23. června 2014

Dubrovník - turistika po městských hradbách

Dubrovník je nejjižnějším chorvatským městem a současně je považován za nejkrásnější. Leží na břehu Jaderského moře asi 225 km od Splitu, ale jejich pobřežní spojnice je přetnuta 20 km dlouhým výběžkem Bosny a Hercegoviny, což v době rozpadu Jugoslávie a válek téměř každého s každým (a také Chorvatska s Bosnou a Hercegovinou) bylo (a do určité míry zásluhou nacionalismu i náboženských odlišností je až dodnes) zdrojem mnoha problémů. Split i Dubrovník jsou dostupné letecky, avšak autobusy na trase mezi oběma městy na bosenském území většinou nezastavují, a tím trpí bosenské přímořské letovisko Neum.

S přibližně 50 tisíci obyvatel je menším městem. Jeho nejcennější částí je staré centrum, pro něž byl v r. 1979 zapsán na seznam UNESCO a také si vysloužil označení "perla Jadranu".
Historie Dubrovníku je velmi bohatá, patřil pod Benátskou republiku, Osmanskou říši i Rakousko-Uhersko a jako námořní uzel také Benátkám konkuroval. Dnes jeho význam a přitažlivost tkví hlavně v turismu.

Centrum obepíná 1940 m dlouhý okruh hradeb a jeho vnitřek je přístupný jen pěším. Na hradby je možné na několika místech vystoupit a celé centrum obejít a současně si ho z nadhledu pěkně prohlédnout. Vycházka je dost členitá, protože výška hradeb sahá od 5 až do 23 m.



Hlavní tepnou pěší zóny je asi 300 m dlouhá ulice Stradun. Příjemná na chůzi však příliš není, dlažba je z mramoru, hladkého jako keramika s glazurou, a chodci místo nerušeného oddávání se krásám budov lemujících ulici musí myslet i na to, aby na dlažbě neuklouzli.
Na konci ulice je 31 m vysoká věž zvonice a budova hlavní strážnice.




Palác Sponza na pravé straně následující fotografie kombinuje gotický sloh s renesančním, sídlí v něm Archív.



Důležitými prvky obrany Dubrovníku byla mohutná válcová věž Minčeta, pevnost sv. Jana, stojící u přístavu, a pevnost Lovrijenac, která je však umístěna mimo okruh hradeb, jak je vidět i na druhém z dvojice snímků s pohledem na procházku po hradbách.




V městě se nachází dvě fontány, které zde postavil neapolský stavitel Onofrio. Velká Onofriova fontána z r. 1438 slouží také jako zásobník vody. Malá fontána je mnohem dekorativnější, její sochařská výzdoba je dílem Pietra di Martino z Milána.



Barokní kostel je pojmenován podle sv. Blažeje, patrona města, který podle pověsti v 9. století svým včasným varováním, že se k Dubrovníku blíží flotila benátského loďstva, umožnil zformovat obranu a město zachránit. Byl postaven r. 1715.
Před kostelem stojí Rolandův sloup, připomínající statečného rytíře Rolanda z doby vlády Karla Velikého na přelomu 8. a 9. století.




Na pozadí vystupující kupole patří katedrále Nanebevzetí Panny Marie.




Ostrov za střechami domů se jmenuje Lokrum.




V městě jsou i dva kláštery - dominikánský a františkánský.



Na posledním snímku je také náhled na "turistickou stezku" po hradbách. V jednom místě podnikavý muž procházející turisty fotografoval a v případě zájmu jim obratem vytiskl pohlednici, kde na obrázku byly náhledy na Dubrovník a uprostřed se skvěla fotografie turisty. Stačilo jen napsat pozdrav, nalepit známku a pohled vhodit do schránky.



I když jsem si takovou pohlednici také nechal vytvořit, po chvíli uvažování jsem nápad poslat ji domů zavrhl. Má drahá choť by asi moc nevěřila, že tam (slovy expremiéra Nečase) "dřu jako kůň."

11. června 2014

Kytarové instrumentálky

Hudba na nás působí krásnými melodiemi, souhrou nástrojů, u písní i jejich texty a na koncertě také svou atmosférou a často i vizuálními efekty.
Složitější je však sdělit posluchači náladu a emoce beze slov. Dokáží to velcí skladatelé vážné hudby, ale instrumentální skladby najdeme i v rocku. Díky skupinám The Shadows a The Spotnicks v 60. letech rozmach zaznamenaly kytarové instrumentálky.

The Shadows byla původně doprovodná skupina popového zpěváka Cliffa Richarda. Zatímco na zpěváka si už málokdo vzpomene, popularita The Shadows s kytaristou Hankem Marvinem v čele přetrvala, jak dokládá i nabitý sál v prostřizích více než dvouhodinového záznamu koncertu z r. 2004.
V 60. letech byly velmi žádané knihy Karla Maye, natáčely se podle nich filmy a také některé instrumentálky The Shadows se na této vlně svezly, patří sem např. Apache, Geronimo (slavný náčelník Apačů) a Peace Pipe (Dýmka míru).
Mezi další známé instrumentálky The Shadows patří Guitar Tango, Atlantis, The Rise and Fall of Flingel Bunt, nejradši mám však Midnight, která je v následujícím videu.


Největším konkurentem The Shadows byla švédská skupina The Spotnicks, která se proslavila technicky náročnější skladbou Orange Blossom Special. Ta byla pro každého kytaristu té doby metou a nahrál ji i Petr Janda s Olympicem (a později díky notovému zápisu mého někdejšího spolužáka, který hrával v kapele nočního baru, jsem se ji naučil také).


Zajímavý je zvuk kytary Bo Winberga. V době omezených technických možností, kdy kytaristé mohli využívat jen páku na protažení tónů a některé prstové techniky (arpeggio, pizzicato), zní jako kytarový syntezátor, který se v hudbě objevil mnohem později.
Na přední místa hitparád se také dostaly skladby Amapola, Hava Nagila, Karelia, ke známým patří i The Rocket Man (na motiv ruské lidové písně Políčko, pole) a "slaďák" Johnny Guitar.

Po vzoru The Shadows i některé naše doprovodné skupiny a orchestry do svého repertoáru zařadily instrumentálky, své i převzaté.
Skupina Mefisto (známá z filmu Starci na chmelu) natočila Sunny River od The Ventures. Z jejích vlastních skladeb se nejvíc hrála Monika.


Instrumentálky také hrála Synkopa, která doprovázela zpěváka Pavla Nováka. Bohužel nic se dohledat nedá, už to, že Pavel Novák se z malého okresního města Přerova dokázal celostátně prosadit, byl malý zázrak.

U nás asi nejvíc instrumentálek měl v repertoáru Orchestr Karla Duby. Řada z nich byla jen přepisem soundtracků (nejvíce z filmů podle románů Karla Maye), z těch vlastních zmíním alespoň Dostavník.

Když se podíváme na kytarové instrumentálky 60. let, většinou šlo o vybrnkávané melodie, které bychom si klidně mohli broukat v koupelně. Často podkreslovaly filmové týdeníky a dokumentární filmy, podobně jako klavíristé, kteří v éře němého filmu seděli vedle plátna a zajišťovali zvukovou kulisu.

Dnes už není obvyklé sestavit koncertní program jen z kytarových instrumentálních skladeb, známí kytaristé však i z prestižních důvodů v programu vždy nějakou zahrají, protože zde mohou předvést své mistrovství.

Od našich kytaristů je velmi populární Čajovna, kterou složil Radim Hladík ze skupiny Blue Effect.


Petr Janda v Stejskání vzdal hold bývalým členům Olympicu, kteří už nežijí.

Michala Pavlíčka a jeho Jeden den v parku u Zlaté brány jsem už zmiňoval v článku o SUPERGROUP.CZ.

U nás dokonce vyšlo CD Čeští mistři rockové kytary, kde vedle mnoha dalších nikdo z předchozí trojice nechybí.
Zde bych se však chtěl zastavit u kytaristy, který asi tak známý není a přitom svým uměním je zcela mimořádný. Je jím Miloš Makovský. Znám ho z doby, kdy hrál ve skupině Synkopy a natočil s ní alba Křídlení a Zrcadla. Druhou část koncertů vždy zahajovalo asi čtvrthodinové sólové vystoupení Makovského. Z jeho virtuózních výkonů, nad kterými se posluchačům tajil dech, se na LP Křídlení objevil jen krátký záznam jako Kytarové extempore.

Později vystupoval i s Vlastou Redlem, který na něj vzpomíná takto:
"Musím říct hned zkraje, že Miloš je opravdu hodně divný pavouk. Když s námi v roce 1988 začal jezdit šňůry k naší první desce Zůstali jsme doma (která pak za dva roky vyšla), na jejímž nahrávání se podílel, nemohli jsme pochopit, jak může někdo cvičit na kytaru celý den. Zatímco my ostatní jsme po vystoupení obvykle odcházeli "někam mezi lidi", Miloš se se svoji elektrikou zavíral v hotelu a často ještě pozdě v noci či zrána, když jsme se vraceli hotelovou chodbou, bylo z jeho pokoje slyšet ony typické lupavé zvuky trsátka.
Miloš tehdy cvičil snad 16 hodin denně. Myslím, že to byl v té době asi jeden z vůbec nejrychlejších kytaristů planety, jinak by mu asi na popud Eddieho van Halena nenapsal jeho manažer, aby Mistrovi poslal všechna CD, která dosud vydal, jakož i koncertní videa, klipy a, ovšem, video své kytarové školy. Chudáci Američané! Jak by si vůbec uměli představit, že virtuóz takového formátu v Čechách nic z toho dosud nemá!"

Makovskému se extrémně náročné cvičení vymstilo, vedlo až k částečnému ochrnutí ruky, které zhatilo jeho slibnou perspektivu kytaristy, o kterého je zájem i ve světě. Na desce Čeští mistři rockové kytary je zastoupen skladbou Hlaď mě a kousej.


Na závěr se ještě vraťme do zahraničí. Ritchie Blackmore složil instrumentální skladbu k uctění památky někdejšího spoluhráče v Deep Purple, skvělého klávesisty Jona Lorda, který r. 2012 po těžké nemoci zemřel.


Je pozoruhodná i tím, že Blackmore skupinu opustil už v r. 1993. Někteří diskutující ke klipu upozorňují, že několik tónů skladby kopíruje melodii Garyho Moora z instrumentálky The Loner, a mají pravdu, ale Blackmorova skladba je opravdu krásná celá.

2. června 2014

Varšava (1) - urbanistický pelmel

Varšava (Warszawa/Warsaw) má pověst města, které je z hlediska památek ve stínu bývalého královského sídla Krakova (Krakówa), protože bylo téměř úplně zničeno válkou, z čehož se dodnes pořádně nevzpamatovalo.
Budovat něco nového na rozvalinách starého ale nabízí možnost otevřít volný prostor novým tvůrčím podnětům a městu vtisknout moderní urbanistickou koncepci, jak se to podařilo např. Rotterdamu.

Poválečný vývoj ve východních zemích však hodně poznamenalo politické uspořádání, železná opona mezi západní a východní částí, dominantní vliv Sovětského svazu, servilita vlád ostatních východoevropských zemí vůči "velkému bratru", a to vše se promítlo i do oblasti umění jako socialistický realismus.

Jeho nejvýraznějším projevem ve Varšavě je "dar národů Sovětského svazu polskému lidu" z 50. let, 231 m vysoká budova, podobná Lomonosovově univerzitě v Moskvě, dnes sloužící jako Palác kultury a vědy. Svým umístěním v centru blízko vlakového nádraží nepřehlédnutelně poznamenala tvář Varšavy. Budova je však mnoha Polákům trnem v oku (říká se jí také "Stalinův dar" a zpočátku nesla jméno Palác Josefa Stalina) a podle toho, jak se blíží volby a mění politické reprezentace, objevují se požadavky na její zbourání či ochranu. Zvítězil nakonec druhý názor a od r. 2007 je palác zahrnut mezi památkově chráněné objekty.
Tento stav ale nemusí být definitivní, protože v tlaku na zbourání budovy vidí někteří politici i lidé z kulturní sféry příležitost získat popularitu, což přiživují i připomínky na masakr v Katyni.

Historie chladných vztahů mezi Ruskem a Polskem je ale podstatně delší.
Kdysi např. ruský car byl současně polským králem. R. 1830 se Poláci proti ruské nadvládě vzbouřili, ale za tři čtvrti roku bylo povstání poraženo.
Skladatel Fryderyk Chopin (1810-1849) své zklamání vyjádřil v etudě c moll, op. 10, č. 12., která je známá také jako Revoluční, a ze zahraničí, kde tehdy pobýval, se už do Polska nevrátil a téměř celý svůj tvůrčí život strávil v Paříži. Není proto divu, že jej za svého považují i Francouzi a jeho jméno píší Frédéric Chopin.

Snad aby se vyvážil sovětský vliv něčím z Ameriky, v těsném sousedství Paláce kultury a vědy vyrostlo soustředění moderních výškových budov, kterému místní říkají "Varšavský Manhattan". Žádný z mrakodrapů ale nedosahuje výše Stalinova "pomníku".



Novotou září i obnovené hradby starého města, původně postavené ve 14. století.




Stačí však udělat "pár kroků" a narazíme na památník povstání z r. 1944, který stojí před skleněným komplexem budov Paláce republiky.



Červený Královský zámek (nebo také Královský hrad, polsky Zamek Królewski) byl během 2. světové války zcela zničen a až v 70. letech byla postavena jeho věrná replika.



Díky kvalitní obnově historického centra (zámku a hradeb) v r. 1980 Varšava byla zařazena na seznam UNESCO.

Při pohledu z teras vedle zámku nás zaujme zavěšený most Świętokrzyski. Sám o sobě je hezký, ale je otázkou, nakolik se hodí v blízkosti Královského zámku. Pro stavbu mnohem méně nápadného mostu a narušení panoramatu města organizace UNESCO ze svého seznamu vyškrtla Drážďany. Těžko si také lze představit podobný most v centru Prahy, např. místo Karlova mostu.




Z předchozího textu se možná zdá, že Varšava mně moc neučarovala. Přes určité rozpaky ji ale považuji za mnohem hezčí město, než je Bukurešť a Sofia, a na rozdíl od nich bych ji chtěl ještě znovu navštívit. Jsou v ní totiž i velmi krásná místa, např. park Łazienki a zámek Wilanów. O tom však zase někdy příště.

Aktuální článek

Jeseníky (3) - Obří skály, Šerák, Keprník

Z vyvýšeného místo nad obcí Ramzová u turistického rozcestníku Větrolam (785 m n. m.) se pěkně vyjímá hřeben Obřích skal (1088) a vpravo od...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)