Les Orres - lyžování v Provensalských Alpách

Po pěti zimních dovolených v italských Dolomitech, jedné v rakouské oblasti Lungau a jednodenním výletu na Stuhleck jsme letos zavítali do francouzské části Alp, úžasného pohoří, které podle geologů má na svědomí podsunutí africké desky pod Evropu a táhne se polovinou našeho kontinentu - od Francie přes Švýcarsko, Itálii, Německo, Rakousko až po Julské Alpy ve Slovinsku.

Francouzské Alpy jsou širokým pojmem, zahrnují masiv s nejvyšší horou Evropy Mont Blanc (pokud se nepočítá Elbrus na Kavkaze) na hranicích s Itálií, ale i jižní část v Provence, pod kterou si spíš představíme prosluněné přímořské oblasti, víno a levandulová pole, kam tak rád cestoval Miroslav Horníček a kde Vincent van Gogh v Arles a v léčebně v Saint-Rémy v posledních letech života maloval své vrcholné obrazy.

Les Orres (čte se "lezor"), cíl naší cesty, leží v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur (Provence-Alpy-Azurové pobřeží), jehož název vystihuje rozmanitost oblasti. Přibližně 180 km severně od Les Orres leží zimní středisko Grenoble a v podobné vzdálenosti na jih je Nice na Azurovém pobřeží.

Areál má 3 střediska s ubytovacími kapacitami ve výškách 1550, 1650 a 1800 m n. m., největší je prostřední.

My jsme bydleli v nejvyšším.

Disponuje 88 km sjezdovek všech náročností, na rozdíl od běžného značení modré (jednodušší), červené (středně těžké) a černé (velmi náročné) nejjednodušší trati jsou zde značeny zeleně a ostatním barvám by údajně měla příslušet náročnost o stupeň vyšší než jinde, pro odvážlivce na černých a méně šikovné je v stálé pohotovosti záchranná služba s kvalifikovanými ortopedy, kterou jsme i několikrát denně viděli, jak vyráží do kopců.

Hned z lyžárny jsme sjížděli po červené na sedačku v 1635 m n. m., anebo si popošli na další, která putovala do 1928 m n. m. V rozpětí malého převýšení zhruba 300 metrů jsme jezdili všemi možnými směry po zelených, modrých a někdy i dvou červených sjezdovkách k střediskům v 1800 a 1650 m, ale byla to jen malá část areálu, jehož nejvyšší polohy dosahují 2700 m n. m. Jenže pohled na vrcholy vzbuzoval respekt, bylo evidentní, že tam je to pro jinou ligu lyžařů.

Skoro celý druhý den sněžilo, třetí den už ne, ale bylo zataženo. U lanovek do vysokých poloh žlutočerná šachovnice informovala o lavinovém nebezpečí 4. stupně (5. je nejvyšší), nicméně na frontu lyžařů to nemělo odrazující vliv, proto jsme si řekli, že je také vyzkoušíme.

Vrcholové části dominují špičatý L'Aupillon (2917, na úvodní mapce celého areálu je ze všech vrcholů nejvíc vpravo) a rozložitý Le Boussolenc (2872) vlevo, k nimž se dá lanovkami přiblížit. Pro začátek jsme vybrali levý, zdálo se to jednodušší, vyvezeme se do 2430 m (v následujícím výřezu mapky naznačeno nižším červeným křížkem) a tam je možné jet po modré a dostat se k další lanovce, kterou pak vyjedeme do 2700 m (na jiné mapě do 2660 m).

Nepříjemným překvapením bylo, že "jednoduchá" sjezdovka byla velmi úzká, z levé strany byl sráz bez zabezpečení sítí, jak to v takových případech bývá v Itálii, a z pravé strany břeh s kopcem sněhu, který hrozil sesuvem. V mírném šoku jsem si scenérii zapomněl vyfotografovat, viditelnost ale stejně nebyla velká. Umím sjet i černé sjezdovky s velkým sklonem, ale musí být širší, aby bylo možné na nich vytáčet kristiánky podle písmene "S" (čím větší je sklon, tím je "S" nižší a širší), tady však bylo možné jet pouze šusem. Tím však jízda nabírala na rychlosti a už jsem se viděl, jak stometrovým skokem doplachtím do propasti, a raději jsem zatočil do zasněženého břehu. Jedna lyže mně přitom vypnula a zmizela ve sněhu, lavina se naštěstí nesesunula. Zbývající část této hororové trati byla krátká a trasa pak přešla na zelené sjezdovky, ale bylo zřejmé, že sem už nikdy víc.

A tak jsme po zbytek dne a také čtvrtý a pátý den zase pokorně jezdili jen ve spodní části.

Přišel šestý a poslední lyžařský den, navíc krásně slunečný. Kolem 12. hodiny, kdy se davy lyžařů přesunují do restaurací a sjezdovky prořídnou, mně bylo jasné, že teď je nejlepší příležitost na zteč vrcholových partií.

Na lyžích jsme byli zatím nejvýše v Itálii na Sella Rondě ve 2500 m n. m., zde se nabízelo o 200 m víc. Zdálo se mně, že v pravé části, kde sice jsou jen červené sjezdovky s jednou černou, by to mohlo být jednodušší než vlevo s úzkou modrou, protože vypadaly širší.

Choť jsem k společnému výjezdu nepřesvědčil, když dojedu živý, měl jsem zavolat.

A šlo to velmi dobře. Hned příští cestu jsme jeli spolu.

A do této výšky vyjeli i s rolbou.

Ve 2530 se dalo přestoupit na vlek s vyjížďkou na 2720 m (na jiné mapě 2700).

Sjezdovka se po úvodním menším sklonu prudce lámala a v této části by klidně mohla být značená jako černá. Jel jsem tam sám a při tom viděl, jak jeden lyžař se dolů dostává nezvládnutelným kutálením.

A takové pohledy se nabízí na nejvyšším místě.

Sjezd byl zase bez problémů. Choť mezitím sjela z 2530 na 1900 sama, nechtělo se jí čekat, až se nahoře vynadívám, také byla spokojená, vyjeli jsme pak na 2530 ještě jednou a tam zašli do restaurace Le Zenith na kávu.

Užívali jsme si krásného dne a snad až po hodině sjeli na 1900 a nakonec si dali ještě několik jízd ve spodní části.

Byla to krásná tečka za vyvedeným týdnem.