Bratři Ebenové - Brno, 9. října 2025

Bratry Ebenovy jsem nikdy nevyhledával, k folku mám vcelku chladný vztah a co jsem od nich slyšel, se mně vždy zdálo hudebně málo zajímavé, hlavní osobnost skupiny a téměř výhradní skladatel hudby a textů Marek Eben má dost malý rozsah hlasu a písně proto znějí jednotvárně, kdyby texty recitoval, bylo by to skoro stejné. V textech, v rané tvorbě často humorných, je ale největší hodnota jejich tvorby. Zájmu o skupinu samozřejmě výrazně pomáhá to, že Marek Eben je oblíbeným moderátorem (Star Dance, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary), z doby, kdy jsem se ještě trochu díval na televizi, si pamatuji jeho diskusní pořad Na plovárně. Navíc byl také jedním z kmenových herců Studia Ypsilon.

V průběhu koncertu jsem si většinu skladeb z Markova představování poznačil a k téměř všem dohledal odkazy na YouTube. Zazněly následující: 

1. Tichá domácnost

V nahrávce na desce zpívá i Iva Bittová, ta však na koncertu nevystupovala.

2. Nikdy to není tak horké  

Z textu: „Jenomže nic není tak horký, jak se upeče/A každá kalná voda jednou odteče/A každý chladný vítr jednou dofičí/A každá mánička jde někdy k holiči/I oceán má někde svoje okraje/A i nejdelší deska jednou dohraje/I dálný východ není zas tak daleký/A jenom láska ta vytrvá navěky“

3. Jarní 

Marek Eben píseň uvedl výkladem: „V této písni najdete takový poměrně zřídkakdy se vyskytující hudební útvar, a to je tzv. programní sólo. My samozřejmě známe programní skladby, jako je např. Má vlast Bedřicha Smetany. Ale programní sólo se vyskytuje málokdy, tady ho uslyšíte uprostřed písně, bude ho hrát David. V první části toho sóla uslyšíte lehký názvuk secího stroje, zatímco druhá část je spíš lamentaci zemědělce nad tím, co vzešlo.“

4. Nikdo to nebere  

„Sníh poletuje/Ta zima konce nemá/A králům ujel/přímý spoj do Betléma/A podle všeho je jim to celkem putna/Volaná srdce jsou dočasně nedostupná/Volaná srdce jsou dočasně nedostupná/Zvoní to/Vyzvání/A běda/Nikdo to nebere/Nikdo se nehlásí/Nikdo to nezvedá/Nikdo to nezvedá“

5. Mám dny  

Vcelku pesimistická píseň o tom, že v životě převažují špatné dny. „Je to možný, že dva dny seš nahoře a potom tři tejdny dole?“ 

6. (o vakcínách) „Já měl Astru Zenecu, měl někdo Pfizer a snad Modernu, tu uměleckou vakcínu? Kdo dostal Sputnik a přežil, nikdy nedostane ani opar.“ Píseň, která následovala, se mně nepodařilo identifikovat.

7. Zapomeneš  

V posmutnělé písni se zpívá: „Když přijde noc, jen tiše lež/Zapomeneš/A i když svíčku nezhasneš/Zapomeneš/Není se důvod ohlížet zpět/Když tam nic nenajdeš/Když přijde noc/Jen tiše lež/Zapomeneš“

8. Clafoutis  

„Nikdy jsme neměli na desce instrumentální skladbu, ale na poslední ji máme, napsal ji David.“ Clafoutis je třešňová bublanina, tradiční francouzský moučník. 

9. Divadlo  

Text jako kdyby se vyjadřoval k původně libereckému Studiu Ypsilon, které po smrti zakladatele Jana Schmidta bojuje o přežití.  

„Zvláštní divadlo na malé oblasti, zvláštní příběhy dává. Herci, publikum, všichni v jedné pasti, návštěva žádná sláva. Kolikátá je to už sezóna, žádný velký třesk se nekoná.“ 

Následovala přestávka.

10. Na šňůře  

„Nehrajeme hard rock, ale na poslední desce je jedna tvrdší skladba.“ V ní se předvedl kytarista Pavel Skála (dlouhodobě hraje v Mišíkově skupině Etc… a dříve i ve skupině Marsyas s Petrem Kalandrou a zpěvačkou Zuzanou Michnovou). U této skladby se víc než jinde uplatnila barevná světla, jak se sluší pro rockové koncerty, myslím, že na koncertu zněla mnohem víc hardrockově než na desce.

11. O filmových milovnících  

Při představování písně Marek vzpomněl Jiřího Bartošku.

12. Píseň tiskového mluvčího (odkaz na YouTube jsem nenašel) 

Hlavním motivem písně byla „odpověď" mluvčího „k ničemu se nevyjádřím“.

Mezi skladbami Marek Eben popisoval své zážitky seniora.

Mladá fanynka u podepisování desky: „Pane Eben, to jsem ráda, že Vás ještě vidím živého.“

Když vyřizoval důchod, poslali ho nejdříve na pracák, protože je ošetřující osobou manželky upoutané na vozík. „Řeknu Vám, tam je nebezpečno, ty menšiny, a těch je tam většina.“ 

13. Tý jo 

Odkaz je i s průpovídkou v záznamu koncertu v Milevsku. 

14. Sportka (?)

Jde o metaforický text o zmařené naději a hledání štěstí. I přes naději na velkou výhru, nevyšlo to. Ve skutečnosti se spíše jedná o zamyšlení nad životem. 

15. Hey by  

Z textu: "Horko jak na partajní schůzi/Natoč mi ještě jedno, Zuzi/Co teda provedem s tou fúzí/Holky už rozepínaj blůzy/Všecky se tak krásně hejbaj" (= Hey by)

16. Chlebíčky  

Před zahráním písně Marek komentoval zvyk pořadatelů nachystat hudebníkům do šatny chlebíčky. Evidentně si představovali něco lákavějšího. 

17. Zpěvák, skladatel, textař a hráč na kytaru a klávesy Marek Eben ve verších představil členy skupiny, kromě něj ji tvoří jeho bratři David, saxofonista, a Kryštof, klávesista, které doplňují výše zmíněný kytarista Pavel Skála, kontrabasista Jaromír Honzák a bubeník Jiří Zelenka.

Zde je Marek za klávesami. 

Poté se s diváky rozloučili. 

Ti si však samozřejmě vytleskali přídavky. Prvním byla píseň:

18. Je to taková  

„Musíš aspoň trochu vědět, co máš dělat, jestli, jak bych to řek, jestli chceš bejt in. Když si vezmeš blbý boty, k tomu blbý džíny, navrch blbej mobil, tak seš out! Je to taková, taková...pokleslá, je to taková, pěkná...taková pokleslá.“

Druhý přídavek uvedl slovy, že nebývá zvykem, aby hudební skupiny mezi přídavky zařazovaly nové písně a kdo to udělá, už obvykle nehraje. Oni to přesto zkusí a zahrají píseň z posledního alba Co my víme.

19. Hezké to bylo  

Tento bilancující text bychom si mohli v mírně upravené podobě říct také:

„Jak nám ten život rychle ubíhá/Člověk má pocit, že nic nestíhá/Vždyť já měl tolik věcí v úmyslu/Dokázat v tom zábavním průmyslu/Například nemám žádnou Thalii/A nevím, za co by mi dali ji/Myslím, že z toho, co jsem předvedl/Si nikdo na zadnici nesedl/.

I když z těch velkých cílů toho moc nezbylo/Stejně vám řeknu/Hezké to bylo/Moc hezké to bylo“

Zapomenuté písně (2) českého popu ze zlatých šedesátých

60. léta v umění jsou označována za zlatá, objevilo se množství nových směrů, ve filmu sladkobolnou hollywoodskou romantiku nahrazoval neorealismus, v Československu se vzedmula nová vlna spojená se jmény Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Jaromil Jireš, Jan Němec, …, a má oblíbená výtvarnice, scenáristka, režisérka, textařka a nakonec i spisovatelka Ester Krumbachová, v hudbě unylý swing nahradil rock (zde pod fonetickým označením bigbít), z českých souborů např. Olympic, Flamengo, George and Beatovens, Blue Effect, v Brně Vulkán, Atlantis, Synkopy 61, Progress Organization), a to i díky tomu, že ve společnosti a v politice došlo k uvolnění, zinscenované politické procesy s tresty smrti byly minulostí, i USA překonalo vliv fanatického senátora McCarthyho, který s opačným znaménkem všude „viděl“ komunistické agenty a spiklence, atmosféru temna vystřídal optimismus.    

Na začátku 60. let jsem se učil malou násobilku a na konci (pokud do nich počítáme i rok 1970) dospěl, a tak tato doba je mně i osobně velmi blízká. Mám pocit, že i popová hudba, které zrovna neholduji, protože jsem vyrostl na bigbítu, měla vyšší úroveň, než má ta dnešní. Připomenu některé písně, které asi málo komu něco řeknou, což lze říct i o mnohých jejích interpretech, a vynechám přitom ty, kteří jsou i s odkazy na dřívější články zmíněni v předchozím odstavci. Volně tak navazuji na článek Zapomenuté písně (1) československého beatu.

Karel Štědrý (1937-2017) byl vystudovaný inženýr, ale zběhl k popu, dokonce byl jedním ze zakládajících členů divadla Semafor, živil se pak i jako konferenciér a uváděl estrády, později působil jako moderátor hudebních pořadů v televizi. Po r. 1989 se v něm probudil zasutý technický talent, vrhl se na podnikání s nápojovými automaty, u nichž zpočátku sám zajišťoval servis, jeho firma prosperovala, značně se rozrostla a Štědrý se stal multimilionářem.

Z jeho písní mě nejvíce oslovují ty, které nezvykle nazpíval jako mužské duety. První z nich, Zvoňte o patro níž (1966), s Václavem Neckářem (1943).    

Štědrého asi nejznámější je však Mám malý stan (1962) ještě ze semaforského období s Waldemarem Matuškou (1932-2009).

Pěkná je také ústřední melodie Milenci v texaskách (1964) z filmu Starci na chmelu, kterou Štědrý nazpíval s Josefem Zímou (1932-2025). Melodie se zde objevuje v několika prostřizích, kde jako kompars vystupují 3 kytaristé v černém v podání zpěváka Josefa Laufera (1939-2024), Petra Musila a choreografa filmu Josefa Koníčka (1931-2010), aniž by se zvukovou nahrávkou měli něco společného, všechny vstupy jsou v následujícím videu.

Josef Zíma se do povědomí zapsal především jako „král dechovky“ a jestli něco v hudbě nesnáším, pak je to právě dechovka a k tomu ještě táhlé zpěvy slováckých folklórních souborů v krojích. Jenže Zíma v 60. letech byl „běžným“ popovým zpěvákem a kromě Milenců v texaskách velmi pěkně nazpíval převzaté Green Fields kvarteta The Brothers Four, Ivo Fischerem přetextované s názvem Zelené pláně (1964).  

Waldemar Matuška byl v 60. letech největším konkurentem Karla Gotta (1939-2019) a Gott byl vždy považován za toho s vyšším hlasem, ale v písni Jezabel (1964) Matuška rovněž ukázal, že disponuje velkým rozsahem. 

Hana Hegerová (1931-2021) byla první dámou našeho šansonu, ale v 60. letech působila v Semaforu a zpívala pop a společně s Gottem a Matuškou také nazpívala Šlitrovo a Suchého Tak abyste to věděla (1964) pro film Kdyby tisíc klarinetů. 

Od Václava Neckáře kromě Zvoňte o patro níž s Karlem Štědrým z té doby mám nejradši Proč se ptáš? (1966).

Petru Černockou (1949) si každý vybaví z filmu Dívka na koštěti (1971), přes několik hereckých příležitostí je ale především zpěvačkou a také skladatelkou. Se skupinou Pastýři Petra Hanniga (1946-2025) nazpívala vlastní skladbu Ovečka (1968).

O ovečce se zpívá i v Bláznově ukolébavce (1970) Pavla Dydoviče (1949).

Věra Špinarová (1951-2017) se ani posmrtně nezbaví nálepky zpěvačky s velkým rozsahem hlasu, která s textem Zbyška Malého nazpívala původně instrumentální melodii Ennia Morriconeho (1928-2010) z filmu Tenkrát na Západě (1968). Mě však prvně zaujala jinou převzatou písní s českým textem Ivana Rösslera Máme máj (1970).  

Hana Zagorová (1946-2022) stejně jako Věra Špinarová začínala v Ostravě a na videu skladby Svatej kluk (1968) je zajímavé, že kromě Flaminga, doprovodné skupiny Marie Rottrové, mezi posluchači, kterým rozdává chlebíčky, sedí Jiří Rybář, Michal Polák, Jan Čarvaš a Petr Směja, členové mé tehdy nejoblíbenější skupiny Synkopy 61.

***

Na konec uvedu ještě dva zpěváky, kteří také jsou známí především z popu, ale začínali v bigbítu (dnešními slovy v rocku).

Pavel Novák (1944-2009) je pozoruhodný tím, že se celostátně prosadil z okresního města Přerov, kde strávil celý život. Sice jsem ho už měl v dřívějším článku o zapomenutých písních, ale teď vyberu jinou skladbu, jeho vlastní Vyznání, nahrané se skupinou Synkopa v r. 1966. Ve skvělé rozhlasové hitparádě Houpačka Miroslavy a Jiřího Černých se na čelných pozicích drželo několik měsíců.  

Karel Černoch (1943-2007) se v druhé polovině 60. let proslavil především písněmi Nářek převozníka, Zrcadlo a Ona se brání, které později všechny převzal o generaci mladší Petr Muk (1965-2010).

Se skupinou Juventus někdy ale zněl vysloveně rockově, příkladem je Procitnutí (1968). Ve videu si můžeme s překvapením všimnout, že jedním z kytaristů Juventusu byl Petr Rezek (1942), který větší známosti dosáhl až ve společném vystupování s Hanou Zagorovou.

Netradiční skladbou v Černochově repertoáru je také apokalyptická vize Osmnáct minut (1968).

Vlasta Redl a Janek Ledecký - Bučovice 25. května 2024 (i jinde)

V Bučovicích se po loňské dvoudenní hudební akci s hlavními hvězdami Jiřím Kornem a Richardem Müllerem v podobném termínu na konci května konal její další ročník, tentokrát měl vrchol ve vystoupení Vlasty Redla a Janka Ledeckého.

Oba znám od 80. let, Vlastu Redla jako kytaristu, zpěváka a skladatele zlínské folkrockové skupiny AG Flek a Janka Ledeckého jako zpěváka a skladatele skupiny Žentour. Nepatřili mezi mé nejoblíbenější, protože vrchol pro mě vždy představovaly brněnské skupiny Synkopy 61, Progress Organization/Progres 2 a Futurum (a také z rubriky Hudba je to vidět), ale na koncertu jsem obě skupiny viděl a jejich první LP desku si koupil. 

Jejich repertoár se samozřejmě za ty roky proměnil a zvláště ten Redlův znám velmi málo, i když jsem ho viděl ještě 3krát, protože jako kdyby hrál pořád něco nového, proto sem kromě fotografií z koncertu vložím i odkazy na některé starší skladby, které se mně nejvíce líbily, i když je už na koncertech neuslyšíme, a něco málo z novějších.   

Začnu skladbou Carpe Diem (význam tohoto latinského sousloví je „užívej dne“) z LP desky … dohrála hudba, kterou AG Flek v r. 1988 vydal jako první. K písni Redl složil melodii a společně s Ivo Viktorinem napsal text, nazpíval ji a na klávesy hrál Viktorin a Redl se v závěru blýskl pěkným kytarovým sólem. 

Na YouTube je k poslechu živé provedení z pozdější doby v pozměněné sestavě, kde Redl již zpívá a místo kytary hraje na klávesy (na současných koncertech oba nástroje střídá), Viktorin zde chybí a jedné z kytar se chopil Radek Pastrňák, známý hlavně v 90. letech oblíbené skupiny Buty. Ale přiznám se, že původní nahrávka se mně líbí mnohem více. 

V AG Fleku nejdříve zpívala Blanka Táborská, na zmíněném albu ale žádnou píseň nemá, už ve skupině nepůsobila, po dlouhých letech se však znovu na čas sešli, tentokrát pro změnu chyběl Redl a Viktorin místo kláves hrál na kytaru (při hře seděl, stojící kytarista je Karel Markytán). A ze svých začátků připomněli píseň Blázni umírají nadvakrát.  

Redl určitý čas vystupoval sám jako folkař a z té doby rád poslouchám Montér blues (Na krásné modré kytaře), video je z r. 1999. 

Některé Redlovy písně znějí jako převzaté lidovky, přitom je složil sám.  Nejznámější jsou Sbohem galánečko a Husličky.

 

Neustálé hledání Redla přivedlo k sestavení skupiny Každý den jinak, což dobře symbolizuje jeho nekončící změny v repertoáru. Na YouTube je sestřih z koncertu v Lucerně v r. 2006, v němž stojí za to si poslechnout i úvodní slovo skvělého (a bohužel již nežijícího) hudebního publicisty Jiřího Černého. Šíři svého záběru zde Redl předvedl v hardrockovém spojení s virtuózním kytaristou Michalem Pavlíčkem (ve videu v čase od 34:30 do 38:20)

V r. 2020 jsem Vlastu Redla viděl zase úplně jinak – společně s Jiřím Pavlicou a Hradišťanem, a také v Bučovicích, tehdy ještě platila covidová opatření a Redl (na rozdíl od ostatních hudebníků) celý koncert odehrál a odzpíval v respirátoru. Pro představu zařadím nejznámější Pavlicovu píseň Modlitba za vodu (i když jsem ji na YouTube nenašel ve společném vystoupení s Redlem), kterou složil na text brněnského básníka Jana Skácela. 

V závěru zazněly výše zmíněné Husličky a jedna rockově znějící skladba, jejíž název ale bohužel neznám. Redl v duchu svých neustálých změn a názvu skupiny Každý den jinak se s diváky rozloučil slovy, že dnes jim hrála Bučovjanka :).  

Ještě doplním, že v současné sestavě Redlovy doprovodné skupiny jsou dva známí hudebníci – klávesista Borek Nedorost, který nějakou dobu, když ze skupiny Progres 2 odešel Roman Dragoun a pak i Milan Nytra, je v ní nahradil, druhým je saxofonista, flétnista a studiový hráč Michal Žáček, vystupující mimo jiné se slovenskými umělci Peterem Lipou, Janou Kirschner a v kapele Richarda Müllera, s nímž si ho už ze 2 koncertů pamatuji.

  ***

Janka Ledeckého jsem viděl se Žentourem, když v něm na bicí hrál David Koller, oba však ze skupiny po několika málo letech odešli, Ledecký na sólovou dráhu a Koller se realizoval ve skupině Lucie. Ledeckého skladby jsou dost vlezlé a názvy či slogany z nich asi slyšel každý, např. proklínám tvoje ústa, všechno bude fajn, sliby se maj plnit nejen o Vánocích, na ptáky jsme krátký, promilujem celou noc, budu všechno, co si budeš přát, … Když jsem je slyšel v autorádiu, většinou jsem hned přeladil na jinou stanici, ale úplnou náhodou jsme si při pobytu v Karlových Varech v r. 2021 všimli, že Ledecký tam u hotelu Thermal vystupuje se skupinou a docela jsem užasl, jak od popu dokázal přejít k rockového projevu a zahrát i pěkná kytarová sóla. Obdivuhodné je i to, jak z vydělaných peněz (zvláště za muzikály) dokázal podporovat svou dceru Ester, která je již trojnásobnou olympijskou vítězkou (2krát na snowboardu a jednou ve sjezdu).     

Z jeho koncertu v Bučovicích můžu přiblížit víc, protože uvedl řadu známých písní.

První byla Právě teď    

A druhou byla ta, která mě hned jako rocková skladba s kytarovými sóly zaujala v Karlových Varech – Tak mi dej křídla

Další byla mně neznámá z Ledeckého muzikálu Hamlet, který měl po 21 letech derniéru a v němž mimo jiné zpívali Petr Muk a Josef Laufer. 

Ledecký (podobně jako Redl) písně uváděl, k další rock’n’rollové řekl, že si původně nedovedl představit jejich provedení s českým textem a když takové pokusy v rádiu slyšel, jen ho to utvrdilo, ale přišel Ondřej Hejma, bratři Tesaříci (Yo Yo Band), Krausberry, Bluesberry a ten, který měl nejdelší vlasy – Ivan Hlas – a změnil názor. Od Ivana Hlase také jednu píseň do koncertu zařadil.   

A pak přišly ty mnou nemilované Všechno bude fajn, Proklínám a Budu všechno, co si budeš přát. 

Ledecký sledoval Redlův koncert pod pódiem a protože Redl v jedné souvislosti zmínil Věru Špinarovou, sám pak přidal svůj zážitek. Do Prahy přijel slavný skladatel filmové hudby Enrico Morricone a když mu pustili jeho instrumentální melodii k filmu Tenkrát na Západě otextovanou a nazpívanou Věrou Špinarovou, projevil přání, aby ji na jeho koncertu zazpívala. Jenže zpěvačka byla v Ostravě, měla něco rozdělaného na zahradě a neměla čas. Když ji však Ledecký zavolal, že by se její hlas hodil k jedné jeho písni, vyšla mu vstříc a na koncert dorazila.

Jedna skladba zazněla anglicky – Come Together od Beatles z jejich posledního alba Abbey Road z r. 1969, nazpívaná Johnem Lennonem. (Snad odkaz na originální nahrávku záhy nepřestane být funkční, jak se to u Beatles často děje.) 

Na ptáky jsme krátký a Nedotýkejte se andělů moc nemusím, proto jen odkaz v textu.

Zpěvák doporučil divákům, aby dodržovali pitný režim a k tomu doplnil píseň Žízeň velká jak Amerika.

Nakonec se zeptal, kdo je schopen vydržet celou noc. Když se sborově přidali snad všichni, následovala píseň Promilujem celou noc. 

Druhým a posledním přídavkem byla píseň Jenom láska nás drží nad vodou. Video je staré 7 let a ve skupině je teď jiný baskytarista a navíc hráč na klávesy, harmoniku a saxofon. Dvě sličné sborové zpěvačky Ledeckého doprovázejí i teď, myslím ale, že jiné než ve videu. I zde se Ledecký ukazuje jako sólový kytarista. A úplně stejně jako v něm bučovický koncert končil – představováním a odchody členů skupiny, až jako poslední odešel i Ledecký.   

No Name a Žlutý pes - Brno, duben 2024

V tomto měsíci jsme v Brně v krátkém sledu navštívili dva koncerty, 11.4. v sále SONO vystoupila košická skupina No Name, která je u nás mimořádně populární, když ještě v Českém slavíku byla kategorie Nejlepší zahraniční skupina, No Name ji vyhráli 4krát za sebou v letech 2014-2017 a nechali za sebou slovenské stálice Elán a Team. V Brně pak pro velký zájem museli přidat ještě další koncert 12.4.

20.4. jsme pak v sále Semilasso viděli známou pražskou kapelu Žlutý pes. V Semilassu obvyklé bývají jen místa na stání, tentokrát tam byly židle, zřejmě zájem nebyl tak velký, a tak aby sál nebyl poloprázdný, pořadatelé zvolili pro diváky tuto příjemnější variantu, kde nebylo nutné se tísnit. Koncert však i díky průvodnímu slovu Ondřeje Hejmy byl velmi vydařený. 

Repertoár skupin podrobně neznám, proto se omezím hlavně na nejznámější písně a přidám několik fotografií.

No Name na hudební scéně působí od r. 1996 a jde o rodinnou kapelu 4 bratří Timkových (Igora, Dušana, Ivana a Romana), které doplňují klávesista Zoli Sallai a baskytarista Pavol Jakab. Vůdčí osobností je zpěvák a téměř výhradní autor textů Igor Timko, vzdělaný muž mnoha zájmů, absolvent Akademie umění v Banské Bystrici, který zde dnes pracuje jako pedagog (kromě titulu Mgr. má i vědeckou hodnost ArtD.), vedle toho vystudoval i bakalářské studium ekonomie a jako herec vystupuje v Městském divadle ve Zlíně.

Mezi nejznámější písně No Name patří Nie alebo áno, Čím to je, Žily a Ďakujem, že si. První jsou dostupné z odkazů a poslední z vložených videí. Skladbou Žily, která u nás vyšla na výběru rockových skladeb, skupina prorazila u českých posluchačů. Video Ďakujem, že si je vhodné posunout na 35. vteřinu, protože úvod je jen náhledem do košických ulic.

Igor Timko koncertem provázel a mimo jiné položil divákům dotaz, zda si myslí, že koncertují pro zábavu nebo pro peníze. Zmínil také záludný dotaz syna, který se ho ptal, kolik měl v životě žen. Zpěvák se kroutil, že „len mamu“, ale syn se nedal: „A co ten text jedné z písní?“ „Ale tu složil bratr,“ dostal se zpěvák ze složité situace.

Pěkná je také píseň Duša a ja. 

Došlo i na ohňové a kouřové efekty.

Aby zde však nebyly jen známé starší písně, z posledního alba V pôvodnom znení z r. 2023 alespoň dvě: Elity a stejnojmennou titulní píseň, kde kromě Igora Timka zpívá i Rasťo Kopina ze skupiny Nocadeň, která vystoupila na koncertu No Name jako předkapela. 

 

***

Hlavní osobnost Žlutého psa (existuje od r. 1978) Ondřej Hejma je podobně jako Igor Timko vzdělanec. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval angličtinu a čínštinu a kromě hudební kariéry se živí (živil) jako tlumočník z angličtiny a věnoval se také rychlodabingu u zahraničních filmů, kde synchronně namlouval všechny postavy, musí tak angličtinu znát dokonale. Někde jsem četl, že má IQ 140 (hodnoty nad 130 se považují za známku geniality). 

K známé písni Modrá je dobrá měl průpovídku, že ODS na posledním kongresu modrou stále využívá, i když je to už úplně jiná strana než ta z doby předsednictví Václava Klause, které fandil.

Nejslavnější písní Žlutého psa je ale Sametová se skvělým textem. Nejvíce se mně líbí pasáže „Vzpomínáš, takys tu žila a nedělej, že jsi jiná“ a „do toho tenhle Gorbačov, co ho znal celej Dlabačov, kopyta měl jako z Arizony, přišel a zase vodešel a nikdo se kvůli tomu nevěšel a po něm tu zbyly samý volný zóny.“ Také jsem se kvůli tomu nevěšel, ale když našim soudruhům řekl „это ваше дело“ („to je vaše věc“), obával jsem se, že s Miloušem Jakešem a Vasilem Biľakem zde budeme „na věčné časy a nikdy jinak“.  

V pěkném videu, ke kterému vkládám jen odkaz, protože jeho vlastníkem je přehrávání jinde než na YouTube zakázáno, jsou vidět kytaristé František Kotva a Zdeněk Juračka, ty ale už ve skupině nahradili Jan Martinek a Petr Roškaňuk. 

 Oblíbená je také skladba Náruživá.

Z těch, které jsem neznal, mně utkvěly písně Na tuhle ženu nezapomenu

a Zůstaň klidná, zamilovaná píseň, kterou složil, když si namlouval svou budoucí manželku (lékařku). Zpívá v ní „Zůstaň klidná a jdi spát, já tě mám docela rád.“

 

George and Beatovens, Flamengo a Karel Kahovec - Brno, 28. ledna 2024

Mezi pražskými beatovými (rockovými) skupinami v 60. letech vedle Olympicu, Matadors a Blue Efectu vynikly kapely George and Beatovens a Flamengo. Obě spojuje osobnost zpěváka a skladatele Petra Nováka (1945-1997), který pak ve Flamengu našel rovnocenného parťáka v zpěváku, kytaristovi a skladateli Karlu Kahovcovi (1946), dodnes v hudbě aktivním, v obnovených skupinách vzpomínkově zpívajícího i některé hity Petra Nováka. A jejich koncert v brněnském sálu SONO jsme předevčírem navštívili.

Koncert zahájila jedna z nejznámějších Kahovcových písní Poprava blond holky, k níž zařazuji historický záznam, i když zvukově není příliš kvalitní a chybí úvodní tóny kytary, ale ukazuje původní sestavu Flamenga. Na baskytaru hrál Pavel Fořt (1947), kterého později Ladislav Štaidl zlanařil do svého orchestru, tam však přešel na sólovou kytaru, jako baskytaristu Štaidl později získal dalšího, tehdy ještě rockového hudebníka Ondřeje Soukupa, který byl členem Kocábova Pražského výběru. V začátcích Flamenga post sólového kytaristy zastával František Francl.  

Na skladbě je zvláštní anglické frázování, v řadě slov s důrazem na druhou slabiku. A mám na ni i osobní vzpomínku. V 80. letech jsem byl na počítačovém školení v Karlových Varech a jeden večer tam z nudy překlenul koncertem Petry Janů, i když pop music jsem nikdy nevyhledával. A tehdy v její doprovodné skupině Golem Karel Kahovec působil jako kytarista a aby si zpěvačka trochu odpočinula od vypjatých poloh písní (např. v Už nejsem volná), zazpíval i Popravu blond holky. Reakce na pop naladěného publika byla velmi vlažná, pro mě to však byla nejzajímavější část koncertu.      

Ale vraťme se k brněnskému koncertu. V jeho první části Kahovec vystupoval ve čtyřčlenné sestavě, bubeník však byl v zákrytu sólového kytaristy a na žádném snímku ho nemám.  

Následovala připomínka z repertoáru skupiny Matadors a jednoho převzatého rokenrolu a pak už hit Petra Nováka Povídej. 

A poté od Johna Mayalla převzatá skladba No Reply, kterou nazpíval Karel Kahovec, a ve zvuku kapely je hodně slyšet kvákadlo, kytarový efekt, přinesený do rockové hudby Jimi Hendrixem. 

V 70. letech, kdy normalizační režim rockové hudbě vůbec nepřál, Karel Kahovec přešel ke country, což mu umožnilo dostat se i na festivaly v americkém Nashvillu a z tohoto zaměření vykřesal i jeden hit – Modřínů háj. 

Ke Kahovcově skladbě Pro rány boží místo dvorního textaře Iva Plicky text napsal Pavel Vrba.   

Další píseň Honky Tonk Woman, převzatou od Rolling Stones, zazpíval baskytarista Karel Novák. 

Následovaly ještě dva hity Petra Nováka na texty Iva Plicky – Budu chodit po špičkách a Náhrobní kámen. První z nich George and Beatovens nahráli na páskový magnetofon v bytových podmínkách a Jiří Černý ji zařadil do skvělé hitparády Dvanáct na houpačce, kde se držela rok a půl.

 Na ně navázal Kahovcova Paní v černém.

Po přestávce se složení kapely změnilo, dnes si říká Flamengo Reunion Session, místo Kahovce zpívá klávesista Jan Holeček a přibyl také flétnista a saxofonista Vladimír Secký, vrátili se sólový kytarista Pavel Fořt a baskytarista Vladimír Kulhánek.

Kromě několika převzatých písní (např. od Beatles) hrají skladby z LP Kuře v hodinkách (vydané v r. 1972), ve Flamengu je nazpíval Vladimír Mišík a album je oceňované především pro texty básníka Josefa Kainara, hudebně (většinu melodií napsal saxofonista Jan Kubík a 3 přidal Vladimír Mišík) mě příliš neoslovilo. (Mišík s Kainarem pak spolupracoval i ve skupině Etc…, nejznámější je skladba Stříhali dohola malého chlapečka, na kterou pak navázal další zhudebněnou básní Variace na renesanční téma od Václava Hraběte). 

V této části koncertu se Karel Kahovec předvedl v jediné písni – Svou lásku jsem rozdal, z jeho repertoáru mé nejoblíbenější.

Abych však tuto část úplně neodbyl, alespoň dvě skladby z tohoto alba sem vložím – melodie obou složil Jan Kubík: Chvíle chvil 

a Kuře v hodinkách, kam se zapojila i uvaděčka koncertu zejména ve slovech „co na tom sejde“. 

Někteří členové jsou ve věku 70++ a Pavel Fořt (1947) celý koncert proseděl a vůbec bych ho nepoznal, už dávno nemá tmavé vlnité vlasy, jak jsme ho znávali ze Štaidlova doprovodného orchestru Karla Gotta, zato baskytarista Vladímír Kulhánek (1944), člen mnoha významných skupin (Flamengo, Bohemia, Etc…, Stromboli, T4, …) i v téměř 80 letech má kondici na rozdávání. 

Na poslední fotografii jsou všichni hudebníci z obou částí koncertu. 

Co mně ale velmi chybělo z písní Petra Nováka, byly Dětský oči,

Džbán – melodii Petra Nováka ale nazpíval Pavel Sedláček (a ve dvojhlase se přidal i Karel Kahovec)

 a Klaunova zpověď.

V 90. letech se Petr Novák a Karel Kahovec téměř po 30 letech znovu spojili, mohla zde proto zaznít i skladba Hlad je jen žízeň v převlecích s působivých podkresem kytary a závěrečným kytarovým sólem. Petr Novák ji nazpíval rok a půl před smrtí, ale již není jejím autorem, melodii na text Pavla Vrby složil klávesista skupiny Michal Pavlík. 

 

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon na hvězdárně v Brně

Album The Dark Side of the Moon britské skupiny Pink Floyd bylo vydáno r. 1973 a v hudbě znamenalo přelom. Místo obvyklých LP desek sestavených z písní či instrumentálních skladeb, které neměly žádnou spojitost, představuje monotematicky zaměřené dílo, kde skladby přecházejí plynule jedna v druhou bez přestávky a spojující myšlenkou textu je člověk ztracený v čase a prostoru. I když skladby Eclipse (Zatmění) a The Great Gig in the Sky (Velký nebeský koncert) svými názvy nasvědčují tématu vesmíru, ve skutečnosti o něj nešlo a tma na odvrácené straně Měsíce je metaforou vlivů, které vedou k šílenství (inspirací baskytaristovi a zpěvákovi Rogeru Watersovi byla duševní nemoc dřívějšího člena skupiny Syda Baretta, kterého nahradil kytarista a zpěvák David Gilmour) – peněz, chamtivosti, konfliktů a uvědomění si pomíjivosti života. Albu se dostalo označení první rocková opera a skupina pak na něj o 6 let později navázala dalším projektem The Wall, kde zeď je symbolem mezilidské izolace.

Rockové opery měly velký ohlas i u nás, zvláště u brněnských rockových skupin. Progres 2 v r. 1978 přišli se sci-fi programem Dialog s vesmírem (na desce vyšel r. 1980), monotematické bylo ale i jejich předchozí album Mauglí (1977/1978), následovala Třetí kniha džunglí (1982) a Mozek (1984), Synkopy 61 vydaly Sluneční hodiny (1981) a Křídlení (1983) a Futurum Ostrov Země (1984). Pozadu nezůstal ani pražský Olympic s LP deskami Prázdniny na Zemi (1980), Ulice (1981) a Laboratoř (1984).

The Dark Side of the Moon má letos 50. výročí od vydání a Hvězdárna a planetárium Brno k němu uvádí audiovizuální báseň z dílny společnosti NSC Creative, vytvořenou v součinnosti s žijícími členy Pink Floyd a jejich zvukovými mistry.

Ani zde nebylo povoleno pořizovat fotografie, názornou představu ale dává trailer programu, který hudebně podkresluje část skladby Time, čtvrté na první straně alba.

Vzhledem k volné spojitosti s vesmírem se sem hodí i fotografie několika mlhovin z výstavy na hvězdárně.

Hlavní je ale samozřejmě hudební stránka. Nejdříve však ještě obal alba, ten je také proslulý, zobrazuje lom světla přes hranol, na vnitřní dvojstraně jsou texty skladeb a náznak srdeční činnosti z elektroencefalografu a na zadní straně pokračuje barevné spektrum.

Deska ve skladbě Speak to Me začíná tlukotem srdce, který bubeník Nick Mason simuloval na speciálně upraveném basovém bubnu.

Breathe navzdory optimistickým pasážím „Dýchej, vdechuj vzduch, neboj se zajímat o svět kolem, budeš dlouho žít a vysoko budeš létat“ končí fatalistickým „Řítíš se vstříc blízké smrti.“

On the Run je instrumentálním předělem s atmosférou neklidu a úzkosti, přecházejícímu ve zpívanou skladbu Time, v níž v dlouhém úvodu opět zaznívá tlukot srdce, ale také tikot hodin, zvonění a temné tony. Slova v textu “Odtikávají pomalu všechny ty chvilky, co tvoří nudný den, mrháš a plýtváš časem, ponořen do sebe, … už není vůbec žádný čas nazbyt, plány, co jsi měl, zmizí v nicotě“ tyto pocity pomíjivosti ještě prohlubují. V skladbě je také velmi pěkné Gilmourovo kytarové sólo.  

V The Great Gig in the Sky se pěveckého partu ujala hostující zpěvačka Clare Torry, která se později se skupinou soudila, že skladbu napsala společně s klávesistou Richardem Wrightem, původně zmiňovaného jako jediného autora. Došlo k mimosoudnímu vyrovnání a v novějších reedicích je již její spoluautorství přiznáno. V textu se mluví o smíření se smrtí: „Proč bych se měl bát umírání? Není k tomu důvod, stejně musíš jednou zemřít.“

Money jsou nejhranější skladbou alba, vyšla navíc i na singlu. Cinkot mincí a slova „Peníze, to je síla, sbal ty prachy a začni si užívat. Nové fáro, kaviár, čtyřhvězdičkový sen. … Cestuji se smetánkou v první třídě nejvyšší kvality, ale asi budu ještě potřebovat soukromý tryskáč. … ruce pryč od mého balíku“ jsou vyjádřením poživačného stylu a chamtivosti.

Us and Them je symbolem konfliktů: "’Vpřed!,’  křičel zpředu a celá první řada padla. Pak si generál sedl a na stole si před sebou na mapě přesouval vojáky ze strany na stranu.“

Any Colour You Like je další instrumentální skladbou s pisklavými tóny opět vyvolávajícími úzkost.

Brain Damage je o poškození mozku šílence: „Šílenství je v mé hlavě, vzali jste skalpel a začali měnit, uspořádali jste mě, abych byl příčetný. Zamkli jste dveře a daleko zahodili klíč. 

Je cosi v mé hlavě, ale už není to mé.“ Verš „a když kapela, ve které hraješ, začne hrát jiné melodie" odráží duševní zhroucení exčlena skupiny Syda Barretta. Poslední píseň Eclipse končí slovy: „A vše, co je teď, a vše, co odešlo, a vše, co přichází, a vše pod Sluncem je v dokonalém souladu, ale i to Slunce již zakryl Měsíc. Není žádná odvrácená strana Měsíce, ve skutečnosti je všude temnota.“ A v úplném závěru tlukot srdce slábne, až se úplně zastaví. Konec, smrt.  

Bára Basiková, Basic Band - Brno, 15. června 2023

Z našich zpěvaček jsem si oblíbil jen tři a dvě už jsem stručně představil, Hanu Ulrychovou mám rád od jejího působení ve skupinách Vulkán a Atlantis v 60. letech, Marii Rottrovou zejména z období 70. let a tou třetí je Bára Basiková. Na hudební scénu vstoupila v 80. letech a hned ve dvou skupinách – Precedens, opírající se o osobnost autora písní a klávesisty (a také malíře) Martina Němce, a Stromboli, jíž zase nezaměnitelný zvuk vtiskl kytarista Michal Pavlíček. Zpěvačka však dlouhodobě nebyla schopna vystupovat s dvěma skupinami a dala nakonec přednost Stromboli, k čemuž asi přispělo i to, že ji s Pavlíčkem pojil milenecký vztah. V té době se mně ale přes převažující obdiv ke skupinám s virtuózními kytaristy více líbily písně skupiny Precedens a při návštěvě Prahy jsem si v hudebninách nedaleko Staroměstského náměstí koupil jejich první desku Doba ledová. Kuriózní bylo, že mně ji prodal Ivan Hlas, který sice sporadicky vystupoval se skupinou Nahlas, ale výrazněji vešel do povědomí až jako autor několika písní k filmu Šakalí léta, zřejmě ho Nahlas nedokázal uživit, a tak si přivydělával jako prodavač.  

Titulní píseň z prvního alba je v následujícím videu.

Živě jsem Báru Basikovou viděl až se Stromboli, poprvé někdy kolem r. 1990, podruhé v r. 2019 na nádvoří hradu Špilberk v Brně, předloni v muzikálu Jesus Christ Superstar, a pak ještě loni v pořadu Na Kloboučku, kde ale zazpívala jedinou píseň. Bára Basiková má však i vlastní skupinu, nápaditě nazvanou Basic Band. A na tu jsme se vypravili do klubu Metro v Brně 15. června letošního roku. 

Basiková koncert uvedla písní z muzikálu Dáma s kaméliemi Michala Pavlíčka na motivy románu Alexandra Dumase mladšího. Muzikál však neznám a na YouTube jsem z něj dodatečně našel jen dvě písně K lásce já a Zavátá. Jestli to byla jedna z nich, nedokážu říct.

Následovala další píseň z muzikálu, tentokrát velmi známého zahraničního Jesus Christ Superstar s hudbou Andrewa Lloyda Webbera, který jsem poprvé viděl v 90. letech v Pyramidě na pražském Výstavišti (tehdy bez Basikové) a podruhé předloni v Karlových Varech v den zahájení Mezinárodního filmového festivalu v nejznámější sestavě s Bárou Basikovou, Kamilem Střihavkou a Danem Bártou. V Brně zazněla píseň Co na tom je tak zlého?  

Soumrak bohů je slavný film Luchina Viscontiho z r. 1969. Bára Basiková má v repertoáru stejnojmennou píseň z éry Precedens, video je však novější, z r. 2009, kdy se skupina znovu sešla.

Od „tygra z Walesu“ Toma Jonese, jehož písně přebíral i Karel Gott, si vypůjčila píseň She is a Maniac. 

I další byla převzatá, Atlantida od Mira Žbirky. A autor si ji někdy před 15 lety s diváky společně poslechl.

Skladbu z poslední desky neumím identifikovat, Most přes minulost (z muzikálu Jana z Arku Ondřeje Soukupa) ale znám.

Z repertoáru zpěvačky Blondie do koncertu zařadila píseň Call Me. Její podání jen s klávesistou Lubošem Přibylem jsem na YouTube nenašel, v originálu zní takto.   

I ve zpěvníku Hany Hegerové si vybrala – zdánlivě slovenskou lidovou Čerešně, ve skutečnosti melodii napsal Jaro Filip na text Milana Lasici, s nímž a Juliem Satinským vystupoval v oblíbeném televizním pořadu Ktosi je za dverami. 

A v slovenštině zůstala i v písni Mira Žbirky Fair play, kde se ale zpívá „život nehrá fair“. Ani tuto píseň s ní na YouTube nevidím, v originálu je (i s Atlantidou) v samostatném článku o Miru Žbirkovi.  

Píseň Když se snáší déšť pro Báru Basikovou napsal Michal Pavlíček, ale v nahrání ji se skupinou BSP (Baláž-Pavlíček-Střihavka) předběhl Kamil Střihavka (Bára to komentovala, že ji ukradl) a je známá hlavně s ním. To si ale vyříkali a dokonce pak skladbu (asi na usmířenou) nahráli i společně.

Z výsostně rockových skladeb je mou nejoblíbenější Souměrná Oty Baláže (Balage) na text Jana Sahary Hedla. Z několika videí mám nejradši to z pořadu Na Kloboučku, které je bohužel na konci ustřižené, ale zvukově je nejlepší. Hlavní kytarové sólo v něm kupodivu nehraje Michal Pavlíček, ale Olda Krejčoves ze skupiny Monkey Business. A Basic Band ji také zahráli velmi pěkně.

Závěr koncertu byl již jen z převzatých písní, nejdříve What a Feeling z muzikálu Flashdance, poté She’s Gone od Black Sabbath (česky dříve nazpívala Marie Rottrová na text Jaromíra Nohavici Lásko, voníš deštěm), vybrnkávaný podkres skladby v Basic Bandu na rozdíl od originálu a Vladimíra Figara v doprovodné skupině Flamingo Marie Rottrové nehrál klávesista, ale kytarista, klávesista jen držel akordy. 

Zněla podobně jako nahrávka se skupinou Garráž Honzy Křížka.

Píseň, která následovala po She’s Gone, mně byla neznámá, jen si vzpomínám, že ji Basiková převzala od jedné australské zpěvačky. 

Eloise od Barryho Ryana kdysi zpíval i Karel Gott, Basiková si ji také vybrala, protože může v ní předvést rozsah hlasu. 

Koncert měl jeden přídavek - z muzikálu Fantom opery (rovněž zhudebněného Andrewem Lloydem Webberem), a to i s operními výškami jako Tara Turunen ve skupině Nightwish.

Na koncertu mě překvapilo zbytečně velké množství převzatých písní, sympatické ale bylo, že Bára Basiková si koncert sama vtipně uváděla a zmínila i informaci ze soukromého života: „jedna z jejích dcer se provdala za bezvadného kluka, který není z Brna, ale z Prahy, a je to“ (chvilka napětí) „náš bubeník, který tak hraje v jedné kapele s tchyní.“   

Také řekla, že byla s rodinou v Chorvatsku, ale moc se jim tam nelíbilo, a tak předčasně odjeli a před koncertem příjemně strávili 5 dnů v Brně, kde to opravdu žije. Můžu potvrdit :). 

Na konec ještě fotografie ze závěrečného rozloučení. 

P.S. Dodatečně ještě přidám píseň Mama z méně známého alba Lhát se musí, tehdy si Bára psala i texty.