Grossglocker Hochalpenstrasse - po silnici pod nejvyšší horu Rakouska

Pod názvem Vysoké Taury (Hohe Tauern), 200 km dlouhého hřebenu Rakouských Alp, se sportovně založeným vybaví lyžařské areály a odvážnějším i lezecké stěny alpských velikánů. Jejich dominanta Grossglockner je s 3798 m n. m. nejvyšší horou Rakouska. 

V minulosti Vysoké Taury byly známé i bohatými nalezišti zlata, kam se přes útrapy v nehostinném terénu za ním vydávali už staří Římané, a ještě v 16. století se zde těžilo téměř 10 % světové produkce. O 100 let později těžba však již byla ztrátová a s rozvojem měst v podhůří Alp se do popředí dostalo obchodování a přeprava zboží. A s tím samozřejmě i nutnost postavit komunikace. Tehdy ovšem ještě šlo jen o úzké stezky pro koňská spřežení. 

Na počátku 20. století se vedle obchodování začal rozvíjet i turistický ruch a souběžně se snahou postavit vysokohorskou silnici přes horské průsmyky bylo cílem také přiblížit vrcholy hor. V době hospodářské krize výstavba znamenala nalezení obživy pro tisíce nezaměstnaných. Tento aspekt nakonec převážil nad odpůrci, kteří se obávali necitlivého narušení přírody. Stavba Grossglocknerské vysokohorské silnice (Grossglocker Hochalpenstrasse) byla zahájena v r. 1930 ve Ferleitenu ve Spolkové zemi Salcbursko a dokončena po pouhých 5 letech v Heiligenblutu v Korutanech, přestože v serpentinách na 48 km dlouhé trase překonává převýšení 1748 m a absolutní výšku 2500 m n. m., ve vysokých polohách oblasti vane silný vítr a větší čas roku prší nebo sněží (podle statistik 250 dnů) a v zimě zde leží až 5 m sněhu. A také z tohoto důvodu je otevřena jen od května do začátku listopadu. 

Ideálním místem pro nájezd na vysokohorskou silnici je z lázeňského města Zell am See, které samo o sobě stojí za návštěvu a je také se sousedícím Kaprunem výchozím místem do známého lyžařského střediska na ledovci Kitzsteinhorn.

I když serpentiny se místy stáčejí do protisměru, vždy je dost místa pro protijedoucí auta i autobusy, na rozdíl třeba od hororové cesty z Budvy do Kotoru v Černé Hoře, kde je často (i za cenu couvání) nutné hledat místo umožňující řidičům alespoň mírné vybočení, aby vozidla mohla projet.

A když to nejde jinak, pomůže i tunel a zastřešený průjezd, chránící před padajícím kamením.

Na mapě z prospektu (a jejím detailu) je vysokohorská silnice naznačena klikatou červenou čarou. U ní stojící čísla 1 až 12 představují informační střediska, muzea, vyhlídková místa, horské hotely s restauracemi, … a např. číslo 9 označuje průsmyk Hochtor, který je s 2504 m n. m. nejvyšším místem trasy. 

Po úbočích stékají praménky vody a k vidění jsou i vodopády.

A také horská jezera.

Po silnici však nejezdí jen auta a autobusy, ale i desítky cyklistů všech věkových kategorií, kteří na rozdíl od automobilistů nemusí platit mýto.

Špičatý vrchol na následujícím snímku je Sonnenwelleck (3261 m n. m.), vpravo od něj mírně v pozadí Fuscherkarkopf (3331), oblý vrchol uprostřed je Breitkopf (3154) a stolová hora vpravo je Hohe Dock (3348).

A první dvě ještě jednou z posunutého úhlu, kdy jsou téměř v zákrytu.

Z hlavní silnice vedou dvě odbočky: krátká k Edelweiss-Spitze (2571 m n. m., na mapě č. 4), místu ještě výše položenému než průsmyk Hochtor, a 9 km dlouhá k výšině nazvané podle císaře Františka Josefa Kaiser-Franz-Josefs-Höhe (2369 m n. m., č. 11). Císař, kterého z portrétů známe hlavně jako stařičkého mocnáře s licousy, si pojmenování vysloužil tím, že jako 26letý mladík prokázal sportovní zdatnost a z Heiligenblutu (1288 m n. m.) až sem vystoupal po svých.

Toto místo je také z celé vysokohorské silnice nejnavštěvovanější. Nad ním, ve výšce 2418 m n. m., je restaurace Kaiser Franz Josef Haus s vyhlídkovou terasou. 

Za sochami, zdobícími terasu, je masiv Grossglockneru, vrchol se však ještě skrývá v mracích.

Dolů je náhled na dvě velká plesa.  

A tady máme Franze Josefa – ve společnosti sviště, který k císaři nemá žádný respekt.

Od restaurace vede cesta k prosklené třípodlažní věži s informativní expozicí. 

Dozvíme se zde i to, po jakých trasách se dá dosáhnout vrchol Grossglockneru.

Na něj se poprvé ve dvoudenním výstupu v r. 1800 dostala skupina 5 horolezců z 62členného týmu, zorganizovaného korutanským biskupem. Duchovní otcové vůbec projevovali trvalý zájem o jeho zdolání, za zmínku stojí výkon františkánského pátera Steinbergera, který v r. 1851 za jediný den dokázal z Heiligenblutu vyjít na vrchol a vrátit se zpět, a totéž o dva roky později zvládl i heiligenblutský farář.  

Nejobtížnější trasa (naznačená vpravo) končí strmou stěnou, v r. 1886 se jí vydal markrabě Pallavicini s několika horskými vůdci, těsně pod vrcholem se však při sesuvu sněhového převisu vytrhlo zajištění lany a všichni zahynuli. Na památku tragické výpravy se nazývá Pallaviciniho kuloár.   

Na nás se nakonec usmálo štěstí, oblaka se rozestoupila a mohli jsme spatřit vrchol Grossglockneru.