23. prosince 2015

Zlín (1) - Baťova vila (v adventním čase)

Tomáš Baťa (1976-1932) natolik žil podnikáním v obuvnickém průmyslu, že chtěl být i v soukromí své továrně co nejblíž, a proto r. 1909 zadal vizovickému staviteli Františku Novákovi zakázku postavit vilu na pozemku v jejím sousedství. Vila se sice podle Novákova projektu začala stavět, buď ale Baťu rýsující se podoba příliš nenadchla, nebo s úspěchem své firmy dospěl k poznání, že si může dovolit honosnější sídlo, výstavbu přerušil a oslovil významného architekta Jana Kotěru (1871-1923), působícího na pražské Akademii výtvarných umění. Kotěra změnil vnější i vnitřní tvar vily, navrhl dvě nadzemní podlaží (první patro a podkroví), z obou stran nechal přistavit altány, podél průčelí pergolu a na střechu malou věž s vyhlídkovým ochozem, byty situoval do prvního podlaží a přízemí pojal jako společenskou část, centrální hala sloužila pro přijímání hostů a byla zde i jídelna se zimní zahradou, místnost s kulečníkovým stolem a dámský salon.



V Kotěrově díle je Baťova vila uváděna jako příklad syntézy neoklasicismu (vnější řešení) a anglických rodinných domů (v uspořádání interiéru).



Po tragické smrti Tomáše Bati při leteckém neštěstí ve vile až do r. 1946 žila jeho manželka Marie s rodinou, po její emigraci byla vila znárodněna. Další využití vily bylo hodně pestré, sloužila pionýrům, kroužkům chemiků, modelářů a rybářů a dokonce i úřadu pro hospodaření se zemědělskými výrobky. V 90. letech ji v restituci získal Tomáš Baťa mladší (1914-2008), dnes v ní sídlí jím založená Nadace Tomáše Bati.




Vedle vily a obchodů restituoval i obuvnické závody (po znárodnění pojmenované Svit), ty však nechal zkrachovat a zachoval jen provoz malé výrobny v Dolním Němčí.

Celá restituce i nabytí majetku zakladatele obuvnického impéria v zahraničí Tomášem Baťou mladším je předmětem soudních sporů s rodinou Jana Antonína Bati (1898-1965), nevlastního bratra Tomáše Bati (jejich otec se po ovdovění znovu oženil a J. A. je z druhého manželství). V trezoru Tomáše Bati byl po jeho smrti nalezen dokument, podle kterého veškerý majetek firmy za 50 milionů prodává svému bratrovi. Jan Antonín firmu i město Zlín dále pozvedl, postavil např. Baťův památník (dnes Dům umění), známý 77,5 m vysoký mrakodrap, vybudoval 52 km dlouhý vodní kanál a dále expandoval v zahraničí. Od r. 1939 žil v exilu a z USA nakonec natrvalo přesídlil do Brazílie. V podivném procesu v r. 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům vězení "za kolaboraci s fašistickým Německem", protože "se během války nepřihlásil k odboji a k Benešově exilové vládě". To bylo ale nemyslitelné, protože nacisti by se pak pomstili zaměstnancům obuvnických závodů. Jan Antonín svůj postoj projevil neokázale, exilovou vládu významně finančně podporoval pod pseudonymem.
Odsouzení strýce povzbudilo Tomáše Baťu mladšího, který se pak začal soudit, že jeho otec Janu Antonínovi majetek nepředal, ale jen svěřil do správy. Kromě Holandska tomuto výkladu soudy uvěřily a Jan Antonín o majetek svého bratra přišel. I tak se v zahraničí uplatnil, v Brazílii postavil několik měst a země mu vděčí také za most přes řeku Paraná, byl navržen i na Nobelovu cenu míru.

Těžko soudit, kdo měl ve sporu pravdu, ale ve Zlíně mají jasno. Tomáš Baťa mladší na rozdíl od jeho otce a strýce ve Zlíně nic nevytvořil, po zakladateli Tomáši Baťovi pojmenovali hlavní třídu, s ní souběžná nese jméno Jana Antonína Bati a oba mají ve městě sochu (Tomáš je v popředí, Jan Antonín vzadu). Po dlouhodobém úsilí potomků byl Jan Antonín r. 2007 v ČR konečně rehabilitován (na Slovensku dosud ne), ti se ale přesto žádného majetku u nás nedomohli.



Ale vraťme se ještě k vile a jejímu okolí. Původní úpravy zahrady navrhl architekt František Thomayer (1856-1938). Bohužel vzaly za své, když pozemek v 80. letech protnula nová čtyřproudá silnice. Část zahrady, která dnes vilu obklopuje, je postupně osazována dřevěnými sochami.



Zbývající části na druhé straně silnice je věnována mnohem menší pozornost, vede přes ni blátivá cesta a občas tam stává kolotoč. Vyhledávanější je strana s vilou, a to i proto, že v jejím bezprostředním sousedství se rozkládá nákupní středisko Čepkov.

Nakonec se můžeme podívat i dovnitř vily. Vitráže za zábradlím v prvním patře jsou dílem Františka Kysely.




Na obrazech je Tomáš Baťa a jeho manželka Marie.



A zde je busta Tomáše Bati s portrétem jeho syna ve vysokém věku, jak ho známe z polistopadových návštěv.



Autora následujícího obrazu neznám, myslím, že je ve vile novým přírůstkem.



Loni i letos jsem zde byl na adventním koncertu barokní hudby. Základ vystupujícího hudebního tělesa Academica Musica Zlinensis tvoří pedagogové Fakulty aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Dříve hráli ve třech (na flétnu její první děkan a na kytaru profesorka z téže fakulty), letos se složení rozrostlo o dva další flétnisty, houslista je docent z FEI VŠB-TU v Ostravě.



Program loňského koncertu tvořily výhradně skladby zahraničních autorů, letos vedle úvodního Preludia Te Deum, které složil Marc-Antoine Charpentier (1634-1704) a pamětníci ho znají jako znělku Eurovize před sportovními přenosy ze zahraničí, zazněly mimo jiné i skladby našich autorů Jana Zacha a Františka Kramáře.


(Zámek v předchozím videu je Drottningholm, sídlo švédské královské rodiny nedaleko Stockholmu.)

Barokní skladby se střídaly s moderním scénickým tancem skupiny Dancing People.



Pro představu alespoň jedna ukázka z YouTube.


Po koncertu jsme ještě zašli na občerstvení do Vědeckotechnického parku UTB vedle FAI, který stojí na kopci nad Baťovou vilou a odkud (stejně jako z FAI) je pěkný náhled na Zlín. Výrazně osvětlená budova je Baťův mrakodrap.


14. prosince 2015

Beskydy (1) - Pustevny, Radhošť (a dřevěný kostel v Kunčicích pod Ondřejníkem)

Pustevny známe především z letního období, kdy 4 km dlouhá hřebenovka na Radhošť připomíná Václavské náměstí, tentokrát jsme se tam vypravili ve všední den a v zimě. Hřeben byl pokryt jemnou vrstvou sněhu, obloha byla modrá a lidi takřka žádní.



Pustevny leží v nadmořské výšce 1018 m a od konce 19. století je zdobí stavby slovenského architekta Dušana Jurkoviče (1868-1947) v secesním slohu, ovlivněném lidovým uměním.
Chata Maměnka z r. 1898 na prvním snímku vychází z umění Valašska.




Chata Libušín je mnohem rozložitější, autor se v její dekoraci inspiroval geometricky uspořádanými ornamenty venkovských chalup v Čičmanech v Žilinském kraji. Tragédií je, že v březnu 2014 byla téměř celá zničena rozsáhlým požárem od vadných kamen a zůstalo z ní jen torzo, které dnes zakrývá provizorní střecha. Údajně by však měla být do konce r. 2017 postavena její replika.




Takto vypadala před požárem:




Na Pustevnách se nachází ještě třetí dílo podle Jurkovičova návrhu, Zvonička, malá dřevěná zvonice (na snímku vpravo, v pozadí je Maměnka, Hotel Tanečnica a pro lyžaře je už připraveno sněžné dělo).




Z Pusteven se mírně stoupá k vyhlídkovému altánu Cyrilka, odkud je pěkně vidět na všechny stavby a okolní vrchy.




Asi 1 km odtud se nachází místní atrakce, socha Radegasta, mýtického pohanského boha Slovanů, boha Slunce, hojnosti, plodnosti a pohostinnosti. Jeho místo v hierarchii bohů je nejasné a sporné, prý ho kromě Beskyd znají jen u Baltského moře. U nás je ale velmi oblíbený, vedle značky piva z nošovického pivovaru je jeho jméno i názvem alba ostravské heavymetalové skupiny Citron a jeho titulní písně.
Radegast drží roh hojnosti s kachnou a v druhé ruce má sekeru, tváři dal sochař podobu lví hlavy a přilbu tvoří hlava býka i s rohy.



Autorem sochy je Albín Polášek (1879-1965). Pocházel z Frenštátu pod Radhoštěm, prosadil se však až v USA, kam v mládí emigroval, 30 let působil jako profesor na Akademii umění v Chicagu. Tam také vytvořil několik variant sochy Radegasta, na vlastní náklady jednu nechal dopravit do Prahy, kde 3,2 m vysoké soše r. 1930 dal konečnou podobu. Na hřebenu Beskyd stojí žulová kopie díla, protože originál byl z méně odolného kamene a vlivem drsných horských podmínek se na povrchu objevily trhliny, po restauraci je dnes umístěn ve vstupní hale frenštátské radnice.

Velmi pěkné výhledy se nabízí zhruba uprostřed trasy mezi Pustevnami a Radhoštěm. Hřeben v pozadí ve tvaru stolové hory vpravo za sjezdovkou je Ondřejník, jeho nejvyšším místem je Skalka (964) v pravé části, při posunu dále doprava (na východ) se na horizontu objeví královna Beskyd Lysá hora (1323), která je v přiblížení nezaměnitelná podle telekomunikační věže, a ještě více doprava a blíže se nachází Kněhyně (1257, v Beskydech je 3. nejvyšší) a Čertův mlýn (1207). Nevidíme jen Smrk (1276), 2. nejvyšší vrch Beskyd, protože je v zákrytu za Kněhyní.





Ještě než dojdeme na vrchol Radhoště (1129), mineme Horský hotel Radegast (1121).




Dominantou Radhoště je vysílač a Kaple sv. Cyrila a Metoděje s kupolí v byzantském slohu, před níž stojí sousoší obou slovanských věrozvěstů. I to je dílem Albína Poláška.




Sochy Cyrila a Metoděje se nachází i v interiéru, vitráže znázorňují výjevy ze života světců.




Kaple pochází z konce 19. století, zvonice byla přistavena o čtvrt století později. Zdá se, že je celá ze dřeva, ve skutečnosti je kamenná a jen na povrchu pokrytá šindelem, protože kámen špatně odolával drsné zimě a vichru a nasával vlhkost, impregnovaný šindel má větší životnost a také se snadněji vymění.

Při návratu zpět na Pustevny jsme se stavili na obědě v Hotelu Tanečnica, situovaném za Maměnkou. První polistopadový premiér Marián Čalfa se v něm se svými ministry každý rok setkával na vzpomínkových akcích, jen Václav Klaus, který v jeho vládě byl ministrem financí, se jich neúčastnil, protože s politickými mrtvolami nekamarádil.




Z turistického hlediska šlo o velmi jednoduchou trasu, krátkou a téměř bez převýšení, při předchozích výletech tvořila jen část túry, tentokrát jsme výlet podnikli neplánovaně jako odbočku při návratu do Brna z krátkého pobytu v Kunčicích pod Ondřejníkem, když se ukázalo, že ten den bude mimořádně pěkně. Tam jsme se také zajeli podívat na dřevěný kostel, který počátkem 30. let na Podkarpatské Rusi zakoupil, nechal rozložit, přivézt do Kunčic a znovu složit generální ředitel Báňské a hutní společnosti v Ostravě Eduard Šebela. Kostel pak dostal jméno sv. Prokopa a sv. Barbory, patronů horníků.
Bez podezdívky dlouho chátral, nakonec ho zachránila obětavost a um místních řemeslníků, kteří kostel nadzvedli, podezdili a hnilobou narušené trámy ve spodní části vyměnili.




Bohužel v 90. letech byl kostel vykraden, zloději odnesli cenné, 100 let staré obrazy obou patronů a také velký kříž s Kristem. Interiér jsme neviděli, protože bohoslužba se konala až v 17 hod a na ni jsme nechtěli čekat. Jedna ukázka, obrázek vyřezávaného ikonostasu, je v článku časopisu Lidé a Země.

5. prosince 2015

Dortmund (1), Singapur (3), Kuala Lumpur (2) - monorail, metro naruby

Pokud se vydáme ze severu Moravy autem (autobusem) do Polska, v porovnání s ČR nás udiví chudá dálniční síť, přestože země svým převážně rovinatým charakterem ve vnitrozemí má k jejich výstavbě ideální podmínky. To však neznamená, že všechny silnice se podobají našim okreskám, je zde řada čtyřproudých silnic, které vypadají jako dálnice, co jim však chybí, jsou mimoběžná křížení s nadjezdy a podjezdy. Jestliže taková "dálnice" se kříží s nějakou vedlejší cestou, třeba i takovou, která nemá daleko do polní, jsou zde nejen dopravní světla, ale dokonce i tlačítka pro chodce, kteří proud aut na "dálnici" samoobslužně zastaví, aby mohli přejít na druhou stranu. Je pochopitelné, že rychlost je přes kvalitu těchto silnic dopravními značkami velmi omezována a o plynulosti dopravy nelze vůbec mluvit.

Zajímavé technické řešení dopravy mají v kampusu Technické univerzity v Dortmundu. Kdysi jsem tam byl na jedné odborné akci a protože jsem věděl číslo budovy, zjistil jsem si jen přepravu z hotelu metrem a autobusem a už se o to víc nestaral. Dortmund má asi 575 tisíc obyvatel, čekal jsem proto nejvýše něco podobného, jako má ČVUT v Praze v Dejvicích, projdu jednu ulici a když cíl mé cesty nebude budova první, druhá, tak v nejhorším pátá. O to větší pak bylo překvapení. Rozlehlý areál je silnicí rozdělen na dvě části (Campus Nord a Campus Süd) a jak jsem si až dodatečně přečetl, 16 fakult v desítkách budov navštěvuje více než 20 tisíc studentů a díky zasazení do zeleně a parků má z jednoho konce na druhý přibližně 1,5 km. Po menším bloudění, kdy jsem ani nevěděl, zda hledaná budova je v severní nebo jižní části, jsem konečně natrefil na informační středisko, tam získal mapu areálu univerzity a byl zachráněn.



Vzdálenosti v areálu zkracují vláčky pohybující se po spodní straně visuté konstrukce. Protože jezdí po jedné "kolejnici", říká se jim monorail. Bližší technické parametry je možné si přečíst na stránce H-Bahn (Hängebahn/Hanging railway), uvedu jen jeden - celková délka tras tohoto minivlaku je v současné době přibližně 3,2 km.

Pěkná byla i samotná akce. Hlavním řečníkem byl autor teorie fuzzy množin a fuzzy logiky Lofti A. Zadeh a i když tam byla kompletní světová špička v oboru, on byl jednoznačně největší hvězdou a ostatní stáli mimo centrum pozornosti. Pořád se kolem něj točilo plno lidí a kdekdo se s ním chtěl fotografovat. Starý pán ale žádné manýry celebrity neměl a každému vyhověl. Na banketu jsem se s ním také dal do řeči a nakonec se nechal unést atmosférou a zvěčnil se s ním na fotografii. Jeho není třeba představovat, má je paže ve světlém obleku a ženská z druhé strany patří jedné (rovněž velmi známé) vědkyni ruského původu. Na neoříznuté fotografii byste viděli, že věhlasný vědec nás objímá kolem ramen, asi se mu líbíme :). Nevím, jak je to teď, ale ještě ve věku hodně přes 80 let cestoval po celém světě (neustále byl totiž někam zván a organizátoři mu platili veškeré náklady včetně letenek). Byl také schopen zvládat náročnou, více než hodinovou přednášku a na vysoké prezentační úrovni a publikovat nové texty. Všechny časopisecké články navíc psal výhradně sám, nemohl tedy těžit z práce někoho jiného, k jehož výsledkům by se jen připisoval, jak se to někdy děje. Kdyby se v matematice udělovala Nobelova cena, Zadeh by ji už dávno musel získat. Jenže Nobela jeho partnerka údajně podváděla s jedním matematikem, a tak zhrzený vynálezce dynamitu ve svém odkazu oceňovat matematiky nenavrhl.

Monoraily jsou i na ostrově Sentosa, patřícímu k Singapuru, a využívá je i malajská metropole Kuala Lumpur (v pozadí jsou nezřetelně vidět špičky mrakodrapu Petronas Towers). Rozdíl proti Dortmundu je v tom, že jezdí po horní straně. Představují vlastně jakési metro naruby, stačí pár opěrných sloupů a provoz na městských silnicích není nijak omezen. Síť metra však nenahrazují, jen doplňují. Nakonec i metra mnohých měst nejsou vedena jen pod zemí, ale částečně též na povrchu (např. v Londýně, Budapešti, Vídni, Oslu, …) a někdy rovněž využívají tratě na nosných konstrukcích.





Samostatnou kapitolou jsou velká letiště, přechod z jednoho terminálu na druhý většinou znamená několikasetmetrovou procházku, někde (např. na letišti Charles de Gaulle v Paříži) mezi vzdálenými terminály je nutné se přepravovat autobusem. Na letišti v San Franciscu to však vyřešili systémem visutého vlaku a ve dvou trasách (red line a blue line) se jím cestující dostanou až do příslušné letištní haly. Něco podobného je ve Frankfurtu nad Mohanem a Pekingu.

Aktuální článek

Kazimir Malevič - suprematismus a kubofuturismus

Kazimir Malevič (1879-1935) je v dějinách umění uváděn většinou jako ruský malíř, narodil se však v ukrajinské metropoli Kyjev a oba jeho r...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)