Pavel Váně (1) - Synkopy 61 (1), Progress Organization, Collegium Musicum

Pavel Váně je vedle Romana Dragouna další rockovou legendou spojenou s brněnskými skupinami a přestože se ve skupině Progress 2 nepotkali, protože Dragoun tam nastoupil až po odchodu Váněho, dnes k mé velké radosti na vzpomínkových koncertech Progresu vystupují spolu. Váněho hudební kariéra však sahá mnohem dále do minulosti a na jeho začátky se zaměřím v této první části.

První skupinou, kde se Váně dostal do povědomí posluchačů rockové hudby, byly Synkopy 61. Ještě než jsem se v 80. letech nadchl pro Futurum a Romana Dragouna, Synkopy 61 byly mou nejoblíbenější skupinou, říkalo se jim Moravští Beach Boys, protože všichni členové skupiny zpívali a vedle vlastních skladeb zvládali i náročné skladby Beach Boys. Pavel Váně zde působil pouze dva roky jako záskok za Pavla Pokorného, který byl na základní vojenské službě, stačil však nazpívat skladbu Válka je vůl, která byla jedním z největším hitů skupiny na konci 60. let. Vyšla na malé desce r. 1968 a líbila se i kritikům.

V USA se v té době rozmáhaly protesty proti válce ve Vietnamu, odmítání vojenské služby, hnutí hippies mělo úplně jiné zájmy než nasazovat život ve válečné vřavě na druhém konci světa, to vše samozřejmě mělo odraz v hudbě, literatuře a filmu, vzpomeňme alespoň film Hair Miloše Formana, a najednou jsme měli i my protiválečnou píseň. Sice trochu vadilo vulgární slovo vůl, ale nad tím kulturní tajemníci zamhouřili oči, šlo přece o dobrou věc. Skutečnost však byla mnohem prozaičtější. Pamětníci si vzpomenou, že povinná základní vojenská služba trvala dva roky, ale absolventi vysokých škol ji měli jen jeden rok. Nebylo to však zadarmo, ve 3. a 4. ročníku studenti museli jednou týdně ve vojenském vystrojení docházet na vojenskou katedru a po skončení 4. ročníku měli místo prázdnin 6-týdenní soustředění na vojenské posádce. Byla to dost drsná zkušenost, tzv. odborní asistenti vojenské katedry nebyli žádní intelektuálové, VŠ z nich měl málokdo, o to více se však vyžívali na vysokoškolácích. Někteří členové Synkop 61 na VŠ studovali a na vojně v rámci školy měli čest se seznámit s majorem Válkou. Já jsem touto vojenskou průpravou prošel v polovině 70. let, ale nepamatuji si, že by tam mjr. Válka ještě působil, podle vzpomínek předchůdců to však byl pěkný vůl.

V r. 1968 Pavel Váně ze Synkop 61 odešel a společně s bubeníkem Zdeňkem Klukou, který hrával s Hanou a Petrem Ulrychovými ve skupinách Vulkán a Atlantis, založili Progress Organization. Její styl byl mnohem tvrdší, Váně zde hrál na sólovou kytaru (v Synkopách byl jen doprovodným kytaristou) a ve skvělé, téměř 8-minutové skladbě Klíč k poznání, vydané na malé desce, kterou složil a nazpíval klávesista Jan Sochor, Váně hraje jak Eric Clapton v Cream. Na YouTube skladba bohužel není k mání, naštěstí vyšla jako bonus v pozdější reedici prvního alba z r. 1971. Jeho vydání bylo pro začínající skupinu velkým překvapením. Byly na ní ještě i dvě převzaté skladby - We Can Work It Out od Beatles a I Feel Free od Cream. Váněho autorský vklad je skromný, složil hudbu jen ke skladbě Argonaut. Za zmínku z tohoto alba stojí skladby skladby Ikaros Jana Sochora a Ptáčník Zdeňka Kluky, nazpívaný baskytaristou Emanuelem Sideridisem, a Klukův Strom. Na obalu desky jsou zleva Sochor, Sideridis, Kluka a Váně. Mám ji na CD a nedávno jsem ji ze sběratelských důvodů koupil i nově vydanou na vinylu.

S nastupující normalizací přišla na rockovou hudbu u nás doba temna. Skupiny nemohly mít anglické názvy a jejich hudba se do médií vůbec nedostala. Mnozí hudebníci změnili styl, Hana a Petr Ulrychovci se dali na folklór, nebo přešli do doprovodných kapel populárních zpěváků (např. kytarista Pavel Fořt z Flamenga se nechal zlanařit do Štaidlova orchestru, doprovázejícího Karla Gotta). Pavel Váně to vyřešil tím, že přešel do slovenské skupiny Collegium Musicum klávesisty Mariana Vargy, opět zde zaskakoval za kytaristu, který odešel na základní vojenskou službu. Varga dříve hrával s Pavolem Hammelem melodické písně ve skupině Prúdy, ale Collegium Musicum žádné písničky v repertoáru nemělo, skladby byly pouze instrumentální a opíraly se o Vargovu virtuózní hru. Váně se s Collegiem objevil na malé desce, která obsahuje skladby Hommage a J. S. Bach a Ulica plná plašťov do dažďa. V časovém intervalu 1:16 až 1:56 Váně v druhé skladbě zahrál pěkné jemné kytarové sólo.

V Collegiu byl Váně velmi krátce, kdysi na to vzpomínal, že všichni jeho členové byli vystudovaní hudebníci a hráli z not, na což nebyl zvyklý, a zřejmě mu také nevyhovovala čistě instrumentální tvorba, kde veškerou pozornost na sebe poutal Varga. Proto se vrátil do Brna a po peripetiích doprovodného hráče zpěváků Marthy a Teny a Boba Frídla v 2. polovině 70. let s Klukou, Sochorem a novým baskytaristou Pavlem Pelcem obnovil rockovou skupinu pod názvem Barnodaj, později přejmenovanou na Progress 2, s nímž nahrál alba Mauglí a Dialog s vesmírem, která jsou vrcholem jeho hudební kariéry. Blíže o tom zase příště.