Strýček Váňa (1899) patří s Rackem (1896), Třemi sestrami (1901) a Višňovým sadem (1904) k nejvýznamnějším hrám Antona Pavloviče Čechova (1860-1904) a po Višňovém sadu v Divadle Husa na provázku je druhou hrou z této čtveřice, kterou jsme měli možnost vidět. Tentokrát jsme zavítali do HaDivadla.
Strýček Váňa (47 let) je přezdívka Ivana Vojnického, který hospodaří na zapadlém venkovském statku profesora Serebrjakova. Ovdovělý profesor žije ve městě s novou manželkou a dělá vědu. Statek ho zajímá jen tím, zda vynáší. Strýček Váňa 25 let nezištně dře do úmoru, aby mohl doplatit zbytek z kupní ceny statku, který jeho otec jako věno pořídil sestře, první manželce Serebrjakova. S Váňou zde pobývají ještě Soňa, profesorova dcera z předchozího manželství, Váňova matka, stará chůva a zchudlý statkář Tělegin. A mezi tuto společnost jednou za čas na kus řeči zajde venkovský lékař Astrov, kterého Soňa tajně miluje a který se nejvíc bojí, že po něm budou chtít, aby někoho léčil.
Život na statku ubíjí jednotvárností, ženy lkají nad nenaplněnými sny, chůva "se baví" pletením, muži hledají útěchu na dně sklenic a všichni konverzují o ničem, aby překlenuli čas, než půjdou spát a probudí se do dalšího, úplně stejného dne, jako byl ten včerejší.
Strýček Váňa (47 let) je přezdívka Ivana Vojnického, který hospodaří na zapadlém venkovském statku profesora Serebrjakova. Ovdovělý profesor žije ve městě s novou manželkou a dělá vědu. Statek ho zajímá jen tím, zda vynáší. Strýček Váňa 25 let nezištně dře do úmoru, aby mohl doplatit zbytek z kupní ceny statku, který jeho otec jako věno pořídil sestře, první manželce Serebrjakova. S Váňou zde pobývají ještě Soňa, profesorova dcera z předchozího manželství, Váňova matka, stará chůva a zchudlý statkář Tělegin. A mezi tuto společnost jednou za čas na kus řeči zajde venkovský lékař Astrov, kterého Soňa tajně miluje a který se nejvíc bojí, že po něm budou chtít, aby někoho léčil.
Život na statku ubíjí jednotvárností, ženy lkají nad nenaplněnými sny, chůva "se baví" pletením, muži hledají útěchu na dně sklenic a všichni konverzují o ničem, aby překlenuli čas, než půjdou spát a probudí se do dalšího, úplně stejného dne, jako byl ten včerejší.
Profesor odchází do penze a s mladou a půvabnou manželkou Jelenou se vrací na své sídlo. Vstává v poledne a s jídlem se čeká jen na něj. Váňu jeho povýšené chování dráždí. Při rozhovoru s doktorem si postěžuje:
"A žije si ta sůva na statku první ženy, a to proti své vůli, na to, aby žil ve městě, má hluboko do kapsy. Pětadvacet let mlátí prázdnou slámu, píše články, které nikoho nezajímají. A přitom to sebevědomí! Ty nároky! Šel do penze a živá duše ho nezná. Je to naprostá nula."
(Při této řeči jsme se na sebe s chotí podívali a museli se zasmát.)
Váňa profesorovi závidí mladou ženu, zamiloval se do ní, ale ta je starci věrná. Váňovy citové výlevy ji obtěžují.
Profesor je otrávený - svým stářím a příznaky nemocí, nechá se obskakovat a nudí se:
"Celý život pracovat pro vědu, zvyknout si na svou pracovnu, na posluchače, na vážené kolegy - a najednou, zničehožnic, se ocitnout v tomhle sklepení, dennodenně se dívat na ty tupce, poslouchat nicotné žvásty."
A tak to jde stále dokola: Soňa vzdychá po doktorovi, Váňa po Jeleně, kterou by chtěl i doktor, místo dřívějších občasných návštěv se teď objevuje každý den, profesor se nudí a otravuje druhé hypochondrií, nespokojená se starým manželem i vším ostatním je i Jelena: "Nudím se k smrti, nevím, čeho se chytit."
Soňa se Jeleně svěří se svou už 6 let trvající platonickou láskou k doktorovi. Té je jasné, že nevzhledná dívka je mu lhostejná: "Nemiluje ji, ale proč by se s ní neoženil? Já ji chápu, chuděru. Do té zoufalé nudy, kde je slyšet banalitu vedle banality, přijede čas od času on, jiný než ostatní, hezký, zajímavý, přitažlivý, jako když do tmy vyjde Měsíc. Podlehnout takovému člověku, zapomenout na všechno … Možná že mě samotnou trošku přitahuje."
Jelena Soně slíbí, že s doktorem promluví. Toho ale informace o Sonině citu nechávají chladným, na statek jezdí jen kvůli Jeleně: "Jste nádherná. Já už celý měsíc nic nedělám, na všechno kašlu, hledám vás jako posedlý. … Jediný polibek. Chci políbit alespoň ty překrásné voňavé vlasy."
Jelena se brání: "Běžte pryč."
Doktor Jelenu chytne kolem pasu a líbá ji.
Vchází Váňa s kyticí růží pro Jelenu.
Jelena: "Pusťte mě!"
Obrátí se na Váňu: "Vynasnažte se, abychom já a manžel odsud odjeli ještě dnes. Slyšíte? Ještě dnes!"
Přichází všichni ostatní. Profesor je pozval, že chce něco velmi důležitého sdělit.
Prohlásí, že žít na vesnici je pro něho vyloučené, na pobyt ve městě nemají prostředky, sídlo málo vynáší (jen 2 % ročně), mělo by se prodat, nakoupit cenné papíry, které mají výnos 4-5 %, a ještě by zbylo na koupi vilky ve Finsku.
Pro Váňu je to šok. Dřel na statku, ztratil nejlepší léta svého života, zaplatil dluh a teď by ho chtěli vyhnat jako psa.
Do vzrušené diskuze mezi Váňou a Serebrjakovem ještě přileje olej Jelena: "Žádám vás, pane Vojnickij, abyste okamžitě přestal. V tomhle pekle už nebudu ani minutu."
Profesor se přidává: "Zbavte mě toho šílence."
Váňa odejde, profesor na prosbu Jeleny jde za ním si promluvit, ozve se výstřel, přiběhne vyděšený profesor a za ním Váňa s pistolí, Jelena s ním zápasí, padne ještě jeden výstřel, ale ani ten profesora nezasáhne.
Jelena s profesorem se chystá k odjezdu, zjitřené vášně chladnou, někteří se loučí, Jelena v osamění s doktorem mu dovolí ji políbit.
Doktor požádá Váňu, aby mu vrátil lahvičku s morfiem, kterou nepozorovaně ukradl. Když chce spáchat sebevraždu, ať ho nevystavuje podezření a jde někam do lesa a tam se zastřelí, stačí, že ho pak doktor bude muset pitvat.
Soňa se strýcem Váňou se zase dají do práce, statek to už potřeboval.
Článek tentokrát má bohužel jen málo fotografické dokumentace. I když v HaDivadle (na rozdíl od mnoha jiných scén) výslovně neupozorňují na zákaz fotografování během představení, choť mé pokusy nesnáší, při jednom mě plácla po ruce a na mobilu jsem pak místo záběru scény uviděl svůj obličej. Protože jsem selfie nikdy nepořizoval, netušil jsem, jak ho vypnout. Podařilo se mně to až na konci, když se rozsvítilo.
V hlavních rolích hráli Jan Lepšík (strýček Váňa, na předchozím snímku třetí zprava), Jelena (Lucie Schneiderová, druhá zprava), Robert Mikluš (doktor Astrov, první zleva), Táňa Malíková (Soňa, vedle doktora) a Cyril Drozda (profesor Serebrjakov, první zprava).
Výprava scény byla moderní, vyskytovala se zde lednička s chlazenými nápoji, varná konvice, na stole byl k dispozici notebook, doktor nahlížel do mobilu, zda mu nepřišla eSeMeSka, strýček Váňa pustil projektor a manželce profesora promítal diapozitivy, které ukazovaly, jak sídlo vypadalo dříve a jak ho zvelebil.
Vyznávání lásky Jeleně doprovázela píseň z repertoáru Sinead O'Connor Nothing Compares 2 U (Nic se ti nevyrovná, "2 U" - "two U" má stejnou výslovnost jako "to you") v ruské coververzi.
,%20Kunstmuseum,%20Basilej.jpg)
Miloši, neřekl jsi, jak se ti to líbilo.
OdpovědětVymazatNuda zabíjí nejen lásku, ale znepříjemňuje život. Práce je důležitá, prostě se čímkoliv zabavit. Ta modernizovaná verze možná přiblíží dnešní generaci prastaré problémy lidí.
OdpovědětVymazat[1]: Opravdu velmi, Čechova miluju a také mám moc rád brněnská divadla. Jejich herci sice nejsou tak známí jako pražští, kteří mají hodně příležitostí v TV seriálech, ale o to jsou lepší.
OdpovědětVymazatRobert Mikluš je zde hvězdou, viděli jsme ho už v hlavních rolích ve Višňovém sadu a v Láskách jedné plavovlásky.[2]: Růžo, když práce baví, to je nejlepší. A blogování také umí potěšit :).
Mě ty moderní scény vždy pobaví, zajímalo by mě, co by na ně řekl autor?
Moderní divadlo, láska na první pohled! :)
OdpovědětVymazatProblémy lidí jsou pořád stejné, jen v jiných kulisách. Škoda, Miloši, toho plácnutí od choti, ale i tak fotky pěkně dokreslují zajímavý článek.
OdpovědětVymazatTedy, plácnutí přes ruku... Nejde to náhodou považovat za týrání blogera? Strýček Váňa bylo první závažnější představení, které jsem kdysi viděl v Plzni v divadle, a přiznávám, že jsem z něho byl tehdy úplně hotový, protože jsem ničemu nerozuměl. Dneska už to beru přece jen trochu jinak a Čechova mám moc rád v různých inscenačních podobách.
OdpovědětVymazatPáne jo, a to byl i ohýnek a buřtíčci opečení?
OdpovědětVymazatČechova mám ráda, četla jsem ho v adolescenci jako povinnou četbu a bavil mne. Tady se mi líbí dnešní dobové oblečení, jako by děj byl ze dneška. Fotky chválím a bavím se, jak pořizuješ fotky a manželka tě pleská. To mi připomíná, jak já venku fotím lidi a můj muž se ode mne vzdaluje a je jak pára nad hrncem. Ale fotky se mu pak líbí. Dovedu si představit Tvou radost, jak Ti naskočilo selfie a neuměl ses ho zbavit. Toto tlačítko na přepínání znám, ale sama se nefotím, fotky zblízka jsou strašidelné a selfie tyč si proto kupovat nebudu!
OdpovědětVymazatČechov patří mezi mé oblíbence a na "Strýčka Váňu" jít do divadla by nebyl pro mne problém, pokud by inscenací, zase někdo nemodernizoval, mám ráda původní atmosféru, to dílo je dokonalé tak, jak bylo stvořené v určité době a prostředí a nemělo by se do toho zasahovat... inteligentní divák přece sám pochopí, že lidé jsou svýmh chováním a myšlením a starostmi v podstatě stejní v každé době, podle mě tady v těch to případech modernizací jde spíš o snahu režiséra se zviditelnit... kvůli tomu je škoda mrvit slavné dílo, Čechov se musí obracet v hrobě, nesmyslné a hloupé změny vypočítané na efekt, nemá rád žádný autor...
OdpovědětVymazatTo musí být velice poučné dílo. Jednou bych to chtěla taky vidět. Určitě to v životě ještě stihnu.Od Čechova jsem vlastně ani nic nečetla.
OdpovědětVymazatRuskou klasiku mám rád.
OdpovědětVymazat[9]: Něco na tom je. Asi proto nechodím na inscenace, které znám z dřívějška a hodně jsem četla, takže kniha je zase něco jiného. Možná to dnešní lidé berou jinak a staré inscenace by je nebavily. Třeba Čajkovského bych také nepředělávala do nové doby- být režiséry, dramaturgy.
OdpovědětVymazat[12]: Ružo, nechtěla jste říct Čechova? Čajkovskij byl hudební skladatel. I když i jeho díla jsou předělávána do moderních aranžmá (třeba klavírní koncert č. 1 b moll), ale vy hovoříte o režisérech a dramaturzích.
OdpovědětVymazatPokud ano, je mi to sympatické, protože se mi to stává rovněž. Slova začínající na stejné písmeno za sebe svévolně zaskakují
Abych se ale více nevěnovala komentářům, než obsahu článku, dovolím si ventilovat svůj názor:Když se řekne Čechov, rozsvítí se mi v hlavě automaticky pomyslné červené světélko - pozor, povinná četba, nebrat Coby konzument TV filmů a inscenací, kde jsou zápletky mnohem složitější a dramatičtější, bych asi na uvedeném představení trpěla. Téma - mám statek, co nevynáší, mladou atraktivní (nepracující) choť a různé neduhy - mne nějak nevzrušuje.
OdpovědětVymazatKromě toho se přikláním k těm, kteří u dramatických děl nesnáší modernizaci. Pokud by se drama odehrávalo v dobových kulisách a herci byli v dobových kostýmech, pak bych snad klasické dílo ještě (v případě společenské nutnosti) přežila. Všechny nezvyklosti bych přisoudila jiné době, jinému kraji, jiným mravům.
Moderní představení klasiky mne však popuzuje a to především vysoce úsporným způsobem! Náklady na kostýmy a rekvizity prakticky nula. A nové moderní nepatřičné rekvizity (notebook, mobil) jdou proti samotnému smyslu hry! Jak si mohou aktéři stěžovat na nudu na statku, který má pokrytí signálem mobilního operátora a Facebook a nepřeberné množství blogů je na dosah...?
[4]: Souhlasím :).[5]: Ale scéna s pistolí tu velmi chybí :).[6]: A k tomu ještě psychické týrání, že už se mnou nikdy nikam nepůjde, pokud tam budu chtít fotit.Já jsem kdysi dávno viděl Strýčka Váňu v televizi a myslím, že v inscenaci hrál slavný britský herec Laurence Olivier, a také jsem z ní byl rozpačitý, od Čechova jsem tehdy četl jen humoristické povídky, ale teď si ho vychutnávám i v dramatických dílech.[7]: Ne, ani se do nich nezakousli, aby vydržely na další reprízu :).[8]: Choť, když někde něco venku fotím, to řeší tak, že ani nepočká a jde dál. Mnohokrát jsme se tak jeden druhému ztratili, např. na Capri, kde jsem měl strach, zda nám neujede trajekt, a pak ve dvě hodiny v noci v Petrohradu, kam jsme šli na zvedání mostů, já jsem fotil nějaké sochy v parku a potkali jsme se až za drahnou dobu na zpáteční cestě k hotelu.[9]: U mě ty moderní rekvizity budí pousmání. Přiznám se, že naopak nemám rád dobové kostýmní exhibice, jako je např. Formanův Amadeus, ale je to věc vkusu, každému se líbí něco jiného.
OdpovědětVymazat[10]: Od Čechova jsou skvělé humoristické povídky, později už vážnější (např. Pavilon č. 6) a vrcholem je moderní divadlo, za jehož zakladatele je považován. Je obdivuhodné, co za pouhých 44 let života vytvořil, a to se ještě věnoval profesi lékaře.[11]: Já také a čtu i ruské autory 20. století (např. Bunina, Bulgakova a teď jsem se konečně začetl do Doktora Živaga od Pasternaka).[12]: V Brně se po vzoru Prahy každý rok konají Shakespearovské slavnosti na Špilberku, jedno představení si vždy vybereme, ale třeba jeho komedie mě vůbec nebaví.
OdpovědětVymazatMám radši moderní divadlo, u Čechova se pousměju i u vážných věcí, jak dokonale vystihne charaktery "zbytečných lidí".[13]: Myslím, že Růže jde o opery a balety Čajkovského, které se dnes někdy také předvádějí v "modernějším" kabátě.
Snad je v tom snaha se přiblížit muzikálovému obecenstvu.[14]: Co víš, třeba tam měli špatný signál.Hlubokou zápletku zde nenajdeme, ale ani na akční scény Čechova neužije, o tom, co se stalo, se divák dozví většinou jen mimochodem z poznámky některého z aktérů.
U divadla je vývoj podobný jako ve výtvarném umění.
A díky za recenzi! :)
OdpovědětVymazatKoukám, že tvá choť má na dokumentování zážitků v divadle podobný názor, jako já. Já zase manžela šťouchám loktem .
OdpovědětVymazat[18]: Škoda, že tu nejde dát plácající se smajlík do čela - samozřejmě, že děkuji za přiblížení dílka, nikoliv za recenzi .
OdpovědětVymazatStrýček Vána - já nevěděl že se jmenuje Ivan Vojnický. Dobře, že se člověk, zase něco nového doví. :) Já osobně insenaci a ani Vánu vlastně neznal.
OdpovědětVymazatJinak ježte. Eliss je ta, co za den jí pod rukama proběhne neuvěřitelné množství článků (v tom jí obdivuju) a všechny je poměrně krátce okomentuje (v tom jí obdivuju). A je jen opravdu málo článků, u kterých sem viděl že by šlo v jejím komentáři vidět, že z té řady stovek článků jí něco zaujalo natolik aby se tomu tak podrobně věnovala a naprala 6-ti řádkoví komentář. :) A to značí o dobré a na blogové scéně výjimečné zpracování.
Jéé ten můj je taky šesti.
OdpovědětVymazat[20]: Magicmaxi, nepleteš si Elis a Eliss?
OdpovědětVymazatSice do divadel nikdy nechodím, ale takhle podle popisu to vypadá být zajímavé, zřejmě to má své specifické a nenahraditelné kouzlo.
OdpovědětVymazatČím su starší, tím víc mě láká divadlo
OdpovědětVymazatA ty špekáčky bych jim záviděla
Divadlo se mi zamlouvá jen ve výjimečných případech. Postrádá jisté možnosti, které umí přinést jen stříbrné plátno.
OdpovědětVymazat[15]: Tak tos mne znovu pobavil. U nás je to muž, který se více bojí, že se ztratíme, taky se to kolikrát stalo, já byla v klidu, ale on přiběhl s očima navrch hlavy.
OdpovědětVymazatTakhle jsem se ztratila kamarádkám v Nesebaru v 22 večer, kdy jsme chtěli nafotit večerní město před odletem zpět. Kamarádky se vypařily a trošku jsem měla nahnáno. No, nakonec jsme se našly.
[17]: Asi to bude tím, že nemají pochopení pro úlovky k blogovým článkům :).[18]: Rádo se stalo :).[20]:[22]: Jak píše Axina, nicky jsou podobné, ale styl se liší.[21]: Se šesti - to je jako svíčková .
OdpovědětVymazatŠestiřádkový je opravdu vzácný, ten si zaslouží "pochvalu před nastoupenou jednotkou" :).[23]: Já jsem k divadlu našel chuť asi před dvěma-třemi roky a teď si ho užívám. Líbí se mi také osobitý přístup v nastudování her brněnskými soubory.[24]: Mám podobný vývoj :).[25]: Máš pravdu, že filmové triky, detaily tváří, ... divadl nenabídne, ale vidíš živé herce a můžeš se dívat, kam chceš, a ne jen na to, co kameraman zabral.[26]: Přesně takové zkušenosti mám také, na poslední chvíli ještě chci/chceme něco vidět a pak hrozí, že se nedostaneme včas na ubytování a nestihneme letadlo/vlak/autobus domů.
Naštěstí se to ještě nestalo a vždy jsme se také s chotí našli, jen jsem musel vyslechnout spoustu výčitek, jak jsem nespolehlivý a že to bylo naposled, kdy se mnou někam jela