Kytarové instrumentálky

Hudba na nás působí krásnými melodiemi, souhrou nástrojů, u písní i jejich texty a na koncertě také svou atmosférou a často i vizuálními efekty.
Složitější je však sdělit posluchači náladu a emoce beze slov. Dokáží to velcí skladatelé vážné hudby, ale instrumentální skladby najdeme i v rocku. Díky skupinám The Shadows a The Spotnicks v 60. letech rozmach zaznamenaly kytarové instrumentálky.

The Shadows byla původně doprovodná skupina popového zpěváka Cliffa Richarda. Zatímco na zpěváka si už málokdo vzpomene, popularita The Shadows s kytaristou Hankem Marvinem v čele přetrvala, jak dokládá i nabitý sál v prostřizích více než dvouhodinového záznamu koncertu z r. 2004.
V 60. letech byly velmi žádané knihy Karla Maye, natáčely se podle nich filmy a také některé instrumentálky The Shadows se na této vlně svezly, patří sem např. Apache, Geronimo (slavný náčelník Apačů) a Peace Pipe (Dýmka míru).
Mezi další známé instrumentálky The Shadows patří Guitar Tango, Atlantis, The Rise and Fall of Flingel Bunt, nejradši mám však Midnight, která je v následujícím videu.

Největším konkurentem The Shadows byla švédská skupina The Spotnicks, která se proslavila technicky náročnější skladbou Orange Blossom Special. Ta byla pro každého kytaristu té doby metou a nahrál ji i Petr Janda s Olympicem (a později díky notovému zápisu mého někdejšího spolužáka, který hrával v kapele nočního baru, jsem se ji naučil také).

Zajímavý je zvuk kytary Bo Winberga. V době omezených technických možností, kdy kytaristé mohli využívat jen páku na protažení tónů a některé prstové techniky (arpeggio, pizzicato), zní jako kytarový syntezátor, který se v hudbě objevil mnohem později.
Na přední místa hitparád se také dostaly skladby Amapola, Hava Nagila, Karelia, ke známým patří i The Rocket Man (na motiv ruské lidové písně Políčko, pole) a "slaďák" Johnny Guitar.

Po vzoru The Shadows i některé naše doprovodné skupiny a orchestry do svého repertoáru zařadily instrumentálky, své i převzaté.
Skupina Mefisto (známá z filmu Starci na chmelu) natočila Sunny River od The Ventures. Z jejích vlastních skladeb se nejvíc hrála Monika.

Instrumentálky také hrála Synkopa, která doprovázela zpěváka Pavla Nováka. Bohužel nic se dohledat nedá, už to, že Pavel Novák se z malého okresního města Přerova dokázal celostátně prosadit, byl malý zázrak.

U nás asi nejvíc instrumentálek měl v repertoáru Orchestr Karla Duby. Řada z nich byla jen přepisem soundtracků (nejvíce z filmů podle románů Karla Maye), z těch vlastních zmíním alespoň Dostavník.

Když se podíváme na kytarové instrumentálky 60. let, většinou šlo o vybrnkávané melodie, které bychom si klidně mohli broukat v koupelně. Často podkreslovaly filmové týdeníky a dokumentární filmy, podobně jako klavíristé, kteří v éře němého filmu seděli vedle plátna a zajišťovali zvukovou kulisu.

Dnes už není obvyklé sestavit koncertní program jen z kytarových instrumentálních skladeb, známí kytaristé však i z prestižních důvodů v programu vždy nějakou zahrají, protože zde mohou předvést své mistrovství.

Od našich kytaristů je velmi populární Čajovna, kterou složil Radim Hladík ze skupiny Blue Effect.

Petr Janda v Stejskání vzdal hold bývalým členům Olympicu, kteří už nežijí.

Michala Pavlíčka a jeho Jeden den v parku u Zlaté brány jsem už zmiňoval v článku o SUPERGROUP.CZ.

U nás dokonce vyšlo CD Čeští mistři rockové kytary, kde vedle mnoha dalších nikdo z předchozí trojice nechybí.
Zde bych se však chtěl zastavit u kytaristy, který asi tak známý není a přitom svým uměním je zcela mimořádný. Je jím Miloš Makovský. Znám ho z doby, kdy hrál ve skupině Synkopy a natočil s ní alba Křídlení a Zrcadla. Druhou část koncertů vždy zahajovalo asi čtvrthodinové sólové vystoupení Makovského. Z jeho virtuózních výkonů, nad kterými se posluchačům tajil dech, se na LP Křídlení objevil jen krátký záznam jako Kytarové extempore.

Později vystupoval i s Vlastou Redlem, který na něj vzpomíná takto:
"Musím říct hned zkraje, že Miloš je opravdu hodně divný pavouk. Když s námi v roce 1988 začal jezdit šňůry k naší první desce Zůstali jsme doma (která pak za dva roky vyšla), na jejímž nahrávání se podílel, nemohli jsme pochopit, jak může někdo cvičit na kytaru celý den. Zatímco my ostatní jsme po vystoupení obvykle odcházeli "někam mezi lidi", Miloš se se svoji elektrikou zavíral v hotelu a často ještě pozdě v noci či zrána, když jsme se vraceli hotelovou chodbou, bylo z jeho pokoje slyšet ony typické lupavé zvuky trsátka.
Miloš tehdy cvičil snad 16 hodin denně. Myslím, že to byl v té době asi jeden z vůbec nejrychlejších kytaristů planety, jinak by mu asi na popud Eddieho van Halena nenapsal jeho manažer, aby Mistrovi poslal všechna CD, která dosud vydal, jakož i koncertní videa, klipy a, ovšem, video své kytarové školy. Chudáci Američané! Jak by si vůbec uměli představit, že virtuóz takového formátu v Čechách nic z toho dosud nemá!"

Makovskému se extrémně náročné cvičení vymstilo, vedlo až k částečnému ochrnutí ruky, které zhatilo jeho slibnou perspektivu kytaristy, o kterého je zájem i ve světě. Na desce Čeští mistři rockové kytary je zastoupen skladbou Hlaď mě a kousej.

Na závěr se ještě vraťme do zahraničí. Ritchie Blackmore složil instrumentální skladbu k uctění památky někdejšího spoluhráče v Deep Purple, skvělého klávesisty Jona Lorda, který r. 2012 po těžké nemoci zemřel.

Je pozoruhodná i tím, že Blackmore skupinu opustil už v r. 1993. Někteří diskutující ke klipu upozorňují, že několik tónů skladby kopíruje melodii Garyho Moora z instrumentálky The Loner, a mají pravdu, ale Blackmorova skladba je opravdu krásná celá.