Tomáš Baťa (1976-1932) natolik žil podnikáním v obuvnickém průmyslu, že chtěl být i v soukromí své továrně co nejblíž, a proto r. 1909 zadal vizovickému staviteli Františku Novákovi zakázku postavit vilu na pozemku v jejím sousedství. Vila se sice podle Novákova projektu začala stavět, buď ale Baťu rýsující se podoba příliš nenadchla, nebo s úspěchem své firmy dospěl k poznání, že si může dovolit honosnější sídlo, výstavbu přerušil a oslovil významného architekta Jana Kotěru (1871-1923), působícího na pražské Akademii výtvarných umění. Kotěra změnil vnější i vnitřní tvar vily, navrhl dvě nadzemní podlaží (první patro a podkroví), z obou stran nechal přistavit altány, podél průčelí pergolu a na střechu malou věž s vyhlídkovým ochozem, byty situoval do prvního podlaží a přízemí pojal jako společenskou část, centrální hala sloužila pro přijímání hostů a byla zde i jídelna se zimní zahradou, místnost s kulečníkovým stolem a dámský salon.
V Kotěrově díle je Baťova vila uváděna jako příklad syntézy neoklasicismu (vnější řešení) a anglických rodinných domů (v uspořádání interiéru).
Po tragické smrti Tomáše Bati při leteckém neštěstí ve vile až do r. 1946 žila jeho manželka Marie s rodinou, po její emigraci byla vila znárodněna. Další využití vily bylo hodně pestré, sloužila pionýrům, kroužkům chemiků, modelářů a rybářů a dokonce i úřadu pro hospodaření se zemědělskými výrobky. V 90. letech ji v restituci získal Tomáš Baťa mladší (1914-2008), dnes v ní sídlí jím založená Nadace Tomáše Bati.
Vedle vily a obchodů restituoval i obuvnické závody (po znárodnění pojmenované Svit), ty však nechal zkrachovat a zachoval jen provoz malé výrobny v Dolním Němčí.
Celá restituce i nabytí majetku zakladatele obuvnického impéria v zahraničí Tomášem Baťou mladším je předmětem soudních sporů s rodinou Jana Antonína Bati (1898-1965), nevlastního bratra Tomáše Bati (jejich otec se po ovdovění znovu oženil a J. A. je z druhého manželství). V trezoru Tomáše Bati byl po jeho smrti nalezen dokument, podle kterého veškerý majetek firmy za 50 milionů prodává svému bratrovi. Jan Antonín firmu i město Zlín dále pozvedl, postavil např. Baťův památník (dnes Dům umění), známý 77,5 m vysoký mrakodrap, vybudoval 52 km dlouhý vodní kanál a dále expandoval v zahraničí. Od r. 1939 žil v exilu a z USA nakonec natrvalo přesídlil do Brazílie. V podivném procesu v r. 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům vězení "za kolaboraci s fašistickým Německem", protože "se během války nepřihlásil k odboji a k Benešově exilové vládě". To bylo ale nemyslitelné, protože nacisti by se pak pomstili zaměstnancům obuvnických závodů. Jan Antonín svůj postoj projevil neokázale, exilovou vládu významně finančně podporoval pod pseudonymem.
Odsouzení strýce povzbudilo Tomáše Baťu mladšího, který se pak začal soudit, že jeho otec Janu Antonínovi majetek nepředal, ale jen svěřil do správy. Kromě Holandska tomuto výkladu soudy uvěřily a Jan Antonín o majetek svého bratra přišel. I tak se v zahraničí uplatnil, v Brazílii postavil několik měst a země mu vděčí také za most přes řeku Paraná, byl navržen i na Nobelovu cenu míru.
Odsouzení strýce povzbudilo Tomáše Baťu mladšího, který se pak začal soudit, že jeho otec Janu Antonínovi majetek nepředal, ale jen svěřil do správy. Kromě Holandska tomuto výkladu soudy uvěřily a Jan Antonín o majetek svého bratra přišel. I tak se v zahraničí uplatnil, v Brazílii postavil několik měst a země mu vděčí také za most přes řeku Paraná, byl navržen i na Nobelovu cenu míru.
Těžko soudit, kdo měl ve sporu pravdu, ale ve Zlíně mají jasno. Tomáš Baťa mladší na rozdíl od jeho otce a strýce ve Zlíně nic nevytvořil, po zakladateli Tomáši Baťovi pojmenovali hlavní třídu, s ní souběžná nese jméno Jana Antonína Bati a oba mají ve městě sochu (Tomáš je v popředí, Jan Antonín vzadu). Po dlouhodobém úsilí potomků byl Jan Antonín r. 2007 v ČR konečně rehabilitován (na Slovensku dosud ne), ti se ale přesto žádného majetku u nás nedomohli.
Ale vraťme se ještě k vile a jejímu okolí. Původní úpravy zahrady navrhl architekt František Thomayer (1856-1938). Bohužel vzaly za své, když pozemek v 80. letech protnula nová čtyřproudá silnice. Část zahrady, která dnes vilu obklopuje, je postupně osazována dřevěnými sochami.
Zbývající části na druhé straně silnice je věnována mnohem menší pozornost, vede přes ni blátivá cesta a občas tam stává kolotoč. Vyhledávanější je strana s vilou, a to i proto, že v jejím bezprostředním sousedství se rozkládá nákupní středisko Čepkov.
Nakonec se můžeme podívat i dovnitř vily. Vitráže za zábradlím v prvním patře jsou dílem Františka Kysely.
Nakonec se můžeme podívat i dovnitř vily. Vitráže za zábradlím v prvním patře jsou dílem Františka Kysely.
Na obrazech je Tomáš Baťa a jeho manželka Marie.
A zde je busta Tomáše Bati s portrétem jeho syna ve vysokém věku, jak ho známe z polistopadových návštěv.
Autora následujícího obrazu neznám, myslím, že je ve vile novým přírůstkem.
Loni i letos jsem zde byl na adventním koncertu barokní hudby. Základ vystupujícího hudebního tělesa Academica Musica Zlinensis tvoří pedagogové Fakulty aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Dříve hráli ve třech (na flétnu její první děkan a na kytaru profesorka z téže fakulty), letos se složení rozrostlo o dva další flétnisty, houslista je docent z FEI VŠB-TU v Ostravě.
Program loňského koncertu tvořily výhradně skladby zahraničních autorů, letos vedle úvodního Preludia Te Deum, které složil Marc-Antoine Charpentier (1634-1704) a pamětníci ho znají jako znělku Eurovize před sportovními přenosy ze zahraničí, zazněly mimo jiné i skladby našich autorů Jana Zacha a Františka Kramáře.
(Zámek v předchozím videu je Drottningholm, sídlo švédské královské rodiny nedaleko Stockholmu.)
Barokní skladby se střídaly s moderním scénickým tancem skupiny Dancing People.
Pro představu alespoň jedna ukázka z YouTube.
Po koncertu jsme ještě zašli na občerstvení do Vědeckotechnického parku UTB vedle FAI, který stojí na kopci nad Baťovou vilou a odkud (stejně jako z FAI) je pěkný náhled na Zlín. Výrazně osvětlená budova je Baťův mrakodrap.