30. srpna 2020

Krimmelské vodopády ve Vysokých Taurech

Na blogu jsem už zmiňoval několik vodopádů z různých míst a nejrůznějších podob – mohutné Niagarské, rozložité Rýnské, městské Düden v Antalyi a poblíž odtud z hustého přírodního porostu vyvěrající vodopády Kurşunlu, rozmanité u Plitvických jezer, poslední fotografie na zaniklém Blog.cz byla věnována vodopádům Kravica (podrobněji budou v samostatném článku), a také malé (ale naše) vodopády na potoku Satina v Beskydech. 

Ty „dnešní“, Krimmelské vodopády (Krimmler Wasserfälle/Krimml Waterfalls) v Národním parku Vysoké Taury, jsou výjimečné svou výškou 380 m. V Evropě jsou nejvyšší a na světě na pátém místě. A co je také odlišuje od předchozích, je, že k bližšímu náhledu na 4 km dlouhé trase s převýšením 380 m mezi spodní částí vodopádů (1070 m n. m.) a jejich vrcholem (1450 m n. m.) si přijdou na své i turisté. Název vodopádů je podle obce Krimml, ležící asi 140 km od Salzburgu a necelých 100 km od Innsbrucku.

Jak je patrné z mapy na informační tabuli, vodopády tvoří několik kaskád. První dva stupně se označují jako spodní (s výškou 140 m), nad nimi je střední (100 m) a nejvyšší s tokem přecházejícím ke střední části je horní (140 m).


Vodopády jsou částečně vidět už z parkovišť u silnice a po průchodu tunelem za vstupní branou od restaurace.



Sluneční paprsky s vodní tříští vytvářejí oblouky duhy.






Trasu lemují vyhlídková místa v těsném sousedství vodních kaskád.





V přechodech mezi strmými stěnami vodopádu je možné smočit prsty ve vodě a ohlédnout se zpět na obec Krimml a za ní se vypínají vrchy Vysokých Taur.




Zvlášť působivý je podhled na horní stupeň vodopádů. 




V širším záběru je vidět, že burácející vody nijak nevzrušují pasoucí se krávy. Ty jsme viděli i podél Grossglocknerské vysokohorské silnice, každá louka je zde ke spásání využita. 



Horní úsek trasy se místy od vodopádů dost odchyloval a výhledů ubylo.

A z místa nad horním stupněm na přepad vody už vůbec nebylo vidět. 




Na horním toku jsem ještě šel k můstku a za něj a pak už byl čas se vrátit. Vymezená doba k výletu byla 2 a půl hodiny.



Zbývá dodat, že vodopády se vlévají do řeky Salzach, z ní v německém městě Berghausen do Innu, v Pasově do Dunaje a svou pouť končí v Černém moři. 

24. srpna 2020

Grossglocker Hochalpenstrasse - po silnici pod nejvyšší horu Rakouska

Pod názvem Vysoké Taury (Hohe Tauern), 200 km dlouhého hřebenu Rakouských Alp, se sportovně založeným vybaví lyžařské areály a odvážnějším i lezecké stěny alpských velikánů. Jejich dominanta Grossglockner je s 3798 m n. m. nejvyšší horou Rakouska. 

V minulosti Vysoké Taury byly známé i bohatými nalezišti zlata, kam se přes útrapy v nehostinném terénu za ním vydávali už staří Římané, a ještě v 16. století se zde těžilo téměř 10 % světové produkce. O 100 let později těžba však již byla ztrátová a s rozvojem měst v podhůří Alp se do popředí dostalo obchodování a přeprava zboží. A s tím samozřejmě i nutnost postavit komunikace. Tehdy ovšem ještě šlo jen o úzké stezky pro koňská spřežení. 

Na počátku 20. století se vedle obchodování začal rozvíjet i turistický ruch a souběžně se snahou postavit vysokohorskou silnici přes horské průsmyky bylo cílem také přiblížit vrcholy hor. V době hospodářské krize výstavba znamenala nalezení obživy pro tisíce nezaměstnaných. Tento aspekt nakonec převážil nad odpůrci, kteří se obávali necitlivého narušení přírody. Stavba Grossglocknerské vysokohorské silnice (Grossglocker Hochalpenstrasse) byla zahájena v r. 1930 ve Ferleitenu ve Spolkové zemi Salcbursko a dokončena po pouhých 5 letech v Heiligenblutu v Korutanech, přestože v serpentinách na 48 km dlouhé trase překonává převýšení 1748 m a absolutní výšku 2500 m n. m., ve vysokých polohách oblasti vane silný vítr a větší čas roku prší nebo sněží (podle statistik 250 dnů) a v zimě zde leží až 5 m sněhu. A také z tohoto důvodu je otevřena jen od května do začátku listopadu. 

Ideálním místem pro nájezd na vysokohorskou silnici je z lázeňského města Zell am See, které samo o sobě stojí za návštěvu a je také se sousedícím Kaprunem výchozím místem do známého lyžařského střediska na ledovci Kitzsteinhorn.



I když serpentiny se místy stáčejí do protisměru, vždy je dost místa pro protijedoucí auta i autobusy, na rozdíl třeba od hororové cesty z Budvy do Kotoru v Černé Hoře, kde je často (i za cenu couvání) nutné hledat místo umožňující řidičům alespoň mírné vybočení, aby vozidla mohla projet.






A když to nejde jinak, pomůže i tunel a zastřešený průjezd, chránící před padajícím kamením.

Na mapě z prospektu (a jejím detailu) je vysokohorská silnice naznačena klikatou červenou čarou. U ní stojící čísla 1 až 12 představují informační střediska, muzea, vyhlídková místa, horské hotely s restauracemi, … a např. číslo 9 označuje průsmyk Hochtor, který je s 2504 m n. m. nejvyšším místem trasy. 


Po úbočích stékají praménky vody a k vidění jsou i vodopády.


A také horská jezera.

Po silnici však nejezdí jen auta a autobusy, ale i desítky cyklistů všech věkových kategorií, kteří na rozdíl od automobilistů nemusí platit mýto.


Špičatý vrchol na následujícím snímku je Sonnenwelleck (3261 m n. m.), vpravo od něj mírně v pozadí Fuscherkarkopf (3331), oblý vrchol uprostřed je Breitkopf (3154) a stolová hora vpravo je Hohe Dock (3348).


A první dvě ještě jednou z posunutého úhlu, kdy jsou téměř v zákrytu.


Z hlavní silnice vedou dvě odbočky: krátká k Edelweiss-Spitze (2571 m n. m., na mapě č. 4), místu ještě výše položenému než průsmyk Hochtor, a 9 km dlouhá k výšině nazvané podle císaře Františka Josefa Kaiser-Franz-Josefs-Höhe (2369 m n. m., č. 11). Císař, kterého z portrétů známe hlavně jako stařičkého mocnáře s licousy, si pojmenování vysloužil tím, že jako 26letý mladík prokázal sportovní zdatnost a z Heiligenblutu (1288 m n. m.) až sem vystoupal po svých.

Toto místo je také z celé vysokohorské silnice nejnavštěvovanější. Nad ním, ve výšce 2418 m n. m., je restaurace Kaiser Franz Josef Haus s vyhlídkovou terasou. 



Za sochami, zdobícími terasu, je masiv Grossglockneru, vrchol se však ještě skrývá v mracích.


Dolů je náhled na dvě velká plesa.  



A tady máme Franze Josefa – ve společnosti sviště, který k císaři nemá žádný respekt.



Od restaurace vede cesta k prosklené třípodlažní věži s informativní expozicí. 


Dozvíme se zde i to, po jakých trasách se dá dosáhnout vrchol Grossglockneru.


Na něj se poprvé ve dvoudenním výstupu v r. 1800 dostala skupina 5 horolezců z 62členného týmu, zorganizovaného korutanským biskupem. Duchovní otcové vůbec projevovali trvalý zájem o jeho zdolání, za zmínku stojí výkon františkánského pátera Steinbergera, který v r. 1851 za jediný den dokázal z Heiligenblutu vyjít na vrchol a vrátit se zpět, a totéž o dva roky později zvládl i heiligenblutský farář.  

Nejobtížnější trasa (naznačená vpravo) končí strmou stěnou, v r. 1886 se jí vydal markrabě Pallavicini s několika horskými vůdci, těsně pod vrcholem se však při sesuvu sněhového převisu vytrhlo zajištění lany a všichni zahynuli. Na památku tragické výpravy se nazývá Pallaviciniho kuloár.   

Na nás se nakonec usmálo štěstí, oblaka se rozestoupila a mohli jsme spatřit vrchol Grossglockneru.







18. srpna 2020

Istanbul (1) - Hagia Sofia a Modrá mešita

I když hlavním městem Turecka je Ankara, turisticky atraktivnější je Istanbul,  rozkládající se na obou březích Bosporského průplavu, spojujícího Černé a Marmarské moře. Protože západní břeh leží v Evropě a východní v Asii, je snadné po některém z mostů přejít mezi dvěma světadíly. 

Dnes 15milionový Istanbul má bohatou historii, byl založen jako řecká osada kolem r. 660 před n. l. pod názvem Byzantion, r. 330 římský císař Konstantin Veliký jej učinil centrem Východořímské říše (v dnešní terminologii označované Byzantská říše) a po něm získal jméno Konstantinopol (Konstantinopolis). Konstantin se přiklonil ke křesťanství, ale projevoval se zde i vliv řecké kultury a pravoslaví.

R. 1453 Konstantinopol dobyli Turci a přinesli islám a stavbu mešit, město se stalo centrem Osmanské říše. Ta se rozpadla až po skončení 1. světové války, kdy válečný hrdina Mustafa Kemal (později získal čestné jméno Atatürk (Otec Turků)) vyhnal ze země posledního panovníka sultána Mehmeda VI., Turecko se stalo republikou, Atatürk premiérem a r. 1923 prvním prezidentem. Atatürk také prosadil řadu radikálních reforem, islámskou zemi se snažil přetvořit v sekulární stát, islám přestal být státním náboženstvím, ženám zrušil povinné nošení šátků, zakázal mnohoženství, ženy získaly volební právo, mešitu Hagia Sofia změnil na muzeum, … 

Ve stejném roce 1923 Konstantinopol byl přejmenován na Istanbul (v češtině se Konstantinopol/Istanbul označoval také jako Cařihrad) a aby zabránil útoku na metropoli z moře, Atatürk novým hlavním městem ustanovil vnitrozemní Ankaru. 

Z mnoha památek v prvním textu o Istanbulu zmíním dvě církevní stavby.

Hagia Sofia (Hagia Sophia, Chrám Boží Moudrosti) byla postavena v letech 532-537 za vlády římského císaře Justiniána I.  jako křesťanská katedrála a až do r. 1520 (tj. téměř 1000 let), kdy byla dokončena katedrála v Seville, držela primát chrámu s největším vnitřním prostorem na světě. Má šířku 73 m, délku 82 m, výšku 55 m. 

Ve 13. století během křížových tažení byla římsko-katolickou katedrálou, poté chrámem pravoslavné církve, během nadvlády Osmanů se stala mešitou se 4 minarety a jak již bylo uvedeno, Atatürkem byla změněna na muzeum (v r. 1934), avšak nedávno, v červenci 2020, bylo toto rozhodnutí dekretem současného prezidenta Erdoğana revokováno a chrám je znovu mešitou s náboženskými obřady. V minisukni a s obnaženými rameny se už nikdo dovnitř nedostane. Velká urna pochází z Pergamonu v Řecku a byla vyřezána z jednoho kusu mramoru v 2. stol. před n. l.  


Hagia Sofia od r. 1985 je na seznamu UNESCO. Stavba však během dlouhých staletí má narušenou statiku a protože hrozilo zborcení, byly k jejímu zpevnění po stranách středového oblouku přistaveny dva nevzhledné mohutné bloky.


První náhled do interiéru ukazuje antická sloupoví a klenbu. 


Uprostřed mozaiky nad jihozápadním vstupem je Panna Marie s malým Ježíšem Kristem, po její levici stojí císař Konstantin s modelem městských hradeb a po pravici císař Justinián I. s modelem chrámu Hagia Sofia. 


Následující mozaika je příkladem příklonu k pravoslavné víře.



Mozaiky jsou i na horní galerii.


Zlatem zdobený výklenek je mihráb, místo orientované k Mekce v Saudské Arábii (rodišti proroka Mohameda), v jejímž směru se muslimové modlí. 


Mešita sultána Ahmeda byla dokončena r. 1617 pro tehdejšího panovníka Osmanské říše, známější je však pod názvem Modrá mešita podle modré mozaikové výzdoby interiéru. 


Architekt Sedefkâr Mehmed Ağa zvolil podobné rozměry (šířku 73 m, délku 65 m a výšku 43 m), jako má Hagia Sofia, ale se 6 minarety (stejně jako mešita v Mekce), vysokými 64 m. Počet minaretů je úměrný významu mešity a v Mekce pak postavili ještě sedmý, protože Mekka je nejposvátnějším místem muslimů. Modrá mešita je však považována za vrchol osmanské architektury.  

Kolorovaná skla v oknech jsou darem Benátčanů.



I když se někteří modlí a dokonce i dotýkají čelem země, většina návštěvníků si prohlíží výzdobu.





Zajímavé jsou i chodby po obvodu mešity a výzdoba klenutých stropů.



Aktuální článek

Proč ani letos nebudu volit

O letošních volbách se stále mluví, jak jsou přelomové, že jde o všechno, o ohrožení demokracie autoritáři a populisty, nebo k světlým zítřk...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)