29. února 2024

William Shakespeare - Hamlet aneb Hádala se duše s tělem v Městském divadle v Brně

Hamlet Williama Shakespeara (1564-1616) je nejhranější autorovou hrou a považuje se za jedno z nejvýznamnějších děl světového písemnictví. Když se podíváme na název v titulku, očividně tam něco nehraje, hru známe pod názvem Hamlet, kralevic dánský anebo Hamlet, princ dánský. Režisér Stanislav Moša ji však upravil a roli Hamleta, který tápe mezi intelektuálními filosofickými úvahami o životě a racionálním uvažováním s cílem vypátrat vraha svého otce a pomstít jeho smrt, rozdělil mezi dva herce Hamleta I a Hamleta II.  Intelektuála (duši) ztvárnil Martin Mihál a člověka posedlého temnou myšlenkou zabít vraha svého otce (tělo) Michal Isteník. (Možná tato rozpolcenost inspirovala Roberta Louise Stevensona k napsání novely Podivuhodný příběh doktora Jekylla a pana Hyda.)  

Hra je také výzvou pro překladatele, na internetu jsem našel elektronickou verzi díla v historickém překladu od básníka Josefa Václava Sládka, známý je překlad shakespearologa Martina Hilského (profesora na FF UK v Praze a FF JČU v Českých Budějovicích), Městské divadlo v Brně jej hraje v překladu Jiřího Joska (dnes již bohužel nežijícího brněnského rodáka, překladatele, vydavatele, režiséra a docenta na FF UK), který za něj v r. 1999 získal cenu za nejlepší překlad roku, a papírovou verzi Shakespearových tragédií mám v překladu Erika Adolfa Saudka. Části hry přeložili i spisovatelé Josef Kajetán Tyl a Josef Jungmann.   

I když děj hry je známý, snad neuškodí jej připomenout.    

Hamletův strýc Claudius dánského krále, Hamletova otce, zavraždí nalitím bolehlavu do ucha, když král pospává v zahradě královského hradu Elsinor. Jeho duch se zjeví Hamletovi a vylíčí mu okolnosti úmrtí. Asi měsíc po vraždě se Gertruda, vdova po králi provdá za Claudia, který je korunován novým králem. 

Hamlet je rozčarován matkou, ani si není zcela jist Claudiovou vinou a přemýšlí, jak ji dokázat a otce pomstít.

Zinscenuje divadelní hru, jejíž částí je rekonstrukce otcovy vraždy. Claudius nedokáže hru sledovat a rozrušen v jejím průběhu chvatně odejde, tím Hamleta přesvědčí, že je vrahem.

Claudius cítí ze strany Hamleta nebezpečí a snaží se vzbudit dojem, že zešílel a je třeba ho izolovat nebo poslat do Anglie. Hamlet navštívil matku, aby jí odhalit své zjištění, poznal však, že za závěsem někdo poslouchá, předpokládal, že je to Claudius, bodne do závěsu a šmírujícího posluchače zabije. Nebyl to však Claudius, ale vrchní komoří Polonius, kterého Claudius pověřil sledováním Hamleta. 

Poloniova dcera Ofélie Hamleta nešťastně miluje, ten se k ní chová chladně a její trápení skončí nešťastnou smrtí. Když chtěla v koruně stromu rozvěsit věnce, zlomila se pod ní větev a spadla do potoka, kde ji vodou nasáklé oblečení stáhlo ke dnu a utopila se. Událost byla ale interpretovaná i jako sebevražda. Cynicky o tom rozumují hrobnici, že by z tohoto důvodu neměla být pohřbena jako křesťanka, ale měla by být zahrabána někde u plotu. „Je to velká nespravedlnost, že se ti nahoře směj topit a věšet po libosti, ale našinec ne.“ Při kopání hrobu si jeden z hrobníků zpíval: „Když jsem byl mlád, tak rád jsem holky krásný míval, spoustu jsem jich stih milovat, ale spousta jich pořád zbývá.“   

V hře je řada úvah o životě a jeho pomíjivosti. A na hřbitově na ně také dojde. Jeden z hrobníků vyhodí z hrobu lebku a Hamlet, který se zde objevil, na to reaguje: „V té lebce býval jazyk a kdysi zpívala. A ten hulvát s ní jen tak mrskne. Mohla to být lebka nějakýho chytráka, co se taky snažil Boha přechytračit, nějakého hlavouna, a tenhle křupan ji teď měl v hrsti. Není to degradace?“  … „A teď se stala rezidencí hrabat z Červů, chybí jí brada, a ještě dostane po kebuli lopatou toho lumpa.“ O jedné lebce hrobníci věděli, že patřila královu šašku Yorickovi. Vzpomínám si, jak kdysi Miroslav Horníček s lebkou v ruce přemítal: „Hle, co zbylo z Yoricka.“       

Nejslavnějším monologem o životě a smrti je ale „Být či nebýt.“ V novějším překladu jej cituje i Wikipedie, sem ale pro srovnání vkládám historickou verzi J. V. Sládka: 

Být či nebýt, – to jest otázka: – víc důstojno-li ducha trpěti od střel a praků zlého osudu, neb ozbrojit se proti moři běd a ukončit je vzpourou. – Umřít – spát – nic víc; – a spánkem, řekněm, – ukončit bol srdce, tisíc přirozených ran, jichž tělo dědicem, – toť skonání, jak si ho vroucně přáti. – Umřít – spát;  spát, – snad že snít! – ah – tady vázne to: – neb jaké sny as mohou přijíti v tom spánku smrti, když jsme setřásli svá pouta smrtelná, – v tom váháme; toť ohled, který daří neštěstí tak dlouhým životem; neb, kdož by chtěl nést bičování dob a výsměšky, kdo útisk mocných, pyšných pohrdu, hlod lásky zhrzené, práv průtahy, a řádu svévoli a ústrky, jež snáší trpělivá zásluha  od nehodných, když sám si může dát mír pouhou jehlou? – Kdo by nésti chtěl ta břemena a stenal, potil se pod tíhou žití, leda že jen strach před něčím po smrti, kraj neznámý, od jehož břehů žádný poutník již se nevrací, nám vůli opoutá a nutká nás spíš nést zla přítomná než prchat k jiným, o nichž nevíme? Tak skety činí svědomí z nás všech a přirozenou barvu odvahy zchorobní bledý nátěr myšlenky, a veliké a vážné podniky tím ohledem od směru odbočí a ztratí jméno skutků.

Závěr hry je drastický. Poloniův syn Laertes chce pomstít otcovu smrt. Claudius přesvědčí Laerta, aby vyzval Hamleta na souboj a dá mu meč s ostřím namočeným v jedu, navíc si smrt Hamleta pojistí ještě tím, že mu podsune pohár s otráveným vínem. V souboji je Hamlet raněn, ale v potyčce si vymění zbraně a zasažen je i Laertes. Laertes před smrtí Hamletovi prozradí, že hrot meče byl napuštěn jedem, Hamlet pak jím poraní i Claudia, královna Gertruda se napije otráveného vína a všichni zemřou.   

Hru a její zvraty ve videu interpretuje Martin Hilský, na Shakespearova díla osoba nejpovolanější.

 

Hra měla odraz i ve výtvarném umění a můžu zde představit dva obrazy: od Eugena Delacroixe (1798-1863) Hamlet a Horacio na hřbitově (1839, Musée du Louvre, Paříž) (Horacio byl Hamletův přítel) a působivé znázornění utopené Ofélie (1851-1852, Tate Britain, Londýn) od Johna Everetta Millaise (1829-1896).





Protože v divadlech je teď během představení zapovězeno pořizovat audiovizuální záznamy, vkládám jen panel se záběry ze hry z foyer Městského divadla a fotografie z poděkování divákům po jeho skončení. 



Z herců známých i mimo Brno, stojí za zmínku Alena Antalová, která ztvárnila královnu Gertrudu, na předchozích dvou snímcích je v černých šatech s obnaženými rameny. 

A nakonec ještě v detailu s Claudiem (hrál ho Petr Štěpán) a oběma Hamlety (Michalem Isteníkem a Martinem Mihálem).




25. února 2024

Luzern a hora Titlis

Luzern (v češtině uváděný ve fonetické podobě Lucern německého názvu) leží v centrální části Švýcarka a žije v něm přibližně 80 tisíc obyvatel. Jak je pro řadu větších švýcarských měst typické (Ženeva, Curych, Sv. Mořic, Montreux, …), rozkládá se na březích jezera, obklopeného vysokými horami. 

Asi nejvěrohodnějším vysvětlením názvu města je slovo „lúcius“, v latině znamenající štiku, hojně se vyskytující v Lucernském jezeře. Podle jiného výkladu pochází z keltského slova "lozzeria“, označujícího osadu v močálech. A další vysvětlení našla Axina, přebírám jej z jejího komentáře: "Název 'Lucern' pochází z latinského slova 'lucerna', což znamená 'svítilna'. Dle legendy anděl osvětlil místo paprskem světla ze svých rukou a naznačil tak benediktinským mnichům, kde mají postavit první kapli města. Město, které vzniklo kolem kaple, je nyní známé jako Lucern nebo „Leuchtenstadt“, což v němčině znamená 'Město světla'. Lucern byl po celou dobu své historie oblíbenou destinací pro evropskou královskou rodinu a elitu. Inspiroval díla Wagnera a Goetha."





Historie města sahá až do 9. století, zajímavostí je, že v 19. století se Luzern nakrátko stal hlavním městem Helvétské republiky, která vznikla po vstupu francouzských vojsk do Švýcarska. 

Symbolem Luzernu je nejstarší (170 m dlouhý) zastřešený dřevěný most z r. 1332 s výraznou vodní věží (kaplí) s osmibokým půdorysem, podle níž se nazývá Kapličkovým mostem (Kapellbrücke).  





Most je místními označován také jako květinový, protože v letních měsících je v truhlících údajně až 5 tisíc květin. 



Pod střechou most v trojúhelníkových rámech zdobí středověké malby. Bohužel však v r. 1993 ničivým požárem byl těžce poškozen a dvě třetiny maleb shořely, jeho konstrukci se naštěstí podle plánů ze 60. let podařilo renovovat do původní podoby. Z dochovaných maleb alespoň tři snímky. 






Několik set metrů odtud je most Spreuerbrücke, rovněž vyzdobený malbami, zde však děsivými, např. Tancem smrti (Danse Macabre), proto se mu také říká most mrtvých. U něj jsme ale nebyli. 

Z kostelů zmíním jen dva – na pvním snímku je Jezuitský kostel (Jesuitenkirche) s dvojicí cibulových věží z konce 17. století a na dalších i s interiérem římsko-katolický Kostel sv. Leodegara (německy St. Leodegar im Hof nebo Hofkirche St. Leodegar im Hof), postavený v letech 1633-1639 na základech římské baziliky z r. 735, která v r. 1633 byla zničena požárem. 








V letech 1350–1403 bylo nad Luzernem vybudováno opevnění a Museggskou zdí a věžemi (Museggmauer und Türme) s pěkným výhledem na město, jezero a okolní hory.








Lví pomník v skalním reliéfu zpodobňuje umírajícího lva na počest švýcarských gardistů, kteří byli zabiti během Francouzské revoluce r. 1792. V letech 1820-1821 jej vytvořil dánský sochař Bertel Thorvaldsen (1770-1844).





Kuriózní památkou je portál bývalého nádraží, na němž se podílel i významný architekt Santiago Calatrava (1951). Za ním však už nic není. 






Ikonou moderní architektury v Luzernu je Kulturní a kongresové centrum Luzern (KKL), dílo věhlasného architekta Jeana Nouvela (1945).






Château Gütsch, zámek na vyvýšeném místě z r. 1879, se přeměnil v hotel.



V následujících dvou kolážích jsou pohledy do ulic a náměstí.




Samozřejmě nechybí kašny a sochy, i nástěnné malby se najdou.





V Luzernu je také významné Rosengart Collection Museum (Museum Sammlung Rosengart) s díly malířů 19. a 20. století, na to ale bohužel nezbyl čas. 

Posledním cílem totiž byla hora Titlis (3238 m n. m.). Lanovkou se dá vyjet až do výšky 3020 m n. m.







Atrakcí je visutý most Titlis Cliff Walk s vyhlídkami do širokého okolí. Z těch však nic nebylo, vidět bylo jen na pět kroků.




Jen slabou náhražkou byla ledová jeskyně.





18. února 2024

Vasilij Kandinskij - první abstraktní malíř

V Moskvě narozený ruský malíř a teoretik umění Vasilij Kandinskij (1866-1944) byl všestranně nadaný muž, na moskevské univerzitě vystudoval právo a ekonomii, obhájil zde i disertační práci, stal se vysokoškolským pedagogem a brzy na to byl jmenován profesorem práva na univerzitě v estonském městě Tartu, která je považována za nejprestižnější estonskou univerzitu. Současně se však zajímal o umění a lákala ho hudba (hrál na klavír a violoncello) a malířství. Ve 30 letech právní a vědeckou kariéru opustil, odjel do Mnichova studovat malířství a začal malovat. Na malířské akademii však vydržel jen rok, akademický způsob malby mu byl vzdálený a vymezil se proti němu založením avantgardní skupiny Phalanx, která ale vydržela jen 4 roky, kontakty pak navázal se skupinou Die Brücke (Most), s níž vystavoval v Drážďanech. Roky 1905-1907 věnoval cestování, mimo jiné projel Blízký východ, Holandsko, Itálii, Francii, Švýcarsko, Rusko a čerpal zde inspiraci. V letech 1909-1911 působil v Neuer Künstlerverein München (Nové umělecké sdružení Mnichov), z něhož ale rozhořčeně odešel, když mu na výstavě, pořádané sdružením, odmítli vystavit jeden obraz. R. 1911 jako rozený vůdce a organizátor založil slavné a vlivné sdružení Der blaue Reiter (Modrý jezdec). Název vymyslel společně s Franzem Marcem (malířem, který v 36 letech zemřel v bitvě u Verdunu r. 1916). Kandinskij to popsal takto: „Název Der Blaue Reiter jsme s Franzem Marcem vymysleli, když jsme seděli u kavárenského stolu. Oba jsme měli rádi modré věci, Marc měl rád koně a já jezdce. Takže název se nabízel sám.“ 

Koně a jezdci na koních jsou námětem obrazů Skica jezdce na koni (1909, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany), Koně (1909, Lenbachhaus, Mnichov), Improvizace 3 (1909, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž) i Jezdci na koních z Apokalypsy II (1914, Lenbachhaus, Mnichov) z pozdějšího období. 







Protože z mnichovského Lenbachhausu je největší počet ukázek, budu jej dále zkracovat na LH-M.

Po vypuknutí 1. sv. války se vrátil do Ruska a po Velké říjnové socialistické revoluci r. 1917 zde dokonce zastával funkci v sovětských komisích pro umění. Abstraktní umění však komunistickými představiteli bylo brzy zakázáno jako odporující socialistickým ideálům. Malíř proto r. 1921 opět odjel do Německa, kde zůstal do r. 1933, kdy nacisté zavřeli tehdejší Kandinského působiště Bauhaus, Vysokou uměleckoprůmyslovou školu, centrum avantgardního umění – architektury, sochařství a malířství, v očích nacistů však představující „zvrhlé umění“. Malíř se pak odstěhoval do Nueilly-sur-Seine u Paříže, kde dožil. S působením v Německu je také spojeno jeho poněmčené jméno Wassily Kandinsky.   

V počátcích malířské kariéry maloval v duchu expresionismu, který se vymezil kritikou absence emocionálního vyjádření v impresionistických obrazech. 

Příkladem je pohled do kostela Ludwigskirche v Mnichově (1908, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Studie pro Improvizaci 2 (Pohřební průvod, 1909, LH-M) a Arabský hřbitov (1909, Kunsthalle, Hamburk).






Obrazy s rozpoznatelnými objekty jsou také Mnichov, před městem (1908, LH-M), Murnau, domy na Obermarktu (1908, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Murnau, chodník a domy (1909, LH-M), Murnau s kostelem I (1910, LH-M), Podzimní krajina se stromem (1915, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany), Hora (1909, LH-M) a Interiér (Má jídelna, 1909, LH-M). Murnau je město v jižním Bavorsku v podhůří Alp, kde malíř žil se svou druhou manželkou (celkem měl tři), malířkou Gabrielou Münterovou.










Obtížně rozluštitelné jsou postavy na obrazech Všichni svatí I (1911, LH-M), Všichni svatí II (1911, LH-M) a Všichni svatí II (také Kompozice se svatými, 1911, LH-M). 






A Lukostřelce (1908-1909, LH-M) by v následujícím obrazu asi sotva někdo rozpoznal. 


V článku o Claudu Monetovi jsem už zmiňoval, že ten jedním ze svých četných obrazů Kupek sena na výstavě francouzských impresionistů v Moskvě Kandinského v r. 1911 inspiroval k namalování prvního abstraktního obrazu, protože na Monetově obraze nepoznal, co znázorňuje. Ve skutečnosti náznaky abstrakce jsou patrné již u jeho dřívějších obrazů, malíř sám vzpomínal, jak ho ve večerním šeru upoutal jeho vlastní obraz, opřený o zeď „vzhůru nohama“, kdy nebyl schopen určit, jaký motiv zachycuje. Malíř v abstrakci pocítil osvobození od svazující přírody a předmětů, které přirovnal k brouku ležícímu na zádech, zoufale se snažícímu kopáním noh převrátit do přirozené polohy.

Protože Kandinskij měl vztah jak k malířství, tak i hudbě, snažil se o „hudebně“ procítěnou barvu, což vyjádřil slovy: „Obecně řečeno, barva je síla, která přímo ovlivňuje duši. Barva je klávesnice, oči jsou kladívko, duše jsou struny. Umělec je ruka, která hraje, dotýká se té či oné klávesy, aby vyvolala vibrace v duši.” Proto také si velmi cenil ruského skladatele Alexandra Skrjabina (1871-1915), kterému naopak hudba vyvolávala představu barev. 

Vztah malířství a hudby promítal i do názvů obrazů jako Kompozice, Improvizace a Imprese, které odlišoval pořadovými čísly přidanými k názvům. Některé obrazy s těmito názvy jsou v úvodu, dalšími jsou Improvizace 6 (Africká, 1909, LH-M), Improvizace 19 (1911, LH-M), Improvizace 19a (1911, LH-M), Improvizace 21a (1911, LH-M), Improvizace 26 (1911, LH-M), Improvizace 35 (1914, Kunstmuseum, Basilej), Snová improvizace (1913, Pinakothek der Moderne, Mnichov), Imprese III (Koncert, 1911, LH-M), Imprese V (Neděle) (1911, LH-M), Imprese V (1911, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž). U dvojí Imprese V není chyba, malíř si zřejmě nepamatoval, že číslovku už použil, nakonec obrazy jsou také vystaveny v různých galeriích. 













Barvám přisuzoval i emocionální význam: „V bílé mizí všechny barvy. Je to velké mlčení, ale plné možností jako NIC před narozením. V červené je hukot a žár, uzavřený víc v sobě než působící vně, mužná síla. Žlutá je příbuzná s duševními stavy slepého třeštění, zuřivosti, šílenství. Modrá vede člověka do nekonečnosti, do nadsmyslné hloubky a klidu. Zelená nic nežádá, nikam nesměřuje, je spokojená sama se sebou jako buržoazie.“ 

Barvy se dostaly i do názvů obrazů S černou mašlí (1912, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž), Bílý kříž (1913, Peggy Guggenheim Collection, Benátky), Bílá skvrna (Kompozice 248, 1922, Kunsthalle, Hamburk), tři z Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou) v Paříž) – Na bílé II (1923), V šedé barvě (1919), Obraz s červenou skvrnou (1914) a Krajina s červenými skvrnami, č. 2 (1913, Peggy Guggenheim Collection, Benátky).











V Lenbachhausu v Mnichovně je mimořádně velký soubor Kandinského obrazů, všechny sem nedávám, pro představu alespoň snímky s jejich kumulací, které už uvádím bez názvů.










S příklonem k abstraktnímu umění si oblíbil i rakouského modernistického skladatele Arnolda Schönberga (1874-1951), který svá díla tvořil v atonalitě a nakonec dospěl k dodekafonii s 12 frekvenčně rovnoměrně rozloženými tóny v oktávě.

V trojici abstraktních obrazů následují Předměstí (Mnichov sever, 1913, LH-M), Romantická krajina (1911, LH-M) a Kráva (1910, LH-M).





Lenbachhaus vystavuje i díla Kandinského druhé manželky Gabriely Münterové (1877-1962), která malovala podobným stylem. Jsou v následující koláži. 



Jeho obrazy po 1. sv. válce se často redukují se geometrické tvary – kruhy, čtyřúhelníky, trojúhelníky, přímky a různé křivky, jak ukazují další díla Růžový akcent (1926), Na vrcholu (1928, oba Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž), Ve světlém oválu (1925, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Vnitřní aliance (1929, Albertina, Vídeň), Ohlédnutí za minulostí (1924, Kunstmuseum, Bern) a Vzájemná dohoda (1942, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž). Vliv na něj měl i konstruktivismus v architektuře.








V závěru života se částečně vrátil k předmětnému malování, jak je vidět na obrazu Modrá obloha (1940, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž).



Kandinskij byl činný i jako teoretik umění, velký ohlas měla jeho kniha O duchovnosti v umění (Über das Geistige in der Kunst) a také se podílel na Almanachu Der blaue Reiter. Jeho návrhy obálky Almanachu jsou v následujícím obraze a koláži. Jsou z r. 1911 a vystaveny v Lenbachhausu. 






Kandinského první abstraktní obraz ještě v témže roce 1911 následovali svými abstraktními díly francouzský malíř Robert Delaunay (1885-1941) a náš František Kupka (1871-1957), ale Kandinskij zůstává nejslavnější a na aukcích nejžádanější. Když v r. 2023 Kupkův obraz Complexe z pozůstalosti herce Seana Conneryho byl v londýnské aukční síni Sotheby's vydražen v přepočtu za 123 milionů Kč (a jeho cenový rekord je 231 milionů Kč za obraz Tryskání II na jiné londýnské aukci v r. 2021), za Kandinského obraz Murnau s kostelem II kupec zde zaplatil bez 16 milionů jednu miliardu.  

Událostí jsou také jeho výstavy. Jednu jsme zaznamenali v Madridu v r. 2016, ale znaveni z prohlídek muzeí Prado, Thyssen-Bornemisza a Nacional Centro de Arte Reina Sofia jsme ji oželeli.



Aktuální článek

Édouard Manet - sám sebou ve společnosti impresionistů

V druhé polovině 19. století se v umění začal prosazoval svobodomyslný životní styl umělců, jejichž prostředím se staly pařížské bulváry, ka...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)