Jean Tinguely - kinetické umění

Zachytit pohyb bylo vždy touhou umělců (i dokumentaristů), příkladem jsou četné obrazy Edgara Degase s baletkami a jezdci na cválajících koních (v ukázkách jsou obrazy Dvě tanečnice, Albertinum, Galerie Neue Meister v Drážďanech, Tanečnice při cvičení ve foyer, Ny Carlsberg Glyptotek v Kodani a Na závodech, Musée d'Orsay v Paříži), sochař Auguste Rodin jej vdechl do sochy Kráčejícího muže (Kunstmuseum v Basileji), Henri Rousseau do obrazu Hráči ragby, cirkusové artisty zobrazil Georges Seurat, …, fotografové zachycují sportovce při vrcholných výkonech, ale to vše je „jen“ záznam prchavého okamžiku.

Alespoň zdánlivý pohyb vnesli do svých děl umělci op-artu (blíže viz dřívější článek Victor Vasarely - geometrická abstrakce + optický klam = op art), ale až díla kinetického umění vykazují skutečný pohyb. Někdy je způsoben přírodními silami, např. k rozpohybovaní plíšků některých artefaktů Alexandera Caldera umístěných v přírodě stačí vánek a v interiéru průvan (blíže v textu Alexander Calder - mobily a stabily), jindy jsou vybaveny aktivním prvkem, v konstrukci skrytým motorem. Výrazným představitelem posledního typu je švýcarský sochař (a malíř) Jean Tinguely (1925-1991).

V Paříži vedle budovy Centre Pompidou je umístěna Stravinského fontána (La Fontaine Stravinsky/The Stravinsky Fountain). Tinguely ji r. 1983 vytvořil společně s druhou manželkou Niki de Saint Phalle (1930-2002). Těžko říct, která skladba Igora Stravinského tvůrce inspirovala, vzhledem k barevnosti nejspíš ty, jež skladatel napsal podle ruských pohádek a lidových her (např. balety Pták Ohnivák a Petruška). 

Víc fotografií nemám, protože mě vždy zajímala hlavně extravagantní budova Renza Piana a Richarda Rogerse a v ní uložené sbírky obrazů,  pěkně si ji ale můžeme prohlédnout ve videu z YouTube.

Stejně tak loni v Curychu jsem si sice všiml pohyblivého monstra na druhé straně  výběžku Curyšského jezera, ale jen jsem ho přiblížil zoomem v mobilu a blíž k němu nešel. Dílo z r. 1972-1973 autor nazval Heureka (podle Archimedova nadšeného zvolání, když ve vaně přišel na svůj slavný zákon o síle, kterou je vytlačováno těleso ponořené do kapaliny).

A v pohybu vypadá takto:

Až letos při pětidenním pobytu v Basileji jsem Tinguelyho pořádně „objevil“. Umělec se narodil ve Fribourgu a zemřel v Bernu, vyrůstal však v Basileji a žil zde do r. 1952, kdy se odstěhoval do Paříže. Město mu vděčí za humornou Karnevalovou fontánu (Fasnachtsbrunnen) před Městským divadlem (Stadttheater), vytvořenou mezi roky 1975 a 1977 z deseti „postav“ vyplivujících proudy vody.

Každá má vlastní jméno a před šesti z nich stojí titul doktora. V akci si ji můžeme prohlédnout ve videu.  

A naopak Basilej umělci posmrtně vzdala hold zřízením muzea, kde je soustředěno 55 jeho děl, darovaných vdovou Niki de Saint Phalle. Budovu muzea realizoval architekt Mario Botta (1943) a otevřeno bylo v říjnu 1996.  Stojí u ní další Tinguelyho fontána – Plovoucí vodní plastika (Schwimmwasserplastik, 1980).

Tinguelyho sochy, tvořené spoustou „hejblátek“, jsou satirickým vyjádřením, kam vede přemíra automatizace, a vzbuzují asociaci na Chaplinův film Moderní doba (Modern Times).

Největším exponátem muzea je Grosse-Méta-Maxi-Maxi-Utopia (1987), do jehož soustrojí lze po žebříku vstoupit.

K velkým patří také Klamauk (1979), traktor, který se projevuje i zvukovými efekty, a Hannibal II.  Číslovka II je namístě, protože vojevůdce Kartága ještě děla na přelomu 3. a 2. století před n. l. ve výzbroji mít nemohl, jeho hlavním trumfem byli sloni. Malé kolečko táhnoucí těžký stroj symbolizuje marné snažení Hannibala přes řadu dílčích vítězství Římany definitivně zlomit. 

Tinguely přispěl ke kinetickému umění také sebezničujícími sochami (self-destroying sculptures). I když výbuch byl jednorázovým pohybem, budil tím velkou pozornost. 

Při autodestrukci většího počtu strojů na akci nazvané Hold New Yorku (Homage to New York, 1960) zaměstnal i sbor hasičů. Část toho, co zbylo, uchovává tamější Museum of Modern Art, další pod názvem Homage to New York (Klaxon) je v Basileji. Kdo ví, zda tímto „holdem“ neinspiroval teroristy z 11. září 2001. 

Tinguely byl velkým fanouškem závodů Formule 1, a to se odrazilo v díle Pit-Stop (1984). Termínem se označuje zastávka v boxech, kdy mechanici jezdcům bleskurychle mění sjeté pneumatiky.  

V těchto závodech jde často o život a chrup lidožravého žraloka v díle Žijte levně a dělejte umění (Live Cheap & Make Art) také nevěstí nic dobrého. 

Všechna díla muzea sem zařazovat nebudu, protože je i v pohybu najdeme ve videích na YouTube, např. v následujícím.

Když jsem ale začal Degasovými baletkami, můžeme jimi i skončit, ne však éterickými krasavicemi, ale Tinguelyho vyjádřením Baletu chudých (Ballet des Pauvres, 1961).