Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu
Začínám odkazem na výstavu fotografií Heleny Wilson v galerii Josefa Sudka, která proběhla na podzim a v zimě r. 2009 a skončila v lednu 2010: Helena WILSONOVÁ - Fotografie - Galerie Josefa Sudka
Zuzana
Zakladateli, řediteli, ministry, sekretářkami atd. Křížovnické školy jsou např. Karel Nepraš, akademický sochař, ředitel KŠ, (zemřel v r. 2002), Jan Steklík, výtvarník, Ota Slavík, malíř, Zbyšek Sión, akademický malíř, Rudolf Němec, Eugen Brikcius, spisovatel a básník. Olaf Hanel, výtvarník a historik umění, Petr Lampl, (Plastic People, zemřel v r. 1978), Man Dad, Helena Wilson, fotografka a další lidi. Seznam by byl patrně dlouhý.
Malíř Otakar Slavík, který od r. 1980 žije ve Vídni a v šedesátých byl údajně ozdobou společenství Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, v níž se na sklonku šedesátých let sešli u jednoho restauračního stolu (hospoda U Křížovníků) výtvarníci (Karel Nepraš, Jan Steklík, Olaf Haněl...) s teoretiky a historiky umění, jejichž úkolem bylo mimo jiné zachovat a vytvořit legendu o této společnosti mystifikátorů a ironiků, na jedné pražské výstavě prohlásil: "Křižovnická škola byla spojena s velkými plány a boji, ale teď si nemůžu vzpomenout na žádnej. Chachacha. Jo, některé hry byly dost nebezpečné, občas jsme se opili pod obraz. Chahacha."
A slova Jana Steklíka v odpovědi redaktorovi 'Undergroundu':
"Šedesátá léta. Jaká by byla tvoje charakteristika šedesátých let?"
"To je velice obtížný. Pro nás to byla zvláštní doba. My jsme především byli hrozně mladý. Chtěli jsme spoustu věcí, který byly vlastně všechny zakázaný. Měli jsme to štěstí, že jsme potkávali různý lidí, jako třeba Jiřího Koláře, kterej k Honzovi Koblasovi do ateliéru chodil a nosil nám všelijaký strojopisy, Becketta, Ionesca... Tu literaturu, která byla v podstatě zakazovaná. Pro nás to byla doba hrozně nadšenecká. Knížky a různý pásky jsme si půjčovali. Mikuláš Medek měl přítele, Luigiho Nona, to byl italský skladatel, velmi levicový, a ten mu vozil všechny možný pásky s nahrávkama. Takže jsme poslouchali Stockhausena, Varese, všechnu tu novou hudbu, a zároveň jsme poslouchali jazz. Ornette Coleman, Don Cherry, Cecil Taylor, John Coltrane... A samozřejmě rock'n'roll. Ten jsme zase měli z rádia Luxembourg. - V určitým ohledu ta doba byla taky hrozně romantická. Při všech těch nebezpečích, který tady byly."
"To byla doba, kdy začínala Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu. Byls jedním ze dvou ředitelů této "školy". Co z KŠ zůstalo do dnešních dnů? Obsahově - a personálně?"
"No, personálně... Kolega už je v nebeský hospodě, s ním se už blbě komunikuje přes mikrofon - myslím Karla Nepraše... Ale co z toho zůstalo? Pepík Kroutvorů, pražskej kunsthistorik, říká: Po této generaci zbudou jenom legendy. Má úplně pravdu. Po nás toho asi moc nezůstane. Je pravda, že ty raný šedesátý léta byly hrozně silný. Byla soudržnost, velikánská, a nejsilnější věci se dělaly právě tehdy. Tlaky dělají protitlaky, a ty protitlaky jsou dobrý, někdy. Tím nehájím tu dobu, ani trochu... "
Dodávám docela vážně, ač jsem tu dobu nezažila a nechci být patetická: s kunsthistorkem Kroutvorem, ani se Steklíkem, jenž to po Kroutvorovi opakuje, tak úplně nesouhlasím. Po některých z těch lidí, jmenovitě Nepraš, Steklík, Jirous, Plíšková, Sion, Helena Wilson atd. podle mne zůstane - někdy vynikající a vždycky zajímavý - odkaz a to jejich práce, která do jisté míry vznikla právě díky 'křížovnickým' akcím.
,%20Kunstmuseum,%20Basilej.jpg)
Co jméno, to silná individualita. Díky za připomenutí. Osobně si myslím, že po padesáti letech zůstane v paměti jen jméno Karla Nepraše, ale třeba se pletu .
OdpovědětVymazatByla to zvláštní doba, taková emočně silná, vnímali jsme to, co bylo zakazované o to silněji. Řekla bych, že v této době to ,,povzbuzující- zakázané" jaksi chybí.
OdpovědětVymazatO Plastic People se podrobně píše na Wikipedii http://cs.wikipedia.org/wiki/The_Plastic_People_of_the_Universe, já je z doby začátků neznám, vím jen, že jejich koncerty měly výraznou vizuální podobu, kdy napč. na pódiu hořely ohně.
OdpovědětVymazatPřed asi 10 roky jsem slyšel rozhovor s Petrem Jandou z Olympicu, kde se ho ptali na jeho názor na Plastiky a on se vyjadřoval dost s despektem, že tam nikdo na nic pořádně neuměl hrát a ani si nedovedli naladit nástroje.
Hlavsovu skladbu Muchomůrky bílé http://www.youtube.com/watch?v=lICvaR8EiYI ale poslouchám rád a ta rozhodně Jandova slova nepotvrzuje.
Moje máti pochází z Humpolce, stejně jako Ivan Martin Jirous, chodili spolu do školy. Asi ale jen chvíli, protože on byl průšvihář a mám ten pocit, že pak propadl.
OdpovědětVymazatNo, co se týče té doby, je pravda, že jsme víc vnímali to zakazované ovoce, co nejlépe chutná. Dnešní doba ovšem taky svádí k tomu, aby se kritizovalo, ale nějak málo lidí se do toho pouští. Nebo spíš není o nich slyšet. Že by to byl taky jistý druh cenzury?
[5]: Opoziční postoje za minulého režimu v sobě obnášely i adrenalin, úplnou náhodou jsem byl v Praze v Palachově týdnu v lednu 1989 na počítačovém školení a když mě na Václaváku postříkali z vodního děla a další den zase použili slzný plyn, připadal jsem si jako hrdina, dnes může každý kritizovat, co ho napadne, tedy kromě svého zaměstnavatele, a kritizovaní to ignorují. Stačí se podívat na Blog.cz a jeho správce. Stejné je to v politice, vykroužkovaní politici zadními vrátky proklouzli do zákulisí a straší tam pořád (Langer, Severa atd.).
OdpovědětVymazatRádio Luxembourg neboli Laxík jsme poslouchali s kamarádkou večer ve stanu, když jsme byly spolu na pionýrském táboře. Jó, to byly ještě časy. Náš pionýrský vedoucí byl bratr nynějšího senátora Doubravy. Oni byly tehdy politicky činná celá rodina. Já bydlela ve stejné vesnici.
OdpovědětVymazat[7]:Radio Luxembourg jsem také ladil, bylo jednou z mála možností slyšet rockovou hudbu. Na webu je zajímavá informace, že po "Magorovi" Jirousovi v Plzni pojmenovali most
OdpovědětVymazathttp://www.novinky.cz/domaci/289288-plzensky-most-nese-jmeno-ivana-magora-jirouse.htmlJeště jeden postřeh statistický - na tomto blogu vyšlo v r. 2011 9 článků, loni 90 a tento první letošní je tak přesně stý.
Aha, tak tento spolek s luštěním křížovek neměl dozajista společného nic. Je zajímavé si přečíst o době minulé. Ne, že bych už v šedesátých letech nežila, ale nějak toto všechno dění šlo mimo mě. Prožívala jsem normální dětství a mládí a žila si v tom svém světě docela spokojeně. Prozření nastalo až mnohem déle.
OdpovědětVymazatJo a gratuluji ke stému článku!!
Plastic People vlastně ani neznám. Jen podle jména.
OdpovědětVymazatJen mě zaujala poznámka, co vlastně po kom zůstane - máme několik silných osobností, které zanechají svou stopu. Ale co zůstane po obyčejných lidech? Lidech v tvém okolí? V tvé rodině? Za chvíli zbudou jenom ta jména...
To se mi zdá být hodně smutné.
[9]: Jarko, díky.[10]: Vendy, třeba články na blogu.
OdpovědětVymazat[10]:To je pravda.
OdpovědětVymazatVíš, jak jsi psal tady o slavných lidech, napadlo mě, kolik toho vím o mé vlastní matce. Mimo to, že se starala, že dělala kolem domu a zahrádky a tyhle základní věci péče o rodinu. Jaká byla jako dítě? S čím si nejraději hrála? A hrála si vůbec? (v době, kdy byla dítě, patřila její rodina k těm chudým). Jaké měla známky ve škole? Co ji bavilo? A jak by si představovala svůj život?
Tohle jsou otázky, které jsem mé matce nikdy nepoložila. A teď už je pozdě...
Ale pro jiné pozdě není.
(To, že jsem v předešlém komentáři použila jako příměr tvou rodinu, jsem myslela spíš obecně, ne konkrétně. Protože si myslím, že podobně jako já je na tom spousta lidí - své rodiče berou automaticky, vědí něco málo, třeba kdy se narodili, co dělají za práci a jestli si dají raději pivo nebo víno, ale tyhle věci je nenapadnou...)