22. prosince 2014

Neuschwanstein - snový hrad "šíleného krále" (a PF 2015)

Když Ludvík II. Bavorský (1845-1886) z královského rodu Wittelsbachů, původním jménem Otto Friedrich Wilhelm Ludwig von Bayern, se po smrti svého otce Maxmiliána II. ve svých 18 letech stal bavorským králem, pro Bavorsko to z hlediska mezinárodního významu státu nebyla žádná výhra. Přestože měl bohatýrskou postavu, měřil více než 190 cm (snad až 195 cm), a vzhlížel se v rytířských legendách, v první válečné zkoušce, r. 1866 proti Prusku na straně Rakouska, velení přenechal svým ministrům a po prohrané válce, která navíc přinesla velkou zátěž královské pokladně v podobě válečných reparací, o státnické záležitosti ztratil zájem.

Po další vítězné válce Pruska, tentokrát proti Francii a za účasti Bavorska na straně Pruska, kancléř Otto von Bismarck dokončil sjednocení Německa, r. 1870 k němu přičlenil Bavorsko a vytvořil Německou říši (Deutsches Reich). Ludvíkův strýc pruský král Vilém I. Pruský (Wilhelm Friedrich Ludwig von Hohenzollern) byl jmenován německým císařem a i když si Bavorsko formálně udrželo status nezávislého království a pouze v případě dalších válek se bavorská armáda musela podřídit pruskému velení, Ludvík II. Bavorský byl už jen bezvýznamnou postavou. O to víc se pak pohroužil do svého snového světa, kam patřilo jen umění a výstavba pohádkových zámků.

Zatímco Ludvíkův otec vystačil se zámkem Hohenschwangau (na prvním snímku vlevo) a přestavbou někdejšího hradu Berg na zámek, Ludvík postavil hned tři a navíc i na Berg nechal přistavět vysokou věž. Z nich nejvýznamnější je hrad Neuschwanstein (vpravo), jen 1 km od Hohenchwangau a asi 100 km od Mnichova. Inspirací k němu Ludvíkovi byl zámek Wartburg v Duryňsku.



Dalším je kopie Versailles, zámek Herrenchiemsee, pro jehož umístění Ludvík vybral ostrov na jezeře Chiemsee.
A konečně třetím zámkem je Linderhof v krásném prostředí na dohled alpských vrcholů, který vznikl přestavbou a rozšířením Královského domku (Königshäuschen) jeho otce. (Blíže o něm někdy jindy.)

Hrad Neuschwanstein je postaven v borovicovém lese na skalním útesu nad roklí Pöllat s krásným výhledem na okolní kopce a jezera Alpsee a Schwansee (Labutí jezero).




Všechno je pěkně vidět z mostu Marienbrücke nad hlubokou strží, asi čtvrt hodiny chůze od hradu.




Z architektonického hlediska hrad kombinuje několik slohů. Převažuje německý románský sloh 13. století, je na něm ale patrný i vliv gotiky a byzantské architektury. Autorem návrhu byl jevištní výtvarník mnichovského divadla Christian Jank a do fáze stavebních výkresů ho dovedl architekt Edouard Riedel. Pohádková podoba hradu inspirovala Walta Disneyho k vytvoření hradu Šípkové Růženky (Sleeping Beauty castle) v Disneylandu.



Neuschwanstein je však ve skutečnosti moderní stavbou, byl postaven z cihel a dojem běloskvoucího kamene (Schwan = labuť, Stein = kámen) mu dodává vápencový obklad. I uvnitř byl vybaven zcela moderně, např. na něm bylo zřízeno centrální teplovzdušné vytápění a měl i splachovací WC.
Bohužel v interiéru se fotografovat nesmí, pěkné fotografie jsou ale např. na této stránce, na druhé a třetí je ložnice a Sál pěvců, k nejobdivovanějším patří ještě Trůnní sál s výzdobou podle mešity Hagia Sophia v Istanbulu.




Stavba Herrenchiemsee, kopie Versailles, nebyla náhodná, protože Ludvík II. Bavorský viděl ve francouzském králi Ludvíku XIV. (1638-1715), Králi Slunce, velký vzor, ovšem k jeho významu, ztělesněném ve výroku "Stát jsem já", měl hodně daleko. Stejně mu imponoval i další předrevoluční král Ludvík XV. (1710-1774) a na jeho zámcích jsou proto k vidění portréty Ludvíka XIV., Ludvíka XV. a dokonce i milenek Ludvíka XV. - madame de Pompadour a madame du Barry.

Ludvík II. Bavorský se přitom svým francouzským jmenovcům vůbec nepodobal, byl plachý, introvertní, melancholický a ženy ho nezajímaly a neměl proto ani žádné potomky. Jeho deník odhalil, že ho ovládaly silné homosexuální touhy k pohledným mužům na jeho dvoře. I když se zasnoubil se svou sestřenicí Sofií, svatbu neustále odkládal. Údajně se snoubenkou strávil i noc, hned poté však zasnoubení "bez udání důvodů" zrušil a přestal se s ní stýkat.

Bezmezný obdiv choval k hudebnímu skladateli Richardu Wagnerovi (1813-1883), kterého s královskou štědrostí finančně podporoval. Wagner v operách Prsten Nibelungův (podle eposu Píseň o Nibelunzích), Tristan a Isolda a Lohengrin ztvárnil rytířské legendy a rytířské motivy se objevují i na Ludvíkových zámcích. Král sám se pak ve svých iluzích viděl jako statečný rytíř.
Pro svou samotářskou povahu vyžadoval, aby na operních a divadelních představeních byl jediným divákem v sále. Když však Wagner svůj vliv na krále chtěl využít (zneužít) v požadavku postavit mu operní dům, bylo to trochu moc i pro královy ministry a skladatel byl nucen Bavorsko opustit. Král jej však přesto finančně podporoval i nadále.

Obrovská finanční náročnost výstavby zámků vyčerpala státní pokladnu a další panování krále se pro jeho ministry (a jejich vlastní zajištění) stalo neúnosným. Nechali proto sepsat lékařský posudek, že král je duševně chorý, na základě něho ho označili nesvéprávným a zbavili trůnu. Král byl pak převezen na zámek Berg u Starnberského jezera (Starnberger See) a o pár dnů později i se svým lékařem za dodnes nevyjasněných okolností přišel o život. Z několika teorií je nejpravděpodobnější, že se pokusil o útěk a při snaze doplavat na jezeře k člunu ho v chladné vodě postihla srdeční slabost a utonul.

Dnes je Neuschwanstein považován za jeden z nejkrásnějších hradů na světě a ze sídla výstředního samotářského podivína se stal nejvyhledávanější turistickou atrakcí Německa s přibližně 1,5 milionem návštěvníků za rok. Na 2 km dlouhé cestě od parkoviště k hradu se celoročně vinou zástupy lidí a jezdí k němu autobusy i koňské povozy. Návštěvu je nejlépe rezervovat předem.




Všem návštěvníkům přeji pohodovou vánoční atmosféru, ať se cítíte jako v pohádce a v novém roce stejně tak, vše se Vám daří a jste šťastní a zdraví.


12. prosince 2014

Joe Cocker - mistr cover verzí

Na přebírání skladeb od jiných umělců není nic obdivuhodného, noví interpreti tím často řeší nedostatek vlastních autorských nápadů či autorského zázemí, žije z toho řada zpěváků popu, specializované revival skupiny a napříč žánry barové skupiny. Přesto je však dost příkladů, kdy nová nahrávka překoná originál, nebo ho dokonce objeví, protože ten třeba ve své době zůstal nepovšimnut a zůstal by zapadnutý prachem.

Jestli to někdo umí dokonale a jeho nahrávky jsou zpravidla lepší než originální verze, pak jím v první řadě je Joe Cocker, rockový a bluesový bard, který letos oslavil 70 let.

Jednou z prvních známějších písní, kterou si Cocker vyhlédl k přezpívání, byla skladba Beatles With a Little Help from My Friends. Zpíval ji Ringo Starr, který se vedle tahounů skupiny Johna Lennona, Paula McCartneyho a později se stále víc emancipujícího George Harrisona jen vezl, jako autor takřka neexistoval, zpěvák byl sotva průměrný, a tak mu spoluhráči z kolegiality občas dali zazpívat nějakou nenáročnou píseň.
Z ní něco vykřesat bylo téměř nemožné, Cocker se o to přesto pokusil a zařadil ji do svého vystoupení na legendárním festivalu Woodstock v r. 1969. Během písně se Cocker dostal do extáze, při křečovitých pohybových kreacích od originálního textu zcela odešel a (zřejmě) zpíval, co mu slina přinesla na jazyk. Posluchači se museli hodně divit, když slyšeli slova "Do I go naked before my friends?" "Probiotics changed the way I feel now." "All I need is my butt" "Lord, I know you're a guy, put on this turban" "Oh, hey hen, I'm gonna eat all eggs."



V cover verzi hitu skupiny Procol Harum A Whiter Shade of Pale, dodnes oblíbeného ploužáku všech plesů, se už Cocker drží originálu, i když mluvit zde o originálu není zrovna na místě, protože Procol Harum si melodii vypůjčili z jedné skladby Johanna Sebastiana Bacha.



Přes drsný mužný hlas je překvapující, že Cocker dovede zazpívat i lyrické písně. Oč je třeba jeho zpěv v písni You Are So Beautiful víc za srdce beroucí než kňouravý projev Jamese Blunta v podobně se jmenující písni You're Beautiful, která se k mému údivu také stala hitem.
Skladbu složili Dennis Wilson z Beach Boys a Billy Preston, ale provedení ani jednoho z nich nedosahuje kvalit Cockera. Ten ji pak nazpíval i s dalším slavným umělcem - s Rayem Charlesem.

Z repertoáru Eltona Johna si Cocker vybral píseň Sorry Seems to Be the Hardest Word. Výšky, které nakonec i autor písně zpívá fistulí, sice šidí, ale Cockerův expresivní zpěv je opravdovým zážitkem.



Ve vrcholné formě se předvedl na koncertu v Dortmundu v r. 1992, z něhož je předchozí i následující video. Na něm je úchvatné úplně všechno - Cockerův zpěv, skvělý klavírista a saxofonista, šlapající rytmika i temperamentní černošské sboristky.

Cocker převzal i píseň Raye Charlese Unchain My Heart. Charlesovo provedení však i díky skromnějšímu nástrojovému obsazení doprovodné kapely zdaleka tak nevyniká jako Cockerova cover verze.
Pozoruhodné je také to, jak starý pardál Cocker dovede rozproudit publikum.



I když tím výčet cover verzí Joe Cockera zdaleka nekončí, na závěr alespoň ještě jednu z repertoáru Beatles - Lennonovo Come Together. Cockerova verze, kdy už mu do sedmdesátky asi moc nechybí, je (i zásluhou jeho kytaristy) mnohem rockovější.



Cocker samozřejmě nezpívá jen převzaté písně. Vždy, když se připomíná výročí teroristických útoků v New Yorku 11. září 2001, je lepší místo zpravodajských pořadů si pustit First We Take Manhattan. Tam je všechno a jako bonus krásná píseň.

P.S. 22.12.2014. Díky Hance a Robce jsem se dozvěděl, že tento text se stal předčasným nekrologem, protože Joe Cocker dnes zemřel. Už se mně tak bohužel nesplní předsevzetí navštívit jeho příští koncert v ČR.
Čest jeho památce.
P.P.S. 2.1.2015. Děkuji Jagovi za upřesnění v 33. komentáři, i píseň First We Take Manhattan Joe Cocker převzal, a sice od Leonarda Cohena, viz např. záznam jeho vystoupení z r. 1988.

3. prosince 2014

Káhira, Memphis a Sakkara - lesk a bída Egypta

Egypt je zemí, která vedle výnosů z provozu Suezského průplavu, těžby ropy a přidružených odvětví a rozvíjejících se montážních závodů automobilů je značně závislá na turistickém ruchu. Jeho ústředními body jsou pyramidy, sbírky v Egyptském muzeu v Káhiře s posmrtnou maskou Tutanchamona, chrámový komplex v Luxoru a Karnaku, chrám Abú Simbel nad Asuánskou přehradou a letoviska Sharm el Sheik a Hurghada u Rudého moře.

Zatímco ostatní příjmy jsou vcelku stálé, položka turistika v egyptském HDP je velmi náchylná propadům. V r. 1997 ho měli na svědomí islámští teroristé, kteří v Luxoru zavraždili 62 osob (mezi nimi 58 zahraničních turistů), v r. 2011 se jeden z dílů ze seriálu arabských revolucí odehrál v Egpytě a vzhledem k trvajícím nepokojům s desítkami mrtvých byla Káhira vyřazena z cílů turistických výletů, spikla se i příroda, v tomtéž roce k břehům letoviska Sharm el Sheikh, stovky kilometrů od revoluční vřavy, zavítali lidožraví žraloci a několik turistů zmrzačili a jednu ženu dokonce zabili a před pár dny vypukly další nepokoje, které ochromily Káhiru, když svržený prezident Mubarak byl u soudního přelíčení osvobozen, ale rozvášněný lid se s tím nemíní smířit a žádá si krev, přece Egypťané nejsou horší než Iráčané a Libyjci, kteří si se svými diktátory dokázali vyrovnat účty. Káhira se tak opět stala nebezpečnou destinací, kam je neradno jezdit.

Já jsem se do Káhiry vypravil v první polovině minulého desetiletí, kdy tam byl relativně klid. Důvodem cesty byla jedna odborná akce, z ČR a Slovenska jsme se na ní sešli celkem čtyři a všichni jsme tam letěli i stejným letadlem. Přilétli jsme po třetí hodině ráno a vzhledem k časné době neměli jinou možnost, kde si vyměnit peníze, než na letišti, pochopitelně to bylo velmi nevýhodné, a také jsme byli nuceni použít taxi. Normálně se jim vyhýbám a využívám vždy městskou dopravu, abych poznal město z pohledu jeho obyvatel, v Káhiře jsme se však nakonec jinak než taxíkem nepřepravovali. Mají tam sice i metro, podle informace místních si ale cizinec, je-li mu život milý, do něj vstoupit neodváží. Taxikáři jsme sdělili cíl cesty, byl to Guest House jedné místní univerzity, žádnou přesnější adresu jsme neměli, on však sebevědomě prohlásil "No problem" a vyrazili jsme. Po asi hodinovém putování zastavil a zeptal se nás, jakže se jmenuje ta univerzita. Jeli jsme asi ještě hodinu a nevím, jak dlouho by to trvalo, kdyby náš taxikář nakonec nezastavil jiné taxi a po konzultaci s jeho řidičem nezjistil správnou cestu.
Cesta autem v Káhiře je jen pro otrlé. Řidiči vůbec nerespektují dopravní pruhy, v chumlu aut všichni přejíždí křížem krážem podle toho, jak kde uvidí nějakou skulinu, kterou by se mohli prosmýknout a někoho předjet. Připomíná to automobilové závody s tím rozdílem, že zde jede třeba i pět aut vedle sebe. Řidiči při svých odvážných manévrech ani neblikají na znamení změny směru, o to více však troubí a nelichotivě gestikulují.



První den po probdělé noci a dopoledne následujícího jsme ještě měli volno, proto jsme se hned vydali na průzkum města. Vůbec to nebylo jednoduché, stále se na nás někdo věšel a nabízel nám všechno možné, nejčastěji papyry a všichni se zaklínali "no banana", že jen ten jejich papyrus je pravý a ostatní je dělají z banánových slupek. Tuhle průpovídku jsme tam slyšeli snad 1000-krát. Všichni se také nearabsky vyhlížejících vyptávají "What country do you come from?" ("Where do you come from?") a v našem případě se jim vždy rozzářila tvář a s hranou srdečností opakovali "Ah Czech," což vyslovovali jako "Ááááh čik."
Na rušné ulici v centru se na nás nalepil jeden vychrtlý děda a otravoval, že má 1 EUR a potřeboval by jej vyměnit za 1 USD, protože v Egyptě mu jsou eura na nic a nám Evropanům se právě naopak hodí. Šel s námi asi kilometr, jeden kolega to nakonec nevydržel, vytáhl peněženku, že mu euro vymění, ať už máme pokoj, děda však s nečekanou rychlostí do ní hrábl, vytáhl svazek bankovek a zmizel v davu.

Dalším společníkem byl jeden mladík, nabízel, že nám zajistí výlet k pyramidám na velbloudech a na oslech ze zadní strany, kam se turisté se svými autobusy nedostanou. Byl jsem pro a kupodivu ještě i okradený kolega, další (o více než 10 let mladší kolegové) o tom nechtěli slyšet, ale nakonec jsme je přesvědčili. Mladík nás ještě zatáhl do obchodu svého strýce, kde jsme si koupili ty zaručeně pravé papyry. Druhý den brzy ráno jsme přišli na smluvené místo a taxíkem se přepravili na kraj Gízy. Náš mladý průvodce s námi hned vyřešil finanční stránku věci, když mu dáme 100 USD, tak nám kromě známých pyramid zajistí ještě výlet do dvou blízkých lokalit, vzdálených od Káhiry jen 20 km, resp. 30 km, a sice do Memphisu k hrobce faraona Ramsese II a do Sakkary, kde se nachází stupňovitá pyramida krále Džoséra a ještě několik menších pyramid, a navíc také do asi 700 km vzdáleného Luxoru, kde se nás ujme jeho kolega. My jsme měli před sebou 3 dny odborné akce a jedinou možností jet do Luxoru byl poslední den před odjezdem, pokud tam pojedeme v noci, na místě budeme přes den a další noc se vrátíme a kolem poledne už pojedeme na letiště. Částka nebyla zrovna malá, protože 1 USD tehdy stál přes 30 Kč. Na místě samém byly jakési chatrče, ale také stáje, kde jsme viděli velbloudy, osly a koně, kteří evidentně čekali jen na nás, a to nás zviklalo. Nakonec jsme se takto domluvili a peníze mu dali s rizikem, že už ho neuvidíme.



Vybral jsem si velblouda a majestátně jsme vyrazili na minimálně půlkilometrovou trasu k pyramidám.



Zážitek byl úchvatný - pyramidy, v 137,5 m vysoké Chufuově (podle řeckého názvu Cheopsově) jsme byli i uvnitř (na konci dolů vedoucí úzké chodby se snižujícím se stropem však byla jen prázdná sklepní místnost a pokud tam někdy něco bylo, už dávno si to odnesli vykradači hrobek), a samozřejmě sfinga, socha lva s lidskou hlavou, která rovněž má impozantní rozměry - je 74 m dlouhá, 19 m široká a 21 m vysoká. Podle některých legend (a nejspíše nepravdivých) její nos byl ustřelen Napoleonovou armádou.




Zajímavý byl i nečekaný pohled od pyramid na "paneláky" 15-milionové Káhiry. Na snímku je patrná i cesta "autobusové linky" k pyramidám.



Na bližším záběru prostřední z tří velkých pyramid - Rachefově (Chefrenově) - je vidět, že na těchto impozantních stavbách už hodně zapracoval zub času a jen z její špičky si můžeme udělat představu, jak původně vypadal jejich vnější plášť. Organizátoři akce nám pak v rámci společenského programu návštěvu pyramid zajistili také, jenže jsme tam přijeli autobusem a na místě byli snad jen půlhodinu.



Do Memphisu (na dalším snímku s ležící a stojící sochou Ramsese II) a Sakkary jsme jeli džípem. Na to, že je všude značný nepořádek, jsme už byli z Káhiry zvyklí. Na ulici třeba prodávali klobásy, které v hejnu much nebyly skoro vidět, domy vypadaly velmi neutěšeně a všechny byly rozestavěné, údajně proto, že za nezkolaudované stavby nebylo nutné platit žádné daně z nemovitostí, dalším důvodem je, že vzhledem k velké porodnosti v Egyptě neustále vyvstává nutnost hledat další bydlení a místní to řeší přistavováním nových pater na své nikdy nedokončené domy. Cesta mimo Káhiru však pro nás byla i tak šokem. Nepořádek byl o řád vyšší, nebylo žádnou vzácností vidět přebíhající krysy, v kanálu, který vtékal do Nilu, ležel mrtvý kůň ve značně pokročilém stupni rozkladu, všude však bylo možné si koupit vychlazenou Coca-colu z boxů, které stály před zchátralými baráky, do nichž vedly volně položené kabely.



Z obavy z dalších teroristických útoků je u všech památek plno hlídačů se samopaly a z letovisek do Káhiry autobusy doprovázela vozidla s ozbrojenou posádkou. Na pyramidy kdysi bylo možné šplhat, ale dávno už je to zakázáno. U jedné z malých pyramid v Sakkaře (ne však Džosérově na následující fotografii) na nás jeden z hlídačů spiklenecky pokynul, že když to nikomu neřekneme, můžeme si s ním na ni vylézt. S tím jsme samozřejmě hned souhlasili. Když jsme byli nahoře, jeho chování se ale radikálně změnilo, řekl, že to není jen tak bez povolení tam šplhat a začal významně kroužit samopalem. Velmi rychle jsme pochopili, že chceme-li zvýšit šanci na přežití, bude dobré jeho počáteční vstřícnost nějak ocenit.




Po skončení jednoho odpoledního programu nás organizátoři vzali do Egyptského muzea. Málem jsme tam nedojeli, náš autobus v divokém provozu pomuchlal jedno auto, jeho řidiči se sice nic nestalo, auto však vypadalo na odpis a bouřlivá debata, kdo je viníkem, nebrala konce.



Do muzea jsme dorazili asi 30 minut před zavřením, už nás tam ani nechtěli pustit, ale nakonec se přece jen smilovali, proběhli jsme kolem mumií a soch do prvního patra k Tutanchamonovi a vzápětí byli venku.



Tutanchamon byl vcelku bezvýznamný faraon, který "vládl" 10 let v dětském věku do svého úmrtí v 19 letech v období 1333 - 1323 př. n. l., ale neporušený poklad z jeho hrobky, nalezené r. 1922 britským archeologem Howardem Carterem v Údolí králů v Luxoru, má nedozírnou hodnotu a nikdy neopustí území Egypta a nebude zapůjčen na sebesvětovější výstavu.

Také jsme (myslím, že za 30 USD) jeli lodí po Nilu, jídla a pití bylo do sytosti a tančily nám k tomu poněkud oplácané břišní tanečnice.



Jeden večer jsme vyrazili na průzkum staré části Káhiry, známé jako Koptské město nebo Koptská čtvrť. Jako obvykle se k nám hned připojili samozvaní průvodci, jenže vedli nás do stále užších a temnějších uliček, kde přibývalo podivných existencí, že na nás padla jakási tíseň a raději jsme odtud vycouvali.

Výlet do Luxoru přiblížím někdy jindy. Po návratu jsme utrmácení z dvou nocí ve vlaku ještě před odletem spěchali do Egyptského muzea, abychom si jej prohlédli ve větším klidu. Já jsem s sebou vzal láhev becherovky, že ji dám mladému muži, který nám zajistil nevšední zážitky, protože obchod jeho strýce byl jen o dvě ulice od muzea. Jenže láhev samozřejmě odhalil detektor (podobný letištním) a hned se kolem mě shlukla skupina strážců, studovala láhev a dumala, co se mnou. Zavřít nebo zastřelit? Snažil jsem se jim vysvětlit, že ji mám pro případ zažívacích potíží a kupodivu mně ji nakonec ani nezabavili. Nemá smysl popisovat notoricky známé poklady muzea, vedle nich mě tam (dámy prominou) zaujala toaleta. Nad jejím vchodem byla vývěska "No tips." Když jsem si však šel umýt ruce, přiskočil hubený muž, otočil kohoutkem a hned si žádal spropitné. Zpitomělí ze všech zážitků (a v časové tísni) jsme po opuštění muzea ani nebyli schopni najít obchůdek s papyry a becherovka mně zůstala.

Pak už nás čekala poslední cesta taxíkem na letiště a u odbavovacího pásu na kufry ještě jeden "bakšišák" na rozloučenou. Každému, kdo se k pásu přiblížil, vytrhl kufr z ruky, postavil jej na pás a současně s tím již natahoval druhou ruku pro odměnu. Měl to vymyšleno dobře, zbývající egyptské libry si málokdo chtěl nechat, tak mu téměř všichni dávali, co jim zbylo. Muži to šlo očividně k duhu, protože jeho nadváhu bych odhadl tak na 50 kg.
Abychom se dostali k našemu nástupišti do letadla, museli jsme projít jakýmsi staveništěm kolem papundeklové stěny. To byl poslední dojem ze země proslulé obdivuhodnými památkami dávné civilizace (např. pyramidy byly postaveny v období mezi lety 2700 a 1700 př. n. l.), které jsou v příkrém kontrastu s dnešní bídou, chaosem, u jednotlivých lidí naopak jakousi letargií, ze které se ovšem velmi rychle probírají, naskytne-li se příležitost "vytěžit" nějakého turistu.
Ani se nedivím, že Izrael vedený svou "železnou lady", premiérkou Goldou Meierovou, a ministrem obrany Moše Dajanem v 6-denní válce v r. 1967 Araby na hlavu porazil. Podle informací od vojenských odborníků to bylo i proto, že Egypťané při prvním izraelském náletu od zbraňových systémů utekli. S toutéž sovětskou výzbrojí přitom Vietnam nejsilnějšímu možnému nepříteli dokázal úspěšně vzdorovat.

24. listopadu 2014

Umíme diskutovat a sneseme kritiku?

Na některých článcích, které vyjadřují názor k nějaké události, někomu či něčemu, mohou být doprovodné komentáře zajímavější než jednostranný náhled autora.

1. Kdo nejde s námi, jde proti nám
Někteří autoři však nic než souhlasné názory nesnesou. K tomu je ideální moderovaná diskuze, kde s nesouhlasným nebo dokonce kritickým názorem neproklouzne ani myš.
Je však jasné, že diskuze redukované na obdivné výkřiky "Ach, ty jsi úžasná," jak je miluje třeba držitelka Bludného kamene Alue, mají nulovou hodnotu.

2. Soudružská kritika ano, ale republiku si rozvracet nedáme
Jiní autoři budí zdání, že nesouhlasný názor lze vyjádřit, ovšem tato iluze nás rychle přejde, když při dalším náhledu zjistíme, že náš komentář se záhadně vypařil. Tento přístup ke komentujícím je poněkud náročnější, autor musí být ve střehu 24/7/365 jak James Bond a když se objeví "rušivý element" mimo autorovu klaku, hned ho zkrouhnout. A nejlépe rovnou zablokovat IP adresu.
Jak řady samostatně myslících řídnou, komentářová sekce konverguje k verzi Alue, kdy zůstávají jen prověřené kádry, např. jedna blogerka, která posedlá vlastní návštěvností komentuje téměř každý článek na titulní stránce (včetně článků k tématům týdne) a neopomene si šplhnout pochvalou: "Jééé, nic tak suprového jsem ještě nečetla, hned tě posílám na Blogosvět."

Pěkným příkladem takového autora je Surpan, který napsal článek Mažu komentáře a nestydím se za to! A tam mimo jiné přiznal: "chytrolíny, kteří kritizují nevěcně, prostě smáznu a zablokuju jim IP adresu."
A s chytrákem, co se hlásí z různých IP, si také poradí: "Když se připojí znova odjinud, opět jej smáznu."

Docela mě ta cenzorská zarputilost zaujala, komentář jsem raději nepsal, protože za 5 vteřin bych byl smáznut a zablokován, ale když jsem chtěl pro tento text z článku vybrat pár perel, zjistil jsem, že i ten Surpan smazal. Pomyslel jsem si: no, konečně pochopil, že chlubit se cenzurou (a navíc při výročí 17. listopadu) nebude to pravé ořechové. O to větší pak bylo mé překvapení, když se po týdnu článek na titulní stránce jako znovu vložený objevil podruhé. A k dovršení všeho byl po pár dnech navíc vybrán do pohyblivého panelu titulní stránky Blog.cz a od pátku až dodnes se vyhřívá na nejviditelnějším prvním místě, a to ještě předtím byl i ve vybraných článcích na Blogosvětě. Zřejmě jde o tak zásadní text, že je třeba ho čtenářům vtloukat do hlavy v pravidelných intervalech. V KLDR to nebude špatné, no ne?

Ještě tak definovat tu "věcnou kritiku". Jak ji Surpan chápe, ukázal u přijímacího článku do AK. Na výhrady k obsahu blogu zareagoval: "… když vidím, jací troubové … se mezi … autory najdou ….".
K tomu jsem poznamenal, že jeho argumentace je čím dál pokleslejší a nemá smysl diskuzi prodlužovat.
A obratem jsem se dozvěděl: "Tím troubou jsem myslel jen tebe …" a na rozloučenou mně ještě poradil: "Nemám si s tebou co říct, takže se běž raději věnovat svému blogu a vylepšování, což podle mě také potřebuje."
Škoda, že sám se na "věcnou kritiku" už nezmohl a já tak tápu v temnotách a nevím, jak se mám zlepšovat.

3. Nauč se číst, ty negramotný idiote!
Další skupinu tvoří autoři, kteří ani kritické názory nemažou, ale ty je natolik vytáčí, že ztrácejí nad sebou kontrolu.

Redaktor Homola v Právu napsal článek Chcu žít Brno, ale nevím, kde přesně žiju, ve kterém se podivuje, že 2 členové hnutí Žít Brno z předních míst kandidátní listiny se ucházeli o zvolení v obvodu, kde nemají trvalé bydliště. Z jeho článku jsou nejpodstatnější 3 věty:
(i) "Každý, kdo kandiduje, musí v rámci své kandidatury podepsat čestné prohlášení, ve kterém na svou čest prohlašuje, že veškeré údaje, které uvádí, jsou pravdivé."
(ii) "Žít Brno - i když případ jistě nelze zevšeobecňovat na celé hnutí - se právě proti těmto lžím vymezovala a tvrdilo nám, jak nastolí jinou, otevřenou, pravdivou a transparentní politiku."
(iii) "Ale ani tento cíl nedává nikomu právo uchýlit se už před počátkem zavádění té transparentní, morální a etické politiky ke lži."

Tato slova rozohnila blogerku Lúmenn, která zareagovala blogovým článkem Žít Brno nelžou, pane Homolo! A v něm píše: "jediné, co v čestném prohlášení figuruje, jsou stávající údaje ověřitelné podle občanského průkazu a ačkoli má kandidát povinnost provést případnou změnu bydliště, nikde čestně neprohlašuje, že tak učiní."
Ve svém "otevřeném dopisu" (zveřejněném na blogu a poslaném mailem p. Homolovi) dále vysvětluje, že jeden kandidát bydlí na dlouhé ulici a nemusel vědět, že do obvodu, kam kandiduje, číslem domu nenáleží.
Text graduje úderným závěrem:
"Váš článek, obviňující Žít Brno … ze lži je tedy chybný a k žádné lži zde nedošlo. Žádám vás, abyste tedy tento … lživý článek okamžitě stáhnul nebo jej přepsal a uvedl překroucené údaje na pravou míru, jinak se dopouštíte trestného činu pomluvy podle paragrafu 184 Trestního zákona a hrozí vám v případě podání trestního oznámení až dva roky vězení."

Přiznám se, že tento závěr mě rozesmál. Pochybuji, že p. Homolu polekalo vyhrožování, že může jít bručet až na 2 roky. Živě si dovedu představit, že buď mail po přečtení jako spam hned smazal, anebo naopak pečlivě uschoval pro pobavení kolegů a známých.
V následných komentářích jsem přesto slušně poznamenal, že je těžké kandidáty obhajovat takovým přepjatým způsobem, jako to dělá Lúmenn, a že mezi lží (k té nedošlo, občanky snad neobsahovaly zfalšované údaje) a pokusem o podvod (kandidovat někde, kam místně nepatří) není rozdíl. Ani další komentátoři se k názoru Lúmenn nepřiklonili, což ji vytočilo ještě více a napsala např.:
"kdybys to četl, tak tady nemeleš nesmysly - říká ti něco pochopení psaného textu????"
"bože můj na nebesích, všechny tyhle debilní otázky zdůvodňuji a vysvětluji v článku"
Olej do ohně přilil diskutér WTF v komentáři k Lúmenn:
"Umíš reagovat i bez toho, abys dělala z lidí negramotné blbce?
Celkově to hodně přeháníš, děláš z komára velblouda. Nic ve zlém, ale nemáš nějakou poruchu autistického spektra? Dost často máš totiž hodně zvláštní myšlenkové pochody."
A na negramotného blbce Lúmenn (asi mně) dala razítko výrokem:
"… když napíšu článek, v němž vyvrátím argumenty, které pak opět někdo použije … pak ze sebe … dělá negramotného blbce sám"
Vždyť nelhali. "A přece se točí!"

4. Jak slušně vyjádřit nesouhlas?
Lidmi s totalitními sklony ze skupin 1 a 2 nemá smysl se zabývat, proto pár slov ke skupině 3.
Máme-li odlišný názor a o názorech či přímo partneru v rozhovoru si nemyslíme nic moc lichotivého, vždy to jde vyjádřit slušnou formou - např. jako šéf (Š) při rozmluvě s podřízeným (P).
P: "Pane řediteli, jistě jste si všiml, že můj plat neodpovídá mým schopnostem."
Š: "Ale jistěže jsem si všiml, přece však nechcete, abych vás nechal zemřít hlady."

Každoročně mám potěšení být členem komisí pro obhajoby různých odborných prací či jejich oponentem a leckdy se nestačím divit, za jaký výtvor chce uchazeč získat vědeckou (či vědecko-pedagogickou) hodnost. V technických či přírodovědných vědeckých pracích by mělo být obsaženo řešení nějakého problému, na které nikdo předtím nepřišel, přístup, který vylepšuje stávající známé metody řešení, v ideálním případě dokonce nová teorie.
K nedostatečné práci samozřejmě nelze napsat, že je ubohá či přímo debilní, nedoporučení musí mít kulantní formu.
První cenu za umělecký výkon by si zasloužil jeden noblesní a hlubokým hlasem rozvážně mluvící profesor, když svůj negativní názor k disertační práci zaobalil (a my jsme při tom měli opravdu hodně starostí zachovat vážné tváře) do vyjádření přibližně tohoto znění:
"Sice se mně v práci nepodařilo najít nové poznatky, ale vyzdvihl bych to, že možná po větším přepracování by se částečně dala využít ve cvičeních v 1. ročníku bakalářského studia nebo v některém učňovském oboru, případně v zájmovém kroužku na základní škole."

Rozhovor však může být i vzrušenější a konfrontační, kdy v souboji argumentů ("argumentů") chce jeden druhému dokázat, jakým pitomcem oponent je. I v takovém případě bychom měli zůstat slušní. Klasikové v politických debatách na to jdou např. takto:
"Pane Nováku, kdybyste trochu přemýšlel, tak byste poznal, že už jsem na vaši poznámku před chvílí odpověděl, ale pokusím se vám to vysvětlit ještě jednodušším způsobem a možná to nakonec pochopíte i vy."

Trumfování argumentů však u choleričtějších jedinců může roztočit spirálu nevraživosti, kdy i političtí oponenti se nakonec chytnou pod krkem a vypukne rvačka jak mezi rozvášněnými hokejisty.

Pokusme se alespoň nepřekračovat úroveň rybářů nebo houbařů, předhánějících se tím, kdo má větší úlovek.

14. listopadu 2014

Berlín (2) - Erotik-Museum

Lidská vynalézavost a snaha shromažďovat předměty, aby se i další generace jimi mohly kochat, nezná mezí. A tak pro obrazy a sochy máme galerie, technická muzea schraňují od parního stroje dál všechno, co se hýbe, návštěvníci archeologických muzeí jásají nad každým pazourkem, archiváři nad zažloutlými stránkami, uchovávají se i lidi v 3D provedení (mumie, voskové figuríny a v Kremlu Lenin), a tak není divu, že se našli i takoví, kteří přišli s nápadem archivovat sex. Ne však kdo s kým, kdy a kde měl intimní styk (to je pro historiky, kteří tím vysvětlí Trojskou válku a kdejakou další dějinnou událost, a možná i nějaký Don Juan-amatér si to sám pro sebe zapisuje do excelovské tabulky), ale spíš hardware a software sexu, tj. erotické pomůcky (např. prezervativ z kůže nebo střev (jako na jitrnice)), resp. zvyky, techniky, literaturu, fotografii a film.

O muzeu sexu jsem poprvé četl v souvislosti s Kodaní. Před cestou do dánské metropole před dvěma roky jsem zjistil adresu - Museum Erotica Copenhagen, Købmagergade 24 - a také si na mapě našel, kde se nachází. K mému zklamání tam však nic nebylo, žádný vývěsní štít ani reklama či upozornění na změnu adresy. Říkal jsem si, že jsem se asi špatně díval, nebo muzeum jen přestěhovali někam vedle do většího domu. Když jsme tudy v několika dnech šli už potřetí, manželka se dost divila, co se mně líbí na tak nezajímavé ulici, muzeum ale nebylo k nalezení a až potom jsem zjistil, že je zavřeno, asi zkrachovalo.

Muzeum erotiky (Erotik-Museum) má ale i Berlín, na Joachimstaler Strasse 4.



Tato ulice je kolmá na rušnou třídu Tauentzienstrasse se známou abstraktní sochou Berlín z r. 1987 od Brigitte Matschinsky-Denninghoff, která roztrženými články řetězu měla symbolizovat rozdělení Berlína na západní a východní část. Vzhledem k blízkosti muzea v ní s trochou představivosti můžeme vidět i propletená lidská těla.




Za zmínku stojí rovněž samotná zakladatelka muzea, Beate Uhse-Rotermund (1919-2001). V 18 letech získala pilotní průkaz a úspěšně pak soutěžila v akrobatickém létání. Za 2. sv. války létala s dopravním letadlem Luftwaffe, v letadle také opustila obklíčený Berlín a po přistání na severu Německa byla zajata britskými vojáky. Protože po válce už piloti Luftwaffe nesměli létat, musela si najít jiný způsob obživy. Tím se pro ni stalo působení v sexuální osvětě. Její brožura o antikoncepci se během r. 1947 prodala ve více než 30 tisících výtisků. Později její společnost nabízela kondomy a také další "předměty pro manželskou hygienu" a r. 1962 otevřela ve Flensburgu první sexshop na světě. Kvůli tomu se podnikatelka stala terčem tisíců udání z nemorálnosti a policejních razií, její nakladatelství odmítl přijmout mezi sebe Svaz německého knižního obchodu (Börsenverein des Deutschen Buchhandels) a ji samu nechtěli přijmout ani do tenisového klubu. Pravda a láska však nakonec zvítězila a r. 1989 získala Německý kříž za zásluhy (Bundesverdienstkreuz), stala se čestnou občankou Flensburgu :) a její společnost Beate Uhse AG s erotickými pomůckami, prádlem a pornografií se zanedlouho dostala i na burzu. Úspěšné pro paní Beátu byly i další roky, ve svých 75 letech absolvovala potápěčský kurz, získala průkaz potápěče, a dva roky poté si splnila svůj sen a založila muzeum, které je předmětem tohoto článku.

Pokud chcete pokračovat, podívejte se nejdřív do občanky, jestli vám už bylo 18 let.


V přízemí se nachází figuríny s eroticky dráždivým spodním prádlem a obchod s erotickými časopisy.




Podle informací z webu má muzeum ve své expozici zachycovat i erotická díla v umění Asie a Evropy, obsahovat několik litografií Heinricha Zilleho a promítat první pornografické filmy, zřejmě ještě z němé éry (k čemu taky zvuk?). Na to si však nepamatuji.

Součástí muzea ve vyšším podlaží je bar, kde si je možné svlažit hrdlo (a snížit tep) a také koupit lístek do dalšího traktu muzea. Pokud si návštěvník koupí oboje, má to se slevou.

Všude jsou panely s fotografiemi nahých krásek v životní velikosti a samozřejmě kabinky pro sledování filmů, kde si najdou své i zájemci o velmi speciální praktiky, např. sex sličných dívek s lichokopytníky.




Velmi snadný přístup k pornografii na internetu je však dnes pro taková zařízení velkou konkurencí, proto nepřekvapuje aktuální informace, že berlínské muzeum je od září 2014 zavřeno a hledá novou adresu.
Snad to s ním nedopadne jako s muzeem v Kodani. Byla by to velká škoda - už jen pro ta umělecká díla.

5. listopadu 2014

Třetí výročí blogu (a pozdrav půlhvězdičkářům)

Před třemi roky jsem do systému Blog.cz nesměle vložil první "pokusný" článek (blog založil den předtím) a tím začal můj zdejší blogový život. Protože na druhé výročí jsem pozapomněl a vrátil se k němu až začátkem tohoto roku, omezím se na posledních 10 měsíců.

Základní změnou je, že už na blog nepřispívá Zuzana a absence jejích skvělých textů o moderním umění je nenahraditelnou ztrátou. Zuzana je také výhradní autorkou rubriky Věda a zdraví. Zatímco k výtvarnému umění můžu občas přidat svůj amatérský příspěvek o galeriích či některém umělci, k tématu zdraví nemám co říci a k němu už žádný nový článek nepřibude.

A co má znaménko +?
  • Poprvé jsem vyzkoušel soutěž (po mém jubilejním 100. článku) a ta po dramatickém průběhu měla 4 vítěze se stejným počtem bodů (stali se jimi Vencisák, Čerf, Gabi a Robka).
  • Jako účastník Robčiny hudební soutěže jsem (přiznávám, že s velkou pomocí Googlu) vyhrál říjnové číslo časopisu Rock&Pop.
  • Občas přispívám hudebním tipem k tématům rubriky Forum Musicum, mé nejoblíbenější na stránkách Autorského klubu, kterou po Rory převzala Robka, a všem hudebním příznivcům doporučuji zapojit se také.
  • Na Petrově výstavě fotografií v Praze jsem se potkal s prvními blogery - s autorem a Ilonou-pižlíkem. Vedle toho, že oba patří mezi mé největší blogové oblíbence, jsou i lidsky velmi příjemní a sympatičtí a jsem velmi rád, že jsem je mohl alespoň trochu poznat.
  • Jednou jsem se odvážil vyjádřit i v textu na politické téma - k volbám do Evropského parlamentu. Ohlas byl dost rozpačitý, protože na politiky mám veskrze negativní náhled, a tak jsem se musel dotknout oblíbenců některých čtenářů. Už si to raději odpustím a příště se omezím na komentáře u Čerfových Nedělních miniglos (asi k jeho velké radosti :)).
  • Na titulní stránce Blog.cz se v pohyblivém panelu objevily 3 články. Bylo to už dost dávno a zřejmě naposledy (zase jsem byl drzý na "šéfa" a vyjádřil se s despektem k některým obzvlášť "povedeným" výběrům do Autorského klubu). Nijak mně to nevadí, protože mám mnohem raději návštěvníky, kteří blog navštěvují sami anebo si ho sami najdou, než ty, kteří jen mechanicky klikají na všechno, co uvidí na titulní stránce, a víc se už neukáží.

  • Stránky blogu otevřeli návštěvníci z 80 zemí (i když např. ti 3 ze Senegalu si asi moc nepočetli), v Google Analytics se však vyskytují i přístupy k článkům (např. o sochaři Henrym Mooreovi) s atributem /en (to znamená, že stránku si návštěvník překládá do angličtiny?). 190 čtenářů zanechalo komentář (jsou uvedeni v Návštěvní knize, která se kupodivu stala nejkomentovanějším příspěvkem, i když jde jen o statistiku).

Průvodním jevem blogovací sféry jsou návštěvníci, kteří se neprojevují slovně, ale velmi rádi rozdávají pětky novým členům Autorského klubu u přijímacího článku hned po jeho zveřejnění, kdy je jasné, že blog neměli čas blíže prozkoumat, či půl hvězdičky v hodnocení článků.
Texty jim už věnovali David a Destinaetus, kteří s půlhvězdičkáři mají bohaté zkušenosti, a protože jsem k nim napsal komentář, nějaký dobrák si všiml i mě a do všech článků na hlavní stránce (tehdy jsem jich tam měl ještě 10) nasázel půlhvězdičky.




Občas se vrací, je to ale hokna sledovat, když nové články přibývají nepravidelně a s bídou 3-krát za měsíc :).




Někdy v létě r. 1986 (nebo 1987) jsem pod širou oblohou na nádvoří brněnské radnice viděl výborný koncert skupiny AG Flek, tehdy ještě s Vlastou Redlem, který byl hlavní hvězdou a také jednotlivé písně průvodním slovem uváděl.
Když hráli píseň Anonymní přátelé, kde se zpívá "anonymní přátelé, ústa v kapesníku," zaškrčelo v mikrofonech a pak už nebylo nic slyšet. Asi po 10 minutách laborování se technikovi podařilo aparaturu zase oživit a skupina skladbu zahrála znovu od začátku.
Nevím, jestli to bylo nachystáno předem, ale bylo to velmi působivé. K tomu ta atmosféra - teplý letní večer, hvězdy nad hlavou, plno krásných děvčat, …



Marx a Engels kdysi napsali, že "Evropou obchází strašidlo komunismu", blogy obchází půlhvězdičkáři.

Milí půlhvězdičkoví přátelé, nový článek je zde, tak směle do díla.
A abych nezapomněl, děkuji za návštěvu :-)

29. října 2014

Bezdomovcem v Praze

V posledním roce jsme naše poznávání obohatili o využívání slevových nabídek různých společností na krátkodobé výlety s maximálně dvěma noclehy. Na našem území jsme si vystačili s autem, do zahraničí jeli s autobusem cestovní kanceláře. Těm posledním byly společné nástupy v Praze, my ale bydlíme v Brně. Odjezdy ve večerních hodinách byly bez problému, jenže poslední do Německa (Mnichov, zámky Neuschwanstein a Linderhof a kostel ve Wiesu) měl odjezd od autobusového nádraží Florenc naplánován na 5:30.
Z Brna se nabízelo autobusové i vlakové spojení kolem jedné hodiny s dojezdem na Florenc v 3:30 a na Hlavní nádraží po čtvrté hodině. Přes větší čekání se mně autobus zdál výhodnější, nemusí se přecházet z vlakového nádraží a o noční zkušenost s proslulým "Sherwoodským parkem" před nádražní budovou jsem také nestál.

Autobus dojel přesně na čas, nečekaným překvapením však bylo, že hala na Florenci byla zavřená. Choť po obvyklých výčitkách, že už se mnou nikam nepojede (znám to z mnoha situací, kdy ty strašně výhodné letenky do vzdálené destinace, co jsem unáhleně koupil, neměly plynule navazující let a museli jsme strávit noc na letišti), se znenadání málem rozběhla. Kufr držela ve vzduchu, ani nevyužívala jeho kolečka. Zaskočen tím jsem na ni zavolal: "Kam letíš?" "To je jedno, přece tady nezmrznu!"
Šla směrem k Masarykovu nádraží, zdálo se mně to jako dobrý nápad, tam bychom si mohli sednout do čekárny. Nádraží otevřeno bylo, dokonce tam seděla jedna paní v pokladně, jak jsem ale od ní zjistil, naděje na přečkání v čekárně (ta tam snad ani není) nebo nějakém bufetu byla lichá. Nejvýš jsme se mohli opřít o prkna na odložení tašky u pokladen, jak na to nakonec také několik podobných zoufalců už přišlo. Choť taková představa nijak nenadchla a dala se zase na pochod, když jsem ji na rohu u obávaného parku dostihl, podařilo se mně ji přesvědčit, abychom už dál nešli, že na Hlavním nádraží to bude stejné (obával jsem se, že nějací pobudové by mně mohli sebrat fotoaparát a přišel bych nejméně o 3 budoucí blogové články), že lepší bude jít k Palladiu, tam by mohlo být alespoň něco celou noc otevřeno jako v Tescu v Brně. Bylo zavřeno všechno, Václavák jsme už nezkusili a tentokrát bez spěchu se vydali zpět k Masarykovu nádraží, chvíli tam nabírali síly na nepohodlných prknech a pak se vrátili na Florenc, že by halu už mohli otevřít, když jezdí tramvaje. Otevřeli ji v 5 hod.

Zájezd se vydařil, v Mnichově bylo dost volného času, abychom mohli navštívit i Alte Pinakothek a před ní jsem natrefil na další sochu Henryho Moorea a hned ji doplnil do článku Henry Moore - společník na cestách, drobnou vadou bylo jen to, že účastnicí zájezdu byla paní s postiženýma nohama, která se belhala o holích, ale protože nic si nechtěla nechat ujít, na všech srazech byla pozdě, půl hodina pro ni nebyla žádná míra.
Průvodce byl výborný, zato řidič byl bambula, jen kroutil volantem, o cestě neměl téměř ponětí a průvodce mu musel dělat navigátora. Největším překvapením pro mě bylo, když při zpáteční cestě po výjezdu od pumpy u Plzně na prvním rozcestí se dal odbočkou na Rokycany, místo toho, aby se vrátil na dálnici. Naštěstí průvodce to bystře zaregistroval a řidič se pak couváním do kruhového objezdu vrátil do správného směru.

Do Prahy jsme zásluhou milé spoluúčastnice místo plánových 22 hod dorazili 10 minut před půlnocí, poslední autobus do Brna byl vyprodaný, další jel v 3:30, jenže se dalo těžko věřit, že na něj budou volná místa v pondělí ráno, vlak s odjezdem 23:45 byl už pryč.
Zase jsme se dali směrem k nádražím, navrhoval jsem, že bychom se mohli ubytovat v hotelu a jet ráno, první, na který jsme narazili, byl Hilton naproti Masarykova nádraží (nejmenoval se náhodou dřív Renaissance?), to choť hned zavrhla, že ubytování by tam bylo dražší než celý zájezd a stejně by už neusnula. Došli jsme až na Hlavní nádraží, koupili si lístky a o půl jedné se ozvalo hlášení, že všichni mají budovu opustit, protože se bude uklízet a budova se zavře. Náš vlak odjížděl ve 4:39.

Tentokrát jsme zvolili Václavské náměstí a kousek od koně našli spásu - KFC, otevřený až do 3 hod. Podnikům tohoto typu (KFC, Burger King, Mc Donald) se vyhýbám, v životě jsem nejedl hamburger, tady v obrázkových nabídkách převažovala jídla s hroudami, které vypadaly jako smažený květák, ale zřejmě se pod smaženým nánosem skrýval kousek umělohmotného kuřete. Choť si nakonec objednala twister, já k tomu doplnil jako přílohu (ve skutečnosti pro sebe) hranolky a Pepsi Colu.

Sedli jsme si do zadní části místnosti, protože dveře se při velkém pohybu osob téměř nezavřely, abychom v tom průvanu nebyli jak na ulici. Po pár minutách si k vedlejšímu stolu přisedly 4 slečny, podle nápadného líčení a minisukní zřejmě příslušnice cechu nejstaršího řemesla.
Jedna s kulatým obličejem a šikmýma očima, typ Mongolky, měla asi 15 cm vysoké podpatky, aby však nepřepadla, měla zvýšenou i přední část bot a vypadalo to, jako kdyby šla na chůdách. Další byla blondýna s dlouhým pleteným copem i vlasy jako Julie Tymošenková (někdejší ukrajinská premiérka, toho času v kriminálu), co má hlavu jak vánočku, třetí byla překvapivě vysoká a štíhlá Asiatka (snad z Thajska nebo Číny) a poslední působila jižanským (anebo balkánským) dojmem a pořád klikala na mobilu a k tomu se pudrovala a rtěnkou krášlila rty, zřejmě se nevzdávala naděje, že se tu noc ještě "provdá".
Nejspíš tam byly pravidelnými hosty, mladík, který pracoval jako uklízeč a odnášel podnosy a zametal, s nimi konverzoval lámanou angličtinou jako se starými známými. Když však slečny odešly, natáhl gumové rukavice a stůl, kde seděly, vystříkal nějakým sprejem a pečlivě vytřel.

Kromě opravdu obskurní a rychle se měnící sestavy návštěvníků, které by člověk nechtěl potkat v podchodu, tam byla i jedna "normální" návštěvnice - v rohu seděla dívka s kufrem a taškou a četla si knížku.

Z našeho místa bylo také dobře vidět na samoobslužný dotykový panel s nápoji. Po chvíli jsem si všiml, že někteří návštěvníci si ho oblíbili a vracejí se. Např. jeden klátící se týpek vždy na ex vypil dva kelímky a se třetím si odešel sednout a pak to ještě několikrát opakoval. Nápad znovu vyzkoušet bezedný nápojomat nás ale rychle přešel, když z ulice přišla dvě individua, strčila hlavu pod trysky a načepovala si rovnou do krku.

I v přístupu na WC se projevily rozdíly, znalí se neobtěžovali vhazováním mincí do turniketu, otočili tyč k sobě a prošli bez placení. Když nás napadlo ho také využít, už to nešlo, protože čtvrt hodiny před zavřením uklízeč strčil napříč smeták a přístup uzavřel.

Ve 3 hodiny jsme se vydali na Hlavní nádraží. Bylo tam už otevřeno, vedle nás si sedla naše "známá" z KFC - dívka s knížkou, dokonce v provozu byl i Burger King, toalety se však otevíraly až v 6 hod. My jsme v krizi nebyli, hůř na tom byl muž v bílých plátěných kalhotách a tričku, který asi přicestoval z teplých krajů, několikrát vyběhl do haly a své dva kufry nechal bez dozoru, intervaly mezi tím se zkracovaly a nejspíš nakonec vzal za vděk parkem.

Když se konečně na panelu objevilo číslo nástupiště našeho vlaku, s úlevou jsme se tam přesunuli, vlak však nikde, vyfukovalo tam jak na severním pólu a po 10 minutách čekání jsme byli tak zkřehlí, že až do Brna jsme v kupé seděli zachumlaní v bundě/kabátu a nesundali ani šálu z krku.

22. října 2014

Sv. Mořic (1), Tirano - ledovcový vlak Bernina Express

Švýcarsko je země s čtyřtisícovými horami, řada měst jim leží na dohled a v zimním období se do nich dostat po silnici přes vysoko položené průsmyky je velmi obtížné a často pro nesjízdnost i nemožné. A protože pro svá lyžařská střediska jsou tyto oblasti turisty velmi vyhledávané, bylo třeba vybudovat schůdnější spojení s těžko dostupnými kouty země. Ražbu desítek tunelů a mostů proto doprovodila výstavba vysokohorské železnice. První práce byly zahájeny už začátkem 20. století, avšak světové války a hospodářská krize způsobily, že významnějšího pokroku se dosáhlo až v jeho druhé polovině a nakonec vzniklo obdivuhodné dílo, jehož 122 km dlouhý úsek, spojující Thusis s italským městem Tirano, je od r. 2008 pro své technické a architektonické řešení v sepětí s přírodou na seznamu UNESCO.

Vysokohorských tratí je ve Švýcarsku více. Vlak Glacier Express vyjíždí z Davosu nebo ze Svatého Mořice, obě větve se pak spojí a svou pouť končí v Zermattu pod Matterhornem, Bernina Express jezdí na trase z Churu přes Thusis a Svatý Mořic do italského Tirana. I na tuto trasu je možné se napojit z Davosu. Tratě provozuje železniční společnost Rhétská dráha (Rhätische Bahn/Rhaetian Railway).

Svatý Mořic (St. Moritz), který je oběma tratím společný, je lázeňské město a současně významné centrum jihovýchodní části Švýcarska. Leží u jezera St. Moritzersee v nadmořské výšce 1775 m a v zimě nabízí bohaté možnosti lyžování na okolních svazích hor. V letech 1928 a 1948 se zde dokonce konaly zimní olympijské hry a město se je snaží získat potřetí. (Někdy se mu budu věnovat v samostatném článku.)

A právě ve Sv. Mořici jsme nastoupili do vlaku Bernina Express s cílem trasy v Tiranu. Jízda trvá asi 2 a půl hodiny a vlak se během ní v Ospizia Bernina dostane až do výše 2253 m n.m., cílová stanice Tirano je přitom v pouhých 429 m n.m. Velmi případný je proto reklamní slogan, že vlak doveze cestující od švýcarských ledovců až k italským palmám.

Přestože sklon trati je místy až 70 promile (převýšení 70 m na 1000 m), není použit systém ozubnice, který známe i z Vysokých Tater.




Vagóny vlaku jsou z velké části prosklené, což umožňuje panoramatický výhled do krajiny.
K fotografování se ale příliš nehodí, protože se na skle odráží vnitřek vagónů s cestujícími. Vyšel jsem proto do chodbičky mezi vagóny, kde bylo otvíratelné okénko. Takový nápad však mělo víc cestujících. Do okna strčila hlavu, loket a fotoaparát s velkým objektivem sličná dívka a přes ni se snažil asi čtvrtinu volného okenního prostoru využít starší muž. Naštěstí brzy odpadl, protože mu ve fotoaparátu došly baterie, a tak jsem ho hned vystřídal.

V úvodních částech ještě na vlak mávají kolem trati stojící lidé, ale brzy začne šplhat na dohled zasněžených alpských velikánů, kde jsou svědkem jen kamzíci a sem tam otužilý cyklista na souběžně vedoucím chodníku.



První výhled na ledovce se otevře v údolí Morteratsch (1896 m). V prodloužení ve směru za údolí by na horizontu měla být vidět nejvyšší hora oblasti Piz Bernina (4049 m). Bohužel tomu brání mraky.



Trať je velmi klikatá, proto je z okna možné pozorovat přední vagóny vlakové soupravy.



Špičatý vrchol na dalším snímku se jmenuje Piz d'Arlas a má výšku 3375 m.



Asi nejpůsobivější částí trasy je úsek vedoucí kolem jezera Lago di Bianco.




Vrchol vlevo na pozadí jezera je Sassal Mason (3031), uprostřed je Piz Caral (3421) a špičatý profil vpravo od něj patří štítu Piz Cambrena (3602).



Poblíž stanice Alp Grüm stojí menší hotel s restaurací a naskýtá se odtud krásný výhled (místo se také jmenuje Belvedere) na kaskády vodopádů napájených tajícím sněhem z okolních vrchů. Ten vlevo se jmenuje Curnasel (2808) a v bílých mracích se ztrácí Piz Varuna (3453) a Piz Palü (3901), podle něhož má jméno Palü i malé jezero na úpatí.



Největší atrakcí závěrečné části trasy je kruhový viadukt Brusio.



Z vlaku lze vyfotografovat jen menší část, proto sem vkládám letecký snímek převzatý z knihy Bernina Railway Line, kterou v r. 2010 vydalo nakladatelství Nous srl.



A tady už vidíme cíl cesty - město Tirano.


Aktuální článek

Jeseníky (3) - Obří skály, Šerák, Keprník

Z vyvýšeného místo nad obcí Ramzová u turistického rozcestníku Větrolam (785 m n. m.) se pěkně vyjímá hřeben Obřích skal (1088) a vpravo od...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)