28. února 2018

Josef Váchal - Krvavý román

Josef Váchal (1884-1969) byl svérázný umělec mnoha zájmů, do historie se zapsal jako malíř, grafik, řezbář, ilustrátor, sochař, ale psal i prózu a básně.

Z jeho malířského díla je asi nejznámější vnitřní výzdoba zdí domku sběratele umění a tiskaře Josefa Portmana v Litomyšli, z něhož se později stalo muzeum Portmoneum.




Fotografovat se tam nemůže, reprodukce v knize chrání copyright, ale Googlem malby snadno najdeme.

Váchal byl vyhledávaný také jako tvůrce ex libris - listů s perokresbou, které si zájemci u malířů nechají zhotovit na zakázku a pak je vlepí do knihy, a tím se vytvoří originální tisk. Z přemíry práce si musel vybírat. Na loňské výstavě ex libris v Litomyšli to dokumentoval jeho citát: "Lidem, co málo známe, ex libris už neděláme. Z kšeftu tedy nic, se soudružským tě pic."




Z ironie citátu je zřejmé, že myšlenkami socialismu zrovna nehořel, byl také oficiálními kruhy ignorován a uznání se mu dostalo udělením titulu zasloužilý umělec až 5 dnů před smrtí. Současně jen o 6 dnů přežil svou družku Annu Mackovou, rovněž malířku a grafičku, s níž po smrti první manželky měl složitý vztah, poznamenaný Váchalovou vznětlivou povahou.

Mezi Váchalovými literárními díly největší pozornost vzbudil Krvavý román z r. 1924, který stejně jako další knihy sám ilustroval a v nákladu 1 až 25 ks tiskl a vázal, Krvavý román vydal v 17 exemplářích.

Některé ilustrace byly přeneseny jako sgrafita na zdi domů v ulici Josefa Váchala v Litomyšli a jejich fotografie prokládají tento text.





Autor se v úvodní části knihy vyznává z obdivu k šestákovým románům plných úkladů, vražd a velkých citů a pak představí svůj román v tomto stylu.

Několik citátů z autorovy zanícené polemiky na obhajobu jeho oblíbené literatury, které měl velkou sbírku:
"… mezi jedním stem krváků nalezl jsem jich pouhých dvacet, ve kterých počet vražd přesahoval číslo padesát.
Mordů úkladných neb připravených nalezl jsem v jednom stu krvavých románů celkový počet 2400 případů, průměrně tedy 24 vražd v jedné knize.
….
Moderní román, popisuje-li akt vraždy, co podrobností shledává, jakých popisů vnitřku rozbouřeného se odvažuje, jen aby zdůvodnil autor onen příšerný čin; velmi opatrně podpírá jej duševními pohnutkami a pečlivě uváženou psychologií vraha a jeho oběti.
Rozumí se, že podobné líčení zabere celou řadu stran a vzdor své důkladnosti čtenáře mnohého s trochu živější fantasií nikdy neuspokojí.
Oč důkladnější a lepší je střízlivý a jednoduchý popis vraždy v krvavém románu, při kterém oběť svou vrah umlátí a neví ani proč.
V řádném krváku krev není nikterak vzácná šťáva a když někomu projde srdcem chladná ocel dýky, nebo mu někdo vpálí kulku do břicha, nenaříká příliš, jako se to v slušných románech stává, nejvýše se zaklením odejde ze světa.
….
Rovněž jako u zločinu i popis vášní a smilstva bývá velice stručný, mnohdy daleko stručnější než choulostivá místa ve Starém zákoně.
….
Všechny historie národů, dějepis a kroniky musely by se pojmenovati krváky, protože se vraždami a hromadnými masakry jen hemží.

Nemůže tedy krvavý román čtenáře nikterak zkaziti a k zločinu dovésti, jak se všeobecně za to má.
Naopak: z každého krvavého románu může užitečnou čerpati morálku, kterak každá příkoří a utrpení bohatě na konec odměněno bývá a žádný zločinec trestu neujde, což říci nelze o skutečných, kol nás se natrefujících případech."

Už jen pro následující větu román během normalizace nemohl vyjít:
"Vraždy v krvácích jsou vymyšleny, v socialismu jsou skutečností, vizte Rusko!"

Váchalovi však ležela v žaludku také církev, zejména jezuité, i bigotní věřící.
"Známo, že v pozůstalosti po H. Ibsenovi nalezena byla obsáhlá bibliotéka, sestávající z řady krvavých románů, z nichž tento znalec drsného životního osudu lidí pudových, převážnou většinou své zkušenosti obohacoval.
V pozůstalosti našich českých očisťovatelů literatury od braku a krvasů ovšemže podobné literatury nenajdeme; nejvýše škváry od vlasteneckých spisovatelů, …, nebo literární šmejdy moderních křesťanskokatolických neb socialistických básníků."




V lásce a citech je krvavý román také morálnější.
"Nevinné a cudné dívky … v sešitu 120-tém se staly manželkami hrabat a vévodů, nebo hrdinně skončily svůj život s milovaným loupežníkem.
V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitostí podjímati se tak romantických zkoušek, dojdou ke štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení neb socialistickou legitimaci v kapse.
… svedl-li nějaký chlípník nevinnou pannu, nechal autor vyrukovati jednomu stu osob, které do padesátého sešitu napáchaly dva tucty vražd; dnes skončí to i v nejroztahanější knize bez obětí, buď smírem neb alimenty, či nejtragičtěji nanejvýše třemi životy."




Lidé věděli, v jaké literatuře je popsán skutečný život.
"Každý kolportér by si rozmyslel roznášeti po vesnicích spisy Hálkovy nebo Máchův Máj - byli by mu s tím ukázali dveře - za to přinesl-li další pokračování románu, třeba sensačního Tajemství zámku Felseku, nebo vysoce poutavého románu Marietta, dcera hraběte z Montfillonu aneb Osudné následky padělané závěti, byl všade čekán, vítán a pohoštěn.

Příští generace nepochopí, kterak bylo za našich časů možno jistým lidem čísti takové ty suchopárnosti, jakými např. jsou různé sociologie a Marxův Kapitál, a neznati většinu lidových románů, z nichž se pravdivěji a způsobem zábavnějším dozví totéž."

Po 60 stranách teoretického rozboru kvalit krváků, kam Váchal zařadil i inzerát na zakoupení mnoha děl, která mu ve sbírce chyběla, z nich mně utkvěl zvlášť autor Červený Benada, kterého jako příkladného zmiňuje několikrát, přešel k svému pokusu ideálního krvavého románu. Protože u takových románů byl také velmi důležitý název, vyhrál si s ním a dílo pojmenoval takto: Mordýřská královna aneb Peleš lotrovská v hraběcí kryptě čili Mátoha a popravenec, tj. Tajní duchové na pirátské lodi neboli Krvavá nohavice čili s poctivostí nejdál dojdeš aneb Klášterní panna a nevěstinec ve Španělích či Žalářní lucerna a tajemní vrahové v pustém mlýně u černého lesa.

V názvu jsou obsaženy všechny nesouvisející vrstvy románu. Autor nezapomíná na žádný atribut dobrého krváku:
"… z ulic barcelonských vnikala do jizby tajnými pod palácem sklepeními meluzína a přinášejíc příšerný zápach škvařícího se masa upalovaného za živa kacíře …

Vytahuje z holínky široký nůž a jako šelma vrhá se k lísající se ku knížeti milostnici."

Páter Bruno přinesl na patologii pytel se zesnulou jeptiškou Elzevírou a požádal, aby ji "v nějaké kádi do lihu uložili tak, aby se tělo její do příštího léta neporušené zachovalo a mohla pak býti co zázračně uchovaná prohlášena za svatou. Tím vzejde klášteru od lidu věřícího tučný zisk"
Jenže jeptiška byla jen zdánlivě mrtvá a najednou otevřela oči. "Hrůzou počala se lomcovati, neb spatřila vedle sebe zbytek nedojedené večeře zřízence Kuby: osmažené člověčí koleno a lidské ledvinky na paprice."
Kuba měl také udírnu. "Udil tam mrtvoly z pathologie a prostřednictvím kvardiána Brůny dodával je klášteru sv. Sulcipiciusa, kde Bruno z nich vyvářel polévku. Proto byla ta polívka pro chudý lid tak výtečná, že masa na ní bylo dost a mnoho nestálo."
Elzevíra nakonec odletí se zednářem uprchlým z blázince. "Neseni jsou balonky, jež tam zednář sestrojil z vysušených močových měchýřů, které z mrtvol vyřezal a příslušným plynem naplnil."




Autor věděl, že hrůzu je třeba vyvažovat, aby čtenář z ní nakonec neotupěl.
panělští inkvizitoři polevili v mučení kacířů a řev trápených vystřídalo zbožné Ave Maria."

Mladému pomocníku malíře se poštěstilo získat zakázku na namalování Panenky Marie a protože byl ostýchavý, modelku šel hledat do nevěstince. Mladík se jmenoval Fragonard a je otázkou, zda Váchal v tom nenaráží na skutečného malíře Jeana-Honoré Fragonarda (1732-1806) z období pozdního rokoka a v něm na sebe sama. Zahleděl se do hezké nevěstky, která byla ještě pannou. Schválně si totiž každý den oči cibulí natírala, aby se jí zarosily a vypadala, že je nakažená triplem.
"Fragonard byl zjevem toho andílka celý rozpálen a musel svou vášeň násilím zadržovati. Jako čestný muž nesměl svému chtíči vyhovět, aby ta ctnostná panna si o něm nepomyslela, že je také nějaký chlípník."

Námořníci si zpříjemňovali život na moři grogem. "Ten grog se vařil asi tak, že na tři vědra čistého lihu přidaly se dvě lžičky rumu, aby ten nápoj nebyl tak silný."




Přepadli je však piráti a poškodili jejich loď tak, že se zadní část potopila. "Ve vlnách zmizelo kormidlo i s kormidelníkem, který nepřestal do své smrti si libovati, že si vzal dvojitou porci odpustků, a tudíž že rovnou do nebe povandruje."

"Korzár na jedno máchnutí širočinou rozetnul svého protivníka vejpůl jako hada a ještě přibral dvěma jiným ruce i nohy…. moře bylo těmi osekávanými údy celé zkrvavělé; četné dravé ryby požíraly ty údy hned, jak do vody dopadly, velmi hltavě a s chutí. Ty ryby z toho měly radost, protože ustavičně vrtěly svými ocasy."

Rodriguez, statečný kapitán námořníků, zapálil sudy s prachem a plaval pryč. Ale zaútočil na něj žralok a stahoval ho pod vodu. "Rodriguez počal kolem sebe zběsile kopati, až se mu podařilo tomu žralokovi vykopnout oko. Následkem toho se žralok kramfleku pustil a zahanbeně odplaval."

Všechno tak dobře dopadne. Váchal se do děje nakonec začlení i v podobě autora a nakladatele Paseky, jehož vrcholným počinem je Krvavý román. To pak bylo inspirací k založení nakladatelství Paseka, které jej v r. 1990 vydalo v nákladu 40 tisíc ks.

Román vyšel i ve zvukové podobě, namluvený Leošem Suchařípou, a v r. 1993 jej jako svou režijní prvotinu zfilmoval kameraman Jaroslav Brabec. Film jsem ještě nedokázal zhlédnout celý, na ČSFD jsou na něj rozporuplné reakce.

20. února 2018

Les Orres - lyžování v Provensalských Alpách

Po pěti zimních dovolených v italských Dolomitech, jedné v rakouské oblasti Lungau a jednodenním výletu na Stuhleck jsme letos zavítali do francouzské části Alp, úžasného pohoří, které podle geologů má na svědomí podsunutí africké desky pod Evropu a táhne se polovinou našeho kontinentu - od Francie přes Švýcarsko, Itálii, Německo, Rakousko až po Julské Alpy ve Slovinsku.

Francouzské Alpy jsou širokým pojmem, zahrnují masiv s nejvyšší horou Evropy Mont Blanc (pokud se nepočítá Elbrus na Kavkaze) na hranicích s Itálií, ale i jižní část v Provence, pod kterou si spíš představíme prosluněné přímořské oblasti, víno a levandulová pole, kam tak rád cestoval Miroslav Horníček a kde Vincent van Gogh v Arles a v léčebně v Saint-Rémy v posledních letech života maloval své vrcholné obrazy.

Les Orres (čte se "lezor"), cíl naší cesty, leží v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur (Provence-Alpy-Azurové pobřeží), jehož název vystihuje rozmanitost oblasti. Přibližně 180 km severně od Les Orres leží zimní středisko Grenoble a v podobné vzdálenosti na jih je Nice na Azurovém pobřeží.

Areál má 3 střediska s ubytovacími kapacitami ve výškách 1550, 1650 a 1800 m n. m., největší je prostřední.




My jsme bydleli v nejvyšším.




Disponuje 88 km sjezdovek všech náročností, na rozdíl od běžného značení modré (jednodušší), červené (středně těžké) a černé (velmi náročné) nejjednodušší trati jsou zde značeny zeleně a ostatním barvám by údajně měla příslušet náročnost o stupeň vyšší než jinde, pro odvážlivce na černých a méně šikovné je v stálé pohotovosti záchranná služba s kvalifikovanými ortopedy, kterou jsme i několikrát denně viděli, jak vyráží do kopců.




Hned z lyžárny jsme sjížděli po červené na sedačku v 1635 m n. m., anebo si popošli na další, která putovala do 1928 m n. m. V rozpětí malého převýšení zhruba 300 metrů jsme jezdili všemi možnými směry po zelených, modrých a někdy i dvou červených sjezdovkách k střediskům v 1800 a 1650 m, ale byla to jen malá část areálu, jehož nejvyšší polohy dosahují 2700 m n. m. Jenže pohled na vrcholy vzbuzoval respekt, bylo evidentní, že tam je to pro jinou ligu lyžařů.





Skoro celý druhý den sněžilo, třetí den už ne, ale bylo zataženo. U lanovek do vysokých poloh žlutočerná šachovnice informovala o lavinovém nebezpečí 4. stupně (5. je nejvyšší), nicméně na frontu lyžařů to nemělo odrazující vliv, proto jsme si řekli, že je také vyzkoušíme.



Vrcholové části dominují špičatý L'Aupillon (2917, na úvodní mapce celého areálu je ze všech vrcholů nejvíc vpravo) a rozložitý Le Boussolenc (2872) vlevo, k nimž se dá lanovkami přiblížit. Pro začátek jsme vybrali levý, zdálo se to jednodušší, vyvezeme se do 2430 m (v následujícím výřezu mapky naznačeno nižším červeným křížkem) a tam je možné jet po modré a dostat se k další lanovce, kterou pak vyjedeme do 2700 m (na jiné mapě do 2660 m).



Nepříjemným překvapením bylo, že "jednoduchá" sjezdovka byla velmi úzká, z levé strany byl sráz bez zabezpečení sítí, jak to v takových případech bývá v Itálii, a z pravé strany břeh s kopcem sněhu, který hrozil sesuvem. V mírném šoku jsem si scenérii zapomněl vyfotografovat, viditelnost ale stejně nebyla velká. Umím sjet i černé sjezdovky s velkým sklonem, ale musí být širší, aby bylo možné na nich vytáčet kristiánky podle písmene "S" (čím větší je sklon, tím je "S" nižší a širší), tady však bylo možné jet pouze šusem. Tím však jízda nabírala na rychlosti a už jsem se viděl, jak stometrovým skokem doplachtím do propasti, a raději jsem zatočil do zasněženého břehu. Jedna lyže mně přitom vypnula a zmizela ve sněhu, lavina se naštěstí nesesunula. Zbývající část této hororové trati byla krátká a trasa pak přešla na zelené sjezdovky, ale bylo zřejmé, že sem už nikdy víc.

A tak jsme po zbytek dne a také čtvrtý a pátý den zase pokorně jezdili jen ve spodní části.

Přišel šestý a poslední lyžařský den, navíc krásně slunečný. Kolem 12. hodiny, kdy se davy lyžařů přesunují do restaurací a sjezdovky prořídnou, mně bylo jasné, že teď je nejlepší příležitost na zteč vrcholových partií.




Na lyžích jsme byli zatím nejvýše v Itálii na Sella Rondě ve 2500 m n. m., zde se nabízelo o 200 m víc. Zdálo se mně, že v pravé části, kde sice jsou jen červené sjezdovky s jednou černou, by to mohlo být jednodušší než vlevo s úzkou modrou, protože vypadaly širší.




Choť jsem k společnému výjezdu nepřesvědčil, když dojedu živý, měl jsem zavolat.
A šlo to velmi dobře. Hned příští cestu jsme jeli spolu.




A do této výšky vyjeli i s rolbou.



Ve 2530 se dalo přestoupit na vlek s vyjížďkou na 2720 m (na jiné mapě 2700).




Sjezdovka se po úvodním menším sklonu prudce lámala a v této části by klidně mohla být značená jako černá. Jel jsem tam sám a při tom viděl, jak jeden lyžař se dolů dostává nezvládnutelným kutálením.





A takové pohledy se nabízí na nejvyšším místě.







Sjezd byl zase bez problémů. Choť mezitím sjela z 2530 na 1900 sama, nechtělo se jí čekat, až se nahoře vynadívám, také byla spokojená, vyjeli jsme pak na 2530 ještě jednou a tam zašli do restaurace Le Zenith na kávu.






Užívali jsme si krásného dne a snad až po hodině sjeli na 1900 a nakonec si dali ještě několik jízd ve spodní části.




Byla to krásná tečka za vyvedeným týdnem.

8. února 2018

Madrid (1) - park El Retiro

Madrid je vnitrozemním městem a neprotéká jím ani velká řeka, výletní parníky zde proto neuvidíme, vynahrazuje si to však skvostnými galeriemi a paláci a k odpočinku nabízí výstavní parky s bohatou vegetací a vodními plochami.

Nejvýznamnější je El Retiro, celým názvem El Parque del Buen Retiro (v angličtině Park of the Pleasant Retreat), tedy Park dobrého (příjemného) odpočinku.
Jeho historie sahá do 2. poloviny 16. století, kdy tehdejší španělský král Filip II. si nechal upravit zahrady Jeronýmského kláštera (Jeronimos Monastery).
K značnému rozšíření pak přispěl vévoda Olivares tím, že v 20. letech 17. století králi Filipu IV. věnoval sousedící pozemky. Současná rozloha parku je 1,4 km čtverečních.




Podoba Filipa IV. s charakteristickým rtem je známá z portrétů Diega Velázqueze (ukázka je z Národní galerie v Londýně), podobiznou od slavného malíře se však mohl pochlubit i mocný vévoda Olivares, jeho jezdecký portrét na statném bělouši je k vidění v Metropolitním muzeu v New Yorku.




Park až do konce 19. století sloužil jen královskému dvoru, k zábavě smetánky byl postaven taneční sál a konala se zde divadelní a operní představení.

Od r. 1868 je park veřejnosti přístupný mnoha bohatě zdobenými branami.




Vedle květinové výzdoby a vzácných stromů zaujme také množství fontán a soch.





Fontána se sochou padlého anděla (Fuente del Angel Caído/Fountain of the Fallen Angel) představuje Lucifera, který pro svou pýchu byl Bohem svržen z nebes. Údajně jde o jedinou sochu znázorňující ďábla. Použitelnou fotografii bohužel nemám, proto výjimečně zařadím koláž z převzatého detailu ze zápisků průvodkyně Zuzany Churanové a záběru z větší vzdálenosti.



Sochařská alej Paseo de la Argentina (nebo také Paseo de las Estatuas/Statue Walk) je z poloviny 18. století a obsahuje sochy králů, přemístěné sem z Královského paláce (Palacio Real/Royal Palace).




Následující hrdina na koni je generál Martinez Campos, velitel válečných tažení španělské armády v zemích usilujících o vymanění z koloniální nadvlády Španělska v 2. polovině 19. století. Generál měl také zásluhu na obnovení španělské monarchie a korunovaci krále Alfonsa XII. po krátkém období První španělské republiky.




Nepřehlédnutelnými stavbami v parku jsou dva paláce od architekta Ricarda Velázqueze Bosca, dnes využívané pro výstavy umění. Palacio de Velázquez (Velázquez Palace), dokončený r. 1884, je také po něm pojmenován.





Kříšťálový palác (Palacio de Cristal/Crystal Palace) z r. 1887 ze skla a oceli, postavený na břehu menšího jezera, původně představoval botanickou zahradu pro exotické rostliny.



Při naší návštěvě však jedinými exponáty byly zavěšené kusy zvětralých hornin (či kostí), zajímavých asi jen pro geology (paleontology).




Nejpůsobivějším místem parku je Velké jezero s památníkem krále Alfonsa XII., vládnoucího v letech 1874-1885. Pochází ze začátku 20. století a navrhl jej architekt José Grases Riera.




Památník tvoří 86 m dlouhý půlkruh z jónských sloupů a uprostřed mu dominuje jezdecká socha krále.






Je zde ale mnoho dalších soch, např. antických bohyní a lvů.


Oblíbenou kratochvílí je projížďka v lodičkách.




Možná se zdá, že text neodpovídá aktuálnímu ročnímu období, podvečerní snímky jsou však z 31. ledna a denní z 1. února 2016.

Aktuální článek

Peleș a Pelișor - zámky rumunských králů

V centrální části Rumunska, na úpatí pohoří Bucegi, nejvýchodnější částí Jižních Karpat, leží město Sinaia , které s přibližně 10 tisíci oby...

10 nejčastěji zobrazovaných článků