31. prosince 2024

Třinácté výročí s blogem a ohlédnutí za rokem 2024

Když jsem 4. listopadu 2011 ze zvědavosti zakládal blog, nečekal jsem, že ještě dnes na něj budu přispívat. Zatím se to ale daří, a tak po 13 letech je opět vhodný čas na stručnou bilanci a shrnutí za končící kalendářní rok 2024. 

Již tradičně začnu statistikami počtu článků v jednotlivých rubrikách za celé období, kde M = Miloš a Z = Zuzana (spoluautorka z let 2012-2013), a počty výhradně mých článků v jednotlivých letech. 


V žlutě vyznačeném poli je vidět, že jsem dosud zveřejnil 494 článků, jestliže si udržím četnost tří za měsíc, koncem února by jich bylo 500.   

Hrou Racek jsem završil přehled děl zakladatele moderního divadla Antona Pavloviče Čechova a ve vědeckotechnické rubrice vzdal hold geniálnímu vynálezci Nikolu Teslovi.  

Nejvíce textů přibylo do rubrik Výtvarné umění a Cestování, protože k nim mám nejvíc podkladů, např. malířů a sochařů v čekající frontě je 170, proto tento trend lze očekávat i do budoucna. Přispěly k tomu i návštěvy mnoha galerií a výstav, konkrétně Berlín – Gemäldegalerie (+ výstava Franse Halse), Alte Nationalgalerie; Postupim – Museum Barberini; Vídeň – Kunsthistorisches Museum (+ výstava Rembrandta a jeho žáka Hoogstratena), Albertina (výstavy Marca Chagalla a Roye Lichtensteina), Bank Austria Kunstforum (výstava Paula Gauguina), Österreichische Galerie Belvedere, Museum Moderner Kunst Stiftung Ludwig Wien (Mumok); Řím – Galleria Doria Pamphilj, Galleria Nazionale d'Arte Antica (s částečným zařazením obrazů z Galleria Borghese, která je v rekonstrukci), Galleria Nazionale d'Arte Moderna; Florencie – Galleria degli Uffizi. 

Něco z toho se objevilo v nových článcích Frans Hals - portréty s úsměvem, Gustav Klimt - vídeňská secese a symbolismus, Roy Lichtenstein (2) - komiksový pop art, někdy jsem dřívější články rozšířil o nová díla, případně po opakované návštěvě nahradil některé fotografie novějšími v lepší kvalitě. 

Uvedu jen několik příkladů, k Leonardu da Vinci jsem přidal Zvěstování (1472, Galleria degli Uffizi, Florencie), ke Caravaggiovi hrdelní scénu Judita stíná hlavu Holofernovi (1599, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím); Alegorii prosperity v době knížecího přepychu (1531, Gemäldegalerie, Berlín) Albrechta Altdorfera; znázornění přísloví Jak staří zpívají, tak mladí pískají (1665-1670, Gemäldegalerie, Berlín) Jana Steena; Skalnatou krajinu v Labských pískovcích (1822-1823, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň) Caspara Davida Friedricha; k Édouardu Manetovi dvojportrét V zimní zahradě (1879, Alte Nationalgalerie, Berlín); třetí verzi Ostrova mrtvých (1883, Alte Nationalgalerie, Berlín) Arnolda Böcklina; ke Gustavu Klimtovi nedokončený portrét Amalie Zuckerkandl (1913-1914, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň) a symbolistický obraz Tři věky ženy (1905, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím); stabil-mobil Červený kůň (1966, Albertina, Vídeň) Alexandra Caldera; článek o Andy Warholovi se rozrostl o nám dobře známé symboly Kladivo a srp (1977, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím).














Z nahrazených fotografií lepšími se to týká téměř všech obrazů Pietera Bruegela staršího z Kunsthistorisches Museum ve Vídni a některých Caravaggiových.   

Od zatím nepublikovaných malířů přidám jen ukázku z výstav Rembrandta a Gauguina. Na přelomu let 1983-1984 jsem ve Šternberském paláci v Praze viděl výstavu Mistrovská díla pěti století ze sbírek Armanda Hammera z Los Angeles a mám odtud i katalog, na jehož přebalu se nachází Rembrandtův obraz Juno (1662-1665). Po 41 letech doputoval do Vídně, kde jsem ho mohl už vyfotografovat. 



Z Gauguinových obrazů na výstavě vybírám Zaříkávání (1903, National Gallery of Art, Washington) a z desítek Chagallových obrazů něco přidám do dřívějšího článku Marc Chagall - ve stavu beztíže, určitě mezi ně budou patřit Narozeniny (1923, AOKI Holdings, Jokohama). 



Divadelní představení a filmy

O divadelních představeních jen telegraficky, prvnímu je věnován samostatný článek a k novým hrám nemám texty her, abych je mohl podrobněji přiblížit: W. Shakespeare Hamlet aneb Hádala se duše s tělem (Městské divadlo); N. V. Gogol Ženitba (Mahenovo divadlo); Elegance molekuly (Dejvické divadlo s přenosem do auly FSI VUT v Brně) – o vědci Antonínu Holém; Vzpomínky zůstanou (areál koupaliště na Kraví hoře v Brně) – v hlavních rolích Zlata Adamovská a Petr Štěpánek; Vrabčák a anděl (Městské divadlo) – muzikál o životě Edith Piaf; Reality (Divadlo Husa na provázku); Brněnské metro (Reduta). 

Z komedie Vzpomínky zůstanou alespoň fotografie z poděkování divákům.



Metro v Brně zatím není, ale prý už je v plánu (za několik desítek let), z hry Brněnské metro mně utkvěla otázka: „Jak se v metru pozná Brňák?“ Odpověď: „Dívá se z okna.“

Na rozdíl od loňského roku jsme kino příliš nevyhledávali. Navštívili jsme dva filmy o malířích – Caravaggiův stín a Malíř jejího těla (o Pierru Bonnardovi) – Django (o Petru Jandovi a Olympicu) a Tajemství smrti, kterým provázel herec Jaroslav Dušek, „proslavený“ výrokem, že „lidé umírají proto, že se jim už nechce žít.“ Z logiky výroku plyne, že kdo chce žít, by umřít neměl. V tomto ohledu ale film žádné tajemství (alespoň mně) neodhalil.  


Koncerty

Koncertů jsme si užili celkem dost, prvním byl Beatfest s účastí skupin Odyssea a Progres 2 v sále Semilasso (o obou mám dřívější články v rubrice Hudba); dalším George and Beatovens, Flamengo a Karel Kahovec (SONO); No Name a Žlutý pes; Vlasta Redl a Janek Ledecký (v Bučovicích); Michal Pavlíček (SONO) s řadou hostů (Bára Basiková, Monika Načeva, …) a konečně Olympic v sále SONO s Trilogy tour, kde v první části hráli písně z monotematických alb Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř a druhou věnovali vybraným hitům z celé více než 60leté éry skupiny. O Pavlíčkovi a Olympicu jsou v hudební rubrice články s průřezem jejich tvorby, přidám proto jen několik fotografií (Odyssea, Progres 2, Pavlíček s Basikovou a Olympic):






    

Dovolené

Cestovatelským zážitkům dominují Řím s výletem do Florencie a Pisy a Berlín s výletem do Postupimi. I když v Římě a Berlíně jsme byli potřetí a několik článků o nich již na blogu mám, další by ještě měly následovat. Z Florencie jsem představil jen Most zlatníků a sochaře Benvenuta Celliniho, z Pisy šikmou věž, z Postupimi zatím nic. Alespoň po jedné fotografii sem vložím – z Říma baziliku Santa Maria Maggiore (Panny Marie Sněžné) v pohledu z Piazza del'Esquilino, postavenou v 5. století papežem Sixtem III; z Florencie Neptunovu fontánu z r. 1565 od Bartolomea Ammannatiho; z Berlína moderní architekturu víceúčelové haly Tempodrom (koncertní sál, kanceláře, bistro a wellness), otevřené v současné podobě r. 2001 u zastávky metra Ostbahnhof a z Postupimi náhled do zahrady zámku Sanssouci, v němž za vinohradem je vidět jen trochu víc než jeho střecha.







Z četných návštěv Vídně za výstavami přidám fotografie obou budov Belvederu (první je z léta a druhá z vánočního času), sochu Marie Terezie a funkcionalistickou budovu Adolfa Loose, v níž sídlí banka Raiffeisen.








U nás jsme většinu prázdnin strávili na letním sídle v Bučovicích a jen příležitostně si zajeli na výlet. Na konci října jsme si poněkolikáté připomněli krásy Lednicko-valtického areálu – zámek Lednice, přístav, umělou zříceninu Janův hrad a minaret.













V Brně bývají velmi pěkné adventní trhy na náměstí Svobody a Zelném trhu, na inovovaném Moravském náměstí místo jezírka v zimě je ledová plocha a vyhlídkové kolo. Ukážu alespoň to, jak je teď vyšňořen brněnský drak (krokodýl).



A na konci roku ještě přání do nového. Ať se v něm vše daří, užijete si hodně radosti, přeje Vám štěstí a jste zdraví. 



Podkladem PF je obraz Camilla Pissarra Čtvero ročních období, zima (1872, Musée de l'Orangerie, Paříž).

25. prosince 2024

Camille Corot - stříbrné krajiny

Zatímco Gustav Klimt jako nikdo jiný uměl malovat v barvě zlata, francouzský neoklasicistní malíř Camille Corot (1796-1875) v pozdějším období atmosféře krajin dokázal dodat stříbrný nádech, jak je vidět např. na obraze Vodák mezi rákosím (1865, Metropolitan Museum of Art, New York).



Corot pocházel ze středostavovské rodiny, otec byl obchodníkem a matka měla módní salón. Autoritativní otec ho donutil učit se u obchodníka se suknem a Corot celých 7 letech zde s nechutí pracoval, než se mu podařilo otce přesvědčit, že svou budoucnost vidí v malířství. Otec to považoval za společensky podřadné a o synově talentu také měl velké pochybnosti, ale nakonec svolil ho na umělecké dráze finančně podporovat. O to větší překvapení pro něj bylo, když syn se stal uznávaným malířem a r. 1846 byl dokonce francouzskou vládou vyznamenán řádem Čestné legie. 

V raném období napodoboval malíře klasicismu Nicolase Poussina (1594-1665) a Clauda Lorraina (1600-1682) a na výstavy Salonu, které pro malíře byly příležitostí získat pozornost a uznání umělecké veřejnosti, zpočátku posílal obrazy s mytologickými náměty ve stylu Poussina. Obrat pro něj znamenalo seznámení s dílem anglického krajináře Johna Constabla (1776-1837). Zájem o zpočátku opomíjenou krajinomalbu se ve Francii v 30. letech 19. století zvýšil také zásluhou skupiny malířů barbizonské školy, založené Théodorem Rousseauem (1812-1867), kteří opustili Paříž a za náměty se vydali do panenské přírody hustého lesa u Fontainebleau. Jméno tato škola získala po vesnici Barbizon na okraji lesa, kde našli azyl. A k nim se malováním v plenéru (z francouzského en plein air, tedy na vzduchu, přímo v přírodě) připojil i Corot. 

Malíře okouzlila Itálie, v letech 1825-1828 pobýval v Římě, Neapoli a na blízkých ostrovech, r. 1834 v Janově, Pise, Florencii a Benátkách a ještě v r. 1843 se vrátil do Říma. Zde také namaloval následující díla: Most v Narni, blízko Říma (1826, Musée du Louvre, Paříž), Krajina u Říma (1827, Kunsthaus, Curych), Hory v krajině u Říma. Roccia dei Nasoni (1825-1828, Musée du Louvre, Paříž), Krajina v okolí Civity Castellany s výhledem na Monte Sorrate (asi 50 km severně od Říma) (1827, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Vesuv (1828, Musée du Louvre, Paříž), Ischia, pohled ze svahů hory Epomeo (1828, Musée du Louvre, Paříž), Vzpomínka na Itálii (1826-1827, Hungarian National Gallery, Budapešť) a Vodopád v Tivoli (u Říma) (1843, Musée du Louvre, Paříž).









Přímo z měst jsou následující 2 obrazy ze sbírek Musée du Louvre v Paříži: z Říma (resp. Vatikánu) Andělský hrad a řeka Tibera (1826-1828), z Florencie Pohled na Florencii ze zahrad Boboli (1835-1840). 





Modrou oblohu, jako na posledních dvou obrazech, v Corotově díle najdeme spíše výjimečně. Patří k nim ještě Italská vila za borovicemi (1855-1865, Kunstmuseum, Basilej) a Čtyři denní doby (1858, National Gallery, Londýn).   





Světelnou atmosféru nejčastěji znázorňuje v šedivých odstínech, kterým se pak dostalo přívlastku stříbrné. Typické je to pro obrazy Cesta v kraji Côte d'Or (kolem 1840, Ordrupgaard, Kodaň), Zalesněná krajina z Mas-Bilier u Limoges (1850, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Velký strom (Studie) (1865, Lenbachhaus, Mnichov), Výšiny nad Sèvres, ohrazená pastvina (1865, Musee Fin-De-Siecle, Brusel), Marcoussis (u Paříže), sad po ránu (1865-1870, Musée du Louvre, Paříž), Vzpomínka na Coubron (1872, Szépművészeti Múzeum, Budapešť) a Stoh sena (Vůz přejíždějící brod) (1865-1870, Puškinovo muzeum, Moskva), bohužel s odrazem od protějšího okna.










Krajinu vždy oživí zobrazení vodních ploch – moří, jezer, rybníků, řek nebo alespoň potoků: Le Havre. Pohled na moře z vrcholu útesů (1830, Musée du Louvre, Paříž), Honfleurská kalvárie na Côte de Grâce (1830, Metropolitan Museum of Art, New York), Plachetnice u nábřeží v Saint-Malo. Pohled na Saint-Servan (1860, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Rybník s kachnami (1855-1860, Kunstmuseum, Basilej), Vzpomínka na rybník v kraji Limousin (1855-1860, Ordrupgaard, Kodaň), Rybník v obci Ville d'Avray (1850-1870, Puškinovo muzeum, Moskva), Rybník ve Ville d'Avray (1861-1869, Kunsthalle, Hamburk), U řeky (1870, Národní galerie, Praha) a Převozník (1868, Kunsthalle, Hamburk). Ve Ville d'Avray poblíž Versailles malíř měl venkovské sídlo. 














K námětům, které Corot maloval opakovaně, patří mosty. Z italského pobytu je v úvodu zmíněn most v Narni, další je ve dvou podobách: Most v Mantes (u Paříže) (1868-1870, Musée du Louvre, Paříž) a Most v Mantes (1850-1854, Ordrupgaard, Kodaň). 





K technickým stavbám patří také Větrný mlýn (1835-1840, Ordrupgaard, Kodaň). 



Mnozí malíři se snažili zachytit krásu vznosných katedrál, Claude Monet katedrálu v Rouenu, John Constable katedrálu v Salisbury a Corotovým vrcholem raného období je Katedrála v Chartres (1830, Musée du Louvre, Paříž). Na obraze je zvláštní, že se na ni díváme přes val se stromy.   



A ve velkém odstupu je další v Celkovém pohledu na město Saint-Lô (1833, Musée du Louvre, Paříž).



Impozantní je rovněž Kostel v Marisselu u Beauvais (1866, Musée du Louvre, Paříž).



Méně nápadná až docela obyčejná stavení jsou na obrazech Terasa vily Doria Pamphili (1826-1827, Kunsthalle, Hamburk), Město Insigny, Les Hagues, Manche (1855, Ordrupgaard, Kodaň), Pohled z Grand Trianonu, Versailles (1866, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Koželužny v Mantes (u Paříže) (1873, Musée du Louvre, Paříž) a Statek v lese (1873, Národní galerie, Praha).








V Corotově díle ojediněle najdeme i náboženské a historické náměty: Hagar v poušti (1835, Metropolitan Museum of Art, New York) a Svatý Šebestián (1850-1855, Musée du Louvre, Paříž).





Sára, manželka praotce Izraele Abrahama, nemohla mít děti, a proto manželovi přivedla svou krásnou otrokyni Hagar, která mu pak porodila syna Izmaela. Později se však i Sáře nečekaně narodil syn Izák a když se syn otrokyně Izákovi posmíval, Sára přesvědčila Abrahama, aby Hagar s Izmaelem zapudil a vyhnal je do pouště.  

Dioklecián, římský císař z přelomu 3. a 4. století, podle legendy odsoudil k smrti Šebestiána, kapitána své gardy, když se dozvěděl, že je křesťanem, navštěvuje uvězněné křesťany, přináší jim jídlo a povzbuzuje je k vytrvalosti ve víře. Poprava měla být provedena střelbou z luků. Šebestián však nezemřel a Irena, která zjistila, že žije, ho ošetřovala, až se uzdravil. Šebestián se pak snažil císaře také přesvědčit ke křesťanské víře, ten ho však nechal zbičovat a umlátit železnými kyji. 

Inspiraci Corot našel i v Shakespearových tragédiích: Macbeth a čarodějnice (1858-1859, Wallace Collection, Londýn) a Hamlet a hrobník (1870-1875, Ordrupgaard, Kodaň). 




Corot díky podpoře otce dlouho nebyl nucen se malováním živit a prvním obrazem, který prodal, byl Čtoucí mnich (1840, Musée du Louvre, Paříž), kdy už mu bylo 44 let. 



Na některých z předchozích obrazů jsou znázorněny postavy, ale kromě Svatého Šebestiána a Čtoucího mnicha jen neznatelně. Figurální tvorba je však v Corotově díle stejně důležitá jako krajiny. V ní se přitom velmi odlišuje od jen o něco málo staršího klasicistního malíře Jeana Augusta Dominiqua Ingrese (1780-1867). Ingres maloval portréty žen v krásných róbách a mužů v důstojných pózách, Corot dával přednost nestrojenému výrazu a často zobrazoval Italky: Mladá Italka sedící u jezera (1850-1855, Ordrupgaard, Kodaň), Italka u studny (1865-1870, Kunstmuseum, Basilej) a Italka (1870, National Gallery, Londýn). 






Obdiv k ženám v Itálii vyjádřil takto: „Mají nejkrásnější ženy na světě, které jsem poznal ... jejich oči, ramena a ruce jsou velkolepé. V tom předčí naše ženy, ale na druhou stranu se jim nevyrovnají v laskavosti a vlídnosti ... Já sám jako malíř dávám přednost Italce, ale co se týče citu, přikláním se k Francouzce.“

V nenucených postojích ženy zachytil i na následujících obrazech: Rozjímající dívka (Meditace) (1855-1860, Kunsthalle, Hamburk), Dívka s růží (1860-1865, Kunsthalle, Hamburk), Portrét paní Mariette Gambay(ové) (1869-1870, Puškinovo muzeum, Moskva), Dopis (1865, Metropolitan Museum of Art, New York) a Velléda (1868-1870, Musée du Louvre, Paříž). (Velléda byla keltská nebo germánská věštkyně.)









I Tančící nymfy (1850, Ordrupgaard, Kodaň) vypadají jako venkovské dívky. 



Honosnější šaty žen najdeme jen na třech obrazech z Musée du Louvre v Paříži: Portrét Claire Sennegon(ové), umělcovy neteře (1837), Portrét mlynářky Alexiny Legoux(ové) (1835) (byla zaměstnaná u umělcovy sestry) a Dáma v modrém (1874).






Corotovým nejznámějším figurálním obrazem je Žena s perlou (1868-1870, Musée du Louvre, Paříž).  



Vzhledem k podobné póze je srovnávána s Leonardovou Monou Lisou. Modelem byla 16letá Bertha Goldschmidt(ová), dcera obchodníka se starožitnými látkami. Název obrazu byl přisouzen na jedné z výstav a od té doby se používá, ozdoba na čele však není perlou a Corot jej původně pojmenoval Mladá žena se zkříženýma rukama a s květy ve vlasech

Mezi Corotovými obrazy nechybí ani akty: Bakchantka u moře (1865, Metropolitan Museum of Art, New York), Koupající se Diana (1873-1874, Puškinovo muzeum, Moskva) a Koupající se Diana (Fontána) (1869-1870, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).






Poslední trojice obrazů je pro Corota netypická, jsou v temných až barokních barvách: Mladý pastýř ve skalách (1842, Národní galerie, Praha), Poryv větru (1860-1870, Puškinovo muzeum, Moskva) a Para des Lions v Port-Marly (1872, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).






Corot se ve svém téměř 80letém životě potkal s nastupující érou impresionismu. I když k němu sám nepřešel, mnozí impresionisté ho obdivovali. Např. Claude Monet prohlásil: „Je tu jen jeden mistr – Corot. Ve srovnání s ním nejsme nic, nic.“ Edgar Degas (a dokonce i Picasso v počátcích své tvorby) si nejvíce cenil Corotových figurálních obrazů. Vnímání krásy Corotových krajin je patrné i ze slov v dopisu Vincenta van Gogha bratru Theovi (cituji z knihy Olga Macková: Camille Corot. Odeon, Praha, 1983 (edice Malá galerie)): „Když se počalo rozednívat a když se rozezpívali kohouti v chalupách, všechno vypadalo jako nejkrásnější Coroti: několik domečků, kolem nichž jsme jeli, obklopených štíhlými topoly, z nichž tiše padaly žluté listy, torzo staré věže na hřbitůvku uzavřeném náspem z hlíny a živým plotem, plochá rovina s lukami a lány pšenice. Ticho, mysterium, mír, jak jen on je maloval. Bylo ještě šero, když jsme v šest hodin ráno přijeli do Zweeloo. Pravé Coroty jsem viděl o něco časněji … Zářící nebe bez poskvrny, bílé, spíš nepostižitelně bělofialové, jiskřící červenými, modrými a žlutými reflexy, nebe zrcadlící celý vesmír, jež člověk cítí všude nad sebou, vzdušné nebe, splývající s lehkou mlhou dole. Všechno se slévá v jedinou stupnici nádherných šedí.“  

Za svého učitele Corota považovali Camille Pissarro a Berthe Morisot(ová).

Malíř se domohl značného bohatství a nezištně podporoval své přátele. V roce 1872 koupil dům v Auvers jako dar pro Honoré Daumiera, který oslepl, byl bez prostředků a bez domova.  V roce 1875 věnoval 10 000 franků vdově po Jeanu-Françoisi Milletovi na podporu jejich dětí, ač sám byl upoután na lůžko a zanedlouho zemřel.

Aktuální článek

Zuzana a starci - voyerství a nezvladatelný chtíč

V malířství 16. a 17. století jsou silně zastoupeny obrazy s náboženskou tématikou a vyskytují se v nich snad všichni svatí, protože malíři ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)