Trakai - vodní hrad u Vilniusu

Hlavním městem Litvy je Vilnius, ale nebylo tomu tak vždy, ve středověku sídlem vládců Litvy bylo město Trakai (česky také Trakaj nebo Troky), které s dnešuními 5000 obyvatel patří mezi menší, díky řadě památek však přesto významné a vyhledávané. Nachází se 28 km od Vilniusu a dopravit se tam dá autobusem, dobré je ale si předem pročíst jízdní řády, protože se tam můžeme dostat za půl hodiny, ale také za více než hodinu.

Trakai obklopují jezera a na ostrově v jezeře Galvé byl vybudován hrad, jehož historie se podle doložených pramenů odvíjí od r. 1337. Založil ho litevský velkovévoda Gediminas a původně měl vojenský význam.

Pevnost, postavená v průběhu 14.-15. století, se skládala z knížecího paláce, obehnaného ochrannými zdmi a hlubokým příkopem. Po vítězné bitvě proti německým rytířům u Žalgirisu r. 1410 byl hrad proměněn v rezidenci litevského velkovévody Vitautase. Po jeho smrti význam hradu postupně upadal a snahy přestavět jej do renesanční podoby nebyly naplněny, později byl dokonce proměněn ve věznici a při válce s Ruskem v polovině 17. století téměř celý zničen.

V 19. století vlivem romantismu si získaly oblibu zříceniny starých hradů a některá nová sídla se pak stavěla jako umělé zříceniny (u nás např. Janův hrad v Lednicko-valtickém areálu). O hrad Trakai se tím zvýšil zájem, jenže pro nedostatek prostředků na rekonstrukci se s ní začalo až po skončení 2. světové války a trvala do 90. let. Hrad jí získal svou gotickou podobu z 15. století.

Na nádvoří hradu se dostaneme po dřevěném mostě, na který navazuje dlážděný chodník. Na vstupní bráně je vidět kombinace cihlové a kamenné výstavby.

Nádvoří za vstupní branou není jediné, po lávkách a padacích mostech se dostaneme do dalších sekci členitého areálu a do věže.

Nabízí se i průhledy na jezero.

Oblíbenou kratochvílí šlechty byl lov a k němu bylo třeba se zdokonalit ve střelbě a také vědět kam mířit.

Od r. 1962 je hrad využíván jako muzeum. Obsahuje bohaté sbírky užitého umění, kovové poháry a mísy, keramiku, ale i dýmky a hůlky vybrané společnosti, a také náhledy do života na hradě, např. tehdejšího oblékání.

A najdeme zde i moderní umění a figurky zvířat - mořské koníky, kobylku, nosorožce, mamuta, …

Vitráže jsou samozřejmě novodobé.

Éru věznění a mučení si můžeme přiblížit vyzkoušením důmyslných nástrojů na vlastní kůži.

Soustava jezer nabízí projížďky kolem hradu, lze si půjčit lodičky, projet se historickou lodí i moderními motorovými čluny a plachetnicemi.

Hrad si tak můžeme prohlédnout ze všech úhlů a současně i okolní ostrůvky a výstavní rekreační budovy na pobřeží.

I když vodní hrad je hlavním magnetem Trakai a při asi 2 km dlouhé cestě od autobusové stanice všichni k němu nedočkavě spěchají, alespoň na zpáteční cestě stojí za to si prohlédnout další památky. V centru města je mimo jiné katolický a pravoslavný kostel.

Pro nás je zajímavé i to, že zde má sochu sv. Jan Nepomucký.

Sochy ve skalách - Braunův Betlém a Kopicův statek

Příroda je zdatný sochař a vymodelovala oblouky, skalní okna a řadu dalších útvarů s vypovídajícími názvy, u nás např. Vozku a Pasáka v Jeseníkách, Čtyři palice na Českomoravské vysočině, Jehlu v Prachovských skalách, Kapelu v Českém ráji atd.

I někteří sochaři vdechli tvar do skalních masivů přímo v přírodě. Mezi nejznámější patří přibližně 20 m velké reliéfy hlav čtyř amerických prezidentů na Mount Rushmore v Jižní Dakotě.

Nemusíme však jezdit tak daleko. V Novém lese v sousedství impozantního barokního hospitálu v Kuksu, založeného počátkem 18. století hrabětem Františkem Antonínem Šporkem, se nachází několik reliéfů a soch, které pro hrabětě vytvořil významný sochař a řezbář Matyáš Bernard Braun (1684-1738) a žáci z jeho dílny jako doplněk Braunových soch v Kuksu.

Označení Betlém dal místu monumentální reliéf, jehož původní podobu zobrazuje výřez z informační tabule na následujícím snímku.

Dnešní stav je jen torzem.

Ve větším detailu jsou dále znázorněny reliéfy Příchod tří králů, Klanění pastýřů a Vidění sv. Huberta. Svatý Hubert je patronem lovců a myslivců a hrabě Špork ho zde chtěl mít proto, že sám byl náruživým lovcem.

Ležící socha vedle skalních reliéfů představuje spící Marii Magdalenu.

Za umělecky nejcennější dílo v lesním areálu je považována socha poustevníka Juana Garina. Garinus žil na hoře Montserrat a podle pověsti znásilnil a zavraždil Rikildu, dceru barcelonského hraběte Vinifreda, a pohřbil ji na tajném místě. Aby se vyrovnal se svým svědomím, za trest se rozhodl plazit jako zvíře, dokud mu Bůh neodpustí. Po několika letech ho vypátrali Vinifredovi psi a hrabě zanedbaného poustevníka chtěl v Barceloně k pobavení společnosti vystavovat jako zvláštní zvíře. Garinus se přiznal ke své vině a dovedl hrabětě k hrobu dcery. Bylo mu odpuštěno, dívka vzkříšena a na místě jejího hrobu byl postaven klášter Montserrat, kde se stala první abatyší. (Jiné vysvětlení vzniku kláštera Montserrat podává legenda o černé madoně, zmíněná v článku Montserrat - klášter ve skalách.)

Socha znázorňuje Garina poté, co ho vypátrali psi. Nad sochou je erb rodu Šporků.

Součástí Jákobovy studny je torzo Krista v levé části následujícího snímku.

A ještě několik náhledů na studnu.

Sochařství ve volné přírodě se věnoval i lidový umělec Vojtěch Kopic (1909-1978). Vydáme-li se v Českém ráji na asi 3 km dlouhou procházku mezi zámkem Hrubá Skála a hradem Valdštejn, cestou narazíme na odbočku Kopicův statek. Kopic v měkkých pískovcových skalách vytvořil reliéfy řady postav z naší historie (Cyril a Metoděj, sv. Václav, kněžna Libuše, Karel IV., Mistr Jan Hus, T. G. Masaryk, …), ale i přírodní motivy, např. tyto ptáčky.

Ke kamenným varhanům přidal i autoportrét.

Bohužel pískovcové sochy v Braunově Betlému pod otevřeným nebem trpí povětrnostními vlivy, roste na nich mech a bez restaurace by se už asi rozpadly, ta poslední se však uskutečnila hodně dávno, v r. 1961. Zatímco Braunovy sochy na Karlově mostě i v Kuksu jsou nahrazeny kopiemi, stav Betlému je varovný a dokonce r. 2000 byl zapsán na seznam UNESCO mezi sto nejohroženějších památek světa. O rok později byl pak prohlášen za naši Národní kulturní památku. A teď ještě vymyslet, jak ho zachránit.

V případě Kopicova statku je situace příznivější, ale jen proto, že zdejší reliéfy jsou podstatně mladší než Braunovy.

Singapur (4) - vyhlídkové kolo Singapore Flyer

Nejatraktivnější pohledy na města a přírodu jsou z výšky, proto jako houby po dešti vyrůstají další a další rozhledny, mnohá velká města (Toronto, Kuala Lumpur, Vilnius, Berlín, …) se pyšní několik set metrů vysokými televizními věžemi s vyhlídkovými restauracemi, které se zvolna otáčí kolem své osy, aby u dobrého jídla zprostředkovaly kruhový výhled, vyhlídky nabízí známé mrakodrapy, sportovně založení šplhají na horské štíty, vznáší se na paraglidu a kdo nelituje peněz, zaplatí si výlet balonem nebo sportovním letadlem.

A tyto zážitky zprostředkují i vyhlídková kola, která se líně otáčí jak mlýnská kola na potoku s malou vydatností vody, jen místo lopatek mají kabiny pro výhledů dychtivé návštěvníky.

Velké vyhlídkové kolo bylo poprvé představeno v Chicagu r. 1893 při příležitosti Světové výstavy, navazující na oslavy 500letého výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Jeho tvůrcem byl George Washington Gale Ferris, stavební inženýr, který se věnoval stavbě mostů a dalších ocelových konstrukcí. V anglických textech se proto místo observation wheel často vyskytuje označení Ferris wheel a když se chce zdůraznit jejich velikost, pak také big wheel či giant wheel. U nás se však spíše setkáme s pojmenováním ruské kolo, Ferris se inspiroval koly s dřevěnými sedačkami v lunaparcích, která se v Evropě objevila už v 17. století, poprvé v bulharském Plovdivu.

Ferris navrhl konstrukci s kolem o průměru 264 stop (tj. přibližně 80,5 m), které při plném obsazení 36 kabin se 40 otočnými křesly, schopnými pojmout až 60 osob, by umožnilo pohled z ptačí perspektivy 2160 návštěvníkům. Ani největší dnešní kola nejsou konstruována pro tak velký počet cestujících.
Pohled měnící se s pohybem kola jim získal velkou popularitu a ta se tak stala konkurencí "statické" Eiffelovy věže.

Ve střední Evropě je nejznámější vyhlídkové kolo (Riesenrad) v zábavním parku Prater ve Vídni. Je jen o několik let mladší než Ferrisovo z Chicaga, postaveno bylo v letech 1896/97. V nejvyšším bodu se návštěvník dívá z výšky téměř 65 m.

Nárůst zájmu o vyhlídková kola je patrný v posledních 20 letech, jejich stavba se stala prestižní záležitostí i předmětem soutěže, kde bude to největší, podobně jako u mrakodrapů.
V Evropě je největší London Eye (135 m) s pěkným výhledem na Westminsterský palác na druhém břehu Temže. Na vnějším obvodu kola má 32 kabin pro 25 lidí. Bylo dokončeno na konci minulého tisíciletí r. 1999, a proto je také známé pod názvem Millennium Wheel. Tehdy bylo největší na světě.

Otěže pak převzaly dynamicky se rozvíjející asijské země a Singapore Flyer se 165 m kraloval světu v letech 2008-2014. Na tomto kole je upevněno 28 klimatizovaných kabin, 7 m širokých a určených pro 28 osob. Jízda (= jedna otáčka kola) trvá 37 min.

Nejnápadnější budovou v okolí je 194 m vysoký trojitý mrakodrap Marina Bay Sands, kde do plošiny spojující jednotlivé části je zabudován 150 m dlouhý bazén s restaurací. Plavci mohou přes hranu bazénu nahlížet do téměř dvousetmetrové hloubky. Vyhlídkové kolo je však o něco nižší a na bazén není vidět, přístupný je jen ubytovaným hostům.

Mrakodrapy jsou v Singapuru omezeny na výšku 280 m, aby letadla směřující na blízké letiště Changi měla dost času na přistání, resp. nehrozila srážka při vzletu.

A výhled je i na moře.

Singapurského letce před 3 roky z prvního místa podle velikosti sesadilo kolo High Roller v Las Vegas (167,6 m), ale ani to tam nevydrží dlouho, protože v dubnu 2018 má být na Staten Island v New Yorku dokončeno The New York Wheel s průměrem 192 m a vše mají překonat v megalomanii si libující arabští šejkové, kteří pro Dubaj objednali kolo Dubai Eye o průměru 210 m.