Alba, která mně změnila život

Robka je autorkou dalšího zajímavého projektu, kterému dala název Alba, která vám změnila život a kde každý účastník může přiblížit pět hudebních alb, která ho nejvíce oslovila a k nimž se vrací, protože ho k nim pojí osobní vzpomínky, jejich poslech mu udělá radost či pohladí na duši ve chvílích smutku.

Oblast hudby je velmi široká, při určité náladě poslouchám i desky z vážné hudby (např. oba Chopinovy klavírní koncerty, Beethovenovy sonáty, preludia Rachmaninova, …), ale zde se omezím především na oblast rocku a v jednom případě i folku.

1. Pink Floyd - The Dark Side of the Moon (1973)

Toto album bylo pro mě úplným zjevením, slyšel jsem ho snad až 4 roky po vydání a hned pak běžel na burzu, kde jsem ho koupil za 300 Kč v době, kdy hrubý plat byl asi 2500 Kč (a za dalších 300 Kč ještě album Look at Yourself od Uriah Heep). The Dark Side of the Moon bylo do té doby neznámou hudební formou - rockovou operou - programem, který nebyl jen sledem samostatných písní, ale měl význam jako celek, každá strana alba je souvislým proudem hudby. Jak vypadalo původní koncertní provedení, netuším, ale když i v naší televizi se koncem 80. let objevil záznam koncertu Pink Floyd, upoutal na něm vedle hudby i mohutný světelný park a projekce videí na velké kruhové plátno, která koncerty vizuálně dotvářela. I když největší autorský podíl na albu měl baskytarista Roger Waters (např. napsal všechny texty), na hudební stránce se ve prospěch celku ještě podíleli všichni členové skupiny. Myslím, že žádné další album Pink Floyd Odvrácenou stranu Měsíce už nepřekonalo, snad jen dvojalbum The Wall, které (až na skromné spoluautorství kytaristy Davida Gilmoura v hudební složce tří skladeb) je dílem Rogera Waterse a bylo i zfilmováno, se mu blíží.

Z alba The Dark Side of the Moon byla velmi populární píseň Money (kdo by neměl rád peníze), můžeme si ho však poslechnout celé ve 43-minutové nahrávce.

Je mu věnována i stránka ve Wikipedii, kde se lze blíže dočíst o smyslu textů, technických detailech nahrávání, nástrojovém obsazení, prodejnosti alba atd.

U nás toto přelomové album silně ovlivnilo mé oblíbené brněnské rockové kapely, které koncem 70. let a dokonce ještě začátkem 80. let vydávaly tématicky zaměřená alba a na koncertech je podporovaly promítáním obrazů i klipů. Patří mezi ně v prvé řadě Progress 2 (alba Dialog s vesmírem, Třetí kniha džunglí a Mozek), Synkopy 61 (Sluneční hodiny a Křídlení) a částečně i Futurum (Ostrov Země). Největší hit z Třetí knihy džunglí, který na text Vladimíra Čorta složil a zpívá Roman Dragoun, se dokonce inspiroval i názvem alba Pink Floyd, jmenuje se Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce.

2. Uriah Heep - Look at Yourself (1971)

Vždy jsem měl rád skupiny, v nichž udával tón vynikající sólový kytarista, na konci 60. let to byla především skupina Jimiho Hendrixe a Cream s Ericem Claptonem. Přestože šlo o virtuózní instrumentalisty, celkový zvuk jejich skupin byl poněkud prázdný, protože je doprovázel pouze baskytarista a bubeník. S plnějším zvukem obohaceným o spoustu bicích nástrojů přišel Carlos Santana, ale opravdu hutného zvuku se dosáhlo až zařazením klávesových nástrojů, případně druhé sólové kytary. Klávesisté (např. v Deep Purple a Uriah Heep) však často nezajišťovali jen zvukový podklad, ale projevovali se i sólově, nejvíce asi nedávno zemřelý Jon Lord z Deep Purple. Nejplnější se mně ale zdál zvuk Uriah Heep, možná i proto, že byl podpořen vícehlasým zpěvem. Z desky Look at Yourself mám nejradši stejnojmennou titulní skladbu a také více než 10-minutovou July Morning. Nezaměnitelným znakem skupiny byl zpěv Davida Byrona, bohužel zpěvák postupně propadl alkoholu natolik, že jeho živá vystoupení hrozila fiaskem a ostatní členové ho ze skupiny vyhodili. Byron na svůj styl života doplatil a r. 1985 ve věku pouhých 38 let zemřel.

Ve videu skladby July Morning z několika vystoupení Uriah Heep je ještě v plné formě.

U nás některé skladby Uriah Heep převzaly brněnské Synkopy 61 a jejich cover verze Look at Yourself (v českém textu Hrej se mnou fair) a Easy Livin' (přetextováno na Bílý vrány) se před originálními nahrávkami nemusí stydět. Druhá skladba je však už z jiného alba - Demons and Wizards.

3. Led Zeppelin - Led Zeppelin III (1970)

Z písní Led Zeppelin je velmi oblíbená (a možná nejoblíbenější) rocková balada Stairway to Heaven z alba Led Zeppelin IV a i celé album je velmi ceněno, pro mě však je naprostou jedničkou v rockové hudbě vůbec skladba Since I've Been Loving You z alba Led Zeppelin III. Bohužel ho nemám, jeho obal je však vidět v následujícím videu.

I kdyby na albu už nebylo nic dalšího, tato strhující skladba s expresivním zpěvem Roberta Planta a kytarovými sóly Jimmyho Page (to, které začíná v čase 3:39 a trvá jeden a čtvrt minuty, je svou zpěvností prokládanou smrští tónů podle mě nejlepším kytarovým sólem všech dob) je důvodem, proč v mém výběru album nemůže chybět. Na YouTube je i pěkná koncertní nahrávka. Page zde hraje klíčové sólo trochu jinak, to z desky se mně líbí o dost více, ale i tak, když po doznění posledních tónů Robert Plant pronese "Jimmy Page, guitar," myslím, že nejen diváci, ale i on si uvědomil, že byl svědkem zcela výjimečného výkonu. Bohužel původní video z YouTube zmizelo a zde chybí právě konec, kde výrok zazněl.

4. Futurum - Jedinečná šance (1987)

Na tomto blogu jsem už psal, že mým nejoblíbenějším domácím rockovým hudebníkem je zpěvák, hráč na klávesové nástroje a skladatel Roman Dragoun, který byl letos uveden do Beatové síně slávy. Jak jsem mu propadl, podrobně popisuji ve třech článcích: Roman Dragoun (1) - Progress 2, Futurum, Roman Dragoun (2) - sólová dráha a Roman Dragoun (3) - T4, zde jen uvedu, že se to stalo na koncertu, kdy se skupinou Futurum vystupoval s programem, který se pak objevil na albu Jedinečná šance. Nejvíce z něj poslouchám "tvrdší" skladbu Filmy dnů a naopak lyrickou Zdroj, kterou můj oblíbenec hraje až do poloviny sám a teprve poté se přidávají spoluhráči. Když se ze setmělého sálu klene nádherná melodie skladby Zdroj a procítěný zpěv autora hudby v krásném textu jeho otce, i dnes jsem jí unesen.

5. Karel Plíhal - Karel Plíhal ... Emil Pospíšil (1989)

Jedna moje předmanželská známost byla zatížená na folkové zpěváky a stále mě lákala na koncert Jarka Nohavici. Já jsem odolával, protože jsem myslel, že folk a folklór je totéž (ten druhý styl vůbec nemusím) a už jen podle jména jsem si představoval, že na pódium přijde šohaj v kroji, bude skákat metr vysoko, kroutit dlaní, jako když šroubuje žárovku, a zpívat táhlé tóny, každý alespoň 20 vteřin.

Nakonec jsem se nechal přesvědčit, bylo to v r. 1984, Nohavica tehdy ještě celou polovinu programu měl sestavenu z písní Vladimíra Vysockého, které si přetextoval do češtiny. Musel jsem uznat, že to nebylo špatné, ale ani pak jsem tuto hudbu aktivně nevyhledával.

Jednou, a to už bylo s manželkou, jsem svou choť vytáhl na koncert jeho souputníka - Karla Plíhala, a tak trochu využil znalosti nabyté v jiném vztahu. Plíhala mám radši než Nohavicu, jeho vystupování je proti Nohavicovi sice plaché, rýmy a slovní hříčky v textech jsou však minimálně tak dobré jako Nohavicovy, určitě ale umí lépe hrát na kytaru. Když porovnáme Nohavicovu píseň Mikymauz s doprovodem Plíhala s originální verzí, kde Nohavica vedle zpěvu i hraje, je vidět zřetelný rozdíl.

Z druhého alba Karla Plíhala, kde jej na kytaru doprovází Emil Pospíšil, mě chytla za srdce nostalgická píseň Skončil další fet. Velmi se hodí pro melancholickou náladu, zvláště tehdy, když něco v životě skončilo a přemýšlíme, co dál.