24. srpna 2020

Grossglocker Hochalpenstrasse - po silnici pod nejvyšší horu Rakouska

Pod názvem Vysoké Taury (Hohe Tauern), 200 km dlouhého hřebenu Rakouských Alp, se sportovně založeným vybaví lyžařské areály a odvážnějším i lezecké stěny alpských velikánů. Jejich dominanta Grossglockner je s 3798 m n. m. nejvyšší horou Rakouska. 

V minulosti Vysoké Taury byly známé i bohatými nalezišti zlata, kam se přes útrapy v nehostinném terénu za ním vydávali už staří Římané, a ještě v 16. století se zde těžilo téměř 10 % světové produkce. O 100 let později těžba však již byla ztrátová a s rozvojem měst v podhůří Alp se do popředí dostalo obchodování a přeprava zboží. A s tím samozřejmě i nutnost postavit komunikace. Tehdy ovšem ještě šlo jen o úzké stezky pro koňská spřežení. 

Na počátku 20. století se vedle obchodování začal rozvíjet i turistický ruch a souběžně se snahou postavit vysokohorskou silnici přes horské průsmyky bylo cílem také přiblížit vrcholy hor. V době hospodářské krize výstavba znamenala nalezení obživy pro tisíce nezaměstnaných. Tento aspekt nakonec převážil nad odpůrci, kteří se obávali necitlivého narušení přírody. Stavba Grossglocknerské vysokohorské silnice (Grossglocker Hochalpenstrasse) byla zahájena v r. 1930 ve Ferleitenu ve Spolkové zemi Salcbursko a dokončena po pouhých 5 letech v Heiligenblutu v Korutanech, přestože v serpentinách na 48 km dlouhé trase překonává převýšení 1748 m a absolutní výšku 2500 m n. m., ve vysokých polohách oblasti vane silný vítr a větší čas roku prší nebo sněží (podle statistik 250 dnů) a v zimě zde leží až 5 m sněhu. A také z tohoto důvodu je otevřena jen od května do začátku listopadu. 

Ideálním místem pro nájezd na vysokohorskou silnici je z lázeňského města Zell am See, které samo o sobě stojí za návštěvu a je také se sousedícím Kaprunem výchozím místem do známého lyžařského střediska na ledovci Kitzsteinhorn.



I když serpentiny se místy stáčejí do protisměru, vždy je dost místa pro protijedoucí auta i autobusy, na rozdíl třeba od hororové cesty z Budvy do Kotoru v Černé Hoře, kde je často (i za cenu couvání) nutné hledat místo umožňující řidičům alespoň mírné vybočení, aby vozidla mohla projet.






A když to nejde jinak, pomůže i tunel a zastřešený průjezd, chránící před padajícím kamením.

Na mapě z prospektu (a jejím detailu) je vysokohorská silnice naznačena klikatou červenou čarou. U ní stojící čísla 1 až 12 představují informační střediska, muzea, vyhlídková místa, horské hotely s restauracemi, … a např. číslo 9 označuje průsmyk Hochtor, který je s 2504 m n. m. nejvyšším místem trasy. 


Po úbočích stékají praménky vody a k vidění jsou i vodopády.


A také horská jezera.

Po silnici však nejezdí jen auta a autobusy, ale i desítky cyklistů všech věkových kategorií, kteří na rozdíl od automobilistů nemusí platit mýto.


Špičatý vrchol na následujícím snímku je Sonnenwelleck (3261 m n. m.), vpravo od něj mírně v pozadí Fuscherkarkopf (3331), oblý vrchol uprostřed je Breitkopf (3154) a stolová hora vpravo je Hohe Dock (3348).


A první dvě ještě jednou z posunutého úhlu, kdy jsou téměř v zákrytu.


Z hlavní silnice vedou dvě odbočky: krátká k Edelweiss-Spitze (2571 m n. m., na mapě č. 4), místu ještě výše položenému než průsmyk Hochtor, a 9 km dlouhá k výšině nazvané podle císaře Františka Josefa Kaiser-Franz-Josefs-Höhe (2369 m n. m., č. 11). Císař, kterého z portrétů známe hlavně jako stařičkého mocnáře s licousy, si pojmenování vysloužil tím, že jako 26letý mladík prokázal sportovní zdatnost a z Heiligenblutu (1288 m n. m.) až sem vystoupal po svých.

Toto místo je také z celé vysokohorské silnice nejnavštěvovanější. Nad ním, ve výšce 2418 m n. m., je restaurace Kaiser Franz Josef Haus s vyhlídkovou terasou. 



Za sochami, zdobícími terasu, je masiv Grossglockneru, vrchol se však ještě skrývá v mracích.


Dolů je náhled na dvě velká plesa.  



A tady máme Franze Josefa – ve společnosti sviště, který k císaři nemá žádný respekt.



Od restaurace vede cesta k prosklené třípodlažní věži s informativní expozicí. 


Dozvíme se zde i to, po jakých trasách se dá dosáhnout vrchol Grossglockneru.


Na něj se poprvé ve dvoudenním výstupu v r. 1800 dostala skupina 5 horolezců z 62členného týmu, zorganizovaného korutanským biskupem. Duchovní otcové vůbec projevovali trvalý zájem o jeho zdolání, za zmínku stojí výkon františkánského pátera Steinbergera, který v r. 1851 za jediný den dokázal z Heiligenblutu vyjít na vrchol a vrátit se zpět, a totéž o dva roky později zvládl i heiligenblutský farář.  

Nejobtížnější trasa (naznačená vpravo) končí strmou stěnou, v r. 1886 se jí vydal markrabě Pallavicini s několika horskými vůdci, těsně pod vrcholem se však při sesuvu sněhového převisu vytrhlo zajištění lany a všichni zahynuli. Na památku tragické výpravy se nazývá Pallaviciniho kuloár.   

Na nás se nakonec usmálo štěstí, oblaka se rozestoupila a mohli jsme spatřit vrchol Grossglockneru.







18 komentářů:

  1. Tahle cesta byla na začátku 90. let oblíbenou formou ruské rulety, když odtud sjížděly narychlo vypulírované postarší autobusy Karosa s českými turisty a čekalo se, jestli to brzdy zvládnou nebo ne :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To si dovedu představit :).
      Několik let jsme jezdili se skupinou turistů, kde dopravním prostředkem byl autobus Karosa, a vždy jsme se i my ateisté modlili, abychom do kopců (např. na Martinské hole na Slovensku) vůbec vyjeli. Jednou jsme také nedojeli a musel se shánět náhradní autobus, a když jsme jeli na výšlap do Saského Švýcarska, autobus nemohl vyjet přes hranice, protože nesplňoval limity emisí.

      Vymazat
  2. Krásné místo, díky za skvělou fotoreportáž! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu nádhera a poblíž jsou další zajímavá místa, ještě něco přidám.

      Vymazat
  3. Z pohledu řidiče, lahůdka a ještě když se přidá pořádná mlha. Mňamka.
    Stačí mi to v Krkonoších, na Benecku jsem zažila pěstní účtování mezi řidiči, kteří si vysvětlovali pravidla jízdy v zatáčkách na horách. Jeden skončil do půl těla a stejně nepochopil, že vše má svá pravidla.
    Ovšem ta plesa, to je nádhera, celkově jsou ta pohoří majestátní.
    A o Kotoru bych mohla napsat pohádku :-) / však víš /

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A cestující zastoupili ringového rozhodčího, ne? :).
      O Kotoru, prosím, napiš, já jsem z té jízdy byl tak vyděšený, že jsem přes sklo autobusu neudělal ani jednu fotku. Jen z vyhlídkového místa nahoře s náhledem na zátoku, ale tam nebyly vidět ty serpentiny.

      Vymazat
    2. Miloši a co mám psát ?
      Že jsem v každé zatáčce proklínala obsah střev, tam, kde se všichni fotili, já byla schovaná v křoví a modlila se, aby mi neodjeli ?
      Že jsem při každém couvání autobusu, chtěla pravý opak, chtěla jsem být v cíli ?
      Že jsem obsadila jediný záchod a všichni si kupovali výrobky z medu a já brečela, že mi došli kapesníčky a že při další zastávce budu muset použít snad tričko ?
      Z celého Kotoru jsem nic neviděla, nezažila, pouze třes, průjem, opocené čelo ?
      Tak myslíš, že by to někoho zajímalo ? :-) :-)

      Vymazat
    3. To jsem nevěděl, že to bylo tak vážné. Ale úplně tomu rozumím, přitom vede cesta i spodem bez sjíždění kopce, ale kvůli adrenalinu ji do výletů rádi zařazují.

      Vymazat
  4. Stařičký mocnář byl za mlada jura!
    Před mnoha lety jsme s milostivou byli na dovolené v Bad Gastein.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také mě to překvapilo, protože z portrétů se jeví jako trochu komická figura rozpadajícího se mocnářství.
      I ty bys, Pavle, mohl psát články o cestách, protože jen z náhodných komentářů vím, že máš hodně velký záběr.

      Vymazat
    2. Kdysi jsem cestoval dost. Letos nám nevyšlo Skotsko.

      Vymazat
  5. Fantastické fotky. Necestuji, takže tohle jediná možnost, jak vidět kus světa.
    Ale z těch serpentin by mi asi bylo nevalně.
    I když, za ten výhled by stály.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tady je to opravdu celkem v pohodě, ale co vůbec nechápu, že se najdou lidi, kteří do hor jedou na kole. Ledaže by to byla elektrokola.

      Vymazat
  6. Z mého nevětraného pokoje 3x3 se to jeví jako rozsáhlá plocha!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě před chvílí jsem četl, že nevětrané místnosti (a větší počet lidí) jsou nejhorší - kvůli rizikům nákazy koronavirem.

      Vymazat
    2. A tady se vše pěkně rozptýlí.

      Vymazat
  7. Nádherné fotky. Na hory už nemám tolik sil, tak se ráda podívám zde. Když jsem více chodila do hor, zdaleka ještě nebyly digitální foťáky.

    OdpovědětVymazat
  8. Tak to ta výprava měla mimořádnou stopu... Pěkně fotky nás Čechy vždy fascinující h Alp. M když si připomeneme, že tyto vrlehory máme vlastně za humny.. M

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Boka Kotorská - krásná příroda i místo, kudy kráčela historie

Boka Kotorská , česky také Kotorský záliv (v srbštině  Бока Которска , v angličtině Bay of Kotor), je záliv Jaderského moře na území Černé ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)