28. prosince 2012

Vánoce v zahraničí (a PF 2013)


V posledních letech se Vánoce, alespoň z pohledu obchodníků, posouvají čím dál více do předvánočního času, třeba v Paříži jsme je zažili v polovině listopadu a údajně se tam s vánoční výzdobou začíná už v říjnu. Je vyzdobena celá třída Champs Elysées, pasáže obchodního komplexu v La Défense, obchodní dům Galerie Lafayette a stromek mají za sebou i pouliční prodavači ze stánků s občerstvením.

Loni jsme zažili Štědrý den v Bangkoku. Protože Thajsko patří mezi země vyznávající buddhismus, byli jsme nachystáni na velkolepé chrámy s impozantními zlacenými sochami Buddhy (a výběr je nepřeberný - Buddha ležící, sedící, ve všech představitelných velikostech), atributy křesťanských vánočních svátků jsme tu ale nečekali. Aby si však na své přišli i návštěvníci z Evropy, Ameriky, … , v obchodních domech i na volných prostranstvích stojí vánoční stromy. Pro nás, zvyklé na zimu a někdy i sníh (jako před zámkem Schönbrunn ve Vídni), je trochu zvláštní vidět kolem nich korzovat místní v šortkách a krátkém tričku. Je to tím, že v Thajsku je právě přelom roku ideálním ročním obdobím s příjemnými teplotami 25 až 30 °C a letoviska Pattaya a Phuket praskají pod náporem turistů.




V Římě a Vatikánu jsme byli až po vánočních svátcích a zažili tam Silvestra a Nový rok. Chrám sv. Petra ve Vatikánu byl na Silvestra zavřený a kvůli zátarasům nebylo možné se k němu ani přiblížit. Protože však papež měl v něm sloužit mši, lidí na náměstí rychle přibývalo. Když konečně papežští zřízenci zátarasy odsunuli, jakoby zazněl výstřel startovní pistole masového běhu, zástupy čekajících vyrazily, protože všichni se do chrámu vejít nemohli a každý chtěl vidět papeže na vlastní oči.



Symbolickým spojením minulosti s přítomností je vánoční strom před torzem Kolosea v Římě. V Koloseu ti, kteří šli na smrt, zdravili své vladaře a při gladiátorských soubojích a bezbranní proti dravým šelmám jich asi půl milionu svou smrt našlo. A dnes tam stojí strom - symbol ateistického pojetí Vánoc jako svátků klidu a pohody.



Protože se blíží konec roku, chtěl bych všem našim blogovým příznivcům i náhodným návštěvníkům popřát do toho nového vše nejlepší, zdraví, štěstí, pohodu v osobním životě a úspěchy ve studiu či práci.
Před několika roky jsem od šéfa naší instituce, který má smysl pro černý humor, dostal přání s následujícím obrázkem. Tohle bych nikomu nepřál, pokud však přece jen vás někdy přepadnou chmury, ať se brzy vyjasní, jako když se Slunce prodralo zamračenou oblohou v norském Molde.



P.S. 23.12.2014 Tento text byl zahrnut do projektu Vánoční města blogerky Dragell.


23. prosince 2012

Vánoční i novoroční varování II ;)

KOCOVINA

Pochopme, jak alkohol ovlivňuje naše tělo a pak můžeme v klidu vyrazit na vánoční i novoroční veselice.

Hangoverville je místo, které si nikdo nepřeje navštívit. Avšak cesta, která k němu vede, je často předmětem debaty, obzvlášť pak v sezóně společenských večírků a mohutných oslav. Neomylné symptomy jsou trefně popisované na globální úrovni. Švédi se cítí být "uhození zezadu", ti ze Salvadoru se v kocovině cítí být "celí z gumy", Francouzi vstávají s "dřevěnou pusou" a Dánům "řádí v hlavě tesaři". V minulosti se věřilo, že hlavní příčinou příznaků kocoviny je dehydratace. Nyní ale vědci věří, že příčinou nepříjemných příznaků kocoviny jsou i chemikálie, které se formují v těle, zatímco játra odbourávají alkohol.

Jakékoliv toxické látky v systému způsobují problémy. Alkohol není výjimkou. Přes žaludek se toxiny dostanou do krevního řečiště, roznáší se po těle a ničí buňky a buněčné membrány. Aby toho ještě nebylo dost, při odbourávání alkoholu se vytvoří produkt metabolismu alkoholu acetaldehyde, jenž je toxičtější než alkohol sám. Takže v podstatě dostanete do těla dvojitou dávku toxinů. Dobrá věc je ta, že acetaldehyde je automaticky atakován dalším enzymem, substancí, zvanou glutathione. Proces funguje dobře, protože glutathione dovolí acetaldehydu řádit v těle jen velmi krátkou dobu. Ale - a to je velmi důležité 'ale' - pouze tehdy, když omezíte příjem alkoholu na pár drinků. V případě, že se do těla dostanou velké dávky alkoholu, zásoba glutathionu v játrech se spotřebuje velice rychle. Acetaldehyde pak způsobí těžké bolesti hlavy a zvracení.

Ptali jste se někdy, proč se probouzíte v noci ze spánku po noci strávené na alkoholickém večírku? Alkohol povzbuzuje produkci přirozeného stimulantu. Když přestanete pít, vaše tělo reaguje jeho nadprodukcí. Nejen, že tedy neusnete hlubokým spánkem, který nutné potřebujete, ale stimulant taky způsobí únavu, podráždění žaludku a celkový pocit nevolnosti. Alkohol také povzbuzuje vylučování hydrochloric acidu v žaludku a způsobuje tím eventuálně vzkaz vysílaný mozku nervovou soustavou, že obsah žaludku zraňuje tělo a musí být vyloučen zvracením.

Jedna sklenice vína (250 ml) způsobí, že tělo vyloučí 800 až 1 000 ml vody. To je ve srovnání s jakoukoliv jinou tekutinou čtyřikrát tolik a vysvětluje to časté běhání na WC v barech a restauracích. Není divu, že po nočním řádění tělo okamžitě cítí potřebu nahradit ztracenou tekutinu, což se obvykle manifestuje pocitem 'vaty' v ústech. Bolesti hlavy jsou též důsledkem dehydratace. Tělesné orgány se snaží nahradit ztracenou tekutinu odčerpáváním vody z mozku. To způsobuje zmenšování mozku a působí na membrány, které spojují mozek s lebkou. A je tady i třetí efekt dehydratace. Časté močení vylučuje z těla sůl a draslík, minerály, které jsou naprosto nezbytné k normální nervové a svalové funkci. Poklesne-li hladina těchto minerálů, dojde k bolestem hlavy, únavě a pocitům nevolnosti.

Vyprchávání alkoholu z těla způsobuje třes a pocení - obojí běžné vlastnosti kocoviny. Když člověk přestane pít, dochází k vyprchávání alkoholu, které trvá 24 hodin. Někteří lidé léčí kocovinu dalším alkoholickým drinkem, který zpomalí vyprchávání, a tudíž zmírní symptomy kocoviny. Přehnaná konzumace alkoholu může způsobit snížení hladiny cukru v krvi (hypoglycemii) a ta následně vede k motolicím a celkové slabosti. Příliš alkoholu může způsobit i to, že se v krevním řečišti objeví molekuly cytokines - tytéž molekuly, které se uvolňují během chřipky. To vede opět k bolestem hlavy, nevolnosti a letargii, která člověka nutí zůstat v posteli, protože tělo potřebuje energii k boji bílých krvinek proti vetřelci. I hluk v prostředí, kde pijete, může ovlivnit míru kocoviny. Když pijete, váš sluch trochu otupí, což je důvod, proč v takové situaci lidi mluví hlasitě, ba někteří řvou a hulákají a hudbu pouštějí na plně pecky. Celkové vystavení decibelům pak definitivně přispěje k většímu bolení hlavy po probuzení.

Signifikantní je i depresivní povaha alkoholu. Ta zcela jistě přispívá k emocionálním pochybnostem, zejména o sobě. Dochází k přecitlivělému stavu, pro kocovinu velmi typickému. Člověk se může cítit šťasten, když pije alkohol, bohužel ale alkohol funguje velice podobně jako diazepam - nakonec pijákovi po ránu prudce ubude hladiny cukru v těle a tím pádem dojde ke značnému poklesu energie a to se projeví nejen fyzicky, ale i emocionálně. Je tu i skutečnost, že alkohol rozbíjí zásoby glycogenu v játrech. Nedostatek tohoto klíčového zdroje energie je přinejmenším částečně odpovědný za slabost, únavu a nedostatek koordinace příští ráno. Tmavší drinky jako červené víno a whisky, pak obsahují mnohem vyšší hladinu toxinů zvaných congeners (vedlejší produkt fermentace) než bílé víno a bílý tvrdý alkohol jako vodka, gin nebo bílý rum. A dražší alkohol má taky menší hladinu congeners.

Pravidelnější a navyklí pijáci mívají lehčí kocoviny, zatímco ženy, které vypijí stejně množství alkoholu jako muži, trpívají větší kocovinou. Je to spojeno s tělesnou vahou i s tím, že ženy mají nižší úroveň enzymů glutathione, což způsobuje pomalejší odbourávání alkoholu v těle. A čím starší lidí jsou, tím horší kocoviny. Starší organismus je citlivější vůči toxinům a méně schopný produkovat enzymy potřebné k boji s touto situací. Geny hrají roli též. Například 70 % lidí orientálního původu má méně efektivní formu ethanolu dehydrogenase, což je enzym potřebný k zpracování alkoholu. Po požití alkoholu velmi rychle zrudnou.

Negativní efekty kocoviny se mohou preventivně zmírnit jídlem před pitím. Velmi účinný v prevenci před účinky alkoholu je tuk, což je důvod, proč v zemích u Středozemního moře, předtím, než začnou popíjet, spolknou čajovou lžičku olivového oleje. Jako prevence je také dobrá sklenice mléka. Multivitamíny pomáhají rovněž, nahrazují ty vitaminy v těle, které jsou spotřebovány během pití díky častému močení. A jestli se chystáte na večírek, pijte hodně vody před tím, než se na něj vydáte a dejte si sklenici vody s každým alkoholickým drinkem, který si objednáte. Korejci tradičně po větším vypití alkoholu vypijí před spaním sklenici vody s medem, protože se chtějí vyvarovat prudkému poklesu cukru v krvi a zároveň dostat do těla nealkoholickou tekutinu.

Bohužel, zázračný lék na kocovinu neexistuje. Některé prášky proti bolestem mohou být efektivnější než jiné. Například aspirin neobsahuje kofein a účinkuje protizánětlivě. Naopak obsahuje něco jako prostaglandin inhibitor. Vysoká hladina prostaglandinu je spojována s těžkými kocovinami. Aspirin však hodně zatěžuje žaludek, takže nebrat v případě zvracení, nebo nemůžete-li kvůli kocovině pozřít potravu. Hodně populární jsou teď bylinky, např. milk thistle (ostropestřec mariánský), guave leaf a ginseng, které podporují 'biochemicals', pomáhající tělu zbavit se toxinů. Ale důkaz je opravdu nedostatečný s čestnou výjimkou milk thistle, u něhož je prokázáno, že poskytuje tělu ochranu proti poničení alkoholem.

Voda je velice účinná, pokud jde o zrychlení léčebného protikocovinového procesu. Jestliže to vás žaludek snese, přidejte do vody trochu soli a cukru, abyste nahradili ztracené sodium a glycogen. Ovocný džus je také velmi dobrý. Cukr pomůže zvednout energii v těle, zatímco vitaminy a výživné látky v džusu pomohou nahradit ty poztrácené a poničené během propité noci díky diuretickému efektu alkoholu. Banány a kiwi mohou napomoci v obnovení hladiny draslíku, rovněž ztracenému kvůli častému močení během pití. Pomohou také vejce, která obsahují velké množství cysteinu, který vymete zbytek toxinů z těla ven. A varujte se kávy, protože ta vás dehydruje o to víc, a pamatujte si, že smažená nebo tučná jídla požitá v kocovině iritují vás žaludek zrovna tak.

CHEERS. :)

20. prosince 2012

Pavel Váně (1) - Synkopy 61 (1), Progress Organization, Collegium Musicum

Pavel Váně je vedle Romana Dragouna další rockovou legendou spojenou s brněnskými skupinami a přestože se ve skupině Progress 2 nepotkali, protože Dragoun tam nastoupil až po odchodu Váněho, dnes k mé velké radosti na vzpomínkových koncertech Progresu vystupují spolu. Váněho hudební kariéra však sahá mnohem dále do minulosti a na jeho začátky se zaměřím v této první části.

První skupinou, kde se Váně dostal do povědomí posluchačů rockové hudby, byly Synkopy 61. Ještě než jsem se v 80. letech nadchl pro Futurum a Romana Dragouna, Synkopy 61 byly mou nejoblíbenější skupinou, říkalo se jim Moravští Beach Boys, protože všichni členové skupiny zpívali a vedle vlastních skladeb zvládali i náročné skladby Beach Boys. Pavel Váně zde působil pouze dva roky jako záskok za Pavla Pokorného, který byl na základní vojenské službě, stačil však nazpívat skladbu Válka je vůl, která byla jedním z největším hitů skupiny na konci 60. let. Vyšla na malé desce r. 1968 a líbila se i kritikům.


V USA se v té době rozmáhaly protesty proti válce ve Vietnamu, odmítání vojenské služby, hnutí hippies mělo úplně jiné zájmy než nasazovat život ve válečné vřavě na druhém konci světa, to vše samozřejmě mělo odraz v hudbě, literatuře a filmu, vzpomeňme alespoň film Hair Miloše Formana, a najednou jsme měli i my protiválečnou píseň. Sice trochu vadilo vulgární slovo vůl, ale nad tím kulturní tajemníci zamhouřili oči, šlo přece o dobrou věc. Skutečnost však byla mnohem prozaičtější. Pamětníci si vzpomenou, že povinná základní vojenská služba trvala dva roky, ale absolventi vysokých škol ji měli jen jeden rok. Nebylo to však zadarmo, ve 3. a 4. ročníku studenti museli jednou týdně ve vojenském vystrojení docházet na vojenskou katedru a po skončení 4. ročníku měli místo prázdnin 6-týdenní soustředění na vojenské posádce. Byla to dost drsná zkušenost, tzv. odborní asistenti vojenské katedry nebyli žádní intelektuálové, VŠ z nich měl málokdo, o to více se však vyžívali na vysokoškolácích. Někteří členové Synkop 61 na VŠ studovali a na vojně v rámci školy měli čest se seznámit s majorem Válkou. Já jsem touto vojenskou průpravou prošel v polovině 70. let, ale nepamatuji si, že by tam mjr. Válka ještě působil, podle vzpomínek předchůdců to však byl pěkný vůl.

V r. 1968 Pavel Váně ze Synkop 61 odešel a společně s bubeníkem Zdeňkem Klukou, který hrával s Hanou a Petrem Ulrychovými ve skupinách Vulkán a Atlantis, založili Progress Organization. Její styl byl mnohem tvrdší, Váně zde hrál na sólovou kytaru (v Synkopách byl jen doprovodným kytaristou) a ve skvělé, téměř 8-minutové skladbě Klíč k poznání, vydané na malé desce, kterou složil a nazpíval klávesista Jan Sochor, Váně hraje jak Eric Clapton v Cream. Na YouTube skladba bohužel není k mání, naštěstí vyšla jako bonus v pozdější reedici prvního alba z r. 1971. Jeho vydání bylo pro začínající skupinu velkým překvapením. Byly na ní ještě i dvě převzaté skladby - We Can Work It Out od Beatles a I Feel Free od Cream. Váněho autorský vklad je skromný, složil hudbu jen ke skladbě Argonaut. Za zmínku z tohoto alba stojí skladby skladby Ikaros Jana Sochora a Ptáčník Zdeňka Kluky, nazpívaný baskytaristou Emanuelem Sideridisem, a Klukův Strom. Na obalu desky jsou zleva Sochor, Sideridis, Kluka a Váně. Mám ji na CD a nedávno jsem ji ze sběratelských důvodů koupil i nově vydanou na vinylu.


S nastupující normalizací přišla na rockovou hudbu u nás doba temna. Skupiny nemohly mít anglické názvy a jejich hudba se do médií vůbec nedostala. Mnozí hudebníci změnili styl, Hana a Petr Ulrychovci se dali na folklór, nebo přešli do doprovodných kapel populárních zpěváků (např. kytarista Pavel Fořt z Flamenga se nechal zlanařit do Štaidlova orchestru, doprovázejícího Karla Gotta). Pavel Váně to vyřešil tím, že přešel do slovenské skupiny Collegium Musicum klávesisty Mariana Vargy, opět zde zaskakoval za kytaristu, který odešel na základní vojenskou službu. Varga dříve hrával s Pavolem Hammelem melodické písně ve skupině Prúdy, ale Collegium Musicum žádné písničky v repertoáru nemělo, skladby byly pouze instrumentální a opíraly se o Vargovu virtuózní hru. Váně se s Collegiem objevil na malé desce, která obsahuje skladby Hommage a J. S. Bach a Ulica plná plašťov do dažďa. V časovém intervalu 1:16 až 1:56 Váně v druhé skladbě zahrál pěkné jemné kytarové sólo.


V Collegiu byl Váně velmi krátce, kdysi na to vzpomínal, že všichni jeho členové byli vystudovaní hudebníci a hráli z not, na což nebyl zvyklý, a zřejmě mu také nevyhovovala čistě instrumentální tvorba, kde veškerou pozornost na sebe poutal Varga. Proto se vrátil do Brna a po peripetiích doprovodného hráče zpěváků Marthy a Teny a Boba Frídla v 2. polovině 70. let s Klukou, Sochorem a novým baskytaristou Pavlem Pelcem obnovil rockovou skupinu pod názvem Barnodaj, později přejmenovanou na Progress 2, s nímž nahrál alba Mauglí a Dialog s vesmírem, která jsou vrcholem jeho hudební kariéry. Blíže o tom zase příště.

15. prosince 2012

Předvánoční varování :)

Nadváha a obezita jsou těsně spojeny se zvýšeným rizikem předčasné smrti.
Zuzana


Studie z prosince 2010 zahrnula šetření National Cancer Institute, který je součástí National Institute of Health spolu se spolupracovníky z dvanácti světových institucí. Zjistila, že "Body Mass Index" (BMI= váha [kg]/(výška [m]^2)) mezi 20 a 24,9 je spojen s nejnižším rizikem úmrtnosti u dospělých nekuřáků. Výzkumníci také získali přesný počet úmrtí, týkající se lidí s nadváhou, nebo vysloveně obézních. Předchozí studie tohoto druhu nebyly přesné a konkluzívní, závěry nejisté a rozporuplné. Buď bylo zjištěno jen lehce zvýšené riziko kvůli nadváze, jiné ukazovaly riziko dokonce spíš snížené. Organizace Centers for Disease Control and Prevention a World Health Organization definovaly normální rozsah BMI mezi 18,5 a 24,9. Nadváha začíná od 25 do 29,9. Obezita je definována jako BMI přes 30 a těžká obezita je BMI 35 a výš. Kalkulátor je zde: Calculate Your BMI (feet = stopy, inches = palce, pounds = libry; 1 foot = 30,48 cm, 1 inch = 2,54 cm, 1 pound = 453,59 gramů) a při zadání výšky v cm a váhy v kg na stránce Výpočet BMI. Obezita je v USA závažný problém. Obézním lidem hrozí předčasná smrt na srdeční nemoci, mozkovou mrtvici a určité druhy rakoviny. V současnosti dvě třetiny dospělých Američanů buď mají nadváhu, nebo jsou obézní. Ještě závažnější je fakt, že 17 procent žen a 11 procent mužů je těžce obézních (BMI 35 a vyšší). Přibližně totéž se týká Čechů, takže se nad americkými tlouštíky až zas tolik nenasmějeme. "Česká republika se v počtu obézních propracovala na přední místo v celé Evropě. Tento problém skutečně narůstá. 21 % mužů a 31 % žen je obézních. Když sečteme nadváhu a obezitu, vyjde nám u žen alarmující číslo 68 % a u mužů dokonce 72 %. Výskyt obezity a nadváhy je u nás vyšší než v evropském průměru. Oproti zbytku Evropy je u českých mužů zejména vyšší výskyt obezity, u žen je nižší výskyt nadváhy a výrazně vyšší výskyt obezity." Link na tyto informace zde: Obezita v ČR i ve světě.

Vedoucí studie Dr. Amy Berrington de Gonzales řekla přibližně toto: "Kombinaci údajů u téměř 1,5 miliónů účastníků z 19 studií jsme byli schopni vyhodnotit širokou škálu úrovní BMI a dalších charakteristik, které mohou ovlivňovat vztah mezi nadměrnou váhou a rizikem smrti. Kouření a už existující nemoci jsou silně spojeny s rizikem smrti a s obezitou. Tudíž jsme z naší analýzy tyto pacienty vyloučili, abychom srazili vlivy těchto faktorů." Výzkumníci vypozorovali podobné typy rizika, i když vzali v úvahu rozdílnosti v konzumaci alkoholu, fyzickou aktivitu a úroveň vzdělání jednotlivých participantů. Zvýšené riziko smrti v BMI 25 a výš je ve všech věkových kategoriích, ale nejmarkantnější je u lidí s nadváhou či obezitou pod 50 let.

Vědci shromáždili informace o BMI a dalších charakteristikách z dotazníků, vyplněných účastníky před začátkem každé studie. Příčiny smrti získali z úmrtních certifikátů a medicínských dat. Analýzy byly určeny pro ne-hispanické bílé lidí ve věku od 19 do 84. Výzkumníci jsou si samozřejmě vědomi vztahů mezi úmrtností ovlivněnou BMI a rozdílu u různých rasových a etnických skupin. Proto se rozhodli testovat tyto skupiny zvlášť. Výzkumy rasových a etnických skupin jsou už na cestě. Plný seznam výzkumu na NCI's BMI a All-Cause Mortality Pooling Project je k mání zde: National Cancer Institute. O Division of Cancer Epidemiology and Genetics se dozvíte tady: DCEG.

NCI vede National Cancer Program a NIH program a usiluje o dramatickou redukci zátěže rakoviny a o zlepšení životu lidí s rakovinou a jejich rodin výzkumem prevence a biologie rakoviny a školením nových vědeckých pracovníků. NIH (The National Institutes of Health) - The Nation's Medical Research Agency - zahrnuje 27 institutů a center a je součástí the U.S. Department of Health and Human Services. Je to prvořadá federální agentura na bázi klinického a translačního medicínského výzkumu. Vyšetřuje příčiny, druhy léčení a léčebné prostředky jak běžných, tak i zřídka se vyskytujících nemocí. Víc informací na tomto odkazu: NIH.

12. prosince 2012

Saské Švýcarsko (1) - skalní město, stolová hora a pevnost

Kdybych měl říci, co v Saském Švýcarsku mě zaujalo nejvíc, nejdříve by se mně vybavily stolové hory. Zdejší krajina je převážně rovinatá, do roviny jsou však zasazeny zdaleka viditelné, strmé skály s rozlehlými, plochými vrcholy, z nichž se nabízí krásné kruhové výhledy. Asi nejhezčí jsou Lilienstein, Grosser Zschirnstein, Zirkelstein a Kaiserkrone.

V tomto textu přiblížím první z nich, ještě předtím se ale zastavím ve skalním městě Bastei. Autobus nás totiž zavezl na místo, odkud k němu bylo jen 10 min pěšky. Skalní město množstvím štíhlých věží trochu připomíná Český ráj, jenže zde se můžeme po můstcích dostat až mezi vrcholky skal a navíc se z nádherné vyhlídky Basteiaussicht, téměř 200 m nad hladinou Labe, kochat pohledem do otevřené krajiny - na tok Labe, městečka, která se na jeho březích rozkládají, stolovou horu Lilienstein a v dálce i pevnost Königstein.







Z Bastei jsme sestoupili do malebného lázeňského městečko Rathen, které je Labem rozděleno na dvě části - horní (Oberrathen) a dolní (Niederrathen), nikde však není žádný most a na druhou stranu je možné se dostat jen přívozem. Ten jsme ale nepotřebovali, protože stolová hora byla na našem břehu.



A zde jsme již na vrcholu Liliensteinu, z povzdálí vypadá nepřístupně, avšak po spirálovitě se vinoucích chodnících a schodištích se na něj snadno dostaneme. Skalní stěna pochopitelně láká horolezce a ti volí přímější cestu, na snímku vpravo už jeden vyhlíží, kdy se vyšplhá jeho parťák.



Je odtud pěkný výhled na pevnost Königstein, fotky proti plnému Slunci ale raději vynechám. Vydali jsme se jejím směrem a po přeplavení přívozem se dostali do městečka Königstein, nad nímž se vypíná stejnojmenná pevnost. Cestou jsme se dívali i zpět, kde nás stále provázel pohled na Lilienstein, tentokrát z druhé strany. Podle postarších cyklistů s obyčejnými koly, čekajících na přívoz, je zřejmé, že cykloturistika je zde nenáročná.



K pevnosti je možné se vyvézt turistickým autobusem, my jsme se ale vydali pěšky a nelitovali toho, protože opět bylo krásně vidět na město, Labe i stolovou horu, odkud jsme přišli.




Pevnost je impozantní, názorně je vidět na leteckém snímku z plakátu u pokladny, má rozlohu přibližně 9,5 hektarů, 50 budov a řadu výstavních prostor. Protože vchod do pevnosti je daleko od cesty, dá se na nádvoří dostat výtahem přes vysokou zeď. I tak to však vypadalo, že bychom na návštěvu potřebovali nejméně 2 hodiny a přitom do posledního vstupu zbývalo jen 30 minut, proto jsme ji museli oželet, pevnost jsme jen obešli a pak sestoupili do města, kde nás čekal autobus, kterým jsme se vrátili do našeho hotelu v ČR.




I když je dávno po turistické sezóně, trasa je jednoduchá, vzdálenosti malé a zřejmě se tam dá chodit i v zimě. Podle ukazatelů je z lázní Rathen nahoru na Bastei jen 3/4 hodiny, my jsme však šli jednodušší cestou shora dolů, z Rathenu na Lilienstein je 1 a půl hodiny, z úpatí skály do města Königstein asi půl hodiny a odtud na pevnost 3/4 hodiny.

8. prosince 2012

John Lennon a 32. výročí jeho smrti

Life is what happens while you are busy making other plans.
John Lennon

K 32. výročí Lennonovy velmi předčasné smrti nebudu psát dlouhý životopis, který si každý může najít na webu, ani se nebudu zmiňovat o konspiračních teoriích ohledně Lennonovy smrti, další konspirační kniha vyšla předloni k třicátému výročí, natož pak psát o vrahovi Chapmanovi, ať už byl Chapman idiot nebo něčí sluha. Chci jen zmínit a zdůraznit jeho uměleckou práci, kterou by mnozí z vás asi nazvali výtvarnou. Lennon ve skutečnosti začal kreslit ještě předtím, než měl kytaru. Předtím, než se naplno angažoval ve skupině Beatles, tři roky navštěvoval Liverpool Art Institute (1957-60).

Svoje kresby a litografie měl také zájem vystavovat. V r. 1970 vybral z portfolia nazvaného "Bag One" 14 litografií, které byly vystaveny v londýnské galerii a měly také být v galeriích prodány. Vernisáže se účastnil osobně a každou litografii podepsal. Jeho kresby byly také vydány jako ilustrace knížek, které John Lennon napsal v šedesátých letech. Kompletní soubor jeho portfolia "Bag One" je ve stálé sbírce v Museum of Modern Art v New Yorku. Lennonovy originální, jemně humorné kresby jsou i ve sbírkách muzeí po celém světě. Pokud jde o kresby z portfolia Bag One, týkají se především svatby John a Yoko a z jejich svatební cesty. Lennon je daroval Yoko Ono jako svatební dar. Vystavené litografie byly však zkonfiskovány policií kvůli erotickému ladění některých kreseb a byly označeny jako obscénní. U soudu to nikdy neskončilo, ale spousta zkonfiskovaných litografií byla zničena špatným zacházením. Lennon byl po takových zkušenostech odrazen od vystavování svých prací řadu let.

Pokud jde o nezveřejněné práce, uschoval několik stovek kreseb, které považoval za důležité. Od r. 1985 Yoko začala postupně vybírat a vystavovat v galeriích některé nejdůležitější Lennonovy kresby, aby etablovala Lennona jako důležitého výtvarného umělce své doby, což se jí asi podařilo. Některé jeho kresby by se dle mého názoru daly 'zařadit' do 'kategorie' čistého humoru bez vtipu, o němž blíže píšu v článku Order of Crusaders for Pure Humor without Banter.

5. prosince 2012

Vídeň (2) - peep show, pornografie živě

Kdo byl dospělý ještě v předlistopadovém režimu, ví, že pornografie byla tehdy tabu a dokonce i s erotikou bylo možné se setkat jen v náznacích ve filmu nebo literatuře, odvážnější scény ze zahraničních filmů však většinou byly vystřiženy.

Karel Šíp v jednom ze svých zábavných pořadů popisoval zobrazení sexu v našich filmech tak, že většinu filmu zabírá konverzace dvou hrdinů, kteří k sobě složitě hledají vztah, pak konečně dojde ke scéně, kdy oba leží pod peřinou a vykukují jim nahá ramena, následuje střih a další den si tykají. Herec Vladimír Menšík na otázku, jaký je jeho postoj k pornografii, peep show a k podobným zvrhlostem, šalamounsky odpověděl, že samozřejmě záporný, ale nejdříve by je chtěl vidět, aby věděl, s čím má nesouhlasit.

Vídeň je město, kde jsem ze všech zahraničních strávil nejvíce času, v posledních 10 letech jsem tam jednou byl celý měsíc, mimo to týden a mnohokrát na jeden den a kdyby se to sečetlo, možná by vyšly 3 měsíce. Znám ho tedy velmi dobře. Jednou jsem jel starou linkou metra, která nejezdí pod zemí, ale souběžně se silnicí na visutých pilířích, a vidím nápis Peep show. Vzpomněl jsem si na Menšíka, a řekl si, že i já bych měl vědět, s čím nesouhlasím, a na příští zastávce jsem vystoupil.



V podniku bylo asi 6 kabin a vedle nich byla pokladna, kde seděl tak 130-kilový pořízek a rozměňoval papírové peníze na mince. Ty návštěvníci potřebovali, protože po vhození mince se vytáhla clona a přes malé okno bylo vidět na nahou ženu na otáčejícím se pódiu a za 1 EUR ji bylo možné sledovat asi půl minuty. Aby si návštěvníci užili, ženy se předvádí v sexuálně vzrušujících polohách, lezou po čtyřech, sedají si s roztaženýma nohama, protahují se jako kočky, … Kabinky byly kolem pódia uspořádány do půlkruhu a přitom bylo vidět i na diváky na protilehlé straně. Přiznám se, že jsem do stroje hodil ještě další euro, "tanečnice" si mého zájmu povšimla a pokynula mně rukou, že mám jít někam dozadu. Vůbec jsem netušil, co po mně chce, ale slezla z pódia, kde ji hned nahradila další, a odcházela kamsi do útrob podniku a stále na mě gestikulovala, ať jdu za ní. Vyšel jsem z kabinky a obešel je naznačeným směrem a tam byly dveře, z nichž už vykukovala. Byl jsem zvědavý, co pro mě má, myslel jsem, že jsem ji možná sympatický a chce mně věnovat podepsanou fotografii.:) Důvěrně mně prozradila, že za 80 EUR můžu mít víc, ale nesmím to pokladníkovi říkat. Hromotluk měl však dobrý výhled a i když hleděl do papírů a tvářil se, že je něčím hodně zaměstnaný, určitě mu nic neuniklo a pokud by došlo k transakci, nejspíš by si ji hned poznačil a následně příjem "zdanil". Raději jsem vypadl a pro jistotu přešel ulici na druhou stranu.

Asi po 200-300 m chůze jsem procházel kolem nějakého nočního podniku a muž středního věku mě tahal za rukáv, ať jdu dovnitř, že je tam hudba, tanec a vše, nač si vzpomenu. Zvláštní ale bylo, že tam byly schody, které vedly dolů, jako do sklepní vinárny. Vůbec jsem neměl zájem tam vysedávat a chtěl jít pryč, zrovna v tom okamžiku vidím po schodech vystupovat dobře naladěného Araba, kterého si naháněč (nebo snad dokonce majitel) vzal na pomoc v přesvědčování, abych šel dál. A Arab mně lámanou angličtinou sdělil něco ve smyslu "older, but very good, complete sex." Nevím, koho tam ten chlápek prodával, vyškubl jsem se a z nejbližší zastávky metra odjel na Karlsplatz a pak šel k Opeře a tam četl vývěsky programů, abych se vzpamatoval z přemíry zážitků.

Když nad tím s odstupem přemýšlím, čistě tržně vzato 1 EUR je dobrá cena. Kterou pěknou holku bychom mohli někde na ulici přesvědčit, aby se za 25 Kč svlékla do naha? Zřejmě ty podniky žijí hlavně z "nadstandardních služeb".
Bohužel nemám žádnou fotografii, ta z úvodu textu je výřezem z webových stránek vídeňského peep show.

Protože mé seznámení s peep show bylo jen letmé, přidám ještě podrobnější charakteristiku z webu:
"A peep show, also called live show in Wien, as in most other cities, it consists of a revolving stage, surrounded by several cabins. In the peep show, a performer dances on this stage and strips. In a live show the strippers regularly change after several minutes. By presenting his naked body and through clear gestures and postures, the female or male stripper in the peepshow tries - that depends on the particular program of the peepshow, to animate the onlookers in the cabins to masturbate. But in some live shows it is forbidden to masturbate. This also applies for peepshows in Wien. The cabins are designed in a way that each guest throw a certain amount of coins into a machine, installed inside the cabin, to follow the program. The windows are not visible from the outside, so that neither the actors nor the visitors could see other visitors. Peep shows in Wien sometimes offer the possibility that one of the guests can invite a dancer for a certain sum into his cabin, then the dancer is dancing for the visitor or possibly has sex with him."
V textu se navíc píše, že v kabinkách některých peep shows mohou vzrušení diváci masturbovat, ve Vídni je to však zakázáno, okénka jsou z vnější strany neprůhledná, a tak na diváky nevidí ani "tanečnice", ani jiní návštěvníci. To ale je v rozporu s tím, co jsem sám viděl. Možná se to mezitím změnilo, pokrok se nezastaví.



Z románu Irwina Shawa Boháč, chudák (Rich Man, Poor Man) si pamatuji popis, kde se divákům přes jednostranně průhledné sklo nabízel pohled na pár milující se ve všech možných polohách a sexuálních technikách. To ve Vídni nenabízejí, konzervatismus staré monarchie asi sehrává své. Když se však podíváme na ušmudlaná prsa sochy v terasovitých zahradách palácového komplexu Belvedere, zase tak úplně prudérní tam nejsou.

30. listopadu 2012

Vědecký průlom v produkci pšenice - optimistická zpráva

V mimořádném výkonu, který vyvolal mohutný potlesk jako nejpozoruhodnější průlom v produkci pšenice od doby, kdy se obilí před 10 000 lety začalo pěstovat - britští vědci dekódovali pšeničný genome.
Zuzana

Nové druhy pšenice, resistentní nemocem, by mohly během dalších pěti let přinášet daleko větší výnos - s vyhlídkami na nižší ceny chleba a pšeničných produktů a větší bezpečnost jídla v zalidněnějším světě. A nejen to: místo aby chránili a tajili svůj objev, britští vědci, odpovědní za výzkum, zpřístupní nárys verze genomu online. Získají ho tak zadarmo pěstitelé na celém světě a dostanou tak možnost urychlit proces pěstování nových - nemoci odolných - variant, které jsou silně zapotřebí. V přítomnosti je většina pěstitelů závislá na tradičních metodách a technice, která se nijak podstatně nezměnila za stovky let. Produkce pšenice je - a při špatné ruské úrodě zvlášť - pod silným tlakem. Přitom světová produkce jídla se bude muset v dalších 40 letech zvýšit o 40 procent, aby globální populace byla nasycena.

Jeden z hlavních vědců, stojící za britským výzkumem, řekl, že znalost pšeničného genomu je revoluce v tradičním pěstování pšenice. Jak vysvětlil, pěstitelé budou schopni zredukovat čas, který tradiční pěstování vyžaduje a vypěstovat nové variace resistentní nejen nemocem, ale i obdobím sucha. Konvenční pěstitelé mohou zužitkovat informaci obsaženou v pšeničném genomu k ochraně semen pro genetické ukazatele, které indikují přítomnost cenných genů, odolných nemocem a suchu.

Proces, který teď trvá pět nebo šest let, bude za nové situace trvat pouze jeden nebo dva roky. Je tedy docela možné, že bochník chleba může být levnější, než je teď, jak řekl profesor Neil Hall, výzkumník genomu na universitě v Liverpoolu - v jednom z třech výzkumných center, kde probíhá zmíněný výzkum. Profesor Keith Edwards z University of Bristol řekl, že se jedná o skutečně pozoruhodný průlom. Ve velmi krátké době jsme dodali většinu postupu potřebných pro pěstitele, aby mohli identifikovat genetické rozdíly v pšenici. Zveřejnění údajů dramaticky zvedne efektivitu v pěstování nových druhů.

Úroda pšenice na hektar se zvedne od římských dob trojnásobně. V poslední dekádě totiž dosáhli 'plateau', navzdory intenzívním pokusům pěstitelů, kteří ale byli nuceni bojovat s hrozbami stále se rozvíjejících nemocí rostlin. To je jeden z důvodů, proč produkce pšenice zaostávala za poptávkou. Profesor Hall řekl, že evropskou produktivitu je nutno zdvojnásobit a zároveň zachovat stabilní ceny. Je třeba pěstovat nové varianty pšenice, které se ukážou v pěti či deseti letech jako nesmírně důležité. To znamená, že bude možno využít pšeničný genome v plném potenciálu. Bude tedy možno plně využít toho, co příroda nabízí. Ale profesor Hall rovněž dodal, že bez kontroly populace příroda nemusí stačit a eventuálně bude nutno užít genetických modifikací, protože i možnosti, které příroda nabízí, mají svůj limit.

Ačkoliv pšenice byla jednou z prvních domestikovaných obilnin, přinášelo to velké problémy pro moderní pěstitele, především kvůli komplexu genů, které jsou výsledkem křížení tří různých odrůd divoké trávy. 17 biliónu individuálních 'písmenek' v pšeničném genomu - což je víc než pětkrát víc oproti lidskému genomu - říká, že je to jeden z největších genomů k seřazení. Pořadí nárysu, pokrývající 95 procent DNA pšeničných rostlin, bylo zkompletováno v průběhu jednoho roku od začátku projektu, což stalo 1.8 miliónů a sponzorovala to Biotechnology a Biologicall Sciences Research Council.

Sekvenční zpracování lidského genomu trvalo 15 let, ale seřazení pšeničného genomu - s velkou výhodou technologie DNA - vzalo pouhý rok. Profesor Hall se nechal slyšet, že informace, které vědci nasbírali, budou v řešení problémů globálního nedostatku jídla neocenitelné. A dodal, že hlavním cílem zmíněného výzkumu byla pomoc konvenčním pěstitelům. Ale může být, že genetická modifikace bude k posílení úrody v budoucnosti také nutná.

27. listopadu 2012

11 otázek a odpovědí (1)

Se zájmem čtu rozhovory s blogery, protože vhodně zvolené otázky a odpovědi na ně je mohou přiblížit z jiného úhlu, než jak se prezentují ve svých článcích. Neznám původního autora akce 11 otázek, ale jeho nápad položit 11 oblíbencům 11 otázek, kteří pak vedle odpovědí mají sestavit svých 11 otázek a rozeslat je dalším 11 osobám, vyvolal vlnu rozhovorů a díky Otavínce jsem i já jedním ze zpovídaných. A co z toho vzešlo, si můžete přečíst v následující části:

1. Máš raději divadlo nebo film?
Dříve jsem dával přednost filmu, chodil jsem do Filmového klubu, v tržním hospodářství však většina kin zanikla, často jsou z nich herny, a na filmy se chodí do multikin. Úplně mě ale znechutilo to, že v nich lidé chroustají praženou kukuřici a pijí kolu, snad jedí i hamburgery a mastnou pusu si utírají do papíru. V Singapuru za jezení a pití v městské dopravě jsou vysoké pokuty, myslím, že by tento zlozvyk měl být zakázán i v kině. Proto teď raději chodíme do divadla a možnost vidět živé herce mě baví čím dál více.

2. Miluješ poezii?
I když po dočtení jedné knihy hned začínám druhou, omezuji se na beletrii a poezii nijak nevyhledávám. Částečně se k ní však dostanu přes texty písní, někteří umělci zhudebňují básně (např. Vladimír Mišík napsal několik písní na texty Josefa Kainara a Václava Hraběte) a naopak někteří básníci píší texty na hudbu, např. Milan Princ skládá texty pro mého největšího hudebního oblíbence Romana Dragouna, Pavel Vrba napsal texty rockových oper Sluneční hodiny a Křídlení skupiny Synkopy 61, kvalitní texty na Slovensku píší Boris Filan a Kamil Peteraj. Pročítám si také texty zahraničních tvůrců a velmi se mi líbí ty, které složil Paul Simon z dua Simon and Garfunkel, např. Sounds of Silence. (Píseň by se možná hodila k Zuzanině textu o Johnu Cageovi. ;))

3. Kam raději na dovolenou - moře nebo hory?
Každý rok jsme s chotí týden na našich a slovenských horách, na "koupací" dovolené jsem ale nikdy nebyl, jen rodina beze mě jednou jela do Hurghady. Moře máme většinou pouze jako vedlejší program, např. jsme se koupali na městských plážích v Nice, Lisabonu a Kodani, daleko více času jsme však strávili poznáváním měst a výlety do okolí (z Nice do Monaca, z Lisabonu na zámek Sintra a na nejzápadnější místo Evropy Cabo da Roca, z Kodaně přes most Oresund do Malmö).
(Fotografie je z norského městečka Hellesylt, odkud jezdí výletní lodi na nádherný Geirangerfjord, který je na seznamu UNESCO. Hory v Norsku nejsou příliš vysoké, dosahují kolem 1500 m, ale tím, že vystupují z moře, vypadají mohutně a mají velké převýšení. Vzhledem k chladnějšímu podnebí i v letních měsících na vrcholcích leží sníh.)





4. Kouříš?
Ne.

5. Jakou máš barvu očí?
Hnědou.

6. Chodíš raději nebo jezdíš?
Než bych čekal 10 minut na příští spoj MHD, raději se projdu na některou z dalších zastávek. Rád chodím do kopců, na kole však pouze v rovině (asi by se mně líbil život v Holandsku, fotografie je z Amsterdamu) a autem max. 3 hod jízdy. K přesunům 1000 km a více už volím jedině letadlo.





7. Máš rád čokoládu?
Ano, často neodolám a koupím si v automatu čokoládovou tyčinku. Vůbec mám rád sladká jídla, zatímco kolegové jedí řízek nebo svíčkovou, já jím třeba kynuté knedlíky nebo nudle s mákem. Jen se mně zdá, že jsem je už dlouho v jídelním lístku neviděl, zřejmě zájemců bylo příliš málo a nevyplatilo se je vařit.

8. Olejové obrazy nebo grafiku?
Jednoznačně olejomalby, návštěva galerií je jednou z mých největších zálib a z obrazu je daleko větší dojem než z kresby.
(Obraz je od Pietera Brueghela st., jmenuje se Žně a patří do cyklu věnovaného měsícům v roce, vystaven je v Metropolitním muzeu v New Yorku.)



9. Kolik máš dětí?
Dvě - syny ve věku 23 a 20 let.

10. Sportuješ?
Rád plavu, velkou výhodou je, že přes ulici máme aquapark, miluji turistiku a kdysi jsem hrával soutěže ve stolním tenisu, z časových důvodů a pro jiné priority jsem toho nechal.

11. Miluješ borůvky?
Ano, ve všech podobách - borůvkové knedlíky, koláče, jogurty, kompoty. Z dovolených v Jeseníkách jsme pokaždé přivezli několik jeden a půl litrových plastikových láhví a naším nejoblíbenějším místem sběru je Smrk na hranicích s Polskem.


Přemýšlel jsem nad 11 otázkami pro 11 dalších blogových známých, nakonec jsem od toho upustil. Někteří už odpovídali jiným, další se odmítli do akce zapojit a jak už je trochu znám, otázky by nemohly být stejné, třeba u Ivet by se musela polovina týkat sexu, těžko by však takové otázky mohly být adresovány např. fotografce Hance.

23. listopadu 2012

Kitsch

No matter how much we scorn it, kitsch is an integral part of the human condition.
Milan Kundera

Jak víme, kýč je dáván do souvislosti s předměty každodenního života. Mezi kýče patří například lampy ve tvaru Eiffelovy věže, obrazy Elvise Presleyho na sametu, nebo ilustrace na obálkách romantických novel. Termín kýč pochází z německého slova verkitschen (udělat to tak, aby to působilo na sentiment a laciné emoce). Kýč je vedlejší produkt možností industriálního věku masově vyrábět laciné, podbízivé ptákoviny, apelující na nenáročnou estetiku.

Jistý kritik jménem Clement Greenberg charakterizoval kýč jako pravý opak avantgardního umění, protože se řídí falešnými pocity a falešným vnímáním. Styl se s dobou mění, ale podstata zůstává pořád stejná. Dle jeho názoru kýč je v našem životě ztělesněním všeho předstíraného, nepravého a falešného. Dřív bylo do kýče zahrnováno i to, co se dnes jmenuje 'populární kultura', třeba populární hudba, reklamy, filmy natočené v Hollywoodu, komerční ilustrace, atd. A dnes je kýčem hanobení, očerňování a tupení předmětů a artefaktů, obecně považovaných za kýč.

S nástupem pop artu na začátku šedesátých let začal být postoj ke kýči značně komplikovaný. Co bylo dřív zavrženo jako vulgární, je nyní preferováno i těmi, kteří si dříve byli plně vědomí statusu kýče jako low art objektů. A to náhlé zatemnění dřívějšího rozlišení mezi nízkým a vysokým uměním ('low art' a 'high art') bylo klíčem k zavržení modernismu a dalo vznik postmodernismu. Pak se kýč stal oblíbeným subjektem takových umělců jako např. Kenny Scharf, jenž zobrazuje charaktery ze sobotních 'cartoons', a Julie Wachtel (viz obrázek), která si přivlastňuje figurky ('appropriate art') z pitomých gratulačních pohlednic.

Takže včil mudrujte. Mám za to, že každý člověk, který má přátele, má ve svém prostředí mnoho kýčů, nebo alespoň nějaké kýče. Avantgardnější je buď hrdě vystavují v nějakém tom 'sekretáři' nebo rovnou v galerii, zpátečníci je schovávají ve sklepě či na půdě, protože nemají to srdce je vyhodit. Kdybych se řídila konceptuální formulí, řekla bych: 'Kýč jako kýč je kýč. Co není kýč jako kýč, není kýč'. ;)

Ale vážněji. Nemyslete ani na chvíli, že dávám za pravdu nepřátelům avantgardistů a konceptualismu a bagatelizuji svoje vlastní slova v předešlých článcích. Modernismus byl ke konci už jako auto bez brzdy, konstantně se zrychlující a problém byl v tom, že ztrácel obsah za cenu modernismu pro modernismus. Začal být hrou s materiály a formami bez kontextu se životem. A postmodernismus se obrátil k životu, jakým ten je. Začal používat 'nízké umění' jako prostředek k tomu, aby se umění znovu dostalo do kontaktu se životem, jenž není jenom abstraktní hrou. Postmodernismus je zase jenom další fáze.

Zuzana

19. listopadu 2012

San Francisco (1) - kopce a staré tramvaje

První, co se nám vybaví pod názvem San Francisco, je most přes zátoku Golden Gate, čtenáři a hudební fanoušci si ještě vzpomenou na květinové hnutí hippies a píseň San Francisco, kterou nazpíval nedávno zesnulý Scott McKenzie, případně ještě starší píseň I Left My Heart in San Francisco v podání Tonyho Bennetta, Franka Sinatry a u nás třeba Karla Gotta. Někteří těžcí zločinci se na San Francisco dívali ze vzdálenosti 2 km od břehu z ostrůvku s věznicí Alcatraz.

Pro mě je také nezapomenutelné, protože v r. 2009 se stalo mým prvním navštíveným městem v zámoří. Vedle mostů (Golden Gate Bridge není jediný, dalšími pozoruhodnými jsou Oakland Bridge a Richmond Bridge) mě upoutalo také svým umístěním v kopcích, je jich více než 50. Vzhledem k velkým převýšením by zde (a zvláště v zimním období) těžko mohly jezdit autobusy, trolejbusy a tramvaje městské dopravy. Přesto však tramvaje v ulicích města jsou, vypadají historicky a starším připomenou částečně dřevěné tramvaje v našich velkých městech, kde lístky prodával průvodčí uvnitř vozu, když chtěl někdo vystoupit, zatáhl za šňůru spřaženou se zvoncem a přes tuto akustickou signalizaci řidič poznal, že má zastavit. Při jízdě bylo možné stát na venkovních stupátkách a sportovně zdatní jedinci na ně naskakovali i za jízdy.




Když se na tramvaje v San Franciscu podíváme pozorněji, překvapí nás, že nemají troleje a nikde také nejsou sloupy s elektrickým vedením. Tyto "tramvaje" totiž používají princip horských zubaček, které jezdí např. ve Vysokých Tatrách ze Starého Smokovce na Hrebienok a ze Štrby na Štrbské Pleso. Jsou taženy pohybujícím se lanem položeným v žlábku mezi kolejemi (tomu odpovídá i označení Cable Car), v zastávkách se spojení lana s tramvají uvolní a lano prokluzuje. Při jízdě dolů člověk trne, aby tramvaj nevykolejila a neskutálela se třeba do moře.

Kuriózní je konečná trasy. Není zde smyčka, jak ji známe od nás, ani výhybka na druhou kolej, kterou by si řidič přestavil dálkovým ovládáním z vozu, v horším případě ručně, ale tramvaj najede na kruhovou točnu a pracovník dopravní společnosti ji v zemi "neomezených možností" ručně (!) otočí do správného směru i s tramvají.




Kopcovitý terén je také vděčnou kulisou počítačových her a odehrává se v něm i jedna z nejpůsobivějších filmových akčních scén - automobilová honička ve filmu Bullittův případ se Stevem McQueenem v hlavní roli. Herec k ní měl nejlepší předpoklady, protože se sám účastnil automobilových závodů.

Věhlasnou ulicí v San Franciscu je Lombard Street.





Pro svou strmost klesá v serpentinách a sjíždět ji autem je opravdovým zážitkem, zvláště v dešti. A nejen pro řidiče, dole i nahoře postává plno čumilů, kteří se zájmem sledují, jak se řidičům bude dařit a zda auto neodřou, nahoře navíc čeká fronta dalších "kaskadérů". Ulice je velmi pěkná, už od 20. let minulého století ji zkrášluje květinová výzdoba. Úsměvná je dopravní značka na horním konci, řidičům sděluje, že na ulici je rychlost omezena na 5 mil za hodinu (přibližně 8 km/hod). Protože nás bylo více, měli jsme vypůjčeno větší auto značky Dodge, ke sjezdu jsme si ale troufli jen tři, já mezi nimi. Bohužel se tam nikde nedá zastavit a fotografovat, je totiž nutné uvolnit místo dalším, kteří dýchají na záda. První a poslední snímek Lombard Street je proto naskenovaný z pohlednic.


15. listopadu 2012

Komunikace ve dvou jazycích oddaluje příchod demence

Hovoříte-li dvěma jazyky, zabraňujete ochabování mozku, jež přichází s věkem.
Zuzana

Poslední studie, prezentovaná vědci americké 'Association for Advancement of Science' ve Washingtonu, přišla na to, že lidé, hovořící dvěma jazyky, jsou mnohem více chráněni proti Alzheimerově chorobě než ti, komunikující pouze jedním jazykem. Několik studií demonstrovalo zřetelné spojení mezi používáním druhého jazyka a kognitivním ochabováním. Bilingvismus funguje jako 'mentální gymnasium', které udržuje mozek v aktivitě i v pozdějším a pozdním věku, tvrdí vědci. Vědci přišli na to, že bilingvální pacienti s pravděpodobně přicházejícím Alzheimerem daleko spíše oddálí symptomy nemoci než monolingvální pacienti. Dvojjazyčnost ve skutečnosti dokázala oddálit příchod Alzheimera lépe a účinněji než jakékoliv léky, které jsou v současnosti předepisovány ke kontrole této nemoci.

Zjištění, že dvojjazyčnost může oddálit choroby na čtyři až pět let, je pozoruhodné. Neexistuje žádný farmakologický zásah, jehož efekt by se s tímto dal srovnat. Bilingvismus je kognitivně náročný a přispívá kognitivním rezervám úplně stejně jako další stimulující intelektuální a sociální aktivity. Vědci věří, že tento efekt je podstatně víc spojen s používáním zde zvaného "second language', než je spojen s faktory rozdílu ve vzdělání a v povoláních mezi dvojjazyčnými a jednojazyčnými lidmi. Experimenty ukazují, že to má co dělat s mnohem větší duševní námahou, kterou užívání druhého jazyka vyžaduje.

Bilingvální člověk povzbuzuje mozkovou činnost obzvláště v jedné velmi důležité oblasti, která je známá jako řídící kontrolní systém. Tento kontrolní systém s věkem chátrá, ale u bilingválních lidí je tato funkce v mnohem lepším stavu a na lepší úrovni. Dá se to přirovnat k rezervní nádrži v autě. Jestliže vám dojde benzín, můžete pokračovat v jízdě, neb máte rezervu.

Shrnuto a vědci podepsáno - současné studie ukázaly, že žonglování mezi dvěma jazyky pomáhá procvičovat mozek a udržuje ho v kondici i u starších lidí. Závěrem tedy vědci mohou potvrdit, že bilingvismus je velká výhoda. Bilingválni lidé musí 'přepínat kód', což je mentální vyjednávání mezi jazyky, které používají.

11. listopadu 2012

Split (1) - Ivan Meštrović

Split je s přibližně 200 tisíci obyvatel největším chorvatským městem na pobřeží Jaderského moře a po Zagrebu druhým největším městem Chorvatska. Jeho nejcennější památkou je dochovaná část rozlehlého paláce postaveného římským císařem Diokleciánem v 3. století. Pro svou historickou hodnotu byl Diokleciánův palác zapsán na seznam UNESCO. Na tomto seznamu je i starobylé město Trogir, které leží jen 27 km od Splitu a na jeho okraji se nachází splitské letiště. Split má výhodnou polohu pro výlety na ostrovy Brač a Hvar a po silnici jej dělí asi 230 km od perly Jadranu, Dubrovníku.

Se Splitem se pojí část života významného sochaře Ivana Meštroviće (1883-1962). Meštrović pocházel z chudé venkovské rodiny a k sochařství se dostal v 16 letech jako učeň v kamenické dílně ve Splitu. Odtud se dostal do Vídně, kde se ho nakonec ujal český mecenáš Sýkora a umožnil mu studium na vídeňské Akademii. Meštrović za svůj velký vzor považoval Augusta Rodina (1840-1917), největšího sochaře 19. století. Oba sochaři se potkali v Paříži v r. 1908 a přes rozdíl dvou generací se spřátelili a Meštrović je považován za Rodinova žáka. V jejich díle je však jistý rozdíl, chorvatský sochař vedle komorních děl vytvářel i sochy monumentální velikosti, odkazující se do chorvatských dějin a často odrážející jeho angažovanost za vymanění Chorvatska z područí Rakouska-Uherska a sjednocení jihoslovanských národů. Hned za Diokleciánovým palácem narazíme na impozantní, více než 6-metrovou sochu, v které ztvárnil chorvatského biskupa Gregora Ninského z 10. století, socha je z r. 1929 a je na prvním snímku vlevo.



Pro své názory byl trnem v oku rakouskému následníku trůnu Ferdinandu d´Este, který zrušil dohodnutou koupi Meštrovićova díla pro zámek Belvedere. Po sarajevském atentátu dokonce hrozilo zničení jeho děl, která byla přichystána na výstavu, naštěstí se je podařilo ukrýt. Pronásledování však neunikl ani během 2. světové války, kdy pro nesouhlas s fašistickým režimem Ustašovců strávil několik měsíců ve vězení. Pro své postoje musel mnohokrát změnit působiště, kromě Splitu žil také v Zagrebu a nakonec se uchýlil do zahraničí, kde strávil polovinu života. Vedle Paříže pobýval v Londýně, Benátkách, Římě a také v zámoří a r. 1954 získal americké občanství. Z děl vytvořených na půdě USA je asi nejznámější Indián s oštěpem, který se nachází v Grand Parku v Chicagu.




V závěru života sochař plánoval trvalý návrat do Chorvatska, i když jej i navštívil, zemřel v USA, předtím však všechen majetek, který zanechal na půdě Chorvatska, věnoval rodné zemi. Ve Splitu po něm zůstala krásná vila s výhledem na moře, která je dnes jeho galerií. A z ní je Dívka s loutnou na první fotografii vpravo i všechny následující.







Co se týká velikostí dalších soch, Dívka s loutnou má na výšku přibližně 3 m, mužský akt v dřepu jsem vyfotil i s manželkou a jeho "ozdoba" je velká jako její hlava.


P.S. 12. května 2014. Díky laskavosti grafičky Beatricie do článku ještě můžu přidat fotografii ženského aktu, z níž Beatricia vyretušovala ruku návštěvníka. Více se dozvíte v jejím článku Oprava sochy.


Aktuální článek

Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée , patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu , směru, který následoval po temném ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)