České Švýcarsko (1) - kolem Pravčické brány

České Švýcarsko je národní park při hranicích s Německem a společně s národním parkem Saské Švýcarsko na německé straně je také označován jako Českosaské Švýcarsko. Aby v tom byl ještě větší zmatek, je České Švýcarsko součástí Labských pískovců, středohorského pásma rozprostírajícího se po obou stranách Labe.

Jednoznačně největším přírodním skvostem parku je Pravčická brána (v nadmořské výšce 405 m). Brána má šířku oblouku 26,5 m a výšku 16 m a svým rozpětím je největší v Evropě.

Když v roce 2007 za účasti 100 milionů hlasujících proběhla celosvětová soutěž o určení 7 nových divů světa, jejímiž vítězi se nakonec stala Velká čínská zeď, kultovní místo Inků Machu Picchu vysoko v horách Peru, mayská pyramida Chichén Itzá v Mexiku, socha Krista shlížející z kopce na Rio de Janeiro, svědek gladiátorských zápasů Koloseum v Římě, indické mauzoleum Tádž Mahal a jordánské skalní město Petra, Pravčická brána se dostala až do semifinále mezi posledních 77 kandidátů. Do letoška jsem ji "in natura" neviděl, což bylo o to trapnější, že v r. 2009 jsem na vyhlídkovém letu sportovním letadélkem nad jezerem Lake Powell v Utahu, tedy na druhém konci světa, měl možnost si prohlédnout oblouk Rainbow Bridge (má šířku 84 m a výšku 88 m). Bylo už na čase to napravit.

Ideálním výchozím místem k Pravčické bráně je rozcestí Tři prameny, odkud je k ní v mírném stoupání jen 2 km po červené značce. V závěru tohoto úseku se prochází uměle vytvořeným tunelem, přechází visutý most a přes placený vstup kolem restaurace a hotelu Sokolí hnízdo se dostaneme k vyhlídkám na Pravčickou bránu, některé jsou i z nadhledu. Pod bránou je příjemné posezení na dřevěných lavičkách, kde si lze všimnout, jak na ní hlodá zub času. Dříve bylo možné se po oblouku Pravčické brány projít, od r. 1982 je to však zakázáno z obavy z jeho zhroucení.

Zajímavé skalní útvary jsou i v okolí Pravčické brány, např. samostatně stojící Malý Pravčický kužel.

Po 6 km cesty dorazíme k osadě Mezní Louka, odkud se dá pokračovat do údolí Kamenice a k Divoké soutěsce, kde je nutné se plavit na pramicích. My jsme však zvolili trasu k Malé Pravčické bráně (3 km od Mezní Louky). Tato brána má mnohem skromnější rozměry než její známější "sestra", má šířku 3,3 m a výšku 2,3 m.

Po dalším kilometru cesty se dostaneme k "Loupežnickému hradu" Šaunštejn, který je však dnes pouze torzem někdejšího skalního hradu ze 14. století v Jetřichovických skalách. Přístup na horní "podlaží" Šaunštejnu vede mezi skalními průrvami po téměř kolmých žebřících, odměnou za výstup je pěkný kruhový výhled do okolní krajiny s malebnými, řídce rozesetými domky.

V průhledem je vidět silueta Růžovského vrchu, kterému se zde také říká Děčínská Fujijama.

Od Šaunštejnu je 5 km k rozcestí Pohovka a odtud pak 1 km k Rudolfovu kamenu. Rudolfův kámen (484 m) je přístupný po žebřících a na jeho vrcholu je dřevěná bouda s okny, i odtud je velmi pěkný výhled do všech stran.

Jak se můžeme dočíst u legendy k obrazu uvnitř boudy, tato skála dostala jméno po knížeti Rudolfu Kinském (1802-1836) poté, co ji zdolal. Tehdy tam ale určitě nebyly dnešní žebříky.

Naším cílovým místem byly Jetřichovice, u Rudolfova kamenu jsme však nenašli značku, proto jsme se vrátili na rozcestí Pohovka, odkud je do Jetřichovic 4,5 km. Nakonec se to ukázalo dobrým rozhodnutím, protože když jsme přecházeli jednu louku, naskytl se nám hezký pohled na vrchol Rudolfova kamene s dřevěnou nástavbou.

Celá trasa prochází kolem atraktivních míst, svou délkou (2+6+3+1+5+1+1+4,5 = 23,5 km) a nenáročnými stoupáními je snadno zvládnutelná turisty všech věkových kategorií.