30. listopadu 2024

Anton Pavlovič Čechov - Racek v Mahenově divadle

Z nejznámějších dokončených divadelních her A. P. Čechova (1860-1904) po Višňovém sadu (1904), Strýčku Váňovi (1899) a Třech sestrách (1901) zbývá ještě představit tu, kterou v r. 1896 napsal jako první, je jí Racek v inscenaci Mahenova divadla v Brně. 


1. dějství

Na venkovské panství starého mládence Petra Sorina přijede strávit léto Sorinova sestra, známá herečka Irina Arkadinová, se svým milencem, spisovatelem Borisem Trigorinem. Snaží se dělat mladou a žádanou, říká, že má 32 let, ale v přítomnosti 25letého syna Konstantina Trepleva to předstírat nemůže. Je zvyklá pohybovat se ve snobské společnosti slavných lidí, herců a spisovatelů, píše se o ní v novinách, na venkově se nudí a syna, který nedokázal vystudovat univerzitu, považuje za neschopnou nulu.       

Treplev se snaží zaujmout napsáním divadelní hry s hlavní rolí pro venkovskou dívku Ninu Zarečnou, do níž je zamilován. Matka je otrávená, že ji do ní neobsadil. 

Nině se hra jejího ctitele nelíbí: „Ve vaší hře je málo děje, je to jenom recitace. I ve hře, podle mého názoru, rozhodně musí být láska...“ 

Konečně dojde na předvedení hry. Hrají ji na scéně u jezera. Opona jde nahoru; odhalí se pohled na jezero; nízko na nebi je měsíc, odrážející se ve vodě; na velkém kameni sedí Nina Zarečná, celá v bílém.

Nina deklamuje: „Lidé, lvi, orli a křepelky, parohatí jeleni, husy, pavouci, mlčenlivé ryby přebývající ve vodách, mořské hvězdice i vy, které nebylo možné spatřit pouhým okem — krátce: všechny životy, všechny životy, všechny životy dovršily svůj smutný osud v kruhu a zhasly; už tisíce let země nenosí žádnou živou bytost a nešťastný měsíc zbytečně rozsvěcí svou lucernu. Na loukách se už neprobouzejí s křikem jeřábi, a nejsou slyšet chrousti v korunách lip. Chladno, chladno, chladno, pusto, pusto, pusto, úzko, úzko, úzko.“ (Pauza)

Těla živých bytostí zmizela v prachu a věčná hmota je proměnila v kamení, ve vodu, v oblaka, a všechny jejich duše se spojily. Kolektivní světová duše — to jsem já... já... Ve mně je duše Alexandra Velikého, Caesara, Shakespeara, Napoleona i té poslední pijavky. Ve mně se spojilo vědomí lidí s instinkty zvířat a já pamatuji všechno, všechno, všechno a každý život prožívám sama v sobě znovu.

V podobném „filozofujícím“ duchu jsou i další scény. U diváků a ani u matky se hra nesetkává s pochopením.  Treplev se urazí a odejde. 

Sorin: „Chtěl ti způsobit potěšení.

Arkadinová: „Ano? Nicméně si nevybral nějakou obyčejnou hru, ale donutil nás poslouchat ten dekadentní blábol. Abych nezkazila žert, jsem ochotná poslouchat třeba blábol, ale vždyť to má být vyhlášení nových forem, nové éry v umění. A podle mne to žádné nové formy nejsou.“  

Arkadinová pochválí herecký výkon Niny „Bravo! Bravo! Hleděli jsme na vás se zalíbením. S takovým exteriérem, s tak nádherným hlasem je přímo hřích zůstat na vesnici. Vy musíte mít talent. Slyšíte? Jste povinna jít k divadlu.“ a představí ji svého partnera Trigorina. Nina je v rozpacích, spisovatele obdivuje, čte jeho díla. Treplev je jí lhostejný. Kdo ho však tajně miluje, je Máša, dcera Sorinova správce panství Ilji Šamrajeva.   


2. dějství

Společnost tráví čas nicneděláním a bezobsažnými řečmi. Sorin se baví s lékařem Jevgenijem Dornem. 

Dorn: „Vodka a tabák zbavují člověka osobnosti. Po doutníku nebo skleničce vodky už nejste Petr Sorin, ale Petr Sorin plus ještě někdo; vaše já se ztrácí a začínáte mít k sobě vztah jako ke třetí osobě - on.

Sorin: „Vám se to mluví. Vy jste si užil, svého času, ale já? Sloužil jsem dvacet osm let u soudu, ale dosud jsem nežil, nic jsem nezakusil, koneckonců, a - pochopitelná věc - mám strašnou chuť si něco užít. Vy jste sytý a lhostejný, a proto máte sklon k filozofování, ale já chci žít, a proto piju k obědu bílé víno, kouřím doutníky, a hotovo. Tak je to, panstvo.“

Dorn: „Člověk musí mít k životu seriózní vztah, ale léčit se v šedesáti, litovat, že jste v mládí nic neužil, to je, s prominutím, lehkomyslnost.

Arkadinová: „Ach, co může být nudnější než tahle milá vesnická nuda: Horko, klid, nikdo nic nedělá a všichni filozofují ... Je s vámi dobře, přátelé, je příjemné vás poslouchat, ale... Sedět v hotelovém pokoji a učit se roli je mnohem lepší!

Arkadinová se pohádá se správcem a chce okamžitě odjet zpět do Moskvy. Správcova manželka Polina se vyznává lékaři: „Tyhle různice jsou každý den. Kdybyste věděl, jak mě to rozčiluje! Jsem z toho nemocná; no prosím, chvěju se ... Nesnáším jeho hrubosti.“ (Prosebně) „Jevgeniji, drahý, milovaný, vemte mě k sobě ... Náš čas se krátí, už nejsme mladí, tak ať se aspoň na konci života nemusíme schovávat, nemusíme lhát...“

Dorn: „Mně je pětapadesát, už je pozdě měnit celý život.

Nina se zamiluje do Trigorina. Treplev Nině přinese mrtvého racka, kterého zastřelil. 

Treplev: „Brzy se stejným způsobem zabiju sám.“

Nina: „Já vás nepoznávám. V posledním čase jste podrážděný, vyjadřujete se tak nejasně, prostřednictvím jakýchsi symbolů. Ten racek je asi taky symbol, ale promiňte, nerozumím tomu. Jsem moc jednoduchá a nechápu vás.“

Treplev: „Začalo to ten večer, kdy tak hloupě propadla má hra. Neúspěch ženy neodpouštějí. Všechno jsem spálil, všechno do posledního papíru. Kdybyste jen tušila, jak jsem nešťastný! Ochladla jste ke mně, to je neuvěřitelná hrůza, zrovna jako bych se probudil a viděl, že tady to jezero najednou vyschlo nebo se vsáklo do země. Řekla jste, že jste moc jednoduchá a nechápete mě. Bože, co je tu k pochopení?! Hra se vám nelíbila, mým elánem pohrdáte, máte mě za tuctového a bezvýznamného, jakých je mnoho ...“ (Dupne si) „Jak dobře to chápu, jak dobře! Mám v mozku přímo hřeb, ať je proklet spolu s mou ctižádostí, která mi jen pije krev ...“ (Uvidí Trigorina, který jde a čte knížku) „Támhle jde opravdový talent; jako Hamlet, taky s knížkou.“ (Pošklebuje se) „Slova, slova, slova... Slunce se k vám ještě nepřiblížilo, ale vy už se usmíváte, váš pohled roztál v jeho paprscích. Nebudu vám překážet“ (Rychle odchází).

Nina se vyznává k obdivu ke „slavnému“ spisovateli Trigorinovi, ten však v hovoru myslí víc na své psaní: „Jsem s vámi, jsem vzrušen, a zatím každým okamžikem myslím na to, že mě čeká rozepsaná povídka. Vidím mrak, který se podobá klavíru. Říkám si: budu muset použít někde v povídce, že po obloze táhl mrak podobný klavíru. Ve vzduchu je cítit vanilka. Rychle si zapisuju za uši: přesládlá vůně, květina vdov, připomenout si líčení letního večera. Všímám si u vás, u sebe každé věty a každého slova a snažím se rychle ty věty a slova zavřít do svého literárního skladiště: třeba se jednou budou hodit!“  

Arkadinová se nakonec rozhodne, že přece jen s Trigorinem ještě na panství zůstanou. 


3. dějství

Máša říká Trigorinovi, že si vezme učitele Medvěděnka, protože už nechce beznadějně milovat Trepleva a celé roky na něco čekat.

Arkadinová se s Trigorinem chystá k odjezdu a žádá bratra, aby dal pozor na syna. „Odjedu a ani nebudu vědět, proč se postřelil. Zdá se mi, že hlavní příčinou byla žárlivost, a čím dřív odsud odvezu Trigorina, tím líp.“  

Sorin: „Jak bych ti to řek? Byly i jiné příčiny. Pochopitelná věc: mladý člověk, chytrý, žije na vesnici, v zapadákově, bez peněz, nemá žádné postavení, žádnou budoucnost... Nic nedělá. Stydí se a má strach z takové prázdnoty. Mám ho hrozně rád, i on je ke mně připoután, ale stejně, koneckonců, zdá se mu, že je tady zbytečný, že je darmojed a příživník. Pochopitelná věc: ctižádost...“ 

Trigorin přizná Arkadinové své okouzlení Ninou: „Mladá láska, ta rozkošná, ta poetická, ta, která nás přenáší do světa snění, jenom ta jediná může způsobit, aby byl člověk šťastný! Takovou lásku jsem ještě nepoznal... V mládí jsem na to neměl čas, běhal jsem po redakcích, třel bídu ... Teď konečně přišla láska, přitahuje mě ... Má to cenu, abych před ní prchal?“  

Ta je zdrcená: „Copak jsem tak stará a šeredná, že se dá bez rozpaků se mnou mluvit o jiných ženách?“ (Objímá ho a líbá) „Ty jsi zešílel! Jsi můj miláček, můj nádherný mužský ... Jsi poslední kapitola mého života!“ (Kleká si) „Ty jsi moje radost, moje pýcha, moje blaho ...“ (Objímá mu kolena) „Jestli mě opustíš třeba jen na hodinu, nepřežiju to, zblázním se, jsi můj úžasný, jsi můj velkolepý pán ...“

Trigorin se před odjezdem potká s Ninou, která mu oznamuje: „Cítila jsem to, že se ještě uvidíme.“ (Nadšeně) „Pane Trigorine, rozhodla jsem se definitivně, kostky jsou vrženy, jdu k divadlu. Zítra tady už nebudu, odejdu od otce, opustím všechno a začnu nový život... Odjíždím jako vy... do Moskvy. Tam se uvidíme.“

Trigorin (polohlasem): „Jste tak krásná... Jaké štěstí, že se brzy uvidíme!“ (Nina mu položí hlavu na prsa) „Zase uvidím vaše nádherné oči, ten překrásný úsměv... ty rysy vyjadřující andělskou čistotu ... Má drahá ...“ (Dlouhý polibek)


4. dějství (po 2 letech)

Polina ví, že Máša stále miluje Trepleva, i když se vdala za Medvěděnka: „Co já se kvůli tobě nasoužím. Nejsem slepá, všechno to chápu.“ 

Máša: „To jsou všechno hlouposti. Beznadějná láska - to je leda v románech. Blbost. Člověk se musí držet na uzdě a nečekat na bůhvíco, nečekat na zázrak ... Když ti srdce napoví, že miluješ, tak máš tu lásku hnát pryč. Semjonovi slíbili, že ho přeloží na jiný okres. Až se odstěhujeme, zapomenu na všechno ... vyrvu to ze srdce i s kořeny.“

Treplevovi se přece jen podařilo alespoň trochu prorazit s psaním do časopisů. 

Nina mezitím v Moskvě začala chodit s Trigorinem a měla s ním dítě, které však umřelo, Trrigorin ji pak nechal a vrátil se k dřívějším láskám. 

Lékař se na ni Trepleva ptá a ten ho informuje: „Začala v letním divadle u Moskvy, potom odjela na venkov. Tehdy jsem ji nespustil z očí a jezdil jsem všude za ní. Hrála tenkrát samé velké role, ale hrála je přibližně, špatně, mluvila nepřirozeně a měla prudká gesta. Někdy bylo vidět, jak s talentem něco křičí nebo jak s talentem umírá, ale to byly jenom záblesky.“ 

… „Viděl jsem ji, ale ona mě nechtěla vidět a v hotelu mě k ní taky nepustili. Chápal jsem, jak jí je, a nevnucoval jsem se.“ (Pauza) „Co ještě chcete vědět? Potom, když už jsem se vrátil domů, dostával jsem od ní dopisy. Dopisy inteligentní, vřelé, zajímavé; nestěžovala si, ale já cítil, že je hluboce nešťastná; co řádek, to nemocný, napjatý nerv. A měla i trochu vyšinuté představy. Podepisovala se Racek. Mlynář v Rusalce říká, že je havran, a ona v dopisech pořád opakovala, že je racek. Teď je tady.“ … „Ve městě, v hostinci. Už tam bydlí pět dní.“ … „Otec a macecha ji nechtějí znát. Všude rozestavili hlídače, aby ji nepustili ani na panství.“

Trigorin s Arkadinovou se také vrací na panství jejího bratra. Potkají se s Treplevem, podle matky už zapomněl na to, co bylo, a na Trigorina se nehněvá. Přivezl Treplevovi časopis, kde mu uveřejnili povídku, že je prý o něj v Petrohradu i v Moskvě zájem.  Když ale Treplev odejde a z druhého pokoje je slyšet melancholická hudba klavíru, mluví úplně jinak: „Má smůlu. Ne a ne se trefit do toho pravého tónu. Všechno je to takové podivné, nejasné, místy to vůbec nedává smysl. Nenapíše ani jednu živou postavu.“ Arkadinová také vyjádří nezájem: „Představte si, že jsem od něho ještě nic nečetla. Pořád nemám čas.“  

Nina se potká s Treplevem a v srdceryvné scéně o tom, jak se míjeli, nakonec říká: „Vy jste spisovatel, já jsem herečka ... Oba jsme spadli do víru ... Žila jsem bezstarostně jako dítě - probudíš se a začneš zpívat: milovala jsem vás, snila jsem o slávě, a teď? Zítra brzy ráno musím do Jelce, třetí třídou ... s obyčejnými sedláky, a v Jelci za mnou budou vzdělaní obchodníci lézt se svými lichotkami. Život je drsný!

Treplev: „Nino, já vás proklínal, nenáviděl, trhal jsem vaše dopisy a fotografie, ale věděl jsem v každém okamžiku, že jsem k vám navěky připoután. Nejsem schopen vás přestat milovat, Nino. Od té doby, co jsem vás ztratil a co jsem začal publikovat, je pro mě život nesnesitelný - utrápím se... Moje mládí je nenávratně pryč a mně se zdá, že už jsem na světě devadesát let. Volám vás, líbám zem, po které jste chodila, kamkoli se podívám, všude vidím vaši tvář, váš laskavý úsměv, který mi svítil na cestu v nejlepších letech mého života ...“

Nina však stále ještě nešťastně miluje Trigorina: „Ne, ne ... Nedoprovázejte mě, půjdu sama ... Mám tu koně ... Až uvidíte Trigorina, neříkejte mu nic ... Mám ho ráda. Mám ho ráda, dokonce víc než dřív ...“ (Prudce obejme Trepleva a odběhne skleněnými dveřmi)

Z druhého pokoje je slyšet výstřel, Treplev se zastřelil. 

***

Již delší dobu není možné během představení pořizovat žádné audiovizuální záznamy, a tak z fotografií herců na chodbě divadla přidám tři: Elišku Zbrankovou (hrála Ninu Zarečnou), Romana Nevěčného (majitel panství Petr Sorin) a Janu Štvrteckou (Polina, manželka správce panství Ilji Šamrajeva).



V závěrečném poděkování jsou všichni účinkující. Trepleva hrál Viktor Kuzník, subtilní blonďák uprostřed, jeho matku Hana Briešťanská po jeho levé ruce, na druhé straně je Eliška Zbranková, držící ruku hostujícího herce Jiřího Suchého z Tábora v roli Trigorina.





 ***

Ke hře přidám ještě hudební epilog a není možné začít ničím jiným než velkolepou kompozicí Černý racek Oldřicha Veselého na text Pavla Vrby z alba Sluneční hodiny (1981) skupiny Synkopy.

Oldřich Veselý však se Synkopami 61 nazpíval ještě jednu svou „ptačí“ píseň – Ptačí sonátu z alba Xantipa (1973), text napsal Milan Hanák.  

Z textu Hynka Žalčíka Ptáčník, zhudebněném Zdeňkem Klukou a nahraném v r. 1971 skupinou Progress Organization (později obnovené pod názvem Progres 2) v podání řeckého baskytaristy Emanuela Sideridise, se mně velmi líbí obrat „matkou mu byla smůla, otec neznámý“, ten se dobře hodí pro mnoho hrdinů Čechovových her.  

A konečně z písní mimobrněnských kapel je sem možné zařadit i Holubí dům Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka, nazpívaný Jiřím Schelingerem, protože zvuk ptáků, který skladbou prostupuje, není holubí, ale racků.

8 komentářů:

  1. Moc hezký článek doplněný nakonec krásnými písněmi a hlavně mou oblíbenou "Holubí dům". Přeji krásný a pohodový advent.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Holubí dům se mně kdysi velmi líbil, ale slyšel jsem ho už tolikrát, že ho mám (na rozdíl od Šípkové Růženky, převzaté od Deep Purple) hodně obehraný.

      Vymazat
  2. Ahoj, jmenuji se Nira Shalom a chci se podělit o dobré zprávy o tom, jak jsem vrátila svou bývalou lásku světu. Byl jsem zničený, když mě minulý měsíc moje láska opustila kvůli jiné dívce. Přítel mě však seznámil s Babou Wale da Wiseman, velkým poslem. Vyprávěl jsem o svém problému Babě Waleové, vysvětlil jsem, jak mě opustila moje bývalá láska a jak potřebuji práci ve velké společnosti. Ujistil mě, že jsem přišel na správné místo, kde dostanu své srdce bez vedlejších účinků. Řekl mi, co mám dělat, a poté, co jsem se řídil jeho pokyny, mi moje láska za další 2 dny zavolala a omluvila se, že mě předtím opustila. O týden později mě moje vytoužená společnost zavolala na pohovor na pozici supervizora. Jsem nadšená, že se mohu podělit se světem o to, jak mi Baba Wale pomohla splnit přání mého srdce. Baba Wale je specialista na všechny druhy kouzel a dobré magie. Pokud potřebujete jakoukoli pomoc, kontaktujte prosím Baba Wale na babawalewiseman01@gmail.com Whatsapp: +2348136951551 Viber +2348136951551
    Děkuji později!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kouzla by se mně hodila, ale v zázraky nevěřím.

      Vymazat
  3. Ještě jsem se vrátila, abych si poslechla ty písničky. Černý racek má nádherné instrumentální provedení. Posledně mi nešla sluchátka jak měla, ale teď jsem si píseň opravdu vychutnala. Synkopy 61 pamatuji. Byla to kapela našeho mládí. Ještě se určitě vrátím...Přeji krásný večer.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Synkopy 61 byly v mém teenagerském věku mou nejoblíbenější skupinou. Tehdy pěvecký part zastával Michal Polák a třeba skladbu Suita pro J. S. Bacha miluju dodnes. Složil ji jejich téměř výhradní autor hudby (a u Suity i textu) Oldřich Veselý, který pak v 70. letech se skupinou začal vystupovat jako klávesista a zpěvák (Ptačí sonáta byla první, kde se takto projevil) a na něj jsem si dlouho nemohl zvyknout. Lépe jeho kvality rozpoznal Radim Hladík, který ho hned zlanařil do Blue Effectu, kde působil skoro 5 roků, po návratu do Brna složil hudbu pro 3 LP a Černý racek je na Slunečních hodinách, první z nich.

      Vymazat
  4. Miloši, určitě se po večerech v tomto tvém příspěvku pokochám snímky a také si počtu, ve Švýcarsku jsem byla třikrát, vždy po týdnu, ale v Mořici nikoli, tak si užiju. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My jsme byli ve Švýcarsku několikrát bez ubytování (a toto je také takový případ), přes noc tam, přes den na místě a další noc zpět, až jednou jsem si řekl, že už to stačilo a na 5 dnů jsme zajeli do Basileje a odtud si udělali i výlet do Bernu.
      S komentářem jsme se ale posunuli k jinému článku :).

      Vymazat

Aktuální článek

Jedburgh Abbey a Melrose Abbey - ruiny kostelů skotských opatství z 12. století

Soupeření Skotů a Angličanů má dlouhou historii, v současnosti se mluví o odtržení Skotska od Velké Británie, ale již v 16. století anglická...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)