Théodore Géricault - romantik s osudovou láskou ke koním a portrétista šílenců

Francouzský malíř Théodore Géricault (1791-1824) společně s krajanem Eugènem Delacroixem (1798-1863) a německým malířem Casparem Davidem Friedrichem (1774-1840) je nejvýznamnějším výtvarným umělcem romantismu. Jejich dílo se však značně liší, C. D. Friedrich maloval převážně zasmušilé až ponuré krajinné scenérie, pro E. Delacroixe jsou typické akční obrazy plné násilí, válečná vřava a revoluce, souboje zvířat a také obrazy v pestrobarevných kulisách Orientu a Afriky (např. Maroka), častými tématy obrazů T. Géricaulta jsou koně a duševně nemocní lidé, u nichž se snažil zachytit planoucí výrazy obličejů šílenců a naopak vyhaslé pohledy dementních.      

O C. D. Friedrichovi pojednával dřívější článek, E. Delacroix bude v jednom z budoucích a nyní se můžeme podívat blíže na T. Géricaulta. Většina reprodukovaných obrazů je z Musée du Louvre v Paříží, zkráceně jej budu uvádět jako Louvre.

Géricaultův obdiv ke koním a malování jezdeckých scén nebyl jen platonické povahy, sám na nich rád jezdil, a to se mu stalo osudným, na následky zranění při pádu z koně v mladém věku nedožitých 33 let zemřel.

Úvodní čtveřice obrazů z Louvru – Turecký kůň ve stáji (1812-1814), Španělský kůň ve stáji (1812-1814), Sivák na slaměné podestýlce (1810-1812) a Hlava bělouše (1815) – je Géricaultovými portréty jeho nejmilejšího zvířete.  

Malíř pocházel z bohaté rodiny, a mohl tak poznávat cizí země, v Římě a Neapoli na něj silně zapůsobily a staly se mu inspirací epické kompozice Michelangela. Obrazy jezdců s tasenými šavlemi na vzpínajících se koních Důstojník císařské gardy dává povel k útoku (1812, Louvre) a s téměř stejným názvem Důstojník kavalérie císařské gardy dává povel k útoku (1811-1812, Louvre) jsou působivým zachycením pohybu.  

Změť bojovníků v obraze Šarvátka kyrysníků (1822-1823, Wallace Collection, Londýn) je připomínkou napoleonských válek, kdy ještě vojáci bojovali muž proti muži.

Portrét Karabiniéra (1814, Louvre) v odhodlaném sebevědomém postoji je na následujícím obraze.

Obdobou běhu před býky v Pamploně byly lidové zábavy, kdy se do ulic Říma vypouštěli rozdivočelí koně. Géricault se jich účastnil a také zachytil na obraze Běh neosedlaných koní v Římě (1817, Louvre).

Pec na sádru (1822-1823, Louvre) je náhledem do života venkovanů, ale ani zde koně nechybí.

Bez jejich pomoci se neobešel ani Kovář (1813-1814, Kunsthaus, Curych), přinejmenším si na nich vydělával výrobou podkov.

Obrazy Útok lva na koně (1821, Louvre) a Hlava lvice (1819, Louvre) byly zřejmě inspirovány Delacroixem.  

Naopak Povodňová scéna (1818, Louvre) a Bouře (1820, Louvre) vypadají spíše jako obrazy C. D. Friedricha.

Náboženské téma Umučení svatého Petra (1814, Kunstmuseum, Basilej) Géricault namaloval podle Tiziana.

Nejslavnějším Géricaultovým obrazem je Vor Médusy (1819, Louvre). Je dramatickým znázorněním skutečné události ztroskotání fregaty Méduse na otevřeném moři, kdy 147 cestujících hledalo záchranu na provizorním voru, 2 týdny strastí a beznaděje, než je objevila jiná loď, však přežilo jen 15 z nich, a to i za cenu pojídání těl zemřelých. Malíř obraz připravoval delší dobu, vyptával se na podrobnosti přeživších, podle mrtvol v márnici maloval skici a když hotový obraz vystavil na Pařížském salonu r. 1819, naturalistické ztvárnění vyvolalo skandál. Reprodukovaný obraz je první skicou, za odkaz na finální verzi děkuji Axině. 

Na Géricaultovy obrazy duševně nemocných a trpících jsem v galeriích zatím nenarazil, řada jich je reprodukována na konci profilu v anglické Wikipedii, alespoň částečně tak působí Géricaultova kopie obrazu Matka uplakaná (1811-1815, Kunstmuseum, Basilej) španělského malíře José de Ribery, vyjadřující bolest Panny Marie pod Kristovým křížem. 

Jezero Chiemsee a zámek Herrenchiemsee - německé Versailles

Zámek Versailles, honosné sídlo francouzských králů s bohatým interiérem, krásnými fontánami v okolí, zahradou a jezerem se stalo vzorem pro mnohé další panovníky, kteří se snažili postavit sídla, která by se Versailles vyrovnala anebo jej dokonce překonala. Myslím, že pro Petrodvorec blízko Petrohradu, iniciovaný Petrem I. Velikým a dokončený po jeho smrti za vlády careven, na které přešlo nástupnictví trůnu, platí to druhé, blíže o něm v dřívějším článku Petrodvorec - ruské Versailles.

Své „Versailles“ díky králi Ludvíku II. Bavorském (1845-1886) má i Německo. Jmenuje se Herrenchiemsee a leží na Herreninsel, největším ze čtyř ostrovů v jezeře Chiemsee, asi 60 km od Mnichova.

Základní informace o králi jsou v článku o Neuschwansteinu, připomenu jen, že jeho zálibou bylo umění (např. štědře finančně podporoval hudebního skladatele Richarda Wagnera) a stavba zámků, kromě Neuschwansteinu mu Německo vděčí ještě za Hohenchwangau, Linderhof a posledním byl právě Herrenchiemsee. Král pověřil svého dvorního architekta Georga von Dollmanna (1830-1895) vypracovat plány na podobný zámek jako Versailles, kterým se pyšnil francouzský „král Slunce“ Ludvík IV., proslavený výrokem „Stát jsem já“, vysoké náklady (vyšší než dohromady na Neuschwanstein a Linderhof) však vyprázdnily královskou pokladnu a ministři z obavy před krachem Bavorska krále nechali prohlásit nesvéprávným šílencem, zbavili ho trůnu a internovali na zámek Berg u Starnberského jezera, kde se o několik dnů později za záhadných okolností utopil, přestože byl velmi dobrým plavcem. Zámek, jehož výstavba byla zahájena v r. 1878, zůstal nedokončený.    

Dnes jeho zámky jsou prosperujícími turistickými cíli a jen na Neuschwanstein přijede 1,5 milionů návštěvníků ročně. 

Na ostrov se zámkem Herrenchiemsee se dostaneme lodí z přístavu ve městě Prien am Chiemsee, kam z Mnichova jezdí vlaky. Na pozadí jezera se vypínají vrcholy Alp.

Po výstupu na ostrov k samotnému zámku můžeme pokračovat koňským povozem anebo pěšky, cesta má zhruba 1 km.

Poblíž zámku se nachází několik fontán, nejpůsobivější je trojice naproti zámku.

Největší je fontána Létó z r. 1883 od Johanna Nepomuka Hautmanna uprostřed trojice. Je kopií stejnojmenné fontány ve Versailles. Korunují ji mramorové postavy bohyně Létó a jejích dětí Diany a Apollóna. Podle legendy z Ovidiových Metamorfóz vesničané nenechali žíznivou královnu a děti napít z pramene a ta je za trest proměnila v žáby.

Pohled od zámku k jezeru ukazuje hloubku parku.

A takto zámek vypadá z druhé strany.

V interiérech se nesmí fotografovat, proto jen náhled do vestibulu.

A nakonec se ještě s Ludvíkem II. Bavorským rozloučíme.

Mnichov (1) - Olympiapark, BMW Welt a Allianz Arena

Bavorská metropole Mnichov, s 1,4 miliony obyvatel třetí největší město v Německu po Berlínu a Hamburku, se do historie 20. století zapsala dvěma temnými událostmi. Mnichovská dohoda z r. 1938 o nás bez nás mezi Hitlerem, Mussolinim, Chamberleinem a Daladierem připojila pohraniční oblasti s početným obyvatelstvem německé národnosti k Německu a Chamberlein byl v Anglii oslavován, jak Evropě zajistil mír a svým krajanům bezstarostný život, protože podle něj „je hrozné, fantastické, neuvěřitelné, mají-li Britové připravovat zákopy a zkoušet plynové masky v Anglii pro spor v daleké zemi a mezi lidem, o němž my nic nevíme.“  Olympiádu v r. 1972 poznamenal čin palestinských teroristů, kteří zabili 11 izraelských sportovců.  

Dnes ale Mnichov o sobě dává vědět hlavně srazy Sudetoněmeckého landsmanšaftu a pivními slavnostmi Oktoberfest. Pro mě však měl hlavní přitažlivost v množství významných galerií, kterými převyšuje Berlín, obrazovými galeriemi Alte Pinakothek, Neue Pinakothek (až do 31. 12. 2028 kvůli rekonstrukci uzavřené, ale naštěstí nejvýznamnější obrazy jsou vystaveny v Alte Pinakothek a částečně také v Sammlung Schack), Pinakothek der Moderne, Lenbachhaus, Sammlung Schack, Museum Brandhorst a sbírkou soch v muzeu Glyptothek. Sice jsme v Mnichově už na skok byli v rámci zájezdu k hradu Neuschwanstein a krátce navštívili i Alte Pinakothek, nic se však nevyrovná pobytu ve vlastní režii, v červenci jsme tam strávili 5 dnů. Fotografiemi z galerií jsem už vylepšil či doplnil mnoho dřívějších článků z rubriky Výtvarné umění a objeví se i v těch připravovaných, začnu ale odjinud.

Olympiapark se sportovišti, vyhlídkovou a televizní věží Olympiaturm a blízkým centrem BMW je vyhledávanou rekreační zónou, čímž se odlišuje od mnohých jiných olympijských zařízení, kde po skončení her se nedaří najít plnohodnotné využití, jak jsme viděli např. v Athénách, a ta pak chátrají.  

Park má rozlohu 0,85 km čtverečních a dá se v něm příjemně strávit půl dne a třeba si zahrát i plážový volejbal.

Sportovní haly jsou zajímavé netradičním zastřešením.  

Nejpěknější náhled na park a sportoviště se však naskýtá z věže Olympiaturm, vysoké 291 m s vyhlídkou ze 186 m. 

Na dalším snímku vlevo od jezera Olympiasee je patrné návrší a i z něho je pěkně vidět do okolí.

Mrakodrapy na rozdíl od Frankfurtu nad Mohanem, Moskvy a dnes i Varšavy, které jejich soustředěním připomínají Manhattan, se v Mnichově vyskytují v mnohem menší míře, ale i zde se mimo centrum najdou. 

BMW (Bayerische Motoren Werke) společně a firmami Mercedes, Audi, Porsche a Volkswagen je chloubu německého automobilového průmyslu a v Mnichově má svou továrnu. Je na následujícím snímku v pozadí vlevo, budova před ní s plochou střechou, BMW Welt (Svět BMW), je výstavní prostor a válcové věže vpravo administrativním centrem. 

BMW Welt zblízka vypadá takto:

V expozici bychom si určitě vybrali. Jsou zde i luxusní vozy Phantom od Rolls-Royce, který patří do koncernu BMW.

Továrna BMW v Mnichově není jediná, další je v Dingolfingu a z jedné exkurze si pamatuji, že snad je ještě větší než mnichovská.

K mnichovským sportovním zařízením patří také Allianz Arena, stadion Bayernu Mnichov, jednoho z nejlepších fotbalových klubů na světě, který již 6krát vyhrál Ligu mistrů či PMEZ (Pohár mistrů evropských zemí), jak se dříve Liga mistrů nazývala, a 2krát Interkontinentální pohár, kdy se vítěz Ligy mistrů utkává s vítězem Poháru osvoboditelů, jihoamerické obdoby Ligy mistrů, o titul nejlepšího fotbalového klubu na světě, od r. 2017 se také nově nazývá Mistrovstvím světa ve fotbale klubů. 

V době olympiády stadion ještě nebyl k dispozici, je novějšího data, z r. 2005, od basilejské architektonické dvojice Jacques Herzog a Pierre de Meuron, držitelů Pritzkerovy ceny (považované za Nobelovu ceny architektů) z r. 2001, od nichž jsem zde již představil Labskou filharmonii v Hamburku a několik staveb ve Weilu am Rhein a Basileji, a kteří se také mimo jiné proslavili olympijským stadionem Ptačí hnízdo v Pekingu.  

Z dálky (a hlavně shora) stadion vypadá jako monstrózní rýhovaná obruč a v době sportovních akcí nasvícením mění barvy (např. červenou, modrou, zelenou, žlutou, ale i jejich kombinaci). 

V červenci se však nehrálo a i když stadion (podobně jako stadion Realu Madrid) umožňuje prohlídku plochy a zázemí, byli jsme tam v podvečer a dovnitř jsme viděli jen přes plot. 

Stadion netvoří přesný kruh, je elipsou s rozměry 258×227 m a na výšku má 52 m. Bližší pohled na plášť stadionu je na následujících dvou snímcích.

Stadion se nachází na okraji Mnichova a v jeho okolí stojí průmyslové stavby. Ale i ty obklopuje zeleň.