Vasilij Kandinskij - první abstraktní malíř

V Moskvě narozený ruský malíř a teoretik umění Vasilij Kandinskij (1866-1944) byl všestranně nadaný muž, na moskevské univerzitě vystudoval právo a ekonomii, obhájil zde i disertační práci, stal se vysokoškolským pedagogem a brzy na to byl jmenován profesorem práva na univerzitě v estonském městě Tartu, která je považována za nejprestižnější estonskou univerzitu. Současně se však zajímal o umění a lákala ho hudba (hrál na klavír a violoncello) a malířství. Ve 30 letech právní a vědeckou kariéru opustil, odjel do Mnichova studovat malířství a začal malovat. Na malířské akademii však vydržel jen rok, akademický způsob malby mu byl vzdálený a vymezil se proti němu založením avantgardní skupiny Phalanx, která ale vydržela jen 4 roky, kontakty pak navázal se skupinou Die Brücke (Most), s níž vystavoval v Drážďanech. Roky 1905-1907 věnoval cestování, mimo jiné projel Blízký východ, Holandsko, Itálii, Francii, Švýcarsko, Rusko a čerpal zde inspiraci. V letech 1909-1911 působil v Neuer Künstlerverein München (Nové umělecké sdružení Mnichov), z něhož ale rozhořčeně odešel, když mu na výstavě, pořádané sdružením, odmítli vystavit jeden obraz. R. 1911 jako rozený vůdce a organizátor založil slavné a vlivné sdružení Der blaue Reiter (Modrý jezdec). Název vymyslel společně s Franzem Marcem (malířem, který v 36 letech zemřel v bitvě u Verdunu r. 1916). Kandinskij to popsal takto: „Název Der Blaue Reiter jsme s Franzem Marcem vymysleli, když jsme seděli u kavárenského stolu. Oba jsme měli rádi modré věci, Marc měl rád koně a já jezdce. Takže název se nabízel sám.“ 

Koně a jezdci na koních jsou námětem obrazů Skica jezdce na koni (1909, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany), Koně (1909, Lenbachhaus, Mnichov), Improvizace 3 (1909, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž) i Jezdci na koních z Apokalypsy II (1914, Lenbachhaus, Mnichov) z pozdějšího období. 

Protože z mnichovského Lenbachhausu je největší počet ukázek, budu jej dále zkracovat na LH-M.

Po vypuknutí 1. sv. války se vrátil do Ruska a po Velké říjnové socialistické revoluci r. 1917 zde dokonce zastával funkci v sovětských komisích pro umění. Abstraktní umění však komunistickými představiteli bylo brzy zakázáno jako odporující socialistickým ideálům. Malíř proto r. 1921 opět odjel do Německa, kde zůstal do r. 1933, kdy nacisté zavřeli tehdejší Kandinského působiště Bauhaus, Vysokou uměleckoprůmyslovou školu, centrum avantgardního umění – architektury, sochařství a malířství, v očích nacistů však představující „zvrhlé umění“. Malíř se pak odstěhoval do Nueilly-sur-Seine u Paříže, kde dožil. S působením v Německu je také spojeno jeho poněmčené jméno Wassily Kandinsky.   

V počátcích malířské kariéry maloval v duchu expresionismu, který se vymezil kritikou absence emocionálního vyjádření v impresionistických obrazech. 

Příkladem je pohled do kostela Ludwigskirche v Mnichově (1908, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Studie pro Improvizaci 2 (Pohřební průvod, 1909, LH-M) a Arabský hřbitov (1909, Kunsthalle, Hamburk).

Obrazy s rozpoznatelnými objekty jsou také Mnichov, před městem (1908, LH-M), Murnau, domy na Obermarktu (1908, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Murnau, chodník a domy (1909, LH-M), Murnau s kostelem I (1910, LH-M), Podzimní krajina se stromem (1915, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany), Hora (1909, LH-M) a Interiér (Má jídelna, 1909, LH-M). Murnau je město v jižním Bavorsku v podhůří Alp, kde malíř žil se svou druhou manželkou (celkem měl tři), malířkou Gabrielou Münterovou.

Obtížně rozluštitelné jsou postavy na obrazech Všichni svatí I (1911, LH-M), Všichni svatí II (1911, LH-M) a Všichni svatí II (také Kompozice se svatými, 1911, LH-M). 

A Lukostřelce (1908-1909, LH-M) by v následujícím obrazu asi sotva někdo rozpoznal. 

V článku o Claudu Monetovi jsem už zmiňoval, že ten jedním ze svých četných obrazů Kupek sena na výstavě francouzských impresionistů v Moskvě Kandinského v r. 1911 inspiroval k namalování prvního abstraktního obrazu, protože na Monetově obraze nepoznal, co znázorňuje. Ve skutečnosti náznaky abstrakce jsou patrné již u jeho dřívějších obrazů, malíř sám vzpomínal, jak ho ve večerním šeru upoutal jeho vlastní obraz, opřený o zeď „vzhůru nohama“, kdy nebyl schopen určit, jaký motiv zachycuje. Malíř v abstrakci pocítil osvobození od svazující přírody a předmětů, které přirovnal k brouku ležícímu na zádech, zoufale se snažícímu kopáním noh převrátit do přirozené polohy.

Protože Kandinskij měl vztah jak k malířství, tak i hudbě, snažil se o „hudebně“ procítěnou barvu, což vyjádřil slovy: „Obecně řečeno, barva je síla, která přímo ovlivňuje duši. Barva je klávesnice, oči jsou kladívko, duše jsou struny. Umělec je ruka, která hraje, dotýká se té či oné klávesy, aby vyvolala vibrace v duši.” Proto také si velmi cenil ruského skladatele Alexandra Skrjabina (1871-1915), kterému naopak hudba vyvolávala představu barev. 

Vztah malířství a hudby promítal i do názvů obrazů jako Kompozice, Improvizace a Imprese, které odlišoval pořadovými čísly přidanými k názvům. Některé obrazy s těmito názvy jsou v úvodu, dalšími jsou Improvizace 6 (Africká, 1909, LH-M), Improvizace 19 (1911, LH-M), Improvizace 19a (1911, LH-M), Improvizace 21a (1911, LH-M), Improvizace 26 (1911, LH-M), Improvizace 35 (1914, Kunstmuseum, Basilej), Snová improvizace (1913, Pinakothek der Moderne, Mnichov), Imprese III (Koncert, 1911, LH-M), Imprese V (Neděle) (1911, LH-M), Imprese V (1911, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž). U dvojí Imprese V není chyba, malíř si zřejmě nepamatoval, že číslovku už použil, nakonec obrazy jsou také vystaveny v různých galeriích. 

Barvám přisuzoval i emocionální význam: „V bílé mizí všechny barvy. Je to velké mlčení, ale plné možností jako NIC před narozením. V červené je hukot a žár, uzavřený víc v sobě než působící vně, mužná síla. Žlutá je příbuzná s duševními stavy slepého třeštění, zuřivosti, šílenství. Modrá vede člověka do nekonečnosti, do nadsmyslné hloubky a klidu. Zelená nic nežádá, nikam nesměřuje, je spokojená sama se sebou jako buržoazie.“ 

Barvy se dostaly i do názvů obrazů S černou mašlí (1912, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž), Bílý kříž (1913, Peggy Guggenheim Collection, Benátky), Bílá skvrna (Kompozice 248, 1922, Kunsthalle, Hamburk), tři z Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou) v Paříž) – Na bílé II (1923), V šedé barvě (1919), Obraz s červenou skvrnou (1914) a Krajina s červenými skvrnami, č. 2 (1913, Peggy Guggenheim Collection, Benátky).

V Lenbachhausu v Mnichovně je mimořádně velký soubor Kandinského obrazů, všechny sem nedávám, pro představu alespoň snímky s jejich kumulací, které už uvádím bez názvů.

S příklonem k abstraktnímu umění si oblíbil i rakouského modernistického skladatele Arnolda Schönberga (1874-1951), který svá díla tvořil v atonalitě a nakonec dospěl k dodekafonii s 12 frekvenčně rovnoměrně rozloženými tóny v oktávě.

V trojici abstraktních obrazů následují Předměstí (Mnichov sever, 1913, LH-M), Romantická krajina (1911, LH-M) a Kráva (1910, LH-M).

Lenbachhaus vystavuje i díla Kandinského druhé manželky Gabriely Münterové (1877-1962), která malovala podobným stylem. Jsou v následující koláži. 

Jeho obrazy po 1. sv. válce se často redukují se geometrické tvary – kruhy, čtyřúhelníky, trojúhelníky, přímky a různé křivky, jak ukazují další díla Růžový akcent (1926), Na vrcholu (1928, oba Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž), Ve světlém oválu (1925, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Vnitřní aliance (1929, Albertina, Vídeň), Ohlédnutí za minulostí (1924, Kunstmuseum, Bern) a Vzájemná dohoda (1942, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž). Vliv na něj měl i konstruktivismus v architektuře.

V závěru života se částečně vrátil k předmětnému malování, jak je vidět na obrazu Modrá obloha (1940, Musée national d'art moderne (Centre Georges Pompidou), Paříž).

Kandinskij byl činný i jako teoretik umění, velký ohlas měla jeho kniha O duchovnosti v umění (Über das Geistige in der Kunst) a také se podílel na Almanachu Der blaue Reiter. Jeho návrhy obálky Almanachu jsou v následujícím obraze a koláži. Jsou z r. 1911 a vystaveny v Lenbachhausu. 

Kandinského první abstraktní obraz ještě v témže roce 1911 následovali svými abstraktními díly francouzský malíř Robert Delaunay (1885-1941) a náš František Kupka (1871-1957), ale Kandinskij zůstává nejslavnější a na aukcích nejžádanější. Když v r. 2023 Kupkův obraz Complexe z pozůstalosti herce Seana Conneryho byl v londýnské aukční síni Sotheby's vydražen v přepočtu za 123 milionů Kč (a jeho cenový rekord je 231 milionů Kč za obraz Tryskání II na jiné londýnské aukci v r. 2021), za Kandinského obraz Murnau s kostelem II kupec zde zaplatil bez 16 milionů jednu miliardu.  

Událostí jsou také jeho výstavy. Jednu jsme zaznamenali v Madridu v r. 2016, ale znaveni z prohlídek muzeí Prado, Thyssen-Bornemisza a Nacional Centro de Arte Reina Sofia jsme ji oželeli.