Frans Hals - portréty s úsměvem

 Příslušníci vyšších vrstev si u významných malířů odjakživa rádi nechali zhotovovat portréty, panovníci a vyšší šlechta se stavěli do hrdinských postojů, dámy pózovaly ve skvostných róbách, bohatí měšťané se tvářili vážně a církevní hodnostáři přísně, občas se dostalo i na potomky v dětském věku, a tak si můžeme udělat názornou představu o osobnostech z dávných staletí, jak vypadaly a jaká tehdy vládla móda. Děkovat za to můžeme zejména Hansi Holbeinovi ml., Antonisi van Dyckovi, Diegu Velázquezovi a Franciscu Goyovi. Portréty prostupují i dílem Tiziana a Albrechta Dürera, Rembrandt ve svém životě plném vzestupů a pádů často maloval autoportréty a vytvořil tak chronologii své podoby během celého dospělého života. Vedle již zmíněného Dürera bych chtěl přidat texty i o dalších, z výrazných portrétistů jsem dosud uvedl jen Thomase Gainsborougha, který ale portrétováním byl tak přesycen, že si malování zpestřoval obrazy krajin. 

V tomto textu se však zaměřím na malíře, který se od výše zmíněných odlišoval tím, že vážné výrazy významnějších osob sice také zachycoval (tím se živil), ve skutečnosti ho mnohem více lákaly bezprostřední projevy často neurozených anonymních osob, jak se smějí, baví, hrají na hudební nástroje a vůbec je netrápí, že mají rozcuchané vlasy a neupravené oblečení. Je jím holandský malíř Frans Hals (1582 nebo 1583-1666). Jeho obrazy v galeriích nikdy neopomenu zaznamenat a nejvíc se má „sbírka“ rozrostla letos zásluhou světové výstavy v Berlíně, kam se přesunula z Amsterdamu.      

Hals se velmi rád napil, což se projevovalo v uvolněném stylu, a nevynechal to ani u svých modelů. Nejznámějším obrazem v tomto směru je Veselý piják (1628-1630, Rijksmuseum, Amsterdam), tato neřest ale nebyla cizí ani dětem, jak ukazuje Smějící se chlapec se sklenkou vína (1627, Staatliches Museum, Schwerin).

Nikdo jako Hals neuměl v obrazech tak věrně zachytit smích. A dětský smích je ještě nefalšovaný, viz Smějící se hoch (1625, Mauritshuis, Haag).

Smích je pracovním nástrojem šašků: Šašek s loutnou (1623-1624, Musée du Louvre, Paříž).

Muzícírování a zpěv je také důvodem k radosti: Smějící se chlapec s flétnou (1627, Staatliches Museum Schwerin), Chlapec s flétnou (1627, Gemäldegalerie, Berlín), Rybář hrající na housle (1630, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Dva zpívající chlapci (1625-1627, Hessen Kassel Heritage, Gemäldegalerie Alte Meister, Kassel).

Na následujícím obraze Hráč na Rommelův hrnec (1620, Kimbell Art Museum, Fort Worth) je znázorněn muž s podivným nástrojem vyrobeným z prasečího měchýře nataženého na hliněný džbán zpola naplněný vodou. Používali je chudí pouliční hudebníci při předvelikonoční oslavě masopustu, naznačené liščím ohonem, a dunění, které nástroj vydával při pohybu rákosu zavěšeného uprostřed měchýře, přitahoval pozornost veselících se dětí. 

Cikánka (1626, Musée du Louvre, Paříž) a Mulat (1625, Museum der bildenden Künste, Lipsko) mají radost ze života i bez hudebního doprovodu.

Smích má mnoho podob, úsměv v náznaku je na dalších pěti obrazech: Rybářský chlapec v krajině (1638, Royal Museum of Fine Arts, Antverpy); Portrét Cathariny Hooftové s chůvou (1619-1620, Gemäldegalerie, Berlín), dívenka z bohaté rodiny má zde 3 roky a v 16 se provdala za starostu Amsterdamu; Portrét Pietera Cornelisze van der Morsche (1616, Carnegie Museum of Fine Arts, Pittsburgh), soudního úředníka s uzeným slanečkem a dotazem: „Kdo si dá?“; Portrét Pietera van den Broeckeho (1633, English Heritage, Kenwood, Londýn), haarlemského obchodníka; u Portrétu mladého muže držícího rukavici (1650, Ermitáž, Petrohrad) se předpokládá, že znázorňuje haarlemského lékaře Theodora Schrevelia.

Název obrazu Smějící se kavalír (1624, Wallace Collection, Londýn) nepochází od Halse, ve viktoriánské společnosti byl obrazu přiřazen při jedné výstavě v 19. století. Neznámý muž se ve skutečnosti nesměje, ale spíš jen lehce ironicky usmívá, což ještě zvýrazňuje vzhůru zahnutý knír. Záhadou je i jeho společenské zařazení, převažuje názor, že jde o vojáka, nebo důstojníka jedné z rot domobrany, které malíři zvěčňovali na skupinových portrétech a vedle Halse např. i Rembrandt na slavné Noční hlídce (1642). 

Úsměv či úsměšek Malle Babbe, čarodějnice z Haarlemu (1640-1646, Gemäldegalerie, Berlín) vzbuzuje pochybnost, zda zobrazovaná žena je zcela při smyslech.

Obraz má ještě jednu verzi (1640-1646, Metropolitan Museum of Art, New York), na které se podíleli Halsovi žáci.

Další obrazy jsou už vážné.

V Halsově díle se téměř nevyskytují náboženské obrazy, které byly častým námětem tehdejších malířů, výjimkou jsou obrazy Svatý Lukáš a Svatý Matouš, oba z r. 1625 a z majetku Oděsa Museum of Western and Eastern Art.

Lebka v obrazech Mladý muž držící lebku (1627, National Gallery, Londýn) a Portrét muže držícího lebku (1612, The Barber Institute of Fine Arts, University of Birmingham) je symbolem pomíjivosti lidského života, kdy smrt si nakonec přijde i pro zatím mladé. Připomíná to přemítání Hamleta, když hrobníci vykopou z hrobu lebku šaška Yoricka. 

V následující koláži je zobrazen Isaac Abrahamsz Massa, holandský obchodník s obilím. V prvním případě (1622, The Devonshire Collections, Chatsworth) ho Hals namaloval sám a v druhé verzi (1626, Art Gallery of Ontario, Toronto) se předpokládá, že naznačenou krajinu v pozadí domaloval malíř a rytec Pieter de Molijn (1595-1661).

Rozcuchaný muž na následujícím portrétu je pravděpodobně Pieter Verdonck (1627, National Gallery of Scotland, Edinburgh), konfliktní člen puritánské skupiny mennonitů v Haarlemu. Kus čelisti i se zuby, kterou drží v ruce, symbolizuje, že v agresivních projevech se nezastaví před nikým, současně to má vztah k biblické postavě Samsona, který zasazoval údery oslí čelistí. 

Portrét Johannese Acronia (1627, Gemäldegalerie, Berlín), německého teologa z doby reformace, Hals namaloval podle rytiny Jana van de Veldeho a vzhledem k tomu, že je datován rokem úmrtí portrétovaného, jde pravděpodobně o posmrtný portrét vytvořený za účelem tisku.

Na dalších dvou portrétech jsou Tieleman Roosterman (1634, The Cleveland Museum of Art), holandský obchodník s látkami a Catharina Brugman(ová) (1634, soukromá sbírka), jeho manželka. 

I další dvojice portrétů představuje manželský pár: Lucas de Clercq (1635, Rijksmuseum, Amsterdam), byl holandský obchodník se suknem, a Feyntje van Steenkiste (1635, Rijksmuseum, Amsterdam) jeho choť.  

Portrét Jaspera Schadeho van Westrum (1645, Národní galerie, Praha) znázorňuje předsedu Soudního dvora v Utrechtu. Na obraze je působivé zachycení zlatého brokátu volnými tahy štětce. Právě pro tuto schopnost byl Hals obdivován impresionisty (a také realisty), zejména Édouardem Manetem, Claudem Monetem, Vincentem van Goghem a německými malíři Maxem Liebermannem a Lovisem Corinthem. 

Adriaen van Ostade (1646-1648, National Gallery of Art, Washington) a Jan Miense Molenaer (1632-1636, Gemäldegalerie, Berlín) byli Halsovi žáci a zvlášť van Ostade patří mezi významné malíře.

Ve dvojici portrétů je Vincent Laurensz van der Vinne (1652, Art Gallery of Ontario, Toronto), malíř, tkadlec plátna a spisovatel, a Tyman Oosdorp (1656, Gemäldegalerie, Berlín), sládek a magistrátní úředník v Haarlemu.

V poslední koláži známých osob (kvůli odrazům bohužel velmi nekvalitní) je René Descartes (1649, Statens Museum for Kunst, Kodaň), filozof, matematik a fyzik, a Willem Croes (1662-1666, Alte Pinakothek, Mnichov), haarlemský hudebník a skladatel.

U značné části Halsových portrétů se portrétované osoby nepodařilo identifikovat a názvy jsou jen obecné: Portrét stojící ženy (1612, The Devonshire Collections, Chatsworth), Portrét muže (1625, Gemäldegalerie, Berlín), ve dvojici Portrét mladého muže (1638-1640, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) a Portrét muže držícího rukavici (1645, National Gallery, Londýn) jde zřejmě o tutéž osobu ve stejné kompozici, ale v intervalu po 5 letech.

Následuje Portrét ženy (1632-1635), Gemäldegalerie, Berlín) a Portrét ženy s vějířem (1640), National Gallery, Londýn).

Na závěr individuálních portrétů ještě několik mužských: Portrét muže (1635, Rijksmuseum, Amsterdam) a Portrét muže (1637, Metropolitan Museum of Art, New York), někde se uvádí, že by jím mohl být haarlemský sládek Nicolaes Pietersz Duyst van Voorhout.

Na Portrétu člena rodiny Coymansových (1645, National Gallery of Art, Washington) opět zaujme dokonale namalovaný zlatý brokát. 

V následující trojici portrétů jsou Cestovatel (1650, Frans Hals Museum, Haarlem), Starší tmavovlasý muž (1657, Kunsthaus, Curych) a Neznámý muž (1660, The Syndics of the Fitzwilliam Museum, University of Cambridge).

A konečně v koláži se třemi obrazy jsou Portrét muže (1627, Gemäldegalerie, Berlín), Portrét muže s kloboukem (1660, Hessen Kassel Heritage, Gemäldegalerie Alte Meister, Kassel) a Portrét muže (1655-1660, Statens Museum for Kunst, Kodaň).

Hals občas maloval i větší počty osob. Na Portrétu dvojice (1622, Rijksmuseum, Amsterdam) je pravděpodobně výše zmíněný Isaac Abrahamsz Massa a jeho nevěsta Beatrix van der Laen.

Ke skupinovým obrazům patří Rota domobrany XI. okrsku pod velením kapitána Reyniera Reaela (1633-1637, Rijksmuseum, Amsterdam) a Rodinná sešlost v krajině (1645-1648, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).

Hals téměř celý život strávil v Haarlemu, kam se krátce po jeho narození v Antverpách rodiče přestěhovali. Zde také namaloval všechny své obrazy, je jich přibližně 250. I když se v dospělosti stal uznávaným a vyhledávaným malířem, kvůli neuspořádanému a hýřivému způsobu života se neustále potýkal s dluhy a na část jeho majetku (nábytek a obrazy) dokonce byla vyhlášena dražba. I z ukázek je patrné, že na pozdějších obrazech ubývá barev, protože na pestrou paletu se mu už nedostávaly finanční prostředky. Dožil v bídě s malou rentou, kterou mu město Haarlem vyměřilo. 

Symbolicky tak jeho profil můžeme uzavřít obrazem Správcové mužského starobince (1660, Frans Hals Museum, Haarlem) z jeho posledního roku života, kde také zemřel. Pohřben byl na veřejné útraty do chudinského hrobu.