29. srpna 2012

Vize života z úlomků a kousků

Romare Bearden (1911-88) se víc než třicet let snažil stát významným umělcem a na začátku šedesátých let se jim skutečně stal. Malá výstava v Michael Rosenfeld Gallery, organizovaná loni k oslavě stého výročí jeho narození, to ukázala. Obsahovala pouze 21 koláží, všechny skvělé, v intimním kontextu a s důmyslně mixovanými prostředky, které jeho práce staví vysoko nad průměrnou koláž.
Zuzana

Práce vystavené v Rosenfeld Gallery jsou přibližně z let od r. 1964 až do roku 1983. Některé nepřesahují velikostí běžný formát kancelářského papíru, druhé měří na každé straně víc než metr. Kompozice zahrnují jak černobílé, tak barevné fotografie a sem tam kousky potištěné látky; téměř všechny zobrazují scénky ze života černochů, jak z minulosti, tak i (tehdejší) současnosti, či zobrazují to, co si představoval ve své fantazii. Zobrazují například jazzové muzikanty nakloněné nad svými nástroji, venkovské rodiny připravující večeři, švadlenu se svlečenou zákaznicí, která si převléká a zkouší různé šaty; ta nabízí ironické variace na téma umělec a model. Je tam taky zářivé, pohádkové ztvárnění "The Fall of Troy" s vojáky s černou pletí. A převažující, nádherné odlišná spletitost, v níž jsou momenty naprosté jednoduchosti, jako například "La Femme de Martinique", tj. ženy, která kráčí nakupovat s postojem egyptské královny.

Barvy v těchto kolážích jsou občas světlé a ploché ve stylu Matissových "papier-collés", které ho zcela evidentně inspirovaly. Občas vypadají opotřebovaně, někdy i zoufale a smutně, jak chtěl vyjádřit kondice chudých lidí, žijících ve městech, které Bearden často zobrazoval. Taky připomínají vybledlé italské fresky, které miloval. Například v opotřebeně působící a narůžovělé práci pojmenované "The Tenement World" (1969) vás zmíněné fresky, drolící se stavba i Matisse okamžitě napadnou. Na této historické výstavě cítíte, jak je vlastně pořád aktuální. Zaprvé improvizační techniky a prostředky, které Bearden používal ve svých kolážích, se teď používají zcela běžně a v podstatě už jsou normou; zadruhé papír pravděpodobně nikdy nebyl populárnější jako umělecký materiál pro práci ve dvou a třírozměrných pracích (malby a kresby, grafiky, sochy a objekty), než je právě nyní. Jeho druh práce a metod, např. zvětšené verze původní koláže, metoda skládání kusy dohromady a zabstrahované figury atd., se odráží v práci moderních umělců od Marka Bradforda přes Anya Kielar až k Matthew Monahan.

Bearden začal dělat koláže v pozdějších padesátých letech, po relativně málo plodném období, během něhož se věnoval většinou abstraktní malbě. Výlet se ženou do Francie a Itálie v r. 1961, kde viděl spoustu muzeí a kostelů, ho však natolik ovlivnil, že začal být v mnohem větším spojení s figurací. V r. 1963 pomohl s utvořením afro-americké skupiny umělců, zvanou Spiral, kteří se zajímali o nové způsoby zobrazování života černochů v Americe. V té době už bylo Beardenovi kolem padesátky a jak Rosenfeld show demonstruje, jeho koláže mají pitoreskní sofistikovanost, kulturní erudici a citovou moudrost, které je těžké si představit u mladšího umělce.

Práce jsou plně dochucené destilace kulturně bohatého života a obsahují jeho zkušenost s životem černochů na jihu a pak v Harlemu během jeho renesance. Ukazuje ponoření do jazzu a do afrických soch, odráží studie na the Art Student League s Georgem Groszem a jeho štaci coby politického karikaturisty v baltimorských novinách (během níž dělal extensivní výzkum historie karikatury). Zobrazuje přátelství s jak bílými, tak černými umělci, včetně Stuarta Davise, Jacoba Lawrence, Normana Lewise a Williama H. Johnsona a jeho obeznámenost s vývojem malby v "New York School painting" i jeho kubistické kořeny. Také odráží více než třicetiletou zkušenost s pozorováním městského života zblízka, kdy pracoval jako sociální pracovník v New York City. Beardenova plátna ze čtyřicátých let, které obratně žonglovaly mezi aspekty sociálního realismu, kubismu, lidového umění a renesančních maleb, jsou méně originální nácviky na jeho pozdější koláže. V jeho dřívějších pracích chyběla vizuální a sociální specifičnost, dodávaná obrázky, vystřiženými z magazínů a novin (kopírovaných i z knih o umělecké historii) a fyzická specifičnost jeho speciálního přístupu ke koláži.
Koláž umožňovala Beardenovi - svrchovaně syntetickému umělci - presentovat syntézy v surovém stavu, se zvláštními, nevšedními ingrediencemi. Zcela nesentimentální pojetí a užívání elementů, formujících celistvost bez dojetí, je vynikající metafora pro Ameriku v tom nejlepším smyslu. Varuje před sentimentalitou, jíž se Bearden celý život vyhýbal.

Výstava zaznamenala rapidní expansi Beadenovych prostředků k práci. Motivy "King and Queen of Diamonds" jsou vystřiženy z magazínů a novin, zrovna jako ty, použité v relativně úsporném "Illusionists at 4 PM" z r. 1967. Titul i otevřený architektonický prostor v této práci nejspíš vzdává hold Giacomettimu; figury jsou kombinacemi egyptských figur s tvářemi afrických masek a rukama, které jsou jak bílé, tak černé.

V pozdních šedesátých letech Bearden vystavoval svoje koláže různým mechanickým a rukodělným manipulacím. To zahrnuje kopírku, zvětšování koláží pro další použití, metody používané umělci - outsidery jako Henry Darger, nebo nadějnými "appropriationists" (umělci, kteří si vypůjčují nápady nebo techniky od jiných umělců) jako Richard Prince nebo Barbara Kruger, kteří ale začali až v polovině sedmdesátých let, tedy o dost později než Bearden. Koláž z roku 1969, s názvem "Watching the Good Trains Go By" se skupinou barevně oblečených figur, je ve skutečnosti koláž na koláži (překopírované z dřívější koláže). Když se podíváte zblízka, zdá se, že obrázky, které jsou poskládány dohromady, postrádají švy. Skupina hráčů na trubku z velké koláže "Savoy" z r. 1975 je podobně "bezešvá". Ostrohranné elementy, obzvláště oči - jsou přidány k jemnějším obličejům z dřívějších koláží a zbavují tváře dřívější snivosti. Přidány jsou i téměř magické elementy: šedé tóny z photostatu se jeví, jakoby byly rozmazané a pak znovu nastříkané barvou. Obraz vyvolává červeně ozářenou mlhu se stopami žluté a oranžové, které samy "vydávají" jakýsi měděný "zvuk".

V další práci Bearden dosáhl neodolatelného efektu jednoduše seškrabáním povrchu koláže, příkladně v málo vystavované The Family z r. 1969. Série vrstvících se bílých vrubů definuje záhyby černého obleku, který má na sobě muž, jenž stojí se svoji ženou s dítětem v náručí, jakoby před podomním fotografem.

Způsobem práce a přepracováním svých motivů extravagantním a zároveň ekonomickým způsobem Bearden syntetizoval nejenom svoje vlastní vizuální a životní zkušenosti, ale taky umění dvacátého století a druhu kultury, která umění inspirovala. Beardenovy koláže poukazují nejen k naší přítomnosti, ale i daleko přes ni.

26. srpna 2012

Výhled z okna

Řadu zajímavých prázdninových akcí rozšířil Sever-rat s projektem Výhled z okna. Bydlím na sídlišti v brněnské čtvrti Kohoutovice a jak jsem dříve psal, čtvrť je rozložena v kopcích a obklopena lesy. Protože stromy rostou i mezi domy, skoro to vypadá jako by čtvrť byla zasazena přímo do lesa a výhled z oken je tak celkem příjemný.

První snímek není typický pro naše sídliště, protože je pohledem na oblohu po dešti, když jsem ale procházel adresáře a hledal fotky na dané téma, zaujal mě tím, že jsou na něm dvě duhy v soustředných obloucích, větší z nich je sice málo zřetelný, ale nikdy jindy jsem se s tímto úkazem nesetkal. Na snímku je jen levá část oblouků, na jiné fotografii mám i pravou a zručný grafik by je jistě dokázal složit do jednoho snímku.



Je známé, že v panelových sídlištích se lidé moc neznají a nanejvýše se pozdraví u výtahu. Nejvíc společného mají asi maminky s malými dětmi na pískovišti a u prolézaček. Důchodci (a ti osamělí zvlášť) se často baví právě vyhlížením z okna. Kdybychom však sklopili u prvního snímku zrak z oblohy s duhou na zem, uvidíme stolek s lavičkami. Ten si zde nechali "nainstalovat" místní senioři a při pěkném počasí si přinesou kávu, časopisy, luští křížovky, popovídají si, zahrají si karty a v pohodovém posezení vydrží třeba i dvě hodiny. Na rozdíl od karbaníků na Cézannově obraze, kteří sedí v začouzeném lokále (fotka je z Musée d'Orsay) u láhve vína, naši důchodci relaxují v "zahradní kavárně" v úzkém kontaktu s přírodou a nad hlavami v korunách stromů jim trylkují ptáci. O posezení je docela zájem, na snímku jsou tři velmi mladé dlouhovlásky, jejichž téma rozhovoru si už dovedu trochu představit po seznámení s některými novými členkami Autorského klubu z jejich
věkové kategorie.



Náš dům stojí osaměle a v zimním výhledu z druhé strany bytu je vidět zasněžený svah, kde při větší sněhové pokrývce děti jezdí na saních a ty nejmenší dokonce zkouší první krůčky na lyžích. Tento svah je stálým lákadlem pro nejrůznější záměry místních zastupitelů. Kdysi se mluvilo o tom, že se zde postaví garáže, v poslední době se však rozšířila ještě veselejší informace, že údajně pozemek byl prodán a nějaká stavební firma sem chce vmáčknout další panelák. Nemůžeme se už dočkat.

Na konec uvedu ještě výhled z okna mé kanceláře v zaměstnání. Budova se nachází na vyvýšeném místě v severní části města a okno je natočeno tak, že v úhlu 180 stupňů vidím tři čtvrtiny Brna, ten však samozřejmě jedna fotografie nepokrývá. Při pozornějším prohlížení fotky mě překvapilo, že se na ní vyskytuje něco, co jsem si dosud nevšiml. Na horizontu je zcela vlevo katedrála sv. Petra a Pavla (mám k ní vzdušnou čarou asi 4,5 km), napravo od ní hrad Špilberk a tím novým je, že ještě dále vpravo se do záběru již prodrala horní patra mrakodrapu AZ Tower, který se po dostavění se svými 111 m a třiceti patry stane nejvyšší budovou v ČR. Lépe je vidět na detailnějším snímku, kde je úplně vpravo. Současnou výšku hrubé stavby neznám, poslední informace mluvila o necelých 90 m. Z výškového prvenství se však Brno nebude radovat dlouho, protože v Praze na Pankráci má vyrůst mrakodrap vysoký 135 m.


22. srpna 2012

Běžné prášky proti bolestem mohou být nebezpečné

Vědci varují, že běžně užívané prášky proti bolestem, které je možno koupit volně v každé drogerii i supermarketu, např. ibuprofen, zvyšují dvojnásobně i trojnásobně riziko infarktu a mozkové mrtvice.
Zuzana

Lidí, kteří berou prášky jen tu a tam, třeba při občasné bolesti hlavy či menstruačních bolestech, se to pravděpodobně tolik netýká. Starší pacienti s artritis (zánětem kloubů) a srdečními problémy, kteří berou prášky pravidelně a ve větších dávkách, podstupují mnohem větší riziko. Výzkumníci ve Švýcarsku analyzovali 31 výsledků studií, které zahrnovaly 116 429 pacientů, aby odhadli kardiovaskulární riziko nesteroidálních, protizánětlivých léků ve srovnání s placebem. Předchozí výzkum naznačoval zvýšené riziko kardiovaskulárních problémů spojených s léky proti bolestem. Nyní vědci přišli na to, že ibuprofen zvyšuje riziko trojnásobně, zatímco léky jako diclofenac a etoricoxib zvyšují šanci na mozkovou mrtvici či infarkt čtyřikrát. Naproxen je údajně nejmíň škodlivý ze všech prášků proti bolestem, které byly analyzovány. Studii publikoval britský Medical Journal.

Vedoucí studie profesor Peter Juni, hlava 'Institute of Social and Preventive Medicine' v Bernu ve Švýcarsku, řekl toto: "Berete-li prášky v akutní kondici, jako je třeba silná bolest hlavy, nemáte-li žádné srdeční problémy, máte-li normální cholesterol, nekouříte-li a není-li vám zároveň víc než 65 let, riskujete méně, než lidé se zmíněnými kondicemi. Riziko (i u podstatně mladších ročníků) je jednoznačně vyšší u lidí s chronickými bolestmi a srdečními problémy, neb ti už stejně mají větší riziko právě kvůli zmíněným kondicím a berou-li na to jmenované prášky, zvyšuje se jejich riziko dvakrát až třikrát. Nejbezpečnější je údajně naproxen, který ovšem dráždí žaludek a tudíž zas vyžaduje další prášky, které negativní účinky naproxenu maří (a ty mají zase jiné vedlejší účinky).

Profesor Juni potvrdil, že výzkum osvětlil nedostatek bezpečnosti a efektivnosti běžných a často užívaných prášků proti bolestem. " Paracetamol není moc efektivní v eliminování muskuloskeletární bolesti a má vedlejší negativní účinky, protože poškozuje játra. Opiáty jako codeine jsou proti bolestem mnohem efektivnější, ale je tu zároveň mnohem větší riziko nepříznivých, protikladných efektů. Pak nezbývá než nefarmaceutické řešení. Lidi by se měli držet v pohybu, aktivně cvičit a udržovat nízkou váhu." Autoři studie tvrdí, že riziko se vztahuje na všechny prášky proti bolestem, včetně těch, které nebyly analyzovány a že volná dostupnost léků jako ibuprofen nebo diclofenac by měla být silné zvažována.

Kritici výsledků studie poukázali, že dózy ibuprofenu, které pacienti brali během studií, obsahovaly 2 400 mg za den, to jest dvakrát tolik, než je běžně předepisováno (tedy 200-400 mg třikrát za den na chronické bolesti).

Profesor Peter Weissberg, zdravotní ředitel v British Heart Foundation, řekl závěrem: "Poslední výzkumy potvrzují to, co je známo už několik let: užívaní nesteroidálních, prozánětlivých prášků na denní bázi (nebo příliš často) zvyšuje riziko infarktu nebo mozkové mrtvice. Nicméně pacienti s vysilujícími bolestmi budou asi zvažovat, zda riskovat, nebo zlepšit kvalitu života, jenž bývá jinak díky silným bolestem nesnesitelný." Jinými slovy, nic jiného než brát prášky jim v současné době nezbývá.
A co aspirin? Aspirin, široce užívaný nesteroidální protizánětlivý lék, nebyl do švýcarské studie zahrnut, protože se nedělaly výzkumy v tak širokém měřítku. Dosavadní výzkumy ukázaly, že aspirin v malých dávkách chrání srdce. Nicméně vedoucí studie profesor Petr Juni z University of Bern se nechal slyšet, že braní velkých dávek, potřebných k utišení velkých bolestí, to jest víc než 1 gram za den, může zvýšit riziko srdeční či mozkové mrtvice stejně jako léky, zmíněné výš. Aspirin taky přináší riziko gastrointestinálního krvácení, což je nejčastější důvod, proč léčení aspirinem v případě chronických bolestí bývá lékaři zastaveno.

19. srpna 2012

Alba, která mně změnila život

Robka je autorkou dalšího zajímavého projektu, kterému dala název Alba, která vám změnila život a kde každý účastník může přiblížit pět hudebních alb, která ho nejvíce oslovila a k nimž se vrací, protože ho k nim pojí osobní vzpomínky, jejich poslech mu udělá radost či pohladí na duši ve chvílích smutku.
Oblast hudby je velmi široká, při určité náladě poslouchám i desky z vážné hudby (např. oba Chopinovy klavírní koncerty, Beethovenovy sonáty, preludia Rachmaninova, …), ale zde se omezím především na oblast rocku a v jednom případě i folku.


1. Pink Floyd - The Dark Side of the Moon (1973)
Toto album bylo pro mě úplným zjevením, slyšel jsem ho snad až 4 roky po vydání a hned pak běžel na burzu, kde jsem ho koupil za 300 Kč v době, kdy hrubý plat byl asi 2500 Kč (a za dalších 300 Kč ještě album Look at Yourself od Uriah Heep). The Dark Side of the Moon bylo do té doby neznámou hudební formou - rockovou operou - programem, který nebyl jen sledem samostatných písní, ale měl význam jako celek, každá strana alba je souvislým proudem hudby. Jak vypadalo původní koncertní provedení, netuším, ale když i v naší televizi se koncem 80. let objevil záznam koncertu Pink Floyd, upoutal na něm vedle hudby i mohutný světelný park a projekce videí na velké kruhové plátno, která koncerty vizuálně dotvářela. I když největší autorský podíl na albu měl baskytarista Roger Waters (např. napsal všechny texty), na hudební stránce se ve prospěch celku ještě podíleli všichni členové skupiny. Myslím, že žádné další album Pink Floyd Odvrácenou stranu Měsíce už nepřekonalo, snad jen dvojalbum The Wall, které (až na skromné spoluautorství kytaristy Davida Gilmoura v hudební složce tří skladeb) je dílem Rogera Waterse a bylo i zfilmováno, se mu blíží.

Z alba The Dark Side of the Moon byla velmi populární píseň Money (kdo by neměl rád peníze), můžeme si ho však poslechnout celé ve 43-minutové nahrávce.
Je mu věnována i stránka ve Wikipedii, kde se lze blíže dočíst o smyslu textů, technických detailech nahrávání, nástrojovém obsazení, prodejnosti alba atd.

U nás toto přelomové album silně ovlivnilo mé oblíbené brněnské rockové kapely, které koncem 70. let a dokonce ještě začátkem 80. let vydávaly tématicky zaměřená alba a na koncertech je podporovaly promítáním obrazů i klipů. Patří mezi ně v prvé řadě Progress 2 (alba Dialog s vesmírem, Třetí kniha džunglí a Mozek), Synkopy 61 (Sluneční hodiny a Křídlení) a částečně i Futurum (Ostrov Země). Největší hit z Třetí knihy džunglí, který na text Vladimíra Čorta složil a zpívá Roman Dragoun, se dokonce inspiroval i názvem alba Pink Floyd, jmenuje se Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce.






2. Uriah Heep - Look at Yourself (1971)
Vždy jsem měl rád skupiny, v nichž udával tón vynikající sólový kytarista, na konci 60. let to byla především skupina Jimiho Hendrixe a Cream s Ericem Claptonem. Přestože šlo o virtuózní instrumentalisty, celkový zvuk jejich skupin byl poněkud prázdný, protože je doprovázel pouze baskytarista a bubeník. S plnějším zvukem obohaceným o spoustu bicích nástrojů přišel Carlos Santana, ale opravdu hutného zvuku se dosáhlo až zařazením klávesových nástrojů, případně druhé sólové kytary. Klávesisté (např. v Deep Purple a Uriah Heep) však často nezajišťovali jen zvukový podklad, ale projevovali se i sólově, nejvíce asi nedávno zemřelý Jon Lord z Deep Purple. Nejplnější se mně ale zdál zvuk Uriah Heep, možná i proto, že byl podpořen vícehlasým zpěvem. Z desky Look at Yourself mám nejradši stejnojmennou titulní skladbu a také více než 10-minutovou July Morning. Nezaměnitelným znakem skupiny byl zpěv Davida Byrona, bohužel zpěvák postupně propadl alkoholu natolik, že jeho živá vystoupení hrozila fiaskem a ostatní členové ho ze skupiny vyhodili. Byron na svůj styl života doplatil a r. 1985 ve věku pouhých 38 let zemřel.
Ve videu skladby July Morning z několika vystoupení Uriah Heep je ještě v plné formě.

U nás některé skladby Uriah Heep převzaly brněnské Synkopy 61 a jejich cover verze Look at Yourself (v českém textu Hrej se mnou fair) a Easy Livin' (přetextováno na Bílý vrány) se před originálními nahrávkami nemusí stydět. Druhá skladba je však už z jiného alba - Demons and Wizards.


3. Led Zeppelin - Led Zeppelin III (1970)
Z písní Led Zeppelin je velmi oblíbená (a možná nejoblíbenější) rocková balada Stairway to Heaven z alba Led Zeppelin IV a i celé album je velmi ceněno, pro mě však je naprostou jedničkou v rockové hudbě vůbec skladba Since I've Been Loving You z alba Led Zeppelin III. Bohužel ho nemám, jeho obal je však vidět v úvodu následujícího videa.


I kdyby na albu už nebylo nic dalšího, tato strhující skladba s expresivním zpěvem Roberta Planta a kytarovými sóly Jimmyho Page (to, které začíná v čase 3:39 a trvá jeden a čtvrt minuty, je svou zpěvností prokládanou smrští tónů podle mě nejlepším kytarovým sólem všech dob) je důvodem, proč v mém výběru album nemůže chybět. Na YouTube je i pěkná koncertní nahrávka. Page zde hraje klíčové sólo trochu jinak, to z desky se mně líbí o dost více, ale i tak, když po doznění posledních tónů Robert Plant pronese "Jimmy Page, guitar," myslím, že nejen diváci, ale i on si uvědomil, že byl svědkem zcela výjimečného výkonu. Bohužel původní video z YouTube zmizelo a zde chybí právě konec, kde výrok zazněl.


4. Futurum - Jedinečná šance (1987)
Na tomto blogu jsem už psal, že mým nejoblíbenějším domácím rockovým hudebníkem je zpěvák, hráč na klávesové nástroje a skladatel Roman Dragoun, který byl letos uveden do Beatové síně slávy. Jak jsem mu propadl, podrobně popisuji ve třech článcích: Roman Dragoun (1) - Progress 2, Futurum, Roman Dragoun (2) - sólová dráha a Roman Dragoun (3) - T4, zde jen uvedu, že se to stalo na koncertu, kdy se skupinou Futurum vystupoval s programem, který se pak objevil na albu Jedinečná šance. Nejvíce z něj poslouchám "tvrdší" skladbu Filmy dnů a naopak lyrickou Zdroj, kterou můj oblíbenec hraje až do poloviny sám a teprve poté se přidávají spoluhráči. Když se ze setmělého sálu klene nádherná melodie skladby Zdroj a procítěný zpěv autora hudby v krásném textu jeho otce, i dnes jsem jí unesen.




5. Karel Plíhal - Karel Plíhal ... Emil Pospíšil (1989)
Jedna moje předmanželská známost byla zatížená na folkové zpěváky a stále mě lákala na koncert Jarka Nohavici. Já jsem odolával, protože jsem myslel, že folk a folklór je totéž (ten druhý styl vůbec nemusím) a už jen podle jména jsem si představoval, že na pódium přijde šohaj v kroji, bude skákat metr vysoko, kroutit dlaní, jako když šroubuje žárovku, a zpívat táhlé tóny, každý alespoň 20 vteřin.

Nakonec jsem se nechal přesvědčit, bylo to v r. 1984, Nohavica tehdy ještě celou polovinu programu měl sestavenu z písní Vladimíra Vysockého, které si přetextoval do češtiny. Musel jsem uznat, že to nebylo špatné, ale ani pak jsem tuto hudbu aktivně nevyhledával.

Jednou, a to už bylo s manželkou, jsem svou choť vytáhl na koncert jeho souputníka - Karla Plíhala, a tak trochu využil znalosti nabyté v jiném vztahu. Plíhala mám radši než Nohavicu, jeho vystupování je proti Nohavicovi sice plaché, rýmy a slovní hříčky v textech jsou však minimálně tak dobré jako Nohavicovy, určitě ale umí lépe hrát na kytaru. Když porovnáme Nohavicovu píseň Mikymauz s doprovodem Plíhala s originální verzí, kde Nohavica vedle zpěvu i hraje, je vidět zřetelný rozdíl.

Z druhého alba Karla Plíhala, kde jej na kytaru doprovází Emil Pospíšil, mě chytla za srdce nostalgická píseň Skončil další fet. Velmi se hodí pro melancholickou náladu, zvláště tehdy, když něco v životě skončilo a přemýšlíme, co dál.

16. srpna 2012

Minimalismus a Fluxus

Zmínkou o minimalismu a skupině Fluxus se na chvilku vracím ke svému původnímu článku o konceptualismu, protože souvisí.
Zuzana

The virtues of a thing do not come from it; they go to it.
Antonio Porchia

Minimalismus dostal název díky jednoduchosti obsahu i formy a snaze odstranit jakoukoliv známku osobního vyjádření. Vznikl jako hnutí v padesátých letech a pokračoval v šedesátých i sedmdesátých. Cílem minimalismu je nechat diváka prožít uměleckou práci intenzivněji - bez rozptylování kompozicí, tématem, atp. Ukázky minimalistické teorie se objevily už v osmnáctém století; např. Goethuv "Altar of Good Fortune" byl vytvořen jednoduše z kamenné koule a krychle. Ve dvacátém století se formovalo samostatné minimalistické hnutí a od dvacátých let minulého století se minimalismu věnovali umělci jako např. Malevich a Duchamp.

V USA je hnutí známo především díky americkým exponentům jako Dan Flavin, Carl André, Ellsworth Kelly a Donald Judd; ti reagovali na abstraktní expresionismus svými přísnými plátny, sochami a instalacemi. Minimalisté jsou spříznění s dalšími uměleckými hnutími, např. s konceptuálním: pro obě hnutí je důležitější myšlenka než umělecký objekt sám. S 'pop artem' má společnou fascinaci 'neosobním' a s 'land art' konstrukcí jednoduchých tvarů. Minimalismus měl obrovský úspěch a vliv na vývoj umění ve dvacátém století.

Hnutí Fluxus se objevilo v New Yorku v šedesátých letech a stěhovalo se do Evropy i do Japonska. Zahrnovalo novou estetiku, která se objevila na třech kontinentech. Tato estetika obsahovala částečně Dada hnutí, částečně Bauhaus a dílem taky Zen. Věří, že všechna média a všechny umělecké disciplíny je možno kombinovat a slučovat dohromady v neustálé změně - od toho název Fluxus. Objekty a performance jsou charakterizovány částečně minimalistickým přístupem, ale taky velkými gesty založenými na vědeckých, filozofických, sociologických a uměleckých myšlenkách, vše oživené burleskou.

V historii hnutí Fluxus bych uvedla jméno John Cage jako první - měl by mít však samostatnou 'kapitolu'.
Nejznámější umělkyně spojená s tímto hnutím je zajisté Yoko Ono. Přidala se ale postupně celá řada známých umělců. V šedesátých letech, kdy bylo hnutí nejaktivnější, umělci z celého světa spolupracovali na koncertu s jeho networkem. Fluxus přežil ani ne tak jak hnutí, ale spíš jako 'senzibilita' - způsobem spojování radikálních sociálních přístupů se stále se rozvíjejícími estetickými cvičeními. Původně nebyl považován za víc, než za internacionální network recesistů. Umělci z tohoto hnutí však byli a zůstávají ve skutečnosti networkem radikálních vizionářů, usilujících o politické, sociální a taky estetické vnímání.

Odkazy:

14. srpna 2012

Vstupenky, městské karty, průvodci

Zelený kavalír na svém blogu zveřejnil projekt Vstupenka, jehož záměrem je připomenout vstupenkami místa, kam jsme zavítali. Ta si asi většinou zaslouží samostatný článek, zde jde ale hlavně o samotné vstupenky, protože někdy představují originální grafická dílka.

Vstupenky jsem bohužel nikdy neschovával, proto je můj výběr omezen jen na poslední týden, odkdy o projektu vím, a souvisí s převážně pěší turistice věnovanou dovolenou v Krušných horách a Českosaském Švýcarsku a při návratu domů zakončenou výstupem na Říp.
Nejpěknější z nich je vstupenka do Tiských stěn, které jsou rozsáhlým skalním městem s množstvím kuriózních skalních útvarů, jde totiž o pohlednici, k níž si stačí přikoupit známku.



Horu Říp máme především spojenu s praotcem Čechem, proto je hojně navštěvována, a to i nesportovně vyhlížejícími politiky. Z Řípu je několik pěkných vyhlídek (Mělnická, Roudnická a Pražská) a na jeho vrcholu stojí rotunda z 12. století, uvnitř ní se nachází několik soch, jedna z nich, sv. Jiří zabíjející draka, je zobrazena na ústřižku vstupenky.


Další dvě vstupenky jsou na rozhlednu Kohlhaukuppe u Geisingu a převoz přes Labe.
Nejen výšlapy jsme však trávili minulý týden. Navštívili jsme také cisterciácký klášter v Oseku s pozoruhodnými freskami (vstupenku jsem zašantročil) a zámek v Duchcově, kde posledních 13 let života působil proslulý milovník Giacomo Casanova.

Ve velkých městech se často vyplatí místo samostatných vstupenek si koupit speciální karty, které opravňují ke vstupu do muzeí a do dopravních prostředků. Tyto karty mají nejrůznější podobu, od papírových, plastikových až ke kartám obsahujícím kovový čip jako u platebních karet (viz karta pro Salzburg).
Líbí se mně systém v Amsterdamu, kde na vše stačí jedna karta, vedle muzeí (Rijksmuseum, Van Gogh Museum, Stedelijk, …) zahrnuje i městskou dopravu a projížďky lodí na dvou trasách po kanálech, jimiž je Amsterdam protkán.
V Paříži turista potřebuje dvě karty - 1. Paris Museum Pass - zahrnuje více než 60 muzeí a monumentů (např. Louvre, d'Orsay, …, vstup na horní "hranu" Vítězného oblouku, neplatí však pro Eiffelovu věž a kryptu Napoleona). Můžeme ušetřit i tím, že si pro návštěvu muzeí zvolíme první neděli v měsíci, kdy je vstup volný (opět se to netýká Napoleonovy krypty), je třeba však počítat s tím, že návštěvníků bude neporovnatelně více, protože na tento den si plánují zájezdy cestovní kanceláře; 2. Paris Visite Pass (na městskou dopravu na 2, 3 nebo 5 dnů a 3 nebo 6 zón, v 6 zónách je i zámek Versailles a obě letiště - Charles de Gaulle a Orly).
V Londýně jsou muzea (National Gallery, Tate Gallery, British Museum, …) zcela zdarma, na MHD se vyplatí tzv. Oyster Card, u níž se jednotlivé jízdy proti samostatným jízdenkám zlevní o polovinu až 2/3 ceny.
V muzeích New Yorku (Metropolitan Museum, Museum of Modern Art, Guggenheim Museum, …) je pro nás neobvyklý systém placení dobrovolné výše vstupného, v určité dny v podvečerních hodinách je vstup zdarma. Sympatické je také to, že v prvních dvou muzeích lze fotografovat bez blesku, 3 snímky tamějších obrazů (Cranach, Monet, Modigliani) jsem vložil do levého horního rohu záhlaví tohoto blogu.



Abychom věděli, kam vůbec jít, hodí se vedle informací z webu také nějaký cestopisný průvodce. Ty, které jsou k mání u nás, např. Merian, Marco Polo, Polyglot, Berlitz, mě moc neuspokojují, fotografie jsou v nich nevýrazné, informace, které mě nejvíce zajímají (např. o umění), jsou povrchní nebo úplně chybí, naopak je v nich plno informací, které nepotřebuji, nemusí být aktuální, případně se dají snadno zjistit na internetu. Nejradši mám proto výpravné průvodce dvou zahraničních vydavatelství - Casa Editrice Bonechi ve Florencii a Escudo de Oro v Barceloně, které vychází v celém světě včetně USA, jen ne u nás, a proto je kupuji až na místě. Obsahují skvělé fotografie a odborně fundované texty s podrobnými informacemi. Dvě ukázky jsou v poslední koláži.


7. srpna 2012

Ve víně je pravda a také polyphenoly

Čím víc antioxidantů ve víně, tím lépe pro nás.
Zuzana

A je zde další studie, tentokrát týmu švýcarských a amerických výzkumníků: víme, že víno je mimořádně zdravý a dobrý nápoj, samozřejmě pije-li se s rozumem. Výzkumníci, hnáni zvědavostí, proč Francouzi mají tak zdravá srdce přesto, že konzumují vydatná, kalorická jídla, plná tučných omáček, přišli na to, že to je částečně díky jejich zálibě ve víně, především červeném. A tak vynalezli zařízení, které dělá jednoduché testy vín a měří, kolik zdravých antioxidantů obsahují. To tajemství jsou polyphenoly, antioxidanty ve víně, které mají pozitivní vliv na rychlost, s níž lidské tělo a mozek stárnou a které patrně redukují riziko srdečních onemocnění, obezity, rakoviny a možná i vrásek.
Švýcarští výzkumníci z Polytechnic School of Lausanne, spolupracující s kolegy ze Stanford University v USA, vynalezli zařízení, které může rychle otestovat a změřit hladinu polyphenolů v individuálních lahvích. Zařízení bylo samo testováno na 500 švýcarských vínech a v říjnu 2010 bylo připraveno k prodeji ve Francii. Jean-Charles Hoda ze švýcarského výzkumného týmu řekl, že antioxidanty ve víně jsou dobře známé, ale tato nová zařízení umožňují přesně a rychle změřit aktuální hladinu v lahvích. Výzkum začali z medicínských důvodů, ale přišli na to, že má i velmi zajímavou komerční aplikaci.
Přístroj velikosti krabičky sirek může měřit antioxidanty v kapce vína na testovacím proužku. Předpokládá se, že bude prodáván producentům vína přibližně za € 2 000. Švýcarští výrobci z Diagnogene plánují model pro pijáky vína, kteří jistě budou mohutně nakupovat, když se jim dostane okamžitých důkazů, že to či ono víno je pro ně velmi zdravé. Přístroj také pomůže výrobcům dělat vína s větším množstvím polyphenolů. Ví se prý, že tyto antioxidanty jsou ve vinných slupkách, že červené hrozny jsou lepší než bílé a že hladina je určována délkou fermentace a dalšími faktory. Švýcarský průzkumný test ukázal, že nejlepší zdravotní účinky má pinot noir a prý ruku na srdce, je lepší dát si víno než si vzít prášek.

O pozitivních vlastnostech vína se mluví už dlouho. V r. 2006 studie britských vědců publikovala v časopise Nature: "Regulární, umírněná konzumace červeného vína je spojena s redukcí risku srdečních nemocí a sníženou úmrtností. "

Tak nevím, ale zdá se, že nám, kteří pijeme bílé, zase dost sklaplo. Studie z r. 2006, zveřejněná v 'Journal of Agricultural and Food Chemistry' naopak tehdy vyzkoumala, že na barvě vína nezáleží, protože antioxidanty se nalézají nejen v bílém i červeném, ale také jak ve slupkách, tak i v dužině hroznů. (Při výrobě červeného se slupky drtí a přidávají k dužině, zatímco u většiny bílých vín slupky jdou stranou). Ukázalo se to na pokusu na krysách ve třech skupinách: jedna skupina dostávala extrakt ze slupek, druhá z dužiny bílého vína, třetí pila jenom vodu. Výsledky ukázaly, že oba extrakty (ze slupek i z dužiny) byly stejně efektivní v ochraně krys proti indukované srdeční mrtvici a měly pozoruhodně menší počet mrtvic než krysy nalévané vodou. Extrakt ze slupek měl dle vědeckých zkoumání vysoký obsah anthocyaninů - tedy antioxidantů známých jako polyphenoly. Extrakt z hroznové dužiny neobsahoval anthocyaniny, ale byl bohatý na další typy polyphenolů, které srdce rovněž velmi příznivě ovlivňují. Pár let před výzkumem z r. 2006 vědci věřili, že největší roli v pozitivních účincích vína hraje vinná slupka, kde se nachází nejvíc antioxidantů. Jak vidíte, už tomu věří zas. Pak jim všem věřte. ;)

Cheers.


2. srpna 2012

České Švýcarsko (1) - kolem Pravčické brány

České Švýcarsko je národní park při hranicích s Německem a společně s národním parkem Saské Švýcarsko na německé straně je také označován jako Českosaské Švýcarsko. Aby v tom byl ještě větší zmatek, je České Švýcarsko součástí Labských pískovců, středohorského pásma rozprostírajícího se po obou stranách Labe.

Jednoznačně největším přírodním skvostem parku je Pravčická brána (v nadmořské výšce 405 m). Brána má šířku oblouku 26,5 m a výšku 16 m a svým rozpětím je největší v Evropě.



Když v roce 2007 za účasti 100 milionů hlasujících proběhla celosvětová soutěž o určení 7 nových divů světa, jejímiž vítězi se nakonec stala Velká čínská zeď, kultovní místo Inků Machu Picchu vysoko v horách Peru, mayská pyramida Chichén Itzá v Mexiku, socha Krista shlížející z kopce na Rio de Janeiro, svědek gladiátorských zápasů Koloseum v Římě, indické mauzoleum Tádž Mahal a jordánské skalní město Petra, Pravčická brána se dostala až do semifinále mezi posledních 77 kandidátů. Do letoška jsem ji "in natura" neviděl, což bylo o to trapnější, že v r. 2009 jsem na vyhlídkovém letu sportovním letadélkem nad jezerem Lake Powell v Utahu, tedy na druhém konci světa, měl možnost si prohlédnout oblouk Rainbow Bridge (má šířku 84 m a výšku 88 m). Bylo už na čase to napravit.



Ideálním výchozím místem k Pravčické bráně je rozcestí Tři prameny, odkud je k ní v mírném stoupání jen 2 km po červené značce. V závěru tohoto úseku se prochází uměle vytvořeným tunelem, přechází visutý most a přes placený vstup kolem restaurace a hotelu Sokolí hnízdo se dostaneme k vyhlídkám na Pravčickou bránu, některé jsou i z nadhledu. Pod bránou je příjemné posezení na dřevěných lavičkách, kde si lze všimnout, jak na ní hlodá zub času. Dříve bylo možné se po oblouku Pravčické brány projít, od r. 1982 je to však zakázáno z obavy z jeho zhroucení.
Zajímavé skalní útvary jsou i v okolí Pravčické brány, např. samostatně stojící Malý Pravčický kužel.



Po 6 km cesty dorazíme k osadě Mezní Louka, odkud se dá pokračovat do údolí Kamenice a k Divoké soutěsce, kde je nutné se plavit na pramicích. My jsme však zvolili trasu k Malé Pravčické bráně (3 km od Mezní Louky). Tato brána má mnohem skromnější rozměry než její známější "sestra", má šířku 3,3 m a výšku 2,3 m.



Po dalším kilometru cesty se dostaneme k "Loupežnickému hradu" Šaunštejn, který je však dnes pouze torzem někdejšího skalního hradu ze 14. století v Jetřichovických skalách. Přístup na horní "podlaží" Šaunštejnu vede mezi skalními průrvami po téměř kolmých žebřících, odměnou za výstup je pěkný kruhový výhled do okolní krajiny s malebnými, řídce rozesetými domky.




Od Šaunštejnu je 5 km k rozcestí Pohovka a odtud pak 1 km k Rudolfovu kamenu. Rudolfův kámen (484 m) je přístupný po žebřících a na jeho vrcholu je dřevěná bouda s okny, i odtud je velmi pěkný výhled do všech stran.



Jak se můžeme dočíst u legendy k obrazu uvnitř boudy, tato skála dostala jméno po knížeti Rudolfu Kinském (1802-1836) poté, co ji zdolal. Tehdy tam ale určitě nebyly dnešní žebříky.



Naším cílovým místem byly Jetřichovice, u Rudolfova kamenu jsme však nenašli značku, proto jsme se vrátili na rozcestí Pohovka, odkud je do Jetřichovic 4,5 km. Nakonec se to ukázalo dobrým rozhodnutím, protože když jsme přecházeli jednu louku, naskytl se nám hezký pohled na vrchol Rudolfova kamene s dřevěnou nástavbou.



Celá trasa prochází kolem atraktivních míst, svou délkou (2+6+3+1+5+1+1+4,5 = 23,5 km) a nenáročnými stoupáními je snadno zvládnutelná turisty všech věkových kategorií.

Aktuální článek

Peleș a Pelișor - zámky rumunských králů

V centrální části Rumunska, na úpatí pohoří Bucegi, nejvýchodnější částí Jižních Karpat, leží město Sinaia , které s přibližně 10 tisíci oby...

10 nejčastěji zobrazovaných článků