Franz Kafka (1883-1924) ve snaze se osvobodit od neustálých výčitek a ponižování despotického otce, úspěšného obchodníka, vystudoval práva a nastoupil do seriózního zaměstnání koncipienta a poté úředníka pojišťovny. Vůbec ho to ale neuspokojovalo, východisko z nudy proto nacházel v psaní, vydal několik povídek, neustálé pochyby nad kvalitou jeho děl (také zásluhou otce) však vedly k tomu, že romány Amerika (1912), Proces (1914-15) a Zámek (1922) psal do šuplíku, první a třetí ani nedokončil, a ve své závěti vyslovil přání všechna nepublikovaná díla zničit. Jeho nejbližší přítel a vykonavatel poslední vůle Max Brod, s nímž se znal z univerzity a který byl rovněž literárně činný (a navíc skládal hudební díla), se tím naštěstí neřídil, Kafkovu literární pozůstalost uspořádal a během několika let (téměř celou) vydal. Kafkovi tím zajistil významné místo ve světové literatuře 20. století.
Jak se později ukázalo, román vydaný pod názvem Amerika autor ve skutečnosti pojmenoval Der Verschollene (Nezvěstný), s Maxem Brodem ale často mluvil o "americkém" románu a tomu pak Brod název přizpůsobil. Kafka tam přitom nikdy nebyl, narodil se v Praze a s výjimkou léčebných pobytů celý život strávil na Starém Městě. Proto tolik míst ho zde připomíná: kavárna, náměstí s pamětní deskou a bustou na rodném domě od Karla Hladíka, socha Jaroslava Róny, …, nejnověji ve vrstvách se otáčející hlava od Davida Černého ze zadní strany obchodního domu Quadrio (přistaveného k někdejšímu OD Prior, pak Máj, K-Mart, Tesco, MY).
Kafkova díla se čtou velmi těžce, kdysi dávno před maturitou jsem se jen silou vůle prokousal románem Zámek o zeměměřiči K., který na 300 stranách popisuje marnou snahu hlavního hrdiny nastoupit do práce, k níž byl na zámek pozván. Proces jsem z knihovny zatím nevyjmul, protože však Ameriku u nás v Brně zinscenovalo Divadlo Husa na provázku, přečetl jsem i originál (přesněji jeho překlad, protože Kafka psal německy). Kupodivu to už šlo mnohem lépe než v případě Zámku, v závěru mně Amerika připadala jako humoristický román.
***
16letého Karla Rossmanna svedla 35letá služka a měla s ním dítě. Nemajetní rodiče, aby se vyhnuli skandálu a placení alimentů, ho poslali do Ameriky.
Karel po příjezdu do New Yorku a výstupu z lodi si uvědomil, že v kajutě zapomněl deštník, požádal známého z lodi, aby mu na chvíli pohlídal kufr, než si deštník přinese. Protože některé chodby už byly zavřené, na lodi zabloudil, až se dostal do kabiny topiče.
Topič trpí šikanováním svého nadřízeného, strojníka Šubala, nechává ho např. čistit záchody. Karel mu chce pomoci a jde si s ním stěžovat za kapitánem, ale topič ve výkladu zabíhal do podrobností, které kapitána a lidi v jeho společnosti (pokladníka a pana Jakoba) vůbec nezajímaly.
Při představování pan Jakob s úžasem zjistí, že Karel je jeho synovec. To byla pro Karla šťastná náhoda, protože strýc Edward Jakob v Americe dosáhl významného postavení - byl senátorem a úspěšným podnikatelem. (Taková náhoda to ale nebyla, protože služebná napsala strýci do Ameriky, kterou lodí do New Yorku přijede a jak vypadá.)
Senátor Karlovi navrhl opustit bezvýznamnou hádku dvou strojníků a odtáhl ho od topiče. Nasedl s Karlem do člunu a společně odpluli.
Strýc Karla ubytoval v 6. podlaží svého domu, prvních pět zabíraly strýcovy obchodní místnosti. Strýc Karlovi radil, aby nikam nechodil a studoval, v první řadě se naučil anglicky, a pracoval na sobě.
Karel z New Yorku neznal nic než výhled do ulice, strýc však nelibě nesl i Karlův pobyt na balkóně (vzorem pedantického workoholika byl pro Kafku zřejmě otec). Rád by si zahrál na klavír, jak byl zvyklý z domu, strýc mu ho sice opatřil, ale zájem měl jen o zahrání hymny a amerických pochodů, k nimž Karlovi přinesl noty.
Když se Karlova angličtina výrazně zlepšila, strýc ho začal seznamovat se svými obchodními přáteli. Prvním byl milionářský synek Mack, který Karla přesvědčil, aby s ním jezdil na koni.
Po delší době dal strýc Karlovi nahlédnout do svých obchodních záležitostí. Jeho podnik se zabýval zprostředkováním zboží a surovin pro velké kartely. To zahrnovalo skladování, přepravu a prodej velkého objemu materiálu a vyžadovalo neustálé telefonické a telegrafní spojení. Strýc z malého obchodu za 30 let udělal třetí největší skladiště v New Yorku.
Na obědě se strýcovými dvěma obchodními přáteli, bankéřem Pollunderem a panem Greenem, Pollunder pozval Karla na své venkovské sídlo u New Yorku, kde bydlí s dcerou Klárou. Strýc však trval na tom, že se Karel musí brzy vrátit, aby stihl hodinu angličtiny.
Na Pollunderovo sídlo přijede i Green, že má pro Karla dopis, ale může ho předat až po půlnoci. Green, starý mládenec, s velkou chutí konzumoval jeden chod za druhým a se zjevným úmyslem se dotýkal Kláry. Karlovi z toho bylo nevolno a nejraději by se vrátil do New Yorku, ale kvůli dopisu zůstal.
Klára po večeři ukázala Karlovi pokoj, kde bude spát, a chvaty jiu-jitsu ho povalila na pohovku. Při odchodu mu řekla, jak najde její pokoj a že ho tam očekává.
Dům však ještě nebyl dostavěn, nebyla do něj zavedena elektřina a na chodbě byla úplná tma. Hlavní slovo při koupi domu měl pan Mack, Klářin ženich, jak se Karel dozvěděl od sluhy, kterého při bloudění ve tmě potkal na chodbě.
S pomocí sluhy se dostal až do jídelny, kde ještě seděl Pollunder s Greenem a požádal hostitele, aby mu umožnil se vrátit ke strýci, který jen nerad svolil s návštěvou a kterému je zavázán za jeho podporu.
Green Karlovi řekl, že se nejdřív musí rozloučit se slečnou Klárou, Karel jí nejdřív zahrál několik vojenských písní a o půlnoci Green Karlovi předal dopis. Byl od strýce.
Milý synovče!
Jak jsi už asi poznal během našeho soužití, bohužel příliš krátkého, jsem naprosto zásadový člověk. To je velmi nepříjemné a smutné nejen pro mé okolí, nýbrž i pro mne, vděčím však svým zásadám za vše, čím jsem, a nikdo nemůže po mně žádat, abych zapřel sám sebe, nikdo, ani Ty ne, můj milovaný synovče, třebaže bys právě Ty byl první na řadě, kdyby mě snad někdy napadlo ustoupit onomu všeobecnému náporu na své zásady.
Potom bych nejraději právě Tebe uchopil a povznesl těmato rukama, kterýma držím a popisuji tento papír. Ježto však prozatím nic nenasvědčuje, že by k tomu mohlo někdy dojít, musím Tě po dnešní příhodě bezpodmínečně poslat od sebe pryč a prosím Tě naléhavě, abys mě ani sám nevyhledával, ani se nepokoušel navázat se mnou styk, písemně ani pomocí prostředníků. Proti mé vůli ses rozhodl, že ode mne dnes večer odejdeš, pak ale také setrvej při svém rozhodnutí po celý svůj život; jen tehdy to bude rozhodnutí mužné.
Zvolil jsem si za doručitele této zprávy pana Greena, svého nejlepšího přítele; jistě nalezne dostatek šetrných slov, jichž se mi v této chvíli opravdu nedostává. Je to vlivný muž a už kvůli mně tě bude podporovat radou i skutkem při tvých prvních samostatných krocích.
Abych pochopil náš rozchod, který se mi teď ke konci tohoto dopisu zase zdá nepředstavitelný, musím si stále znovu říkat: Z Tvé rodiny, Karle, nepřichází nic dobrého.
Kdyby Ti snad pan Green zapomněl vydat kufr a deštník, pak mu to připomeň.
Přeji Ti v dalším životě mnoho zdaru
Tvůj věrný strýc Jakob.
Green předal Karlovi starý kufr a deštník, který doručil lodní strojník Šubal, a k tomu přidal jízdenku 3. třídy do San Franciska, že tam pro něj bude lepší začínat od píky, strýcův vliv tam nesahá a on ani nechce s ním přijít do styku.
Karel si uvědomil, že Green mu dopis předal po půlnoci právě proto, aby nemohl splnit nevyřčenou strýcovu podmínku vrátit se tentýž den.
Karel se na zbytek noci před cestou ubytoval v co nejlacinějším hostinci u New Yorku, dostal pokoj v podkroví, ukázalo se však, že na posteli už spí dva ošuměle oblečení mladí muži, jeden spal dokonce v botách. Karel je svícením a přehrabováním v kufru probudil. Šlo o Francouze Delamarcha a Ira Robinsona. Po "seznámení" hned usnuli a Karel si sedl na jedinou židli v pokoji, že tam přečká do rána. Usnul ale také. Muži byli nezaměstnaní strojní zámečníci. Chystali se jít do města vzdáleného dva dny cesty od New Yorku, Karlovi nabídli, že může jít s nimi, že mu zařídí místo učedníka, až dostanou práci. Nejdřív je však třeba prodat Karlův oblek, hostinská s oblečením obchoduje, že si ho určitě vezme. Přišli s půldolarem (zbytek si nechali), hostinská je záhy všechny vyhodila (i Karla, který v náhradním oblečení vypadal stejně uboze jako 2 spolunocležníci), že čeká nové hosty. Pak se vydali na cestu, Karel vláčel kufr a společníci mu na chvíli pomohli, aby mohli sníst salám, který v něm měl.
Cestou se zastavili na obědě, popili, platil ale Karel, protože kumpáni se prý už vydali z peněz za nocleh. Karel z tajné kapsy pod stolem vytáhl mince, kumpáni si toho nevšimli, protože laškovali s číšnicí.
Druhý den po delší cestě skončili u dalšího hostince a vyslali Karla, aby šel koupit něco k snědku. Karel v přeplněném hostinci nebyl schopen chytnout žádného číšníka, až konečně si ho všimla starší žena z hotelového personálu a zavedla ho do spižírny, kde si mohl objednat, co chtěl. Nabídla mu i ubytování. Karel jí sdělil, že jídlo i ubytování potřebuje pro tři osoby, z toho už nadšená nebyla. Karel se vydal za kumpány, ti už mezitím před hospodou usnuli, Karlův kufr byl otevřený, polovina věci vyházených a pro něj vzácná fotografie rodičů byla pryč. Kumpáni vypáčili zámek, předpokládali, že je tam ještě něco k jídlu. Karlem donesené jídlo pak všechno sami snědli, protože si prý mysleli, že se Karel už najedl v hostinci.
Karel se tam pak vrátil, při rozhovoru se starší paní, vrchní kuchařkou, zjistili, že jsou krajané, on Němec z Prahy, ona z Vídně. Z radosti nad tím mu hned zařídila práci liftboye.
Když si Karel znavený po celodenním trmácení šel lehnout, zanedlouho na něj zaklepala mladá písařka Tereza, kterou už viděl u vrchní kuchařky. Byla také z Evropy, z Pomořan, a chtěla si popovídat, protože v hotelu byla osamocená.
Karel druhý den nastoupil do služby liftboye, z 12 hodin služby byl vždy hodně unavený, ve společné ložnici liftboyů si ale neodpočinul, protože liftboyové měli služby v různé hodiny a byl tam neustále hluk. Kuchařka se sice snažila zajistit mu samostatný pokojík, ale Karel nechtěl žádnou výhodu proti ostatním.
S Terezou chodil do města vypomáhat jí se zařizováním objednávek a někdy si s ní v jejím pokojíku povídal o životě.
Po dvou měsících Karel v noci ve výtahu narazil na zanedbaného Robinsona (co ti dva pobudové dělali mezitím, se v románu nepíše). Snažil se ho rychle "uklidit" a zavedl ho do noclehárny liftboyů. Jenže ve chvíli, kdy opustil službu ve výtahu, zrovna přišli noví návštěvníci s kufry a neměl je kdo obsloužit. Karel dostal od vrchního číšníka okamžitou výpověď, jeho snaha se hájit byla marná, protože vrchní vrátný, kterého Karel nedostatečně uctivě a vždy zdravil, si na něj zasedl a vymyslel si, že chodí v noci flámovat do pochybných podniků a kdo ví, kde na to bere peníze. Když se objeví informace, že Karel do hotelu tajně přivedl podivného kumpána, odvrátí se od něj i vrchní kuchařka, která se ho předtím snažila zastávat, a Karel mohl být rád, že kromě výpovědi se navíc nedostal do vězení.
Po vyhazovu se znovu potkal s Robinsonem, Delamarche mezitím "povýšil", stal se milencem movité (nejspíš operní, protože velmi tlusté) zpěvačky Bruneldy a Robinson byl jejich sluhou. Protože jeho pracovní aktivita byla malá a Brunelda s ním nebyla spokojená, Robinson Karlovi navrhl, aby se sluhou stal on. Osobní obsluhu Bruneldy by si ponechal a Karel by měl na starosti "pouze" úklid pokoje, pochůzky a těžké domácí práce. Robinson na noc musel zůstávat na balkóně jako hlídací pes. Karel však o takové místo nestál a chtěl hned pryč.
Večerní ticho přerušily zvuky bubnů a trubek a pak se objevil průvod lidí a v něm obrovitý muž nesl na ramenou pána. Další den se měl volit okresní soudce a nesený muž byl kandidát.
Z balkónů vyhlížející příznivci kandidáta vyzpěvovali jeho jméno, odpůrci pískali. Na balkónech po sobě házeli nejrůznější předměty. Brunelda všechno sledovala divadelním kukátkem.
Kandidát mluvil ve světle reflektorů, ale objevili se i protikandidáti a nastala mela. Reflektory byly rozbity, nebylo už nic vidět a Brunelda přikázala rozestlat. Karel chtěl proběhnout přes pokoj a utéct, ale pokoj byl zamčený a klíč nenašel ani v zásuvkách. Snažil se proto s pomocí nožů vypáčit dveře. Při tom ho ale přistihl Delamarche. Ten pak v potyčce Karla mrštil proti skříni, až omdlel.
Když se probral, všichni spali, jediné místo, kam mohl vyjít, byl balkón. Na sousedním balkónu při svitu lampy u stolu plného knih seděl mladý muž a četl si v nich a občas si něco zapisoval do sešitu. Bylo už 2 hodiny v noci a on stále studoval. (Kafka sem asi vložil své vlastní zkušenosti ze studia práv.)
Student se s Karlem dal do řeči, ve dne pracoval jako prodavač a v noci studoval. Zásluhou neustálého popíjení kávy vůbec nemusel spát. Poradil Karlovi, aby u Delamarcha zůstal a někdy přišel na návštěvu. Mezi 9. a 10. by měl čas.
Karel si před spaním představoval, jak by mohl povýšit, nejdřív se stát obchodním sluhou a třeba to nakonec dotáhnout na opravdovou kancelářskou práci a pozici úředníka. (Zřejmá ironie nad Kafkovým uplatněním.)
Karel na rohu ulice spatřil plakát oznamující, že na závodišti v Claytonu se bude přijímat personál do divadla v Oklahomě.
Velké divadlo v Oklahomě vás volá! Volá jen dnes, jenom jednou! Kdo teď propase příležitost, propase ji navždy! Kdo myslí na svou budoucnost, patří k nám! Každý je vítán! Kdo se chce stát umělcem, ať se hlásí! Jsme divadlo, které může každého potřebovat, každý se uplatní! Kdo se rozhodl pro nás, tomu blahopřejeme hned zde!
I když tam nebylo nic o platu, Karla zaujalo, že každý je vítán. Hned se tam vydal.
Na závodišti bylo pódium a na něm stály stovky žen, ustrojených jako andělé, a všechny troubily na dlouhé trubky.
Jeden z andělů na Karla radostně zavolal, byla to Fanny, stará přítelkyně (v románu o ní do té doby nebyla řeč).
Karel si půjčil trubku a zatroubil na ni píseň, jejíž melodii pochytil v hospodě. Na rozdíl od andělů, kteří jen vydávali hluk, mu to šlo a Fanny mu poradila, aby se nechal přijmout za trubače.
Personální šéf divadla všechny zájemce shromáždil s informací, že z jejich průkazů prozkoumají, jaké povolání doposud zastávali, aby bylo možné je zařadit na místo, kde mohou uplatnit své znalosti. Karel ale žádné doklady neměl.
Podle odborností byly připraveny přijímací kanceláře, personální šéf měl na starosti přijímat inženýry. Na otázku, zda je mezi uchazeči nějaký inženýr, se přihlásil Karel (měl předsevzetí stát se inženýrem). V kanceláři se zjistilo, že nemá doklady a inženýrem také není, proto byl odeslán do kanceláře přijímající lidi s technickými znalostmi. Odtud ho odeslali do kanceláře pro bývalé středoškoláky, ani tam ho však nepřijali, protože byl z Evropy, a dali ho zavést do kanceláře pro evropské středoškoláky. Chybějící doklady vedoucí kanceláře nazval nepochopitelnou nedbalostí, ale písař do knihy napsal rozhodnutí, že je přijat. Zřejmě se domníval, že být evropským středoškolákem je už něco tak potupného, že to lze beze všeho věřit každému, kdo to o sobě tvrdí. Na dotaz, jak se jmenuje, Karel nechtěl popravdě odpovědět a řekl, že Negro.
Na závodišti potom vyvěšovali jména přijatých. A jedním byl Negro, evropský středoškolák.
Při následném pohovoru se upřesnilo, že Karel chtěl být v Evropě inženýrem, ale že jím ještě není a je způsobilý vykonávat i těžší práce. Nakonec se objevila nová vývěsní tabule s nápisem: Negro, technický zaměstnanec.
Fanny už ale nezastihl, protože andělé a čerti mezitím odcestovali na další místo náboru nových pracovníků.
Pro všechny přijaté byla nachystána lavice s bohatým pohoštěním: drůbež, červené víno. Mohli si také prohlížet obrázky oklahomského divadla, lóži s medailonky prezidentů.
Karel s úžasem zjistil, že u prostřené tabule také hoduje Giacomo, jeden z liftboyů z předchozího zaměstnání. I zde měl na rukávu pásku s označením liftboy.
Protože bylo třeba odjet do Oklahomy, personální šéf ukončil náborový "raut" a všem představil pána, který zájezd povede. Pro skupinu nových zaměstnanců oklahomského divadla byl vyhrazen zvláštní vagón. Jeli dva dny a dvě noci, Karel s Giacomem hráli karty a prohlíželi si úchvatné scenérie Ameriky - hory, rozervaná údolí, řeky, mosty.
Následuje kapitola Dodatky, kde se příběh vrací k Bruneldě, Delmarchovi, Robinsonovi a Karlovi. Brunelda se koupe, Delamarche ji myje a Robinson musí přes zástěnu podávat ručníky a vše, co si Brunelda usmyslí. Úkol přinést voňavku se ale nedaří splnit, protože Robinson s Karlem nejsou s to ji najít.
Dalším příkazem bylo přinést snídani. Paní, která v kuchyni obsluhovala 30 nájemníků domu, v hrncích vařila polévku, ale plamen ve sporáku nehořel, jak měl, kuchyně byla plná kouře a polévku nešlo uvařit.
Místo toho na podnosu dostali talíře se zbytky jídel, Karel je seškrabal na čisté talíře a umyl příbory, aby to Brunelda nepoznala.
Text končí nočním stěhováním korpulentní Bruneldy (bez Delamarcha a Robinsona, už jich má zřejmě dost), Karel ji s pomocí studenta po několikahodinovém úsilí snese ze schodů a na vozíku přikrytou velkým šátkem odváží. Zastavil je strážník v domnění, že převáží 10 pytlů brambor, které nejspíš ukradli. Když vidí "slečnu", zkontroluje doklady a propustí je. Karel Bruneldu šťastně doveze na novou adresu.
***
V divadelním představení, odkud jsou předchozí snímky, v hlavní roli Karla zaujal talentovaný Martin Donutil (syn herecké hvězdy Miroslava Donutila), jehož přáním je, aby se někdy říkalo, že jeho otec byl také herec. Strýce ztvárnil Jan Kolařík a role mladých žen Kláry a Terezy půvabná Simona Zmrzlá. Když v roli Kláry si sundala sukni a pak chvaty jiu-jitsu srazila Karla na pohovku a sedla si na něj, úplně jsem zapomněl na mobil a záběr této dramatické scény.
***
Ameriku v r. 1994 zfilmoval Vladimír Michálek, kmenový režisér Divadla Husa na provázku. Do svého filmového debutu si však do hlavních rolí vybral herce ze Studia Ypsilon. V případě Martina Dejdara (1965), podle mě druhořadého baviče a herce, to bylo šlápnutí vedle už v tom, že vypadal o generaci starší než 16letý Karel Rossmann.
Film se navíc románové předlohy drží velmi málo, mnohé chybí a někdy přebývá, např. postava topiče, který se objeví v románu jen v úvodní epizodě, prostupuje celým filmem, happyend (a vlastně žádný end) román také nemá.
Zajímavé je ale scenáristy vymyšlené strýcovo podnikání ve vodárenství a jeho záměr dobývat vodu z nitra Země, k čemuž zaměstnává i vědce a vynálezce a na poradě vedení společnosti s velkým zápalem probírá, jak je reálné vizi uskutečnit.
Působivé jsou záběry na rozbouřenou hladinu "oceánu" a siluetu New Yorku, komentující na ČSFD to vtipně srovnávají s trikovými filmy Karla Zemana.
Nejvíc asi utkví výkon Jiřího Lábuse v roli Karlova strýce (dostal za ni cenu Český lev) a soundtrack skupiny Lucie.
,%20Kunstmuseum,%20Basilej.jpg)
