Josef Váchal - Krvavý román

Josef Váchal (1884-1969) byl svérázný umělec mnoha zájmů, do historie se zapsal jako malíř, grafik, řezbář, ilustrátor, sochař, ale psal i prózu a básně.

Z jeho malířského díla je asi nejznámější vnitřní výzdoba zdí domku sběratele umění a tiskaře Josefa Portmana v Litomyšli, z něhož se později stalo muzeum Portmoneum.

Fotografovat se tam nemůže, reprodukce v knize chrání copyright, ale Googlem malby snadno najdeme.

Váchal byl vyhledávaný také jako tvůrce ex libris - listů s perokresbou, které si zájemci u malířů nechají zhotovit na zakázku a pak je vlepí do knihy, a tím se vytvoří originální tisk. Z přemíry práce si musel vybírat. Na loňské výstavě ex libris v Litomyšli to dokumentoval jeho citát: "Lidem, co málo známe, ex libris už neděláme. Z kšeftu tedy nic, se soudružským tě pic."

Z ironie citátu je zřejmé, že myšlenkami socialismu zrovna nehořel, byl také oficiálními kruhy ignorován a uznání se mu dostalo udělením titulu zasloužilý umělec až 5 dnů před smrtí. Současně jen o 6 dnů přežil svou družku Annu Mackovou, rovněž malířku a grafičku, s níž po smrti první manželky měl složitý vztah, poznamenaný Váchalovou vznětlivou povahou.

Mezi Váchalovými literárními díly největší pozornost vzbudil Krvavý román z r. 1924, který stejně jako další knihy sám ilustroval a v nákladu 1 až 25 ks tiskl a vázal, Krvavý román vydal v 17 exemplářích.

Některé ilustrace byly přeneseny jako sgrafita na zdi domů v ulici Josefa Váchala v Litomyšli a jejich fotografie prokládají tento text.

Autor se v úvodní části knihy vyznává z obdivu k šestákovým románům plných úkladů, vražd a velkých citů a pak představí svůj román v tomto stylu.

Několik citátů z autorovy zanícené polemiky na obhajobu jeho oblíbené literatury, které měl velkou sbírku:
"… mezi jedním stem krváků nalezl jsem jich pouhých dvacet, ve kterých počet vražd přesahoval číslo padesát.
Mordů úkladných neb připravených nalezl jsem v jednom stu krvavých románů celkový počet 2400 případů, průměrně tedy 24 vražd v jedné knize.
….
Moderní román, popisuje-li akt vraždy, co podrobností shledává, jakých popisů vnitřku rozbouřeného se odvažuje, jen aby zdůvodnil autor onen příšerný čin; velmi opatrně podpírá jej duševními pohnutkami a pečlivě uváženou psychologií vraha a jeho oběti.
Rozumí se, že podobné líčení zabere celou řadu stran a vzdor své důkladnosti čtenáře mnohého s trochu živější fantasií nikdy neuspokojí.
Oč důkladnější a lepší je střízlivý a jednoduchý popis vraždy v krvavém románu, při kterém oběť svou vrah umlátí a neví ani proč.
V řádném krváku krev není nikterak vzácná šťáva a když někomu projde srdcem chladná ocel dýky, nebo mu někdo vpálí kulku do břicha, nenaříká příliš, jako se to v slušných románech stává, nejvýše se zaklením odejde ze světa.
….
Rovněž jako u zločinu i popis vášní a smilstva bývá velice stručný, mnohdy daleko stručnější než choulostivá místa ve Starém zákoně.
….
Všechny historie národů, dějepis a kroniky musely by se pojmenovati krváky, protože se vraždami a hromadnými masakry jen hemží.
…
Nemůže tedy krvavý román čtenáře nikterak zkaziti a k zločinu dovésti, jak se všeobecně za to má.
Naopak: z každého krvavého románu může užitečnou čerpati morálku, kterak každá příkoří a utrpení bohatě na konec odměněno bývá a žádný zločinec trestu neujde, což říci nelze o skutečných, kol nás se natrefujících případech."

Už jen pro následující větu román během normalizace nemohl vyjít:
"Vraždy v krvácích jsou vymyšleny, v socialismu jsou skutečností, vizte Rusko!"

Váchalovi však ležela v žaludku také církev, zejména jezuité, i bigotní věřící.
"Známo, že v pozůstalosti po H. Ibsenovi nalezena byla obsáhlá bibliotéka, sestávající z řady krvavých románů, z nichž tento znalec drsného životního osudu lidí pudových, převážnou většinou své zkušenosti obohacoval.
V pozůstalosti našich českých očisťovatelů literatury od braku a krvasů ovšemže podobné literatury nenajdeme; nejvýše škváry od vlasteneckých spisovatelů, …, nebo literární šmejdy moderních křesťanskokatolických neb socialistických básníků."
…

V lásce a citech je krvavý román také morálnější.
"Nevinné a cudné dívky … v sešitu 120-tém se staly manželkami hrabat a vévodů, nebo hrdinně skončily svůj život s milovaným loupežníkem.
V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitostí podjímati se tak romantických zkoušek, dojdou ke štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení neb socialistickou legitimaci v kapse.
… svedl-li nějaký chlípník nevinnou pannu, nechal autor vyrukovati jednomu stu osob, které do padesátého sešitu napáchaly dva tucty vražd; dnes skončí to i v nejroztahanější knize bez obětí, buď smírem neb alimenty, či nejtragičtěji nanejvýše třemi životy."

Lidé věděli, v jaké literatuře je popsán skutečný život.
"Každý kolportér by si rozmyslel roznášeti po vesnicích spisy Hálkovy nebo Máchův Máj - byli by mu s tím ukázali dveře - za to přinesl-li další pokračování románu, třeba sensačního Tajemství zámku Felseku, nebo vysoce poutavého románu Marietta, dcera hraběte z Montfillonu aneb Osudné následky padělané závěti, byl všade čekán, vítán a pohoštěn.
…
Příští generace nepochopí, kterak bylo za našich časů možno jistým lidem čísti takové ty suchopárnosti, jakými např. jsou různé sociologie a Marxův Kapitál, a neznati většinu lidových románů, z nichž se pravdivěji a způsobem zábavnějším dozví totéž."

Po 60 stranách teoretického rozboru kvalit krváků, kam Váchal zařadil i inzerát na zakoupení mnoha děl, která mu ve sbírce chyběla, z nich mně utkvěl zvlášť autor Červený Benada, kterého jako příkladného zmiňuje několikrát, přešel k svému pokusu ideálního krvavého románu. Protože u takových románů byl také velmi důležitý název, vyhrál si s ním a dílo pojmenoval takto: Mordýřská královna aneb Peleš lotrovská v hraběcí kryptě čili Mátoha a popravenec, tj. Tajní duchové na pirátské lodi neboli Krvavá nohavice čili s poctivostí nejdál dojdeš aneb Klášterní panna a nevěstinec ve Španělích či Žalářní lucerna a tajemní vrahové v pustém mlýně u černého lesa.

V názvu jsou obsaženy všechny nesouvisející vrstvy románu. Autor nezapomíná na žádný atribut dobrého krváku:
"… z ulic barcelonských vnikala do jizby tajnými pod palácem sklepeními meluzína a přinášejíc příšerný zápach škvařícího se masa upalovaného za živa kacíře …
…
Vytahuje z holínky široký nůž a jako šelma vrhá se k lísající se ku knížeti milostnici."

Páter Bruno přinesl na patologii pytel se zesnulou jeptiškou Elzevírou a požádal, aby ji "v nějaké kádi do lihu uložili tak, aby se tělo její do příštího léta neporušené zachovalo a mohla pak býti co zázračně uchovaná prohlášena za svatou. Tím vzejde klášteru od lidu věřícího tučný zisk"
Jenže jeptiška byla jen zdánlivě mrtvá a najednou otevřela oči. "Hrůzou počala se lomcovati, neb spatřila vedle sebe zbytek nedojedené večeře zřízence Kuby: osmažené člověčí koleno a lidské ledvinky na paprice."

Kuba měl také udírnu. "Udil tam mrtvoly z pathologie a prostřednictvím kvardiána Brůny dodával je klášteru sv. Sulcipiciusa, kde Bruno z nich vyvářel polévku. Proto byla ta polívka pro chudý lid tak výtečná, že masa na ní bylo dost a mnoho nestálo."
Elzevíra nakonec odletí se zednářem uprchlým z blázince. "Neseni jsou balonky, jež tam zednář sestrojil z vysušených močových měchýřů, které z mrtvol vyřezal a příslušným plynem naplnil."

Autor věděl, že hrůzu je třeba vyvažovat, aby čtenář z ní nakonec neotupěl.
"Španělští inkvizitoři polevili v mučení kacířů a řev trápených vystřídalo zbožné Ave Maria."

Mladému pomocníku malíře se poštěstilo získat zakázku na namalování Panenky Marie a protože byl ostýchavý, modelku šel hledat do nevěstince. Mladík se jmenoval Fragonard a je otázkou, zda Váchal v tom nenaráží na skutečného malíře Jeana-Honoré Fragonarda (1732-1806) z období pozdního rokoka a v něm na sebe sama. Zahleděl se do hezké nevěstky, která byla ještě pannou. Schválně si totiž každý den oči cibulí natírala, aby se jí zarosily a vypadala, že je nakažená triplem.
"Fragonard byl zjevem toho andílka celý rozpálen a musel svou vášeň násilím zadržovati. Jako čestný muž nesměl svému chtíči vyhovět, aby ta ctnostná panna si o něm nepomyslela, že je také nějaký chlípník."

Námořníci si zpříjemňovali život na moři grogem. "Ten grog se vařil asi tak, že na tři vědra čistého lihu přidaly se dvě lžičky rumu, aby ten nápoj nebyl tak silný."

Přepadli je však piráti a poškodili jejich loď tak, že se zadní část potopila. "Ve vlnách zmizelo kormidlo i s kormidelníkem, který nepřestal do své smrti si libovati, že si vzal dvojitou porci odpustků, a tudíž že rovnou do nebe povandruje."
…
"Korzár na jedno máchnutí širočinou rozetnul svého protivníka vejpůl jako hada a ještě přibral dvěma jiným ruce i nohy…. moře bylo těmi osekávanými údy celé zkrvavělé; četné dravé ryby požíraly ty údy hned, jak do vody dopadly, velmi hltavě a s chutí. Ty ryby z toho měly radost, protože ustavičně vrtěly svými ocasy."
…
Rodriguez, statečný kapitán námořníků, zapálil sudy s prachem a plaval pryč. Ale zaútočil na něj žralok a stahoval ho pod vodu. "Rodriguez počal kolem sebe zběsile kopati, až se mu podařilo tomu žralokovi vykopnout oko. Následkem toho se žralok kramfleku pustil a zahanbeně odplaval."

Všechno tak dobře dopadne. Váchal se do děje nakonec začlení i v podobě autora a nakladatele Paseky, jehož vrcholným počinem je Krvavý román. To pak bylo inspirací k založení nakladatelství Paseka, které jej v r. 1990 vydalo v nákladu 40 tisíc ks.

Román vyšel i ve zvukové podobě, namluvený Leošem Suchařípou, a v r. 1993 jej jako svou režijní prvotinu zfilmoval kameraman Jaroslav Brabec. Film jsem ještě nedokázal zhlédnout celý, na ČSFD jsou na něj rozporuplné reakce.