13. listopadu 2018

Vincent van Gogh - smutná postava postimpresionismu

I když zpočátku se obrazy impresionistů setkávaly s posměchem a jako údajně "nedokončené" nebyly vybírány na oficiální výstavy, náhradní akce Salon odmítnutých a později Salon nezávislých jim nakonec přinesly uznání, zájem sběratelů umění a s tím i existenční jistotu. Paul Cézanne takovými problémy jako syn bohatého bankéře netrpěl nikdy, podobné zázemí měl i Edgar Degas, Claude Monet zbohatl natolik, že si mohl dovolit platit několik zahradníků, Paul Gauguin jezdil za inspirací na Tahiti a snad kromě Camilla Pissarra se ostatním také dařilo (vcelku) dobře.

Jen Vincent van Gogh (1853-1890) kráčel od jednoho neúspěchu k druhému, v uměleckém i osobním životě, a nebýt podpory bratra Thea, obchodníka s obrazy, na kterém byl zcela závislý, nejspíš by zemřel hlady. Theovi se ale přes veškeré úsilí nedařilo na Vincentovy obrazy najít kupce, pokud někdo projevil zájem, nakonec si to rozmyslel, z početného souboru obrazů se za Vincentova života prodal jediný. Psychické problémy malíře dovedly k uříznutí ucha, pobytu v léčebných ústavech pro choromyslné, kde však dále maloval, a životní pouť ukončil sebevražedným výstřelem do hrudi, na jehož následky po dvou dnech trápení zemřel.

Jeho osobnost, životní příběh, stovky dopisů, které Theovi psal jako jedinému, kdo ho v nepřátelském světě chápal, a konečně i dílo posmrtně uchvátily umělce nejrůznějšího zaměření, staly se předlohou životopisného románu Irvinga Stonea Žízeň po životě, Henriho Perruchota Život Vincenta van Gogha, existuje řada filmových adaptací (např. podle Stoneova románu s Kirkem Douglasem v hlavní roli a Vincent a Theo o vztahu bratrů z r. 1990), dokonce i slovenská skupina Elán si do jedné z písní vypůjčila Vincentovo ucho.

Vincent van Gogh začal malovat až ve 27 letech a za pouhých 10 let po sobě zanechal obdivuhodné dílo asi 900 maleb a 1100 kreseb, jeho obrazy, pokud se ještě prodávaly, trhaly aukční rekordy. Zpočátku byl ovlivněn impresionisty, brzy však z jejich stylu vystřízlivěl, protože jeho snahou nebyly jen světelné efekty, ale "na světlo vynést drahocennou perlu - svou duši". Společně se Cézannem a Gauguinem je řazen mezi postimpresionisty a také je považován za zakladatele expresionismu.
Z Paříže, kde nenašel spřízněnou duši, odjel na venkov a až na krátkou epizodu společného pobytu s Gauguinem, která však skončila rozkolem obou umělců, tvořil jako solitér.

Při návštěvách galerií jsem měl možnost většinu jeho stěžejních maleb vidět, některé i vyfotografovat (celkem 44 obrazů), bohužel však ne v Muzeu Vincenta van Gogha v Amsterdamu, kde ikona s přeškrtnutým fotoaparátem mě přinutila nechat si zajít chuť.
I když kvalita fotografií kvůli problémům s odrazy a nutnosti zabírat obrazy z úhlu je všelijaká, většinu sem přesto zařadím.

Gogh si nemohl dovolit platit modelky, na rozdíl od Maneta, Renoira, Cézanna, Gauguina, Degase, … na jeho obrazech proto neuvidíme krásné ženy a jejich akty, ale prosté venkovanky, na konci života maloval i své lékaře, četné autoportréty dokládají, že často si musel vystačit sám se sebou, a vůbec nejčastější jsou nefigurativní malby: krajinné scenérie, ale i obyčejná židle, ložnice, váza s květinami.

První dva obrazy představují Hlavu rolnické ženy (1885, National Gallery, Edinburgh) a Portrét paní Trabucové (1889, Ermitáž, Petrohrad).



Vlevo další koláže je Portrét Juliena Tanguyho (1887, NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň), muže, který měl obchod s malířskými potřebami a v interiéru a ve výloze vystavoval obrazy včetně Goghových a Gogh u něj nakupoval barvy. Vpravo je Listonoš Joseph Roulin (1889, Museum of Modern Art, New York).



Portrét doktora Reye (1889, Puškinovo muzeum, Moskva) a Portrét doktora Gacheta (1890, Musée d'Orsay, Paříž) zobrazují Goghovy ošetřující lékaře.
K dr. Felixi Reyovi, mladému internistovi, se Gogh dostal po uříznutí ucha. Rey obraz dostal od Gogha darem a i když ho přijal, vůbec se mu nelíbil. Reyova matka pak obraz použila na ucpání díry v kurníku do doby, než se ho (11 let po Goghově smrti) podařilo prodat.
Dr. Paul Gachet se o Gogha staral v posledních týdnech života.






Autoportrét se slamákem (mezi 1886-1888, Metropolitan Museum, New York) a Autoportrét v Arles (1888, Musée d'Orsay, Paříž) zachycují proměny ve tváři umělce.



Dvěma Goghovými obrazy se může pochlubit Kunstmuseum v Basileji, jsou jimi Autoportrét s japonským tiskem (1887) a Marguerite Gachetová u piana (1890). Zobrazená žena byla dcerou ošetřujícího lékaře Paula Gacheta. 




Gogha v počátcích ovlivnil také o 2 generace starší Jean-Francois Millet, který často maloval těžce pracující lidi (nejznámější jsou obrazy Sběračky klasů a Štěrkaři, druhý však bohužel při bombardování Drážďan v druhé světové válce shořel a je znám už jen z reprodukcí), hold mu vzdal v obraze Odchod do práce (podle Milleta) (1886, Ermitáž, Petrohrad).



Prosté motivy nábytku zachycují obrazy Židle (1888, National Gallery, Londýn) a Pokoj v Arles (Musée d'Orsay, Paříž).




V Goghově muzeu byl prý kdysi celý sál vyzdoben obrazy slunečnic, to jsem tam sice neviděl, ale slunečnice zde samozřejmě nemohou chybět. Následující jsou z National Gallery v Londýně.



Malíře ale v rostlinné říši upoutaly nejen slunečnice, jak dokládá obraz Komonky v měděné váze (1886, Musée d'Orsay, Paříž).



Kromě květů Gogh často maloval pole a stromy. Obojí zachycují dvě verze obrazu Pšeničné pole s cypřiši. První vlastní Metropolitan Museum v New Yorku a druhou z r. 1889 National Gallery v Londýně.




Ještě nezralé obilí je vidět na obraze Zelené obilí z Národní galerie v Praze, namalovaném v r. 1889. Zeleň dominuje i obrazům Krajina u Saint-Rémy (NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň) ze stejného roku a Vzrostlá tráva s motýlem (1890, National Gallery, Londýn).





A po těžké práci na poli je třeba si odpočinout. Obraz se také jmenuje Odpočinek a je z Musée d'Orsay v Paříži.



Dvě verze (tentokrát ale hodně odlišné, přestože obě jsou z r. 1889) má i obraz Olivovníky, první vystavuje Museum of Modern Art v New Yorku a druhou National Gallery v Edinburghu.




Kvetoucí švestky (1888, National Gallery, Edinburgh) jsou příslibem švestkových knedlíků a pálenky na chuť i zdravotní prevenci.



Následující série obrazů obsahuje náhledy na domy. Nazývají se Ráno (Musée d'Orsay, Paříž), Farmy u Auvers (1890, National Gallery, Londýn), Krajina u Auvers po dešti (alternativní název je Krajina s vozíkem a vlakem, 1890, Puškinovo muzeum, Moskva) a Krajina s domem a oráčem (1889, Ermitáž, Petrohrad).






Ještě než se Gogh vrhl na malování, asi 2 roky se intenzivně věnoval teologii a dokonce působil jako laický kazatel v chudém hornickém kraji v Belgii. Proto je s podivem, že náboženským tématům se ve svém díle vůbec nevěnoval, alespoň vzdáleně se s ním pojí Kostel v Auvers (1890, Musée d'Orsay, Paříž).



Technická díla znázorňují obrazy Zvedací most v Arles (Wallraf-Richartz-Museum, Kolín nad Rýnem), bohužel s nechtěným odrazem blesku mého fotoaparátu, a Most Carrousel a Louvre (1886, NY Carlsberg Glyptotek, Kodaň).


Obraz Restaurace Siréne v Asniéres (1887, Musée d'Orsay, Paříž) se stylově odlišuje, spíš než Gogha připomíná díla Camilla Pissarra a Maurice Utrilla.



Karavany (1888, Musée d'Orsay, Paříž) se odlišují i tematicky.



Další dva obrazy Gogh situoval do večerních a nočních hodin: Bílý dům v noci (1890, Ermitáž, Petrohrad) a Hvězdná noc (Museum of Modern Art, New York).




Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu vlastní (mimo jiné) dva Goghovy obrazy, které sice v názvu noc nezmiňují, ale mají ponurou atmosféru: Přístavní dělníci v Arles (1988) a Vodní mlýn v Gennepu (1884).




Obraz Nádvoří věznice (1890, Puškinovo muzeum, Moskva) Gogh namaloval pod dojmem četby Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu. Předpokládá se, že vězeň v popředí je Goghovým autoportrétem. Depresivní námět z posledního roku malířova života jako kdyby předznamenal jeho tragický osud.



A který obraz je tím jediným, co van Gogh prodal? Je z r. 1888, jmenuje se Červená vinice a je vystaven v Puškinově muzeu v Moskvě. Malíři vynesl 30 franků. (Při pobytu v Moskvě v minulém týdnu jsem ho konečně mohl vidět na vlastní oči, jinak zde tento článek mohl být mnohem dříve.)


21 komentářů:

  1. Tož zaujali mne ty krajinky i nábytek, tyto obrazy jsem ještě neviděl... Překvapilo mne, že působil jako laicky kazatel,  ale on byl tak trochu "jurodivy"...

    OdpovědětVymazat
  2. Ucpávka díry v komínu. To mne dostalo.

    OdpovědětVymazat
  3. [2]: A což teprve kdyby byl obraz použit jako ucpávka díry v kurníku!

    OdpovědětVymazat
  4. Když ještě býti umělcem nebyla urážka! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Úžasný umělec! V tom Amsterodamu jsem byla taky. Prošla jsem to tam hned dvakrát

    OdpovědětVymazat
  6. Mně se v souvislosti s Vincentem van Goghem obvykle vybaví píseň Vincent zpívaná Pavlem Bobkem. Text Zdeněk Rytíř:
    https://www.youtube.com/watch?v=DCtjUVEG3uc

    OdpovědětVymazat
  7. Vincent je opravdu "šálkem mého čaje". Neviděl jsem zdaleka tolik jeho děl jako ty, ale i tak jich bylo docela dost - na stálých i příležitostných výstavách v různých koutech světa. Z těch obrazů tryská cit a vášeň a když jsem si v souvislosti s pozoruhodným filmem Loving Vincent (vystupovaly v něm ostatně i některé zhmotněné postavy z obrazů v tomto článku, blíže v článku http://pvapenik.blog.cz/1804/s-laskou-vincent-loving-vincent) hledal některé inormace, docela mě překvapilo, že v určité době věnoval hodně času i malířské teorii a myslím, že si dobře uvědomoval, že ji posouvá vpřed, i když to bylo vzhledem k jeho intenzivnímu a niternému prožívání světa kolem sebe pro něj v důsledku zničující.

    OdpovědětVymazat
  8. Neuverteľná sila, energia páchne z jeho diela. Neuveriteľná - šialená? - sila.
    Kam sa na neho seriem(e) my, dnešní páni trhu?Ale modelky som si tiež nemohol platiť, tak som ich jednoducho "balil" z ulice, školy, dnes by sme povedali aj z disca a podobných ústavov.

    OdpovědětVymazat
  9. [8]: ...a aj som na to doplatil! Na tie amatérky-modelky!

    OdpovědětVymazat
  10. Pro Vincenta mám slabost, a to od doby co jsem přečetla Žízeň po životě od Stonea. Díky za tenhle článek.

    OdpovědětVymazat
  11. Většina děl se mi opravdu líbí, některá jsou opravdu úžasná. Škoda takového mladého života s pohnutým osudem...

    OdpovědětVymazat
  12. [1]: Mně bylo vždy divné, že ani s pomocí bratra se nedařilo jeho obrazy prodávat. I bez znalosti pohnutého života, a tím i přirozenému sklonu mu fandit, mně jeho obrazy vždy připadaly zajímavější než třeba Cézannovy.[2]:[3]: V komíně by obraz mohl sežehnout, slepice se k němu očividně chovaly s maximálními ohledy. Jim se asi líbil :).[4]: A dnes je? :)

    OdpovědětVymazat
  13. [5]: V Holandsku se k návštěvníkům chovají macešsky, nejen v Goghově muzeu, ale i v Rijksmuseum (s vyhlášenými obrazy Rembrandta), muzeu moderního umění Stedelijk a Boijmans Beuningen v Rotterdamu - nikde se nemůže fotografovat.[6]: Axino, díky moc, tuto píseň jsem nikdy neslyšel, na rozdíl od Elánu je textem přiléhavá. I na poslech je pěkná.[7]: Petře, článek jsem si znovu přečetl a vidím, že jsem na film nakonec nešel. Snad to ještě napravím, anebo ho najdu na webu.
    Jak jsem už psal u tebe, kromě vídeňské výstavy byla jen o něco málo později Goghova výstava s méně známými obrazy v Budapešti, na obou ale také byl zákaz fotografovat.
    Na letišti ve Vídni jsem teď viděl reklamy na dvě výstavy: 1. Moneta, 2. Brueghela, ty si také nenechám ujít.

    OdpovědětVymazat
  14. [8]: Balit modelky na ulici - to je záviděníhodné umění. Kdybych to uměl, třeba bych se také dal na malování, se specializací na akty :).[9]: Jak to, máš nemanželské děti a tíží tě alimenty? [10]: Stone ve svém románu dost fabuluje, Perruchotovo dílo je blíže literatuře faktu, ale Stoneův román je rozhodně čtivější.[11]: 37 let byl u malířů zakletý věk (podobně jako u rockových hudebníků a zpěváků 27), možná ale ta předtucha brzkého konce je vyburcovala k nadměrným výkonům. Gogh za posledních zhruba 5 týdnů života namaloval 78 obrazů, tj. přibližně 2 denně.

    OdpovědětVymazat
  15. [14]: ad 9) nastastie to nie, ale som uz vyse 50 rokov s jednou z nich zenaty!

    OdpovědětVymazat
  16. Měl zajímavý styl, ale maloval krásné obrazy .

    OdpovědětVymazat
  17. [13]: I v Rijksmuseu jsem byla a stála ohromeně pod Rembrandtovou Noční hlídkou. S macešským přístupem jsem se setkala rovněž. Vlastně, když tak o tom přemýšlím, tak jediné, co jsem měla dovoleno vyfotit byl ten obří č... v hale muzea sexu.   
    A to by se sem stejně nehodilo.

    OdpovědětVymazat
  18. [15]: Na ulici jsi ke štěstí přišel . Takový poklad, už máte za sebou zlatou svatbu.[16]: Myslím si totéž.[17]: To je škoda, že o tom muzeu s obřím č... jsem nevěděl, Red Light District jsem nevynechal, ale tohle mně uniklo. A hodilo by se do rubriky Sex .

    OdpovědětVymazat
  19. [18]: Pokud bude ještě příležitost, tak muzeum sexu doporučuji. Dozvíte se tam spoustu zajímavých věcí, které ani netoužíte vědět (ukázky porna ze sedmdesátek), stejně jako takových které by vás ani nenapadly (sexuální magie našich předků.)

    OdpovědětVymazat
  20. [19]: Jj. retro porn, vše přirozené, žádné plastické operace a vyholování :). Dá se to najít i na webu.Ale "sexuální magie našich předků" by mě opravdu zajímaly.

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Henri Matisse - fauvismus

Henri Matisse (1869-1954) se k malířství dostal úplnou náhodou, pocházel z rodiny obchodníků a dostalo se mu vzdělání, vystudoval práva a p...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)