jednoho objektu do několika oddělených bloků, kombinujících jejich vnější a vnitřní formy. Umělec byl částečně ovlivněn sochami ze starého Egypta (např. Sfingou u pyramid v Gíze a sedícími sochami v chrámu Abú Simbel u Asuánské přehrady) a také uměním předkolumbovské Ameriky.

Mooreův přístup k tvorbě však nejlépe dokládá jeho vlastní výrok: "Nejvíc mě zajímá lidská postava, ale našel jsem principy tvarů a rytmů také na základě studia přírodních jevů, jako například balvanů, oblázků, kostí, stromů a škeblí."

V obrazové části představím ve více náhledech několik Mooreových děl, na která jsem narazil v muzeích i pod širou oblohou, aniž bych předtím znal přehled zmíněný v úvodu, poslední dílo z Monte Carla se v něm navíc ani nenachází.

Jeden ze čtyř odlitků sousoší Rodina (Family Group) je umístěn na nádvoří Museum of Modern Art v New Yorku a pochází z roku 1944. Je současně první Mooreovou bronzovou sochou velkých rozměrů, na výšku má 152 cm.

Ve sbírce Peggy Guggenheim v Benátkách jsou dvě Mooreova díla: Pracovní model pro ovál s body (Working Model for Oval with Points) a Tři stojící postavy (Three Standing Figures).

K figurativním dílům patří také socha spisovatele Williama Butlera Yeatse v St. Stephen’s Green Parku v Dublinu a Ležící propojené formy (Reclining Connected Forms) v parku u Trinity College v Dublinu.

Ve Vídni v Resselově parku na Karlově náměstí (Karlsplatz) před kostelem sv. Karla Boromejského je Mooreova socha Hill Arches. Název je těžko přeložitelný, autor jím snad chtěl naznačit, že oblouky se zvedají do kopců. (Resselpark získal své jméno podle vynálezce lodního šroubu Josefa Ressela a ten zde před budovou Technické univerzity má i svou sochu.)

V Berlíně před Domem světové kultury (Haus der Kulturen der Welt), zhruba 10 minut pěšky od Reichstagu, se nachází poněkud těžkotonážní Motýl (Butterfly).

Mooreův styl dělit objekt do více částí dobře reprezentuje socha před budovou Alte Pinakothek v Mnichově. Jmenuje se Dvoudílná ležící postava (Two Piece Reclining Figure).

Třícestný kus (Three Way Piece) stojí u budovy Neue Nationalgalerie v Berlíně. 

Dvoudílná hrana nože (Knife Edge Two Piece) je u budovy Westminster Abbey v Londýně.

Konečně v Monte Carlu je socha, u níž autora žádný vzletný název nenapadl, a tak ji jednoduše označil jako objekt skládající se ze tří částí (Three Part Object). Při první návštěvě Monaca, jehož je Monte Carlo jednou částí, jsem sochu vyfotografoval velmi nepovedeně proti Slunci. Když jsme pak byli na rodinném pobytu v Nice, odkud jsme podnikli jednodenní výlet do Monaca, chtěl jsem to napravit, ale nedokázal ji najít. Myslel jsem totiž, že je jednou ze soch v parku mezi katedrálou a Oceánografickým muzeem a i když jsme park prošli nejméně 3-krát, socha nebyla k nalezení. Nakonec jsem úsilí vzdal. Když jsme se vrátili až ke známé zatáčce Ste. Dévote, kde jezdci F1 musí přejet do protisměru, a odtud se už stoupá do kopce k vlakovému nádraží, vrhl jsem poslední pohled k moři a k budově, jíž prochází tunel, kudy formuloví jezdci také projíždějí, a najednou jsem ji spatřil. To je ona.

P.S. Velmi pěkný článek o Henry Mooreovi a jeho díle napsal King Rucola, jmenuje se Henry Moore-Nightmare.

P.P.S. 15.2.2017 Dalším a velmi fundovaným příspěvkem s mnoha fotografiemi Mooreových soch je Vencův článek Tour de Moore.