Roy Lichtenstein, Choi Jeong Hwa - pop art

Umělecký směr pop art (zkrácené označení pro popular art) byl reakcí na abstraktní expresionismus, který předpokládal vnímání intelektuálně zaměřeného diváka a v karikované podobě snoba předstírajícího okouzlení ze skrytých významů abstraktního díla. Pop art naproti tomu kladl důraz na obyčejné věci kolem nás, malíři tohoto zaměření tvořili reklamní plakáty, kreslili etikety na potraviny a alkohol, někteří se inspirovali kresbami z komiksových seriálů a jejich textovými bublinami (např. Roy Lichtenstein), pop artoví sochaři (zejména Claes Oldenburg) často kombinovali nejrůznější nářadí a předměty (kleště, šroubováky, kladiva, hadice, …) a nehráli si na „velké umění“. 

Zatím jsem v samostatném textu zmínil jen nejslavnějšího představitele pop artu, Andyho Warhola, přinejmenším částečně bychom sem mohli zařadit i Káju Saudka, který mně pomohl přispět do zaostávající rubriky Sex. 

Vzhledem k malému počtu vlastních fotografií spojím další dva umělce do jednoho textu.   

Malíř a sochař Roy Lichtenstein (1923-1997) se narodil v New Yorku a strávil zde celý život, proto také se jeho díla nacházejí především na americkém kontinentu. Z Muzea moderního umění (Museum of Modern Art, ve zkratce MoMA) jsem si bohužel žádnou fotografii neodnesl a v Guggenheimově muzeu je zakázáno fotografovat. Následující dvě díla jsou z Evropy, patří ale k jeho nejznámějším. Obě jsou z posledních let umělcova života a jde o sochy, které však pro plošné provedení působí jako obrazy.  

Barcelonská hlava (The Head of Barcelona/El Cap de Barcelona, 1991-1992) se nachází nedaleko pobřeží katalánské metropole a Lichtenstein ji vytvořil pro letní olympiádu, pořádanou zde v r. 1992. Je vytvořena z betonu a keramiky a mozaika je výrazem holdu Antonimu Gaudímu, pro jehož stavby je typická.  

Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofia v Madridu (známé např. Picassovým obrazem Guernica) má na nádvoří Lichtensteinův Tah štětcem (Brushstroke, 1996). Umělec o 30 let dříve namaloval celou sérii obrazů s tímto námětem, jeho tahy však měly hodně daleko k jemnému provedení Vincenta van Gogha, vypadaly spíše jako tahy širokého štětce malíře pokojů. A totéž lze říct pro sošné provedení z Madridu.

I když bychom pop art mohli chápat jako obyčejné umění všedního dne, u sběratelů je o něj zájem. V r. 2012 v aukční síni Sotheby's Lichtensteinova malba Spící dívka (Sleeping Girl) z r. 1964 byla vydražena za 44,8 milionů dolarů, tedy bezmála za 1 miliardu Kč.  

Korejský pop artový sochař a designér Choi Jeong Hwa (1961) vytváří velké sochy do veřejného prostoru, charakteristické různorodými materiály a sestavené ze spotřebního zboží, balónků, drátů i náhodně nalezených předmětů. Jeho nejznámějším dílem je Květinový strom (Flower Tree), 6 m vysoká kytice z 85 květů. Vytvořil ho pro Festival současného umění v Lyonu (Lyon Biennial Contemporary Art Festival) v r. 2003, obyvatelům města se zalíbil a od r. 2007 je jeho trvalou součástí. Dokonce se stal neformálním symbolem Lyonu, podobně jako Eiffelova věž je symbolem Paříže. 

Více než 4krát větší verze (25m) byla později instalována v Šanghaji a v původní velikosti ještě v Singapuru, odkud je poslední fotografie. 

Zion - národní park v Utahu

Při naší první (a předposlední) cestě do USA prvořadým cílem bylo San Francisco a tam jsme si také vypůjčili auto a vyrazili „do okolí“, projeli přitom několik států, navštívili Las Vegas a především několik národních parků, večer utrmácení padli do postele v nějakém penzionu a další den zase vyrazili desítky (někdy i stovky mil) za další atrakcí. Již jsem zde zmínil národní parky Yosemite, Sequoia Park, Bryce Canyon a Grand Canyon, teď se podívejme do Zionu, národního parku ve státě Utah. 

Uvedené národní parky se navzájem značně liší a totéž platí i pro Zion. Svou rozlohou 590 km čtverečních je přibližně 5krát menší než Yosemite, ale tím, že leží na rozmezí tří oblastí – Coloradské náhorní plošiny (Colorado Plateau), Velké pánve (Great Basin) a Mohavské pouště (Mojave Desert), je unikátní svou geografií a pestrostí flóry a fauny. Najdeme zde hory (nejvyšší vrchol Horse Ranch Mountain dosahuje 2660 m n. m.), soutěsky, řeky i kaňony.     

Geologické vrstvy hornin jsou zbarveny od bílé, okrově žluté až po červenou.

Co se asi skrývá uvnitř jeskyně? 

Z vyšší polohy se silnice mezi skalními masivy úplně ztrácí.  

Na půdách bohatých na selen se daří zlatokeřům (v angličtině nají zvláštní název rabbitbrush, otrocky přeloženo králičí štětka).

Tyto skály by se hodily jako cvičné horolezecké stěny. 

Stékající voda na různorodých vrstvách hornin vyhloubila barevné kanálky.

Zatím jsme ale stále neviděli žádný vodní tok, tohle je jen trochu větší kaluž. 

Vody však začalo přibývat, brodili jsme se jí s botami v rukách a vyhrnutými kalhotami, teplota byla jak z vodovodu.

Zdálo se, že nakonec dojde na plavání.

Naštěstí se objevil chodník a mohli jsme boty zase nazout.

Uprostřed následující skály jako kdyby se někdo pokusil vyrýt podobu tváře.

V jednom místě jsme dokonce zmokli.

Trojice špičatých skal se nazývá Tři patriarchové (Three Patriarchs).   

Mezi převážně nízkými porosty se vyskytovaly i vzrostlé stromy.

V parku žijí pumy, rysi, kojoti, lišky, jezevci, nám se ale ukázala jen zvědavá veverka. 

Ne všude je povolen průjezd autem, lze však využít tamější „MHD“. 

Ernst Wiesner - Vila Stiassni (a některé další stavby v Brně)

Ernst Wiesner (1890-1971) patří k nejvýznamnějším brněnským meziválečným architektům funkcionalismu, i když se narodil na Slovensku v Malackách, v jeho 8 letech se ale rodina přestěhovala do Brna. Zůstal zde do r. 1939 a 15.3. (jeden den před vyhlášením Protektorátu Čech a Moravy) z Brna uprchl a přes západní Evropu doputoval do Anglie, kde pak jako architekt působil v Londýně, učil v Oxfordu, od r. 1950 přešel na Školu architektury na Univerzitě v Liverpoolu a v tomto městě strávil zbytek života. V naší literatuře bývá také uváděn jako Arnošt Wiesner, podle prostředí používal obě křestní jména. 

Z velkého počtu realizací jeho návrhů uvedu několik staveb v Brně a největší pozornost věnuji Vile Stiassni. Navštívili jsme ji loni v létě a v bujné vegetaci velké zahrady s rozlohou 32764 m² (více než 3 hektary) se trochu ztrácela. 

Wiesner vilu postavil v letech 1927-1929 pro židovského textilního průmyslníka Alfreda Stiassni (jde o poněmčelé jméno Šťastných) a jeho manželku Hermine, která rovněž byla židovského původu a pocházela z rodiny severočeských uhlobaronů. V Brně tehdy bylo textilních továren celá řada, městu se proto přezdívalo „moravský Manchester“. Hospodářská krize tomuto odvětví přinesla útlum, na významu získával kovoprůmysl, ale Alfred Stiassni prozíravými investicemi do jiných oblastí průmyslu léta stagnace úspěšně překonal. Rodina se však z vily dlouho netěšila, podobně jako architekt Wiesner před nebezpečím nacismu r. 1938 emigrovala, nejdříve do Londýna a odtud do Kalifornie v USA.

Za protektorátu vilu zabavilo gestapo, v r. 1946 byla převedena pod Krajský národní výbor a využívána byla jako vládní vila, pobýval v ní prezident Edvard Beneš i řada dalších představitelů států z někdejšího „tábora socialismu“ (např. prezident Kuby Fidel Castro, indonéský prezident Sukarno a egyptský prezident Gamál Násir). 

Dnes ji spravuje Národní památkový ústav a od r. 2014 je přístupná jak zahrada, tak interiér vily s výkladem průvodce.  

A tam se nyní můžeme podívat. Ve vstupní hale se schodištěm je vidět okrasný dřevěný strop bez nosné funkce a podlaha z dekorativně kladených parket.

Obrazy manželského páru Alfreda a Hermine Stiassni v jejich pracovnách jsou kopiemi podle historických fotografií a namaloval je Libor Veselý, originály od významného vídeňského portrétisty Heinricha Rauchingera se ztratily. 

Portrét jejich dcerky Susanne v růžových šatech připomíná Velázquezovy obrazy infantky Margarity.

K domácímu muzicírování nechyběl klavír a prvorepublikové melodie se linuly z gramofonu s velkou troubou. 

K chvílím pohody patří také posezení s knihou.

Pokoje dotváří starožitný nábytek.

A také starožitné hodiny, keramika a lustry.

Nakonec ještě náhled do jídelny, obývacího pokoje, ložnice a koupelen.

K sportovnímu vyžití rodina měla tenisový kurt a venkovní bazén.

O dalších vilách jen stručně, nejsou totiž přístupné veřejnosti.

V letech 1919-1922 Wiesner postavil na Údolní 58 pro početnou rodinu židovského velkoobchodníka s uhlím Wilhelma Gutmanna činžovní obytný dům, dnes označovaný jako Gutmannova vila. Pro architekta to byla jedna z prvních realizací a v době, kdy fasády domů bohatých majitelů byly zdobeny tehdy módními secesními ornamentálními prvky, byla naprostou novinkou. 

Obchodní ředitel Telefonní a elektrické společnosti v Brně Willy Leo Stein s manželkou Margarete si u Wiesnera zadali postavení rodinného domu, architekt jej na Barvičově 25 realizoval v letech 1925-1926. Kýlová lamelová střecha Steinova domu prozrazuje inspiraci dílem jiného funkcionalistického architekta Adolfa Loose, s nímž byl Wiesner v kontaktu.

Wiesnera pověřil stavbou rodinného domu také ředitel brněnské pobočky Anglo-československé banky Gustav Haas. Rozložitá Haasova vila stojí na ulici Lipová 43 a postavena byla v letech 1928-1930. Jejím výrazným prvkem jsou otevřené terasy na třech podlažích.

Nedaleko odtud, na ulici Vinařská 38, se nachází Vila Neumark z let 1928–1929. Wiesner ji postavil pro britského honorárního konzula v Brně a podnikatele v textilním průmyslu Waltera V. Neumarka.

Architekt však nenavrhoval jen rodinné domy pro bohatou židovskou klientelu, příkladem je budova někdejší České banky Union z let 1923-1925 na ulici Beethovenova 4, kde od r. 1950 sídlí Český rozhlas Brno. 

Rozlehlý Palác Morava naproti Mahenova divadla, na rohu Malinovského náměstí a ulic Divadelní a Benešova, si u Wiesnera objednala Hermine Stiassni jako obchodní a nájemní dům. Rozestavěný jej ale prodala Moravské zemské životní pojišťovně. Stavba byla zahájena r. 1926 a s přestávkami dokončena až o 10 let později. Pamatuji si, že kdysi v ní kromě obchodu s potravinami bývalo kino Kapitol s posledním promítáním ve 22:15, Roxy bar s varietním programem a striptýzovým představením (žádné jsem ale nenavštívil) a také oděvní sekce Tuzexu.   

A nakonec stavba, která je ve Wiesnerově díle výjimečná, sakrálně-kultovní chrám smrti, brněnské krematorium z let 1926-1929. Několik náhledů jsem již zařadil do článku Až si pro mě přijdou funebráci. Špičaté  travertinové pilíře symbolizují pozůstalé kolem rakve se zesnulým.

Krása budovy s jejím ponurým posláním mě fascinuje, a protože jsem se notně přiblížil konci životní pouti, až se zde nic dalšího neobjeví, už jsem prošel cílem.