Franz Marc a August Macke - němečtí expresionisté a přátelé se společným tragickým osudem

Od poloviny 19. století do 30. let 20. století téměř všechny významné umělecké směry (impresionismus, pointilismus, postimpresionismus, symbolismus, fauvismus, kubismus, naivní umění, abstraktní umění, surrealismus) se pojí s pestrým mezinárodním společenstvím umělců působících v Paříži, výjimkou je ornamentální vídeňská secese (zastoupená především dílem Gustava Klimta) a expresionismus zachycující pocity zobrazovaných postav, často negativní (úzkost, beznaděj, nenávist a krutost), proslavený ikonickým obrazem Výkřik norského malíře Edvarda Muncha. Nejsilněji se však expresionismus prosadil v dílech německých malířů sdružených v uměleckých skupinách Die Brücke (Most), ustanovené drážďanskými studenty architektury a malíři Karlem Schmidtem-Rottluffem a Ernstem Ludwigem Kirchnerem, a Der blaue Reiter (Modrý jezdec). 

S Die Brücke 2 roky spolupracoval dříve zmíněný Emil Nolde, skupina se ale brzy rozpadla. Jak již bylo uvedeno v článku o Vasiliji Kandinském, sdružení Der blaue Reiter Kandinskij založil s Franzem Marcem a název vyplynul ze společné obliby modré barvy, Marcova zaujetí zvířaty, a především koňmi, a Kandinského zájmu o jezdce. Kandinskij se později stal zakladatelem abstraktního umění a Franz Marc (1880-1916) a August Macke (1887-1914) patří k nejvýznamnějším německým expresionistům. Macke Marca vůbec neznal, čirou náhodou v mnichovském obchodě s uměleckými předměty ale narazil na jeho obrazy, hned Marca vyhledal a vzniklo pak mezi nimi pevné přátelství. To však přervala 1. světová válka. Oba narukovali do německé armády, Macke zahynul krátce poté v pouhých 27 letech, Marc o 2 roky později ve smutně proslulé bitvě u Verdunu s 300 tisíci obětí.     

Marc byl zpočátku ovlivněn postimpresionisty van Goghem, Gauguinem, Cézannem a Seuratem a jejich barevnou paletou. Místo duševních pocitů lidí se však pokoušel subjektivně vcítit do „duše“ zvířat. Vyjádřil to citáty: „Nečistí muži a ženy, kteří mě obklopovali (a zvláště muži), ve mně nevzbuzovali žádné skutečné city, zatímco přirozený cit pro život, který mají zvířata, ve mně rozechvíval všechno dobré.“ a „Chtěl bych vystupňovat svou citlivost pro organický rytmus všech jevů. Chtěl bych se panteisticky vcítit do pulsující a tekoucí krve; do přírody, do stromů, do zvířat, do atmosféry.“

Protože většina obrazů, které zde reprodukuji, je z galerie Lenbachhaus v Mnichově, budu odkaz na ni zkracovat označením LM. 

K nejcharakterističtějším Marcovým obrazům patří Modrý kůň I (1911, LM), Modrý kůň II (1911, Kunstmuseum, Bern), Pasoucí se koně I (1910, LM), Krávy, červená, zelená žlutá (1911, LM), Jeleni za soumraku (1909, LM), Úžasné zvíře (1912, LM) a Opička (1912, LM).

V Marcově pozdější tvorbě je patrný vliv abstraktního umění Kandinského a také Roberta Delaunayho, s nímž se v r. 1912 potkal na výstavě v Paříži a pak si s ním dopisoval. I když i v těchto obrazech se vyskytují zvířata, v abstraktních formách je stále těžší je najít, viz Tygr (1912, LM), Jelen v klášterní zahradě (1912, LM), Jelen v lese II (1912, LM) a Ptáci (1914, LM). 

A v obraze Nitro lesa s ptákem (holubicí) (1912, Kunstmuseum, Bern) pták vůbec není rozpoznatelný. 

Obrazy Bojující formy a Tyrolsko (oba z r. 1914 a vystavené v Pinakothek der Moderne v Mnichově) jsou již čistě abstraktní.

Příkladem Marcova vcítění do stromů je obraz Doubek (1909, LM).

August Macke vyrůstal v Kolíně nad Rýnem a v Bonnu, studoval na drážďanské akademii a při častých cestách navštívil Belgii, Holandsko, Londýn a Paříž, kde se seznámil s fauvismem Henriho Matisse, k němuž měl ze všech expresionistů nejblíže, což je vidět např. na obrazech Kout obývacího pokoje v Tegernsee (1910, LM), Náš domek v Tegernsee (1910, LM), Květiny v zahradě, klívie a muškáty (1911, LM), Kostel Panny Marie v Bonnu ve sněhu (1911, Kunsthalle, Hamburk), Zátiší s kočkou (1910, LM) a Naše ulice v šedé barvě (1911, LM).

Podobně jako Matisse se věnoval i figurativní malbě: Loutnistka (1910, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž), Venkovská dívka se slaměným kloboukem (1910, LM), Portrét paní Mackeové (1911, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž), Jachting na jezeře Tegern (1910, Albertina, Vídeň), Dva zápasící muži (1910, LM), Děti u studny II (1910, LM). 

A k barvám patří také pomalovaní Indiáni a exotika: Sioux (1913, LM), Indiáni na hřbetu koně u teepee (1911, LM), Na hřbetu koně (1911, LM), Turecká kavárna (1914, LM). 

Macke byl Franzem Marcem představen Vasiliji Kandinskému a Alexeji von Javlenskému a také se zapojil do skupiny Der blaue Reiter, ale jejich obrazy se v jeho díle projevily jen neznatelně, mnohem více ho ovlivnil barevný styl abstraktních děl Roberta Delaunayho, kterého společně s Marcem a Paulem Klee v r. 1912 navštívil v Paříži. Nejvýrazněji je to vidět na obraze Barevná kompozice forem (1914, Albertina, Vídeň).

Na rozdíl od Delaunayho se Macke však nevzdal figurativních obrazů: Přístav v Duisburgu (1914, Kunstmuseum, Bern), Děti s kozou (1913, LM), Matka s dítětem v parku (1914, Kunsthalle, Hamburk). 

Nejpůsobivější jsou Mackeovy osobité obrazy žen před výklady obchodů s módou a společnosti na procházce a v parcích: Klouboučnictví (1913, LM), Promenáda (1913, LM), Procházka na mostě (1913, LM), Dívky pod stromy (1914, Pinakothek der Moderne, Mnichov). 

Macke ovládl i sochařství, nešťastný osud mu však nedopřál tuto schopnost více rozvinout. Sedící ženský akt (1912, LM) je ojedinělým dokladem jeho sochařského umění.