Zapomenuté písně (2) českého popu ze zlatých šedesátých

60. léta v umění jsou označována za zlatá, objevilo se množství nových směrů, ve filmu sladkobolnou hollywoodskou romantiku nahrazoval neorealismus, v Československu se vzedmula nová vlna spojená se jmény Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Jaromil Jireš, Jan Němec, …, a má oblíbená výtvarnice, scenáristka, režisérka, textařka a nakonec i spisovatelka Ester Krumbachová, v hudbě unylý swing nahradil rock (zde pod fonetickým označením bigbít), z českých souborů např. Olympic, Flamengo, George and Beatovens, Blue Effect, v Brně Vulkán, Atlantis, Synkopy 61, Progress Organization), a to i díky tomu, že ve společnosti a v politice došlo k uvolnění, zinscenované politické procesy s tresty smrti byly minulostí, i USA překonalo vliv fanatického senátora McCarthyho, který s opačným znaménkem všude „viděl“ komunistické agenty a spiklence, atmosféru temna vystřídal optimismus.    

Na začátku 60. let jsem se učil malou násobilku a na konci (pokud do nich počítáme i rok 1970) dospěl, a tak tato doba je mně i osobně velmi blízká. Mám pocit, že i popová hudba, které zrovna neholduji, protože jsem vyrostl na bigbítu, měla vyšší úroveň, než má ta dnešní. Připomenu některé písně, které asi málo komu něco řeknou, což lze říct i o mnohých jejích interpretech, a vynechám přitom ty, kteří jsou i s odkazy na dřívější články zmíněni v předchozím odstavci. Volně tak navazuji na článek Zapomenuté písně (1) československého beatu.

Karel Štědrý (1937-2017) byl vystudovaný inženýr, ale zběhl k popu, dokonce byl jedním ze zakládajících členů divadla Semafor, živil se pak i jako konferenciér a uváděl estrády, později působil jako moderátor hudebních pořadů v televizi. Po r. 1989 se v něm probudil zasutý technický talent, vrhl se na podnikání s nápojovými automaty, u nichž zpočátku sám zajišťoval servis, jeho firma prosperovala, značně se rozrostla a Štědrý se stal multimilionářem.

Z jeho písní mě nejvíce oslovují ty, které nezvykle nazpíval jako mužské duety. První z nich, Zvoňte o patro níž (1966), s Václavem Neckářem (1943).    

Štědrého asi nejznámější je však Mám malý stan (1962) ještě ze semaforského období s Waldemarem Matuškou (1932-2009).

Pěkná je také ústřední melodie Milenci v texaskách (1964) z filmu Starci na chmelu, kterou Štědrý nazpíval s Josefem Zímou (1932-2025). Melodie se zde objevuje v několika prostřizích, kde jako kompars vystupují 3 kytaristé v černém v podání zpěváka Josefa Laufera (1939-2024), Petra Musila a choreografa filmu Josefa Koníčka (1931-2010), aniž by se zvukovou nahrávkou měli něco společného, všechny vstupy jsou v následujícím videu.

Josef Zíma se do povědomí zapsal především jako „král dechovky“ a jestli něco v hudbě nesnáším, pak je to právě dechovka a k tomu ještě táhlé zpěvy slováckých folklórních souborů v krojích. Jenže Zíma v 60. letech byl „běžným“ popovým zpěvákem a kromě Milenců v texaskách velmi pěkně nazpíval převzaté Green Fields kvarteta The Brothers Four, Ivo Fischerem přetextované s názvem Zelené pláně (1964).  

Waldemar Matuška byl v 60. letech největším konkurentem Karla Gotta (1939-2019) a Gott byl vždy považován za toho s vyšším hlasem, ale v písni Jezabel (1964) Matuška rovněž ukázal, že disponuje velkým rozsahem. 

Hana Hegerová (1931-2021) byla první dámou našeho šansonu, ale v 60. letech působila v Semaforu a zpívala pop a společně s Gottem a Matuškou také nazpívala Šlitrovo a Suchého Tak abyste to věděla (1964) pro film Kdyby tisíc klarinetů. 

Od Václava Neckáře kromě Zvoňte o patro níž s Karlem Štědrým z té doby mám nejradši Proč se ptáš? (1966).

Petru Černockou (1949) si každý vybaví z filmu Dívka na koštěti (1971), přes několik hereckých příležitostí je ale především zpěvačkou a také skladatelkou. Se skupinou Pastýři Petra Hanniga (1946-2025) nazpívala vlastní skladbu Ovečka (1968).

O ovečce se zpívá i v Bláznově ukolébavce (1970) Pavla Dydoviče (1949).

Věra Špinarová (1951-2017) se ani posmrtně nezbaví nálepky zpěvačky s velkým rozsahem hlasu, která s textem Zbyška Malého nazpívala původně instrumentální melodii Ennia Morriconeho (1928-2010) z filmu Tenkrát na Západě (1968). Mě však prvně zaujala jinou převzatou písní s českým textem Ivana Rösslera Máme máj (1970).  

Hana Zagorová (1946-2022) stejně jako Věra Špinarová začínala v Ostravě a na videu skladby Svatej kluk (1968) je zajímavé, že kromě Flaminga, doprovodné skupiny Marie Rottrové, mezi posluchači, kterým rozdává chlebíčky, sedí Jiří Rybář, Michal Polák, Jan Čarvaš a Petr Směja, členové mé tehdy nejoblíbenější skupiny Synkopy 61.

***

Na konec uvedu ještě dva zpěváky, kteří také jsou známí především z popu, ale začínali v bigbítu (dnešními slovy v rocku).

Pavel Novák (1944-2009) je pozoruhodný tím, že se celostátně prosadil z okresního města Přerov, kde strávil celý život. Sice jsem ho už měl v dřívějším článku o zapomenutých písních, ale teď vyberu jinou skladbu, jeho vlastní Vyznání, nahrané se skupinou Synkopa v r. 1966. Ve skvělé rozhlasové hitparádě Houpačka Miroslavy a Jiřího Černých se na čelných pozicích drželo několik měsíců.  

Karel Černoch (1943-2007) se v druhé polovině 60. let proslavil především písněmi Nářek převozníka, Zrcadlo a Ona se brání, které později všechny převzal o generaci mladší Petr Muk (1965-2010).

Se skupinou Juventus někdy ale zněl vysloveně rockově, příkladem je Procitnutí (1968). Ve videu si můžeme s překvapením všimnout, že jedním z kytaristů Juventusu byl Petr Rezek (1942), který větší známosti dosáhl až ve společném vystupování s Hanou Zagorovou.

Netradiční skladbou v Černochově repertoáru je také apokalyptická vize Osmnáct minut (1968).