23. ledna 2015

Aiguille du Midi - lanovkou pod Mont Blanc

Vymoženosti techniky nám neuvěřitelně zkrátily vzdálenosti, díky letadlům se můžeme během jediného dne přepravit na druhou stranu zeměkoule, přístupnější jsou i dříve těžko dosažitelné divy přírody a dávných civilizací, nacházející se vysoko v horách, v nitru pouští či pod mořskou hladinou.

Snahy ulehčit k nim přístup jsou mnohdy diskutabilní, např. plán postavit v Himalájích silnici až do výše 6000 m, odkud by "nebylo daleko" na osmitisícové vrcholy (už teď tam chodí stovky lidí), nezvykle působí vyhlídkové věže a hotely na kanadské straně Niagarských vodopádů, lanovka k nejvyššímu místu Velké čínské zdi, autobusové linky k pyramidám, džípy s turisty, projíždějící kolem lovících lvů, ..., a je jen otázkou, zda zvítězí názory na komerční využití, zachování původního rázu, případně nalezení kompromisu budováním národních parků.

Zatímco u nás se na Sněžku dá dopravit lanovkou a na vrchol Pradědu vede silnice, střecha Evropy - Mont Blanc (4807 m n. m.) - si zachovala svou dostupnost jen pro horolezce. Dá se k němu alespoň přiblížit lanovkou na Aiguille du Midi (3842 m), horu s téměř kolmou stěnou, zakončenou dvěma jehlovitými vrcholy (aiguille = jehla).
Její profil a technické parametry lanovky jsou patrné z obrázku v pravé části koláže, naskenovaného z turistického průvodce Chamonix. Mont Blanc, vydaného nakladatelstvím Nouvelles Editions AIO.



Trasa na vrchol má dvě části - ze spodní stanice lanovky v 1035 m se nejdříve vyvezeme o bezmála 1300 m výše do mezistanice Plan de l'Aiguille a z ní dále k nižšímu z obou vrcholů v 3777 m.
Přes most projdeme do nitra druhé špice a výtahem se dostaneme až k vyhlídkové plošině na samém vrcholu, který ještě prodlužuje tubus vysílače.



I když stavba lanovky byla dokončena už v roce 1955, dodnes svým vertikálním převýšením drží světové prvenství. Přes extrémní sklon (v části závěsu lana až 100 %) rychlost pohybu kabiny v horní polovině místy přesahuje 40 km/hod.

Při jízdě v kabině člověk strachy ani nedýchá, přesto je na skle vylepena zákazová značka, jejíž význam neznám, podle malůvky by snad mohla vyjadřovat, že cestující se mají chovat tak, aby kabinu nerozhoupali (a/nebo nesmí otevírat okénko kabiny).



Z horní terasy a se naskýtá panoramatický výhled na čtyřtisícové hory, na vyhlídkovou plošinu nižšího vrcholu a také do propastné hloubky, v níž se rozkládá Chamonix. Atrakcí je skleněná kabina nad propastí (nápis skywalk tam však vidět nebyl, ve Francii ho lze také těžko čekat).




Informační tabule na horní stanici lanovky ukazuje, kudy se vydat na zteč Mont Blancu.
Vypadá to lákavě a celkem snadně, jenže zdání klame, protože vrchol je skoro o 1000 m výše, a proto bude i dost daleko.



Výška Mont Blancu je udávána různě, i zde jsou dvě hodnoty (4807 a 4810 m). Výšky se totiž nejčastěji stanovují podle relativní změny vůči předtím určeným výškám vrcholů ve viditelném okolí a s přesnějšími metodami měření se celý soubor odvozených hodnot musí přepočítat. Podle jednoho horolezce prý nejnovější měření ukázala, že nejvyšší horou světa není Mount Everest, ale K2, jen není žádoucí tuto informaci potvrdit, protože se do Everestu už investovalo příliš mnoho úsilí a peněz, výpravami je nasmlouván na roky dopředu a výstup je na něj také snazší než na K2 a komerčně je proto zajímavější.

Za dobrého počasí je Mont Blanc viditelný ze Chamonix a ještě lépe z vyhlídky na Aiguille du Midi. Na další ilustrativní fotografii z výše zmíněné knihy je i s okolními vrcholy a jejich výškovými údaji. Mont Blancy jsou celkem tři - kromě "malého" Mont Blanc du tacul vlevo a největšího uprostřed je zde ještě Mont Blanc de Courmayeur (4704 m), který je však z tohoto úhlu skryt za hlavním vrcholem.



My jsme bohužel neměli štěstí, oblý Mont Blanc du tacul a špičatý Mont Maudit jsou sice vidět pěkně, ale vzdálený král hor se skryl v oblacích.



Vrcholy vpravo už zase zřetelné jsou. Po tomto hřebenu vede další výstupová trasa na Mont Blanc.



Když se od středového pohledu posuneme doleva, uvidíme hřeben, kterému na okrajích dominují vrcholy připomínající rohy, levý je Grandes Jorasses (4208 m), nižší vpravo Dent du Géant (4013 m).



Není však nutné se plahočit tak daleko, kdo rád šplhá po skalách, si přijde na své v těsném okolí Aiguille du Midi.



Ledový tunel je místem, odkud se schází dolů, resp. kam se přijde zespodu, ale to už není pro rekreační turisty. A pak to chce být vybaven i nějakým proviantem.


12. ledna 2015

Wieskirche - skvost rokoka uprostřed pastvin

Církevní stavby jsou přirozenou dominantou lidských osídlení od vesnických kostelíků až po vznosné katedrály velkých měst. Někdy stojí na vyvýšeném místě, leckdy v sousedství hřbitova a v těch nejvýznamnějších jsou hrobky panovníků přímo uvnitř (což sugestivně připomíná pomíjivost našeho života a některé jedince může přimět k usilovnějšímu modlení), někde se za vstup musí platit, protože ukrývají prvotřídní umělecká díla (obrazy, fresky, mozaiky, honosné oltáře), které je ale většinou zakázáno fotografovat.

Vzácnou výjimkou je Poutní kostel u bičovaného Spasitele (Wallfahrtskirche zum Gegeißelten Heiland) ve Wiesu, asi 75 km jihozápadně od Mnichova, který je dnes nejčastěji označován jako Wieskirche, a protože v němčině Wiese = louka a Kirche = kostel, v českých textech se setkáváme s názvem "Luční kostel".
Stojí také na obyčejné louce na dohled Alp, okolní oplocené louky byly (a možná ještě jsou) využívány jako pastviny pro krávy (ty jsme sice neviděli, ale nasvědčuje tomu ostnatý drát v oplocení), z parkoviště je ke kostelu pár kroků (ne víc než 200 m) a přestože je zapsán na seznamu UNESCO, vstup je zadarmo a dokonce je povoleno fotografování interiéru.
(První snímek s celkovým pohledem s Alpami v pozadí je výřezem fotografie z obálky malé brožury The Wies Pilgrimage Church of the "Scourged Saviour", vydané společností Edition Wilhelm Kienberger GmbH.)

Zatímco strohá architektura gotických katedrál s vysokými klenbami a monstrózní výzdoba barokních chrámů s temným interiérem musí na hluboce věřící hříšníky působit až děsivě, Wieskirche je skvostnou ukázkou bavorského rokoka a k rokoku patří odlehčení forem, světlo, elegance, jemné (zlacené) ornamenty, s Ludvíkem XV. i rozmařilý styl života, lehce erotické obrazy F. Bouchera a J.-H. Fragonarda, a tak spíš než na Boha pomyslíme na světské radovánky.

Podnět k stavbě byl však výsostně náboženský. Podle pověsti jedna selka ve Wiesu spatřila, že dřevěné soše Krista, trpícího na sloupu, kde měl být bičován, tečou z očí slzy. Tento zázrak vyvolal velký zájem v celém Bavorsku a mniši z kláštera ze sousední vesnice se proto rozhodli postavit zde chrám Páně. Jeho realizace (1745-1754) je společným dílem bratří Zimmermannových. Architekt Dominikus Zimmermann navrhl budovu a Johann Baptist Zimmermann je autorem fresek.

V současnosti dojem snižuje lešení na části budovy. Čas na slunečních hodinách na zadní straně mně jasný nebyl, ve skutečnosti bylo kolem 17 hod.




Vertikálně pojatá výzdoba návštěvníka nutí zvednout oči vzhůru (tj. k nebi). I barvy sloupů mají svou symboliku, červená vyjadřuje prolitou krev Krista a modrá boží odpuštění.
Zázračná soška Krista je na hlavním oltáři.



Na stranách kazatelny jsou znázorněny postavy, které jsou alegorií na nejvyšší cnosti - víra s křížem, naděje s kotvou a láska s planoucím srdcem.



Majestátní trůn sytě červené barvy je připraven ke korunovaci Syna Božího.




Ústředním motivem stropní fresky je vzkříšený Kristus, který sedí na duze, symbolizující odpuštění a novou smlouvu Boha s veškerým tvorstvem, které se předtím až na Noema, jeho rodinu a po jednom páru živočišných druhů rozhodl pro jeho špatnost vyhubit a seslal na něj potopu.




Zlacené ornamenty zdobí i galerii a varhany.



Horní řadu vyobrazení na fresce završuje nebeská brána do věčnosti, zatím je zavřená.


1. ledna 2015

Cancún (2) - pití, ženy, zpěv

Navštívit mexické letovisko Cancún je asi nejlepší během naší zimy, kdy tam ještě nejsou pekelná vedra, ale příjemné teploty do 30 °C. My jsme tam s chotí byli právě v lednu před dvěma roky a díky nečekaně výhodné nabídce jedné německé cestovní kanceláře jsme poprvé zažili pobyt all inclusive.

To mimo jiné obnášelo možnost popíjet ze širokého sortimentu míchaných alkoholických nápojů. Na plakátu je 12 druhů, ani nechápu, jak si barmani mohli pamatovat jejich složení, ale nikdy nezaváhali, všechny ingredience v patřičných množstvích během chvilky smísili, ať už bylo přání jakékoliv. My jsme se většinou drželi 3 druhů - Sex on the beach (ta svůdná představa!), Miami Vice (k stejnojmennému seriálu složil hudbu náš slavný emigrant Jan Hammer) a Banana monkey (opice vědí, které banány dobře chutnají).



V hotelu bylo plno Rusů a ti jsou trénovaní a hodně vydrží, mezi nimi však byla i jedna starší paní, která už po poledni měla viditelně dost, a vždy jsme si říkali, jak to dělá, že nespadne do bazénu, kolem kterého se do restaurace muselo jít.




K luxusním letoviskům patří i krásné ženy.




Museli jsme se pousmát, když jsme na stránce Super.cz narazili na fotografie Zuzany Bělohorcové (anebo Dominiky Mesárošové, kdo se v těch prsaticích má vyznat?), jak se nakrucuje pod sprchou a za ní je vidět výstavní 5* hotel Riu.
Fotografie totiž byly pořízeny od našeho 3* hotelu (a nižší kategorie v Cancúnu ani nejsou) a volba pozadí měla jen zvýšit dojem.



Mexičani mají vřelý vztah k hudbě, k ní patří plno bubínků, chrastítek, pestré oblečení, sombrera a pěkné Mexičanky. Párkrát nám zahráli u bazénu.


Carlos Santana nepřijel a Salma Hayek asi někde natáčela.

Když máme Nový rok, slušel by se i novoroční přípitek. S nostalgií vzpomínám na mexické drinky. Ale což, my máme zase svoje, např. na vánočních stáncích na nám. Svobody v Brně byl hitem turbomošt - horký mošt se slivovicí, Jägermeisterem i jinými druhy alkoholu.




Tak na zdraví a při všech velkých plánech a předsevzetích stůjte nohama pevně na zemi.

Aktuální článek

Levočské vrchy, Mariánska hora a Levoča

„ Tam okolo Levoči, tam se voda točí, ktorá nemá frajíra, nech tam do něj skočí ,“ se zpívá v slovenské lidové . Určitě lepší nápad je ale v...

10 nejčastěji zobrazovaných článků