Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée, patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu, směru, který následoval po temném baroku a frivolním rokoku a jehož cílem bylo tvořit v duchu antického umění. Tento příklon podpořila také architektura a objev antických měst Pompeje a Herculaneum, které zničil výbuch Vesuvu a zasypal je vrstvou prachu.

Časově se období klasicismu kryje s koncem vlády Ludvíka XIV. (Krále Slunce) a jeho následovníků Ludvíka XV. a Ludvíka XVI., přežil však i Velkou francouzskou revoluci, nástup Napoleona a v díle Jeana Augusta Dominiqua Ingrese (1780-1867) měl vliv až do poloviny 19. století. Dalšími známými umělci tohoto směru byli malíř Jacques-Louis David (1748-1825) a sochaři Antonio Canova (1757-1822) a Bertel Thorvaldsen (1770-1844), jehož jedno dílo – Lví památník – je v článku o Luzernu, a z prvního období Nicolas Poussin (1594-1665) a Claude Lorrain, kterému je věnován tento článek.      

I když Lorrain celý produktivní život strávil v Římě, je považován za francouzského malíře. O jeho období před odjezdem do Itálie je jen málo informací, údajně mu ve 12 letech zemřeli rodiče a žil pak u staršího bratra, ve 14 letech odjel do Říma a živil se jako pekařský učeň, sluha a kuchař. V letech 1622-1625 již získal malířskou praxi u málo známých umělců a po osamostatnění si rychle vydobyl pověst zručného malíře, oblíbil si ho místní kardinál a ten ho pak doporučil papeži. 

V jeho díle se projevuje okouzlení krajinou Neapolského zálivu, přímořským městem Sorrento a ostrovy Capri a Ischia. 

Pro Lorraina jsou typické idealizované (mnohdy vymyšlené) scenérie přístavů s impozantními stavbami (vliv antiky) a druhořadým zobrazením postav v malé velikosti, které mu navíc většinou malovali pomocníci, zatímco u jeho vrstevníka, rovněž v Římě žijícího Francouze Nicolase Poussina, tomu bylo naopak, hlavní byly postavy lidí, často inspirované řeckou mytologií, protože však krajiny v pozadí maloval dokonale, zdají se Poussinovy a Lorrainovy obrazy někdy podobné.

U Lorraina ale mnohem výraznější roli hraje zachycení světla, na jeho obrazech sluneční paprsky pronikají vzduchovými vrstvami a mlhou a odrážejí se na budovách, sloupoví lodí a vlnách. V tom jeho dílo ovlivnilo i malíře, kteří žili téměř o dvě století později – Angličany Williama Turnera (1775-1851) a Johna Constabla (1776-1837) a Francouze Camilla Corota (1796-1875).

Lorrain také vynikal jako kreslíř a rytec. Nechme však již promluvit jeho obrazy. Většina jich je z Musée Louvre v Paříži, což budu zkracovat na Louvre.  

Následující pětice s přístavy zahrnuje obrazy: Přístav při západu slunce (1639, Louvre), Námořní přístav s Kapitolem v Římě (1636, Louvre) (Kapitol je nejmenší ze 7 římských kopců), Přístav, efekt mlhy (1646, Louvre), Janovský přístav, pohled od moře (1627-1629, Louvre) a Italská pobřežní krajina v ranním světle (1642, Gemäldegalerie, Berlín).

I obrazy bez přístavů a pobřeží se neobejdou bez výrazné antické architektury. Příkladem jsou obrazy Pohled na Campo Vaccino v Římě (1636, Louvre) a Vesnická slavnost (1639, Louvre).

K obrazům s námětem z historie patří Nalodění Kleopatry v Tarsu (1642-1643, Louvre), kde se egyptská královna Kleopatra poprvé setkala s římským vojevůdcem Marcem Antoniem, po Caesarově vraždě jejím novým partnerem. 

K mytologickým příběhům se váží obrazy Odysseus vrací Chryseis jejímu otci (1644, Louvre), Římská ideální krajina s Kefalem, Prokris a Dianou (1635-1636, Gemäldegalerie, Berlín), Juno svěřuje Ió do péče Arga (1660, National Gallery of Ireland, Dublin) a Krajina s Narcisem a ozvěnou (1644, National Gallery, Londýn). 

V prvním příběhu mykénský král Agamemnon a současně velitel achajských vojsk v boji proti Tróji se zamiloval do Chryseis, dcery trojského kněze Chrysea, a unesl ji. Chryses se snažil Agamemnona obměkčit výkupným, ale byl jím odmítnut, proto se obrátil na boha Apollona, který na Achájce seslal mor. Od věštce se Agamemnon dozvěděl, že mor nepomine, dokud Chryseis neumožní vrátit se k otci. V zájmu záchrany vojska nakonec ustoupil. Zajímavostí je, že scéna ve filmu Trója z r. 2004 s Bradem Pittem v hlavní roli, kdy Odysseus přivádí Chryseis zpět k jejímu otci, byla inspirována tímto Lorrainovým obrazem.     

Kefalos měl krásnou manželku Prokris, dceru athénského krále, zamilovala se však do něj bohyně ranních červánků Aurora a unesla ho na konec světa. Kefalos se ale nedal svést a prosil, aby ho bohyně pustila domů. Ta nakonec souhlasila s tím, že se má se změněnou podobou přesvědčit, zda Prokris zůstala věrná. Když před ni vyložil krásné šperky, Prokris svodům podlehla. Bohyně Kefalovi vrátila podobu a Prokris s hanbou utekla do hor. Když se Kefalos vzpamatoval ze zklamání, vydal se Prokris hledat a našel ji v družině bohyně lovu Diany.     

Juno byla sestrou a manželkou nejvyššího boha Dia. Požádala Arga, stookého pastýře, aby hlídal její kněžku Ió, kterou záletný Zeus proměnil v krávu. (Úkol ale nesplnil, bůh pastvin a stád Hermés na Diovu žádost Arga monotónní písní uspal a poté zabil.)   

Podle mytologického příběhu se Narcis zamiloval do svého odrazu ve vodě.

K obrazům s náměty biblických příběhů patří Krajina s útěkem do Egypta (1647, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany), David pomazaný na krále prorokem Samuelem (1647, Louvre), Krajina se svatbou Izáka a Rebeky (1648, National Gallery, Londýn), Hagar a Izmael na poušti (1668, Alte Pinakothek, Mnichov), Odmítnutí Hagar (1668, Alte Pinakothek, Mnichov) a Přístav s vyloděním královny ze Sáby (1648, National Gallery, Londýn).

Z uvedených jmen jen méně známá: Izák byl synem patriarchy Abrahama a Sáry, jeho manželkou byla Rebeka. Hagar jako egyptská otrokyně sloužila Abrahámově manželce Sáře a poději se stala druhou Abrahámovou manželkou a narodil se jim syn Izmael.  

A nakonec ještě dva obrazy, které jsem vyfotografoval dohromady, ale vzhledem k velkým rámům je vkládám samostatně. Oba jsou z Louvru a let 1630-1635, první má název Přímořská krajina, západ slunce a druhý Pastýř a stádo.