30. září 2020

Vysoké Tatry (11) - Bystrá lávka

Obec Štrbské Pleso ve Vysokých Tatrách je výchozím místem mnoha tras, např. na vrcholy Rysů (a s horským vůdcem na Vysokou), Kriváně (na něj jsme však šli ze Tří Studniček) a Koprovského štítu a také od Popradského plesa přes Ostrvu na Tatranskou magistrálu. V jejich stínu je trasa Mlynickou dolinou na sedlo Bystrá lávka (2300 m n. m.) a sestup Furkotskou dolinou. Většina turistů totiž dojde jen k vodopádu Skok a pak se vrací zpět. Tím však přijdou o to nejhezčí – blízký náhled na horské velikány a pět větších ples na horních terasách. 

Zaparkujeme u nádraží a můžeme vyrazit. Na prvním rozcestníku zjistíme, co nás čeká: jsme v nadmořské výšce 1350 m, k Bystré lávce tedy musíme překonat převýšení 950 m a měli bychom ji dosáhnout za 3 hod 30 min.



U silnice, vedoucí ke skokanským můstkům, je řada dřevěných soch místní fauny a takto je tu zvěčněn i Jozef Szentiványi, který r. 1872 osadu Štrbské Pleso založil.



A již zde se otevře náhled na Mlynickou dolinu. Hora vpravo je Patria (2203 m n. m.), za ní je skryt Satan (2422), uprostřed vzadu Štrbský štít (2381), vlevo pak Predné Solisko (2093) a za ním Veľké Solisko (2412). Na Bystrou lávku se dostaneme na konci doliny výstupem stáčejícím se vlevo a po jejím překročení scházíme sousední Furkotskou dolinou zleva masivu obou Solisek. 



S podrobnějším popisem je vše na výřezu mapy z informační tabule.


Za sportovním areálem se skokanskými můstky se brzy dostaneme do lesa, cesta však má daleko do lesních pěšin, přeskakujeme kořeny a kameny.










Asi po hodině opouštíme les a můžeme zblízka nahlédnout na ostrá skaliska úbočí hor. 


K vodopádu Skok je to už jen „skok“. Nejdříve ale mineme malé jezírko.



Vodopád Skok má výšku 25 m.





Vodopád se obchází zleva, kluzká skála je zabezpečena řetězy.



Po překonání skalního prahu jsme u prvního z ples - Plesa nad Skokom (1801), na jehož hladině se odráží silueta Štrbského šítu.




A takto vypadá ve zpětném pohledu s hranou skalního prahu.



Stoupáme stále výš a míjíme několik velmi malých ples a dvě větší. Všechna se jmenují Kozie a ta větší Nižné Kozie pleso (1943) a Vyšné Kozie pleso (2107), to druhé je však bokem a cesta se od něj dále odchyluje a na jeho hladinu není vidět.






Po nyní již kratším stoupání následuje Capie pleso (2075).





Na horizontu se konečně objevilo sedlo Bystrá lávka (2300). Je v levé části snímku a vlevo od „zubatého“ skalního bloku, nad nímž je modrá obloha. Do r. 1993 se z Mlynické do Furkotské doliny přecházelo přes Bystré sedlo (2314), asi 200 m vpravo (severněji) od Bystré lávky, pod vrcholem Furkotského štítu (2404), výstup nepevným terénem však vedl k erozi svahu, a proto byla stezka přesměrována na skalnatou Bystrou lávku.     






Když se ohlédneme dolů zpět, zjistíme, že Capie pleso má vlevo ještě souseda - Okrúhle pleso (2105). Za nimi je Štrbský štít. 



Závěrečná část výstupu skalní úžlabinou je zajištěna řetězy. 



A řetězy jsou i v úvodní části příkrého sestupu do Furkotské doliny



V její horní části jsou dvě horská jezera - Vyšné Wahlenbergovo pleso (2157) a Nižné Wahlenbergovo pleso (2053). Pojmenovaná jsou podle švédského botanika Görana Wahlenberga (1780-1851), který zkoumal květenu Vysokých Tater a napsal o ní knihu.   


Zbývající část cesty neustále klesá a zdá se nekonečná.



Později prochází klečí a je možné si ji zkrátit odbočením na rozcestníku Škutnastá Poľana (1710) k lanovce u Chaty pod Soliskom, ale tuto možnost jsme nevyužili a došli jsme až ke Štrbskému plesu a nakonec k autu.   




P.S. Výlet jsme podnikli 5. září tohoto roku a byl jsem tam potřetí. Asi před 20 lety jsme se začátkem června v závěrečném stoupání po čtyřech drápali sněhem, několik let poté jsme tam s rodinou byli na konci července a i tehdy tam ještě místy ležel sníh a Vyšné Wahlenbergovo pleso bylo částečně zamrznuté.



24. září 2020

Weil am Rhein, Vitra Campus - dostaveníčko světových architektů

Švýcarské město Basilej leží na hranicích s Německem a Francií a tramvají městské dopravy snadno přejedeme na německou stranu a pak pěšky po mostě přes Rýn do Huningue ve Francii. Nevystoupíme-li však hned za hranicí a pokračujeme ještě několik zastávek německým příhraničním městem Weil am Rhein, zbývá pak už jen necelý kilometr pěšky do areálu Vitra Campus, který je jedinečným muzeem architektury pod otevřeným nebem (open-air museum). Mezi autory staveb je zastoupena řada laureátů Pritzkerovy ceny, považované za Nobelovu cenu architektů, a to Frank Gehry (narozen 1929, cenu získal v r. 1989), Álvaro Siza Vieira (1933, 1992), Renzo Piano (1937, 1998), Tadao Ando (1941, 1995),  Jacques Herzog a Pierre de Meuron (oba 1950, 2001), Zaha Hadid (1950-2016, 2004) a dvojice Kazuyo Sejima (1956) a Ryue Nishizawa (1966), uváděná také pod názvem jejich firmy SANAA (2010). 

Areál je rozdělen na veřejnou a soukromou část, v oplocené soukromé části jsou výrobní haly, které lze navštívit jen se vstupenkou, rezervovanou podle jazyka průvodce na určitý čas a pro skupinu s nejvýše 19 účastníky.  

Z naskenovaného plánku s červeně vyznačenou veřejnou trasou je ale patrné, že k většině architektonických skvostů se dostaneme i bez průvodce a pouze oválná výrobní hala japonského páru SANAA (na plánku č. 16) je umístěna na odlehlém místě (a nemám ji v žádném záběru). 





Basilejská dvojice architektů Jacques Herzog a Pierre de Meuron, známá pod zkráceným názvem Herzog & de Meuron, má do Vitra Campusu velmi blízko, a tak není divu, že přispěla dvěma stavbami. Nejde však jen o výhodu „domácího hřiště“ a Pritzkerovu cenu z počátku nového milénia, architekti se mimo jiné proslavili ikonickými stavbami Ptačího hnízda (Bird’s Nest), Národního stadionu v Pekingu, postaveného pro letní olympiádu v r. 2008, a Labské filharmonie (Elbphilharmonie) v Hamburku, dokončené v r. 2016. 

První budova této dvojice ve Vitra Campusu, Vitra Schaudepot (z r. 2016), je hned u vstupu na vyvýšeném stupni. Jednoduchá cihlová fasáda vlevo nemá okna, tato část je využívána jako sklad stylového nábytku, kam je možné se přijít podívat, což také vyjadřuje název Schaudepot. V pravé části je kavárna a za ní jsou restaurátorské dílny a kanceláře. Konají se zde také výstavy. 




Naopak jejich druhá budova (a na druhém konci kampusu), VitraHaus (2010), je velmi členitá. Skládá se z 12 štítových domů, protínajících se v různých úhlech a pěti podlažích. V přízemí je obchod zdejšího Muzea designu a kavárna. 




Irácká architektka Zaha Hadid původně vystudovala matematiku na American University v Bejrútu a k architektuře přešla až po přestěhování do Londýna při studiu na Architectural Association School. Po absolvování a založení vlastního architektonického studia se přes obdiv k jejím návrhům dlouho setkávala s nedůvěrou investorů a její první realizovanou stavbou se stala až hasičská stanice (Fire Station) ve Vitra Campusu v r. 1993, kdy už měla 43 let. Za zbývající zhruba dvě dekády života (zemřela v Miami r. 2016) se však stala první dámou architektury a můžeme jen želet, že její poslední návrh osmi administrativních budov u Masarykova nádraží v Praze po zákulisních tlacích nakonec nebude realizován, má být zredukován na jedinou budovu, ale kdo ví, zda i to se nezmění, protože má být vypsána nová soutěž.    

Architektku ovlivnila geometrická abstrakce obrazů ruského avantgardního malíře Kazimira Maleviče a její stavby (společně např. s Gehryho) bývají řazeny mezi díla dekonstruktivismu, který v protikladu ke konstruktivismu, charakterizovaným řádem, zcela volně nakládá s tvary a výsledný vzhled působí až chaotickým dojmem.





Hasičská stanice byla postavena v reakci na požár ve Vitře, největší část tvořila garáž pro několik hasičských vozů, dnes však slouží jako výstavní prostor a pro příležitostné akce.



Za hasičkou stanicí Zahy Hadid stojí dvě budovy továren, navzájem spojené mostem. Cihlovou Factory Building (1994) navrhl portugalský architekt Álvaro Siza Vieira a Factory Building s kovovým pláštěm vpravo britský architekt Nicholas Grimshaw (1939) v r. 1981 jako první budovu kampusu. O dva roky později Grimshaw vytvořil ještě další.    



V dalším náhledu z druhé strany je v popředí vidět „budka“, která zde stojí od r. 2003. Je z dílny francouzského architekta, návrháře nábytku a kovotepce Jeana Prouvého (1901-1984). Uvnitř je čerpací stanice na pohonné hmoty (Petrol Station). Prouvé na sebe upozornil i tím, že jako člen hodnotící komise se velmi zasadil o to, aby v mezinárodní soutěži na Pompidouovo centrum v Paříži vyhrál projekt Renza Piana a Richarda Rogerse. 




Álvaro Siza Vieira v r. 2014 vytvořil i celou 500 m dlouhou trasu mezi jižním a severním vstupem do kampusu (nazývá se Álvaro-Siza-Promenade), jejíž součástí je cihlový průchod na vnější okruh.  


A zde se před námi otevře pohled na bezmála 31 m vysokou rozhlednu. Je dílem německého architekta Carstena Höllera (1961) z r. 2014. Drží ji tři diagonální sloupy, nahoře jsou otočné hodiny a horní plošina je se zemí kromě schodiště navíc spojena zkrouceným tubusem, představujícím skluzavku, a proto se také nazývá Vitra Slide Tower. Bohužel přístup na schody byl uzavřen, shora mohl být pěkný výhled.    




Ještě než dojdeme k výše uvedenému VitraHausu Herzoga & de Meurona, mineme dva menší objekty. Domkem Díogenés (Diogene) přispěl italský architekt Renzo Piano. Má půdorys jen 2,5 x 3 m a ve Vitra Campusu je nejmenší. I tak se však uvnitř našlo místo pro sprchu, WC a dokonce i kuchyňku. Na jedné straně střechy jsou instalovány solární panely, kterými se vyhřívá voda v nádrži na druhé straně. Velké střešní okno zajišťuje dostatek světla. Proti Diogenově sudu učiněný komfort. 




Tradiční srub (Blockhaus) z kmenů borovic kontrastuje se střechou ze zinku a titanu. Jeho autor, německý sochař a designér Thomas Schütte (1954), jej jako model 1:10 v r. 2016 vystavil v jedné z galerií v Düsseldorfu, kde si ho všiml ředitel Vitra Campusu a požádal pak Schütteho o vyrobení srubu v plné velikosti. Umístěn sem byl v r. 2018. 




Budova, která z odstupu vypadá jako nafukovací tenisová hala, je Dome, společné dílo amerického architekta, matematika a vynálezce Richarda Buckminstera Fullera (1895-1983) a jeho kolegy Thomase C. Howarda (1931) ve Fullerem založené firmě Synergetics. Vyrobena byla v r. 1975 a původně stála v Detroitu, ve Vitra Campusu byla instalována v r. 2000.

Buckminster Fuller upoutal obrovskými kupolemi z osmiúhelníků (oktogonů) a čtyřúhelníků (tetragonů), nejznámější je American Pavilion pro Světovou výstavu EXPO 1967 v Montrealu (později pak přejmenovaný na Montreal Biosphère), a zabýval se také konstrukcí tzv. geodetických struktur, které by měly být energeticky soběstačné a snadno montovatelné. 



Americký architekt Frank Gehry se asi nejvíce proslavil ikonou dekonstruktivismu, Guggenheimovým muzeem v Bilbau, a nám je blízký Tančícím domem v Praze, který navrhl společně s Vladem Milunićem. Ve Vitra Campusu má tři budovy. 

Z r. 1989 je Vitra Design Museum, které má dvě tváře, uvnitř čtyři výstavní místnosti s celkovou plochou 700 m čtverečních a tradičním prostorovým uspořádáním a z venku v duchu dekonstruktivismu se rozpadá do několika částí a obloukovitý tvar se schodištěm vyvolává dojem pohybu. Budova je prvním projektem, který Gehry realizoval v Evropě.




Hned vedle stojí Gehryho Vitra Design Museum Gallery and Gatehouse, galerie a vrátnice pro vstup do soukromé části kampusu, postavena byla v r. 1989 a v r. 2003 ještě rozšířena o zadní část. V pozadí druhého záběru jsou vidět střechy stavby z předchozího odstavce. 




Největší Gehryho stavbou ve Vitra Campusu je tovární budova (Factory Building), opět z r. 1989 a v podobném stylu jako Vitra Design Museum.





Švédský sochař Claes Oldenburg (1929) řadu děl, představujících ve velkém zvětšení všední předměty, nástroje a hračky, vytvořil s holandskou manželkou Coosje van Bruggen (1942-2007). K nim patří i kleště a šroubovák v rovnováze držící kladivo (tomu odpovídá název Balancing Tools), do Vitra Campusu umístěné v r. 1984. 



A konečně v nejzazším koutu kampusu je mezi stromy skryta přízemní budova konferenčního pavilonu (Conference Pavilion), kterou v r. 1993 jako svou první zakázku mimo Japonsko realizoval Tadao Ando. Styl prozrazuje inspiraci funkcionalistickou architekturou, např. německým pavilonem v Barceloně od Ludwiga Miese van der Rohe, uvedeným v článku Méně je více? aneb „Disputace“ proti minimalismu







P.S. Od zmiňovaných architektů se již několik staveb na blogu objevilo, nejvíce od Renza Piana, kterému byl věnován samostatný článek a ještě jej později rozšířím o budovu Beyeler Fondation v Riehenu (dnes okrajové části Basileje), od Zahy Hadid Library and Learning Center ve Vídni, od Franka Gehryho mrakodrap na 8 Spruce Street v New Yorku (známý také jako Beekman Tower), Labskou filharmonii v Hamburku dvojice Herzog & de Meuron začlením do příštího článku o tomto přístavním městě a někdy i sochu Screw Arch Claese Oldenburga ze zahrady Museum Boijmans van Beuningen v Rotterdamu.

Aktuální článek

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřk...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)