30. září 2018

Rozhovor s Bloudem. Well Bloudem a Egopedem

Bloud. Well Bloud (mladá žena) a Egoped jsou velmi zajímavou dvojicí na Blog.cz a vedle textů (úsměvných i k zamyšlení) a komentářů jsou známí také tím, že tvoří životní pár a mají dítě.

Blouda jsem zaregistroval mnohem dříve, pravidelně jsem čítával páteční rubriku Vítáme nováčky dřívějšího správce Standy, kdy vždy uvedl jednoho uchazeče (uchazečku) o členství v Autorském klubu, doplněné vlastním představením sebe sama a blogu, a čtenáři pak hlasovali, zda má být přijat(a).

Bloud o sobě mimo jiné napsala:
"Bloud je k hospodářskému využití poměrně svolný. Nejsvolnější je, když před něj postavíte svíčkovou se čtyřma a půl, kachničku s pěti, bramboračku s houbami, banán v čokoládě, čokoládu bez banánu a nebo houbovou smaženici v neomezeném množství.
Domestikovaný je v tradičních českých hospodách se svéráznými hospodskými, kteří mu do hrbu načepují neomezené množství kofoly."

Z této charakteristiky si nejspíš představíme nenasytného jedlíka s velkou nadváhou, profilová fotografie z rozhovoru na Srdci blogu a ještě jedna převzatá z článku Moje pornofotky aneb swingers v bloudím pelechu nás ale hned vyvede z omylu.



Úplně zkreslenou představu jsem měl také o Egopedovi. Z článků o psychologii mezilidských vztahů a precizně formulovaných argumentů v komentářích na společenská a politická témata (k tomu směřují i některé dotazy) jsem čekal staršího muže typu František Koukolík, Cyril Höschl či Radkin Honzák a k mému překvapení jde také o mladého člověka, Bloudova vrstevníka a partnera.



A snad ještě trochu víc je přiblíží odpovědi na několik otázek.

1. Jak jste se vůbec seznámili? Přes blog či některou ze sociálních sítí, nebo jste se poznali mimo internet a až pak jste zjistili, že v blogování máte společný zájem?

Seznámili jsme se v internetových luzích a hájích (a přilehlých perníkových chaloupkách), vřele doporučujeme! Egopedův blog vznikl ale až nějakou dobu poté. Pochlubila jsem se mu tenkrát, že mi Standa Rulc vyjádřil přízeň, on ze mě vyloudil adresu a když viděl, kolik je tu žen a slečen, usoudil, že je škoda si své vynikající názory nechávat jen pro mě (s tím nesouhlasím, rozšířit obzory jsem chtěl i čtenářům stejného pohlaví)...a už to bylo.


2. V dřívějším surpanově seriálu o názorech 20 blogerů na jeho 10 otázek jste se oba dva na téma svatby vyjádřili v tom smyslu, že proti svatbě nic nemáte, pokud jste na ní hosty a ne hlavními aktéry. Podobně se na to díval můj mladší syn, ale nakonec letos, téměř po dvou letech od narození jejich dvojčat, se s partnerkou vzali. Nedošlo i ve vašem případě k přehodnocení?

Nedošlo, za nás to přehodnocují ostatní. Třeba našeho finančního poradce Vláďu trápí, že sice tvoříme rodinu a vychováváme státu dalšího daňového poplatníka, ale když dojde na nejhorší, nedá nám ani korunu. To mě trápí sice taky, ale pořád je tu spoustu jiných dobrých důvodů, proč si dát svíčkovou.

Nicméně, letos jsme slavili sedm let od seznámení (toho opravdického), seděli jsme v parku na divadelním festivalu v Hradci jako tenkrát, pili jsme stejný ledový čaj jako tenkrát, kolem nás křepčil Otyl. Hotová idylka. Když v tom si Egoped odkašlal, vážně se na mě zahleděl a pravil: "Víš, když jsme se tu sešli u takové příležitosti, tak bych tě rád požádal…(už už jsem se dívala, jestli z nějakého křoví nevyskočí Vláďa s prstýnkem) ….jestli bys nemohla dneska večer Otyla uspat ty, dávají dobrej fotbal". Takže asi tak :).

Takhle se aspoň každé významnější datum (narozeniny, Vánoce, výročí apod.) může Bloud třást strachem, že v mé mysli vznikne tak všední nápad, že bych ji snad požádal o kopýtko zrovna v tento den.


3. Egoped je v Bloudových očích "momentálně nejoblíbenější muž". V tom je vyjádřena časová podmíněnost, projevuje Egoped patřičnou snahu, aby se nepropadl na nižší příčku žebříčku?

Egoped je můj momentálně nejoblíbenější muž většinu času tak nějak mimoděk, tím, že je takový, jaký je. Ale stejně jako není svíčková bez knedlíku, tak není nebe bez mráčku, a to se pak občas musím snažit i já, nejen Egoped :)

I kdybych se snažil naopak propadnout na nižší příčku, tak to nejde, nejen proto, že jsem "takový, jaký jsem", ale proto, že Bloud už nemůže stihnout najít lepšího!


4. Strava na Bloudově jídelníčku je pestrá, ale nepatří tam zázvorový čaj, který maminka s příkladnou péčí k Bloudově nelibosti často servírovala jako velmi prospěšný organismu. Není tím ale Egoped ochuzený o přísun zdravých látek? (Mně navíc připadá i docela chutný.)

Není, protože moje maminka je mu neskonale vděčná, že se mě na stará pětadvacetiletá kolena ujal a dokonce mi i udělal dítě a jí vnuka! Takže stačí, aby Egoped jednou pšíknul a maminka jede pro kapesníčky do Lidlu, pro zázvor do Kauflandu a pro citrón do Albertu...a s tím vším pak zamíří k nám. K posteli mu postaví rýmovník, načechrá peřiny, navaří čaj a jede domů, odkud mi každých deset minut píše, jestli je mu už lépe…

To načechrávání duchny má ještě mezery, ale chápu, že jsem v některých věcech náročnější a všechno chce čas a cvik.


5. Bloude, protože máš zkušenosti z práce s postiženými osobami, jak se díváš na program inkluze (začleňování dětí se znevýhodněním do "normálních" tříd), který tak prosazovala ministryně Kateřina Valachová a naopak kritizuje poslanec Václav Klaus ml., že se tím brzdí rozvoj zdravých dětí a dětem s postižením nic nepřinese, nebo je dokonce psychicky srazí, protože se budou setkávat s posměchem?

To je zapeklitá otázka, protože paní Valachová prosazovala něco úplně jiného, než o čem psal pan Klaus.

To, co popisuješ jako inkluzi ("začleňování dětí se znevýhodněním do normálních tříd"), je ve skutečnosti integrace, což je jen jeden vývojový stupeň, který k inkluzi vede. Tím cílovým stupněm je ale inkluzivní vzdělávání, a to o žádném začleňování nemluví. Inkluzivní vzdělávání umožňuje úspěšně vzdělávat všechny děti v základní škole. Pro ty, kteří mají o inkluzi načteno jen od pana Klause, bych ráda zdůraznila jednotlivá slova:
  • umožňuje - inkluzivní vzdělání je právo, ne povinnost - jedině zákonný zástupce má právo rozhodnout, co je pro jeho dítě nejlepší
  • úspěšně - jde o maximální rozvoj každého jednoho žáka, někdo zažije úspěch za osvojení trojčlenky, někdo za počítání do sta
  • všechny děti - nerozlišujeme děti normální a nenormální, nemluvíme o žádném postižení, cílovou skupinou inkluzivního vzdělávání je každý jednotlivý žák, nejde tedy o pozitivní diskriminaci dětí s postižením
  • v základní škole - inkluze si neklade za cíl mít z člověka s lehkým mentálním postižením raketového inženýra s diplomem v kapse
Zní to trochu jako sci-fi, že? Zvlášť v podmínkách našeho školství. K inkluzivnímu vzdělávání ale těžko mohlo dojít v noci z 31. srpna na 1. září 2016, kdy vešla v platnost novela školského zákona. Kouzelné tlačítko, které by něco takového dokázalo zařídit, nemáme. A neměli ho ani ve Finsku, v Kanadě nebo v jiných zemích, které bych mohla uvést jako příklad dobré praxe. Inkluze je proces, který je otázkou let, u nás možná i otázkou generační obměny. Uvidíme.

V každém případě je potřeba, aby všichni zúčastnění kopali za jednu věc - ať už jsou to naši političtí reprezentanti, ředitelé škol, učitelé, asistenti pedagoga, učitelé na pedagogických fakultách, rodiče... a aby spolu začali vést konstruktivní debatu o tom, co kdo od koho potřebuje a co dělat pro dosažení cíle. Zatím se mi ale zdá, že většina té potřebné energie padá na vytváření mýtů o inkluzi a jejich následném vyvracení.


6. Vychováváte malé dítě, co soudíte o názorech, že je zbytečné, aby děti chodily do školy (učit se přece mohou s rodiči), a pokud do školy chodí, neměly by dostávat žádné úkoly na doma, aby nebyly přetěžovány a stresovány (jak si nedávno jeden rodič na severu Čech stěžoval u ředitelky základní školy)? Mělo by všechno z toho být pouze dobrovolné?

Ještě před několika lety bych si nepomyslel, že to někdy řeknu, ale do školy by se chodit mělo. I když si jistě budu občas říkat, že by bylo lepší, kdybych to nebo ono konkrétní téma vysvětlil dítěti raději sám než jeho učitel(ka), tak si dokonce ani já netroufám myslet, že bych uměl celkově učit lépe než zaměstnanci školy (třeba než taková paní uklízečka). Nemluvě o tom, že se mnou si asi Otyl nepůjde o přestávce zakouřit do altánku za školou, na rozdíl od svých spolužáků.

Jednoznačně kopu za společné vzdělávání ... a to se s domácím vzděláváním poněkud rozporuje :)

Byl bych ale rád, kdyby stát více podporoval různé typy škol a dal rodičům více možností, kam svoje dítě dát: Chcete pro to vaše dítě školu s přísným režimem? - ok, tady ji máte. Chcete naopak volnější způsoby? - ok, tady máte jinou možnost. Ubylo by pak rodičů, kteří si budou u ředitelů vyjednávat nedostávání domácích úkolů apod, protože by dal jednoduše své dítko na školu, která domácí úkoly nezadává vůbec. Co se otázky přímo na ně týká, záleží na míře. Občasný úkol neuškodí, ale příliš časté opakování už by mohlo.

A to já bych byla ráda, kdyby rodiče v běžných školách zase mohli věřit tomu, že učitelé vědí, co dělají :). Ale konkrétně problematika domácích úkolů mi přijde úplně marginální oproti všem těm ostatním problémům, které školství má.


7. Dokonce se mluví i o tom, že povinné očkování dětí by se mělo zrušit. Souhlasíte s tím?

V tomhle jsem konzerva - nesouhlasím, očkoval bych povinně dál. Já jsem trochu pootevřenější konzerva i díky Doktorce se srdcem, která naznačuje, že by se odborníci ještě měli pověnovat tomu, kdy, jak a čím očkovat. Celkově pro povinné očkování jsem, ohledně očkování našeho Otyla plně důvěřuju našemu pediatrovi.


8. Pokud vím, Bloud pochází z Nymburku, který je známý mistrovským týmem basketbalistů, a díky výraznému přispění nymburských reprezentantů jsme se poprvé v historii České republiky kvalifikovali na mistrovství světa. Povedete dítě ke sportu, případně přihlásíte ho do lidové školy umění, aby se tam naučilo hrát na nějaký hudební nástroj, anebo to necháte na něm, projeví-li o něco zájem?

Máme s Egopedem velmi rozdílné názory na věru a nevěru nebo třeba na hustotu omáček, ale jsme zajedno v tom, že chceme, aby z našich dětí vyrostli především slušní a spokojení lidé. Jestli to budou skauti, basketbalisti a nebo třeba gaučáci, to je nám úplně jedno, stejně jako je nám jedno, jestli v tom, co si vyberou, budou nejlepší, průměrní a nebo třeba i podprůměrní. Hlavně ať to dělají s radostí (nebo aspoň pro peníze).


9. Proč dítěti říkáte Otyl? Měli jste připravené jméno Otýlie pro děvče a narodil se kluk? Je to hovorová podoba Oty? Má velkou chuť k jídlu a je baculatý?

Když jsme se kdysi začali bavit o tom, že bychom snad spolu jednou mohli mít dítě (to byly časy!), Otýlie byla jasná volba (pro někoho ovšem jen do té doby, než jsme šli na matriku - tam komusi totiž došla odvaha!). Ani na chvilku nás nenapadlo, že bychom kdy měli chlapečka, natož abychom řešili jeho jméno...a hele ho!


10. V Nymburku teď budete mít nový most pro pěší od autora zborcené lávky v Troji. Souhlasíte s touto volbou? (Od něj jste ve městě měli ještě jeden most, který ale pro havarijní stav musel být stržen.) Dá se věřit, že nové architektovo dílo nebude hrozbou další havárie?

Říká se, že lepší poučený architekt než nepoučený architekt a také se říká, že za havarijní stav nymburské lávky mohla špatná údržba spíše než konstrukční chyba pana Stráského. Projekty navíc byly posuzovány anonymně odbornou porotou, tak se mi těžko hledají důvody, proč lávce nevěřit a doufám v poučené údržbáře :) A už se na ni těším!


A teď několik nepříjemných otázek, jak říkávali Miloš Pokorný a Roman Ondráček v někdejším rozhlasovém pořadu na Frekvenci 1.

11. Již několik let je Evropa cílem masové migrace z arabských zemí, k nimž se záhy přidali i migranti z Afriky. Názory na migranty se značně liší - od jednoznačně odmítavých, že se sem za vidinou sociálních dávek hrnou negramotní černoši a militantní muslimové z jiného kulturního prostředí, kteří Evropu rozvrátí a nakonec i díky vysoké porodnosti ovládnou a prosadí zde své náboženství a zvyky (viz výrok přisuzovaný Kaddáfímu "Evropu dobudeme dělohami našich žen", údajně to předpověděl i Nostradamus ve svém proroctví "velký velbloud pije vodu z Rýna a Dunaje" a do určité míry i seriózní autor Samuel Huntington v knize Střet civilizací z r. 1996), až po názory migranty vítající, které v nich vidí novou pracovní sílu a vyřešení problému, že se rodí málo dětí a Evropa prý vymírá, případně horují pro obohacující vliv multikulturalismu.
Kam byste se na stupnici od -10 (absolutně odmítavé stanovisko k přijímání migrantů) do +10 (jednoznačně kladný postoj) zařadili?

Jak už to tak bývá, realita bude někde mezi těmi zmíněnými póly. Velké počty lidí z relativně velmi odlišného kulturního a náboženského prostředí s sebou jistě nesou rizika a negativní dopady. Nemyslím si ale, že by se jednak takové množství k nám do Evropy hrnulo dál (už teď jsou ta čísla zlomkem v porovnání s rokem 2015) a druhak, že by původní obyvatelstvo tak rychle (v řádu desítek let) přečíslili. Obsáhlejší odpověď by byla moc dlouhá, takže za mě aspoň konečné číslo na Milošově stupnici: +4
V Nymburce nám u Labe pochoduje hlídka domobrany, která je připravena nás ochránit od jakéhokoli migranta, který k nám po řece připluje. Nejsem si jistá, jestli by jim i pří vší absolutnosti tvoje stupnice nebyla malá! Jinak za mě +5, protože mám o sluneční paprsek víc.


12. Migrace s sebou přinesla i těžké kriminální činy (vraždy, znásilňování, teroristické útoky ve jménu džihádu), tam, kde jsou migranti delší dobu, vznikly no-go zóny, dostavil se pocit ohrožení. Z toho těží protiimigračně zaměřené politické strany, ale bouří se i "běžní" lidé, jak ukázaly demonstrace v Chemnitzu po vraždě tamního lékaře přistěhovalcem.
Co říkáte na "zpravodajskou korektnost", kdy se přečiny migrantů zamlčují nebo bagatelizují a protesty se vysvětlují jako akce radikálů, xenofobů či dokonce neonacistů a šéf německé civilní kontrarozvědky Hans-Georg Maassen, který zpochybnil pravost videa "štvanice pravicových extremistů na přistěhovalce", byl za svůj názor odvolán z funkce?

Říkám na to to stejné, jako když se "zpravodajsky nekorektně" činy migrantů v některých médiích zveličují nebo se různé tragické události cíleně "cherrypickují" ("vybírají dle potřeby") kvůli tomu, že pachatelé/podezřelí jsou migranti. Chápu to tak, že "mainstreamová" média se snaží především nepodlehnout právě těmto zjednodušeným a do určité míry zkresleným pohledům na věc a při vědomí, že každá zmínka o kriminálním činu jakéhokoliv utečence akorát posílí tyto negativní pocity ve společnosti, tak se stane, že to přeženou a neinformují o tom, o čem by jinak zprávu vydali. Neomlouvám to, jenom podávám své vysvětlení. Taky mi vadí, že se v podstatě všechny protiimigrační demonstrace a protesty tak často označují jako akce krajní pravice, xenofobů, populistů apod. Že se tam mezi těmi lidmi najdou i tyto skupinky, je celkem jasné, ale ta generalizace je špatně. Známe to koneckonců i od nás především z minulých let.

Když průměrný Němec árisjkého původu zabije tuplákem na Oktoberfestu svého stejně bílého kolegu z práce, tak se to jen tak nedozvíme. Ale když to bude muž ze Sýrie, co zapíchne spolubydlícího, bude to druhý den na většině "alternativních" i běžných soukromých zpravodajství u nás i v celé Evropě s nechybějící zmínkou o kulturním obohacení… Čímž neříkám, že kriminalita, která se váže s příchodem migrantů, není problém. Jen nemám rád, když je přeháněna.


13. Nedávno lidovecká europoslankyně Michaela Šojdrová zřejmě ve snaze se zviditelnit před volbami přišla s iniciativou přijmout 50 syrských sirotků. Po kategorickém odmítnutí premiérem Andrejem Babišem se toho chytli všichni jeho odpůrci a ti, co v tom viděli příležitost se dostat do zpravodajství, a začali mluvit o bezcitnosti, sobeckosti, ostudě před světem apod.
Věcné stanovisko (jako v článcích 50 "nepolitických" sirotků a Chudáci sirotci), poukazující na úskalí této akce, bylo spíš výjimečné.
Jak se na to díváte?

Jako na bouři ve sklenici vody nebo plácnutí do vody. Je hezké, když chce někdo ukázat přívětivou a solidární tvář, ale navrhnout přijmutí 50 sirotků není podle mě ta nejlepší volba. Možná si paní Šojdrová vzala k srdci úryvek z Koránu, který říká, že pokud člověk zachrání jeden jediný život, je to, jako by zachránil celé lidstvo. Někdo by mohl říct, že její návrh je "nesystémový". Myšlenka je chvályhodná, ale s ohledem na počty potřebných je to podle mě jenom zbytečné gesto, které mělo hlavně zatlačit na premiéra. Asi jako ho vinit z bezcitnosti kvůli tomu, že by nedal peníze na ulici žebrajícímu bezdomovci (i když toho by asi podaroval, protože jeho PR ví, co na voliče platí).
Egopede, to skoro vypadá, jako že je u nás neubytuješ??


14. Po odhalení sexuálního vydírání hereček (sex za roli ve filmu) filmovým producentem Harveym Weinsteinem se zvedla vlna MeToo, kdy ženy uvádějí i desítky let staré případy, jak na ně někdo sáhl či vedl sexistické řeči, a pro mnohé muže, aniž by jim takové chování bylo prokázáno, to znamenalo profesní likvidaci.
Nedošlo už k opačnému extrému za vším vidět obtěžování, sexismus, mužský šovinismus, kterým je možné osočit muže, kdykoliv se to hodí, jak např. ukázala i Serena Williamsová ve svých útocích na rozhodčího, když neunesla nepříznivý stav v utkání s Japonkou Naomi Osakaovou a nakonec i prohru ve finále US Open?

Jde o podstatu věci a ta mnohdy uniká lidem právě proto, že se soustředí na tyto krajní případy, které se znovu a znovu připomínají, a tím pádem se ocitáme v bludném kruhu. MeToo není o tom, že nějakou ženu před deseti lety kdosi pohladil po koleni nebo jí řekl, že má pěknej zadek. Není ani o tom, aby mužům lámala vaz nepodložená nařčení.

Pokud někdo vidí jako sexismus a nevhodné chování, když muž podrží dveře ženě, je to stejný hlupák, jako ten, který plácne kolegyni po zadku a když se na něj dotyčná oboří, tak se diví a říká "vždyť se nic tak hroznýho nestalo, ne?". MeToo je o tom, že se v každodenním životě může odehrávat a odehrává chování (převážně ze strany mužů směrem k ženám), které bylo (a stále ještě je, byť se to asi zlepšuje) těm dotyčným ženám nepříjemné a nechtěné, a zároveň však bylo/je společensky akceptované (opět hlavně díky mužům).

Já se vlastně pořád ještě "divím" že to stále někdo nechápe, o čem to MeToo je. Vždyť je to prosté jak facka. A ano, bohužel dochází i k "opačnému extrému", jak říkáš, že to pak odnesou i třeba nevinní muži. Je to špatně, pochopitelně. Kdyby každá lidská činnost nebo iniciativa uměla přinášet jenom kladné výsledky, tak bychom žili v ráji.
#metoo


A na závěr ještě k blogování a zájmům.

15. V reakci na zrušení Standovy rubriky Vítáme nováčky si Bloud založila rubriku Nevítáme nováčky, kde originálním a vtipným způsobem představovala neznámé a přitom zajímavé blogy, které v blogovém moři objevila.
Pochopitelně s dítětem je už na vše méně času. Přesto ale: našla jsi mezitím něco dalšího, co bys mohla čtenářům doporučit?

Našla jsem si pár o generaci starších žen na blogspotu, kterým jsem chodila na blog závidět manžely a omrknout, "jak se dělá spokojená rodina". Jenže v uplynulém půl roce se většina z nich rozvedla, shodou okolností krátce po tom, co jsem na ně někde odkázala. Tak vám je radši doporučovat nebudu, abych jim nepřivodila ještě něco horšího!


16. Zájem o blogování všeobecně klesá a ani není třeba vypočítávat, kdo všechno ze známých blogerů a blogerek se odmlčel, stačí, když se podívám do TOPlistu, kde např. dnes jsem v kategorii Osobní weblogy na 46. místě, ale před dvěma roky s dvojnásobnou návštěvností jsem byl na konci třetí padesátky.
Myslíte si, že v r. 2025 se tomu ještě někdo bude věnovat (nemyslím tím politické glosátory na iDnes, Aktuálně apod.)?

Psalo se, píše se a psát se bude. A čtenáři si svoje autory najdou vždy - i v roce 2025. Jen těch různých platforem pro sebeprezentaci bude víc, a tím pádem bude uživatelů blogů míň.


17. Z Bloudových komentářů si pamatuji, že se jí líbí folková skupina bratří Ebenů, v Brně ráda chodila do Divadla Husa na provázku, čte si v Česko-Slovenské filmové databázi. Komentuješ také na ČSFD?

K tomu, abych mohla komentovat na ČSFD, je třeba projít testem filmových znalostí a v tom jsem zcela fatálně selhala. Těžko můžete jen bláhově pomyslet na úspěšné složení testu filmových znalostí, když jste ani nikdy neviděli 13 (třináct!) z 20 nejlépe hodnocených filmů na ČSFD.


18. Co všechno bychom si podle vás neměli nechat ujít v hudbě, literatuře, filmu (případně v jiné sféře vašich zájmů) a moc se o tom neví?

Máte-li dostatečně asymetrický účes, nenechte si ujít festival severského filmu nebo festival dokumentárních filmů v Jihlavě!

S konvenčním účesem můžete navštívit i jiné festivaly a vidět například Teheránská tabu - film, který Bloud sice neviděl, zná pouze z mého převyprávění, ale všude ho doporučuje (právem). Pokud chcete vidět film o netradičně vyznávané lásce, sáhněte po Niti z přízraků. A jestli máte rádi dokumenty a nevadí vám, že po jeho zhlédnutí nebudete vědět, jestli jste víc konzervativec, nebo liberál, tak mrkněte na šestidílný Wild Wild Country.

A ještě si vám dovolím doporučit už asi rok starý dokument Hranice práce, který mapuje podmínky v nejhůře placených zaměstnáních, např. za pokladnou v Albertu. Dejte vědět, zda vám taky hrůzou stály vlasy na hlavě...a jestli konvenčně či asymetricky.


Díky moc za velmi zajímavé a vtipné, barvami hýřící odpovědi a také za fotografii mužské části rodiny, ta má na Blog.cz asi světovou premiéru. Věřme, že ta spoře oděná krasavice si jejich pohledy nevyloží v duchu titulku :).

22. září 2018

Oskar Kokoschka - expresionista, světoběžník, angažovaný umělec

Začátkem 20. století se v malířství začínají prosazovat snahy oprostit se od věrného zobrazení reality i umění impresionistů, kteří ji zprostředkovávali pomocí dojmů, vyvolaných při poodstoupení od obrazu do větší vzdálenosti.

Jedním z nejvýraznějších směrů se stal expresionismus, jehož cílem bylo vyjádřit vlastní prožitky tvůrce a neřídit se konvencemi v zachycení tvarů, perspektivy a barev. Za hlavního představitele expresionismu je považován norský malíř Edvard Munch, nejvíce se však rozšířil v Německu, v dílech malířů sdružených v uměleckých skupinách Die Brücke (patřil tam např. Emil Nolde) a Der Blaue Reiter (Paul Klee, August Macke, Vasilij Kandinskij).

Expresionismus svého vrcholu dosáhl v 2. dekádě 20. století, kdy se do něj vlivem 1. světové války s miliony mrtvých silně promítala beznaděj, úzkost a strach ze smrti.

Po nástupu fašismu snad i vlivem vkusu amatérského malíře líbivých realistických scenérií a sběratele obrazů Adolfa Hitlera byla díla expresionistů zařazena mezi zvrhlé umění, které nepatří do muzeí, a jejich tvůrci byli označeni za zdegenerovaná psychopatická individua.

Rakouský malíř Oskar Kokoschka (1886-1980) s českými kořeny z otcovy strany byl za svého dlouhého života svědkem většiny dějinných zvratů 20. století a mnohé ho osobně poznamenaly. V 1. světové válce utrpěl těžké zranění hlavy a dlouho se léčil z ochrnutí ruky. Narukoval tam dobrovolně, aby se vytrhl z osudového vztahu k promiskuitní, o 7 let starší vdově po skladateli Gustavu Mahlerovi Almě. Stejně se ale závislosti na ní nezbavil, napsal jí asi 400 dopisů a pořídil si loutku s hlavou, která se jí podobala. S tou pak cestoval v kočáře a dokonce si ji brával i do lože v divadle.

A společně s ní se namaloval v alegorickém dvojportrétu Nevěsta větru (nebo také Bouře) z r. 1913, který je k vidění v Kunstmuseu v Basileji. 




Kokoschka byl v umění solitérem, nezačlenil se do žádné z uměleckých skupin, tomu ale také přispěla jeho povaha světoběžníka a časté stěhování. Žil v Berlíně, Drážďanech, Vídni, procestoval Afriku a Asii. Po zavraždění rakouského kancléře E. Dollfusse v r. 1934 a vystupňování snah o připojení Rakouska k Německé říši se přestěhoval z Vídně do Prahy. Proti zvěrstvům fašismu se podobně jako Picasso obrazem Guernica umělecky angažoval, v r. 1937 namaloval plakát Pomozte baskickým dětem! Tehdy se o něj začali zajímat agenti gestapa a při domovní prohlídce jeden z jeho obrazů rozřezali. Po Mnichovské dohodě v r. 1938, kterou se pohraniční území Československa postoupila Německu, umělec emigroval do Londýna. Rozčarování ze zrady čtyř mocností promítl do alegorického obrazu Červené vejce s karikaturami Hitlera a Mussoliniho, kteří společně s Chamberlainem a Daladierem, symbolizovanými zvířaty, si nachystali k rozporcování velké vejce.



Během čtyř let v Praze namaloval celkem 16 obrazů panoramat města. Několik z nich (stejně jako zmíněné Červené vejce) je v majetku pražské Národní galerie. V centru prvních dvou je Karlův most (a na prvním jsou i Hradčany), na třetím je Praha od Kramářovy vily.





Praha zasáhla i do jeho osobního života, v bezmála 60 letech se zde seznámil s 20letou studentkou práv Oldou Palkovskou, oženil se s ní a žil s ní až do smrti.

Kokoschka nenechal bez povšimnutí ani obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy a na jeden z obrazů připsal: "Praha, srpen 1968 - soumrak Evropy."

Na obrazech panoramat měst je patrné Kokoschkovo krédo "Nedokážu myslet jinak než prostorově."
Obrazy Drážďany, Augustův most s parníkem (1923) a Londýn, Temže navečer vlastní Albertina ve Vídni.






Neméně důležitou částí Kokoschkovy tvorby jsou jeho psychoanalytické portréty. Svůj přístup vysvětluje takto: "Snažím se udržet své modely v pohybu a konverzaci, aby zapomněly, že jsou malovány. To nemá nic společného se získáváním důvěrných informací či zpovědí, ale spíše s vytvářením obrazu toho, co je v jejich paměti nebo se objevuje ve snech."
I když se může zdát, že se autor portrétovaným osobám vysmívá a zdůrazňuje jejich ošklivost, opak je pravdou: "Jakkoliv ošklivá tvář může být, lze v ní objevit jistou krásu, a pak jí také porozumíme."

A ne zrovna lichotivě namaloval i sám sebe v Autoportrétu z r. 1923 a Gitty Wallersteinovou (1921), oba vystavuje Albertinum, Galerie Neue Meister v Drážďanech.




Dvojice ženských portrétů zobrazuje Dívku s panenkou (Kunsthalle, Hamburg) a Dívku s náhrdelníkem (Albertina, Vídeň).



Dva obrazy s muži představují Portrét malíře Maxe Schmidta (Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) a Portrét básníka Alberta Ehrenstzeina (Národní galerie, Praha).




Jak si umělec představoval sladké nicnedělání, vyjadřuje obraz Léto ((1922, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany).




Následující díla z vídeňské Albertiny nepatří k předchozím typům a dokreslují žánrovou pestrost malíře. Jsou jimi obrazy V zahraděPohled na Vernet-les-BainsZátiší s ovocem a ptákem a kresba Sedící dívka se zdviženými pažemi.






Pro úplnost je třeba doplnit, že Kokoschka byl (podobně jako náš Josef Váchal) i literárně činný. Psal básně a divadelní hry, které však nikdy nedosáhly významu obrazů. Jeho první divadelní hra Vrazi, naděje žen způsobila skandál a malíř pak dostal zákaz působit jako pedagog na uměleckoprůmyslové škole.

Umělec ani ve vyšším věku nevydržel na jednom místě, i když získal britské občanství, nějaký čas žil v USA, kde namaloval obraz Krajina v Montaně (1947), dnes ve sbírkách Kunsthausu v Curychu.  




Pak přesídlil znovu do Evropy a nakonec se s manželkou usadil ve Švýcarsku. Zemřel v Montreux, v inspirujícím místě umělců na břehu Ženevského jezera.

Přes někdejší znevážení Kokoschkova díla dnes jeho obrazy na aukcích patří k nejdražším, loni se jeden z obrazů Prahy prodal za 52 milionů.

9. září 2018

Sveti Stefan - perla Černé Hory

Černá Hora s 13812 km čtverečními patří menší státy co do rozlohy (ČR je téměř 6-krát větší) i počtu obyvatel (pouhých 670 tisíc), o to víc ale nabízí přírodních krás. Vyhledáváno je především pobřeží Jadranu, zajímavé je ale i vnitrozemí, sportovněji založení mohou sjíždět řeky v hlubokých kaňonech, vyrazit do hor (nejvyšší vrchol je v 2523 m n. m.) a v zimě zde i lyžovat.

Pro nás je příjemné, že ceny jsou zde proti Chorvatsku lidové, není třeba směňovat na jinde nepoužitelnou měnu - přestože nejsou v EU, dlouho již používají euro, za 1 EUR v turistických letoviscích na pobřeží Jadranu dostaneme např. kávu, palačinku, 3 kopečky zmrzliny, hrnek jako suvenýr byl za 2 EUR (v Hamburku za 9 EUR, v Hallstattu za 7 EUR), ...

Nachází se zde ale jedno místo, které je pravým opakem a cenami se zcela vymyká, a tím je skalnatý poloostrov Sveti Stefan, spojený s pevninou šíjí s písčitou pláží. Název má podle kostela sv. Štěpána. Ve středověku na něm byla zbudována opevněná osada, která měla ochránit obyvatele před tureckými vojsky. V první polovině 20. století skromné možnosti obživy, omezené téměř jen na rybolov, již přestávaly stačit a obyvatelé začali migrovat za příznivějšími životními podmínkami. Renesanci upadajícího místa přinesl až nápad umělců zřídit zde uměleckou kolonii. K tomu sice nedošlo, ale pozornost, kterou tím vyvolali, přivedl jugoslávskou vládu k myšlence poloostrov změnit na luxusní letovisko. Podle návrhu srbského architekta Branka Bona a za dohledu památkářů r. 1960 po zhruba 10 letech byla přeměna dokončena. Zbývajícím obyvatelům bylo poskytnuto náhradní ubytování na pobřeží a domky na Sv. Stefanu slouží jako pětihvězdičkový hotel. Za ubytování je nutné sáhnout hluboko do kapsy, vyjde až na 3000 EUR za noc a slunečník na pláži stojí 100-150 EUR.



Vzhledem k cenám hosty hotelu jsou především multimilionáři, v hotelové knize jsou zaznamenány celebrity z oblasti sportu (pilot Formule 1 Niki Lauda, lyžař Ingemar Stenmark, tenista Novak Djokovič, …) a umění (spisovatel Alberto Moravia, baletka Maja Plisecká, režiséři Orson Welles, Carlo Ponti, Sergej Bondarčuk, filmové hvězdy Marilyn Monroe, Sophia Lorenová, Liz Taylorová, Kirk Douglas, Jeremy Irons, Sylvester Stallone, Sharon Stone, …,), modelky (Claudia Schifferová, …), politici (německý kancléř Helmut Schmidt, …), teď tam byla slavná moderátorka Oprah Winfreyová.

Sv. Stefan r. 1992 byl také dějištěm první poloviny šachového utkání (závěrečná část se hrála v Bělehradě) mezi Bobbym Fischerem a Borisem Spasským, odvety po 20 letech od legendárního zápasu o titul mistra světa v Rejkjavíku, kdy excentrický Američan vyhrál a přerušil tak desítky let trvající nadvládu šachistů Sovětského svazu. I tentokrát byl Fischer úspěšný, nešlo ale o titul, jen komerční záležitost, Fischer ho r. 1975 neobhajoval a na vrcholných akcích se už objevoval.



R. 2007 byl Sv. Stefan na 30 let pronajat společnosti Aman Resorts ze Singapuru, provozující hotelový řetězec. Společnost hotel revitalizuje, aby mu dodala ještě více lesku, stinnou stránkou ale je, že od té doby na poloostrov mají přístup jen zákazníci hotelu a podobně jako u hotelu Burj Al Arab v Dubaji je možné si jej prohlížet pouze z větší vzdálenosti. Nejoblíbenější je vyvýšené odstavné místo na silnici nad mořským pobřežím. Odtud jsou první snímky, další tři jsou z autobusu z jiného úhlu. Na prvním je v pozadí vidět asi 5 km vzdálené, podél pobřeží rozložené město Budva, a za ním pohoří Lovćen, místními přezdívané Černohorský Olymp.





A z výše položené polohy z cesty do Cetinje, někdejšího hlavního města Černé Hory, je následující snímek.



Při výletu lodí z Baru do Budvy jsme Sv. Stefan viděli z moře, můžu tak doplnit i náhledy z druhé strany.





Aktuální článek

Jeseníky (2) - chata Paprsek, Dalimilova rozhledna

Na přelomu tisíciletí jsme na letní i zimní dovolené jezdívali do Jeseníků, prochodili jsme, co se dalo, a stáli v dlouhých frontách na vlek...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)