29. února 2024

William Shakespeare - Hamlet aneb Hádala se duše s tělem v Městském divadle v Brně

Hamlet Williama Shakespeara (1564-1616) je nejhranější autorovou hrou a považuje se za jedno z nejvýznamnějších děl světového písemnictví. Když se podíváme na název v titulku, očividně tam něco nehraje, hru známe pod názvem Hamlet, kralevic dánský anebo Hamlet, princ dánský. Režisér Stanislav Moša ji však upravil a roli Hamleta, který tápe mezi intelektuálními filosofickými úvahami o životě a racionálním uvažováním s cílem vypátrat vraha svého otce a pomstít jeho smrt, rozdělil mezi dva herce Hamleta I a Hamleta II.  Intelektuála (duši) ztvárnil Martin Mihál a člověka posedlého temnou myšlenkou zabít vraha svého otce (tělo) Michal Isteník. (Možná tato rozpolcenost inspirovala Roberta Louise Stevensona k napsání novely Podivuhodný příběh doktora Jekylla a pana Hyda.)  

Hra je také výzvou pro překladatele, na internetu jsem našel elektronickou verzi díla v historickém překladu od básníka Josefa Václava Sládka, známý je překlad shakespearologa Martina Hilského (profesora na FF UK v Praze a FF JČU v Českých Budějovicích), Městské divadlo v Brně jej hraje v překladu Jiřího Joska (dnes již bohužel nežijícího brněnského rodáka, překladatele, vydavatele, režiséra a docenta na FF UK), který za něj v r. 1999 získal cenu za nejlepší překlad roku, a papírovou verzi Shakespearových tragédií mám v překladu Erika Adolfa Saudka. Části hry přeložili i spisovatelé Josef Kajetán Tyl a Josef Jungmann.   

I když děj hry je známý, snad neuškodí jej připomenout.    

Hamletův strýc Claudius dánského krále, Hamletova otce, zavraždí nalitím bolehlavu do ucha, když král pospává v zahradě královského hradu Elsinor. Jeho duch se zjeví Hamletovi a vylíčí mu okolnosti úmrtí. Asi měsíc po vraždě se Gertruda, vdova po králi provdá za Claudia, který je korunován novým králem. 

Hamlet je rozčarován matkou, ani si není zcela jist Claudiovou vinou a přemýšlí, jak ji dokázat a otce pomstít.

Zinscenuje divadelní hru, jejíž částí je rekonstrukce otcovy vraždy. Claudius nedokáže hru sledovat a rozrušen v jejím průběhu chvatně odejde, tím Hamleta přesvědčí, že je vrahem.

Claudius cítí ze strany Hamleta nebezpečí a snaží se vzbudit dojem, že zešílel a je třeba ho izolovat nebo poslat do Anglie. Hamlet navštívil matku, aby jí odhalit své zjištění, poznal však, že za závěsem někdo poslouchá, předpokládal, že je to Claudius, bodne do závěsu a šmírujícího posluchače zabije. Nebyl to však Claudius, ale vrchní komoří Polonius, kterého Claudius pověřil sledováním Hamleta. 

Poloniova dcera Ofélie Hamleta nešťastně miluje, ten se k ní chová chladně a její trápení skončí nešťastnou smrtí. Když chtěla v koruně stromu rozvěsit věnce, zlomila se pod ní větev a spadla do potoka, kde ji vodou nasáklé oblečení stáhlo ke dnu a utopila se. Událost byla ale interpretovaná i jako sebevražda. Cynicky o tom rozumují hrobnici, že by z tohoto důvodu neměla být pohřbena jako křesťanka, ale měla by být zahrabána někde u plotu. „Je to velká nespravedlnost, že se ti nahoře směj topit a věšet po libosti, ale našinec ne.“ Při kopání hrobu si jeden z hrobníků zpíval: „Když jsem byl mlád, tak rád jsem holky krásný míval, spoustu jsem jich stih milovat, ale spousta jich pořád zbývá.“   

V hře je řada úvah o životě a jeho pomíjivosti. A na hřbitově na ně také dojde. Jeden z hrobníků vyhodí z hrobu lebku a Hamlet, který se zde objevil, na to reaguje: „V té lebce býval jazyk a kdysi zpívala. A ten hulvát s ní jen tak mrskne. Mohla to být lebka nějakýho chytráka, co se taky snažil Boha přechytračit, nějakého hlavouna, a tenhle křupan ji teď měl v hrsti. Není to degradace?“  … „A teď se stala rezidencí hrabat z Červů, chybí jí brada, a ještě dostane po kebuli lopatou toho lumpa.“ O jedné lebce hrobníci věděli, že patřila královu šašku Yorickovi. Vzpomínám si, jak kdysi Miroslav Horníček s lebkou v ruce přemítal: „Hle, co zbylo z Yoricka.“       

Nejslavnějším monologem o životě a smrti je ale „Být či nebýt.“ V novějším překladu jej cituje i Wikipedie, sem ale pro srovnání vkládám historickou verzi J. V. Sládka: 

Být či nebýt, – to jest otázka: – víc důstojno-li ducha trpěti od střel a praků zlého osudu, neb ozbrojit se proti moři běd a ukončit je vzpourou. – Umřít – spát – nic víc; – a spánkem, řekněm, – ukončit bol srdce, tisíc přirozených ran, jichž tělo dědicem, – toť skonání, jak si ho vroucně přáti. – Umřít – spát;  spát, – snad že snít! – ah – tady vázne to: – neb jaké sny as mohou přijíti v tom spánku smrti, když jsme setřásli svá pouta smrtelná, – v tom váháme; toť ohled, který daří neštěstí tak dlouhým životem; neb, kdož by chtěl nést bičování dob a výsměšky, kdo útisk mocných, pyšných pohrdu, hlod lásky zhrzené, práv průtahy, a řádu svévoli a ústrky, jež snáší trpělivá zásluha  od nehodných, když sám si může dát mír pouhou jehlou? – Kdo by nésti chtěl ta břemena a stenal, potil se pod tíhou žití, leda že jen strach před něčím po smrti, kraj neznámý, od jehož břehů žádný poutník již se nevrací, nám vůli opoutá a nutká nás spíš nést zla přítomná než prchat k jiným, o nichž nevíme? Tak skety činí svědomí z nás všech a přirozenou barvu odvahy zchorobní bledý nátěr myšlenky, a veliké a vážné podniky tím ohledem od směru odbočí a ztratí jméno skutků.

Závěr hry je drastický. Poloniův syn Laertes chce pomstít otcovu smrt. Claudius přesvědčí Laerta, aby vyzval Hamleta na souboj a dá mu meč s ostřím namočeným v jedu, navíc si smrt Hamleta pojistí ještě tím, že mu podsune pohár s otráveným vínem. V souboji je Hamlet raněn, ale v potyčce si vymění zbraně a zasažen je i Laertes. Laertes před smrtí Hamletovi prozradí, že hrot meče byl napuštěn jedem, Hamlet pak jím poraní i Claudia, královna Gertruda se napije otráveného vína a všichni zemřou.   

Hru a její zvraty ve videu interpretuje Martin Hilský, na Shakespearova díla osoba nejpovolanější.

 

Hra měla odraz i ve výtvarném umění a můžu zde představit dva obrazy: od Eugena Delacroixe (1798-1863) Hamlet a Horacio na hřbitově (1839, Musée du Louvre, Paříž) (Horacio byl Hamletův přítel) a působivé znázornění utopené Ofélie (1851-1852, Tate Britain, Londýn) od Johna Everetta Millaise (1829-1896).





Protože v divadlech je teď během představení zapovězeno pořizovat audiovizuální záznamy, vkládám jen panel se záběry ze hry z foyer Městského divadla a fotografie z poděkování divákům po jeho skončení. 



Z herců známých i mimo Brno, stojí za zmínku Alena Antalová, která ztvárnila královnu Gertrudu, na předchozích dvou snímcích je v černých šatech s obnaženými rameny. 

A nakonec ještě v detailu s Claudiem (hrál ho Petr Štěpán) a oběma Hamlety (Michalem Isteníkem a Martinem Mihálem).




12 komentářů:

  1. Tak to mohl být skvělý zážitek a to nové pojetí se dvěma postavami hodně zajímavé. Nevím, jestli by se mi postavy Hamleta nepletly, ale asi je to srozumitelné a snad bych si zvykla. Že se toto téma objevuje i v malířství je také zajímavé. Překladatel poezie musí býti rovněž básníkem a obdivuji,bze se dá rým vytvořit i v jiném jazyce a přitom zachovat smysl verše i když čeština je bohatý jazyk. Měj hezké jarní dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V divadle jsem si koupil brožuru, kde je text hry v překladu Jiřího Joska i s rozlišením na Hamleta I a Hamleta II, ale přiznám se, že to na mě působí dost uměle, není v jejich proslovech, kdy si vzájemně přizvukují, velký rozdíl.
      Za Millaisův slavný obraz Ofélie jsem velmi rád, loni jsem v Tate Britain ve velkém fotografoval obrazy Turnera a Constabla a tento mně unikl. Když jsem si ale všiml jeho plakát ve vestibulu, hned jsem se do výstavních sálů vrátil a našel ho :).

      Vymazat
  2. Miloši, určitě to byl nezapomenutelný zážitek.
    Jsem tak trochu staromilec a dávám přednost tomu, když je klasické dílo uváděno v původním nastudování. Nicméně jsem už měla tu možnost vidět zpracování Hamleta coby muzikál, který autor Janek Ledecký pojmenoval Jago a pak i hodně moderní nastudování ve Švandově divadle, kde herci mimo jiné používali mobily a Patrik Děrgel ve finále běhal po jevišti v rouše Adamově. Ve Švanďáku jsem byla s přáteli a ti tehdy o přestávce odešli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem na tom podobně, někdy ale ten vstup moderní techniky jako mobilů působí tak kuriózně, až to pobaví. Viděli jsme to např. v HaDivadle v hře A. P. Čechova Strýček Váňa.
      Ale ta nesmyslná nahota je už hodně za hranou, četl jsem, že na Shakespearovských slavnostech v Praze vystupoval nahý Jan Tříska v roli krále Leara, ale pochybuji, že to jeho hereckému věhlasu prospělo.

      Vymazat
  3. Mohlo být pozoruhodné představení. Dobrá inspirace.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že se povedlo, až na tu délku 2 hod 40 min čistého času a k tomu přestávka uprostřed.

      Vymazat
  4. Je ovšem zajímavé, že původní pověst o Hamletovi je Norska, nikoli Dánska, a že pokusy ji zdramatizovat byly už před Shakespearem..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V brožuře textu Hamletu je na začátku několik zasvěcených pohledů překladatele a literárních vědců a tam se píše, že silnou inspirací Shakespearovi byl román Španělská tragédie aneb Jeronimo už zase třeští (The Spanish Tragedy, or Hieronimo is Mad Again) Thomase Kyda a jsou tam uvedeny i pasáže, které Shakespeare převzal.

      Vymazat
  5. Mně z Hamleta od studentských let utkvěla replika… je cosi zhnilého ve státě dánském!!! Je taková trpce pravdivá v každé době :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také ji znám a někdy se do našich životů velmi dobře hodí :).

      Vymazat
  6. Těžko se hledá originální a přitom přínosný novátorský přístup u tak klasického díla. Mám doma macháčkovskou klasiku s Františkem Němcem, to byla - přes klasické zpracování - úplná pecka :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I když v brožuře, kterou jsem si v divadle koupil, se píše hlavně o brněnské inscenaci a historických souvislostech hry, je tam i fotografie Františka Němce jako jednoho z nejvýznamnějších hereckých interpretů této náročné role. Zřejmě šlo o legendární představení.

      Vymazat

Aktuální článek

Édouard Manet - sám sebou ve společnosti impresionistů

V druhé polovině 19. století se v umění začal prosazoval svobodomyslný životní styl umělců, jejichž prostředím se staly pařížské bulváry, ka...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)