Claude Monet - otec impresionismu a iniciátor abstraktního umění

Claude Monet (1840-1926) tomu, že se stal malířem, vděčí Eugènovi Boudinovi (1824-1898), s nímž se seznámil v Le Havru, kam se jeho rodiče přestěhovali z Paříže. Boudin maloval krajinné scenérie přímo v přírodě, v plenéru (en plein air), podobně jako malíři barbizonské školy (Theodore Rousseau, Millet, Daubigny, …). To s sebou přinášelo výzvu zachytit světelně atmosférické jevy na obloze. V tom Moneta ovlivnil i v Normandii žijící holandský malíř Johan Barthold Jongkind (1819-1891).        

Protože Monet se dožil vysokého věku a byl velmi plodným malířem, z různých galerií mám od něj již 123 fotografií jeho děl, nepoužiji všechny a často je budu sdružovat do koláží, v textu také 2 pařížské galerie, odkud jich je nejvíc – Musée Marmottan Monet a Musée de l'Orangerie (organizačně patří pod Musée d’Orsay) – budu uvádět zkráceně Marmottan a l'Orangerie. 

Do raného období patří Terasy v Sainte Adresse (1867, Metropolitan Museum of Art, New York), hýřící barvami pestrých květů a ve větru se třepotajících vlajek. Sedící muž, pozorující moře, je Monetův otec. Monet zde na normandském pobřeží pobýval u své tety.   

V této době Moneta trápily finanční nesnáze a před věřiteli se snažil uniknout stěhováním, v r. 1868 se s rodinou ocitl bez střechy nad hlavou a v tíživé situaci se pokusil o sebevraždu. Z nejhoršího mu pomohl jeden z jeho obdivovatelů a finančně jej také podpořil jeho přítel, malíř Jean-Frédéric Bazille (1841-1870) ze statkářské rodiny, jehož nadějnou uměleckou kariéru utnulo ve 29 letech smrtelné zranění v prusko-francouzské válce.    

Éra figurativních maleb byla u Moneta poměrně krátká. S manželkou Camille je znázorněn na obraze Camille Monet(ová) na zahradní lavičce (1873, Metropolitan Museum of Art, New York) a v koláži jsou jejich synové Jean (Marmottan, 1880) a Michel (Marmottan, 1880). 

Na obraze Oběd v zahradě (1873, l'Orangerie) jsou postavy podružné a Dámy v květinách (1875, Národní galerie, Praha) se v bujné vegetaci úplně ztrácejí.

V 70. letech 19. století se Monet stal vůdčí osobností skupiny malířů a na rozdíl od Édouarda Maneta, který přes trpké zkušenosti a skandály spojené s obrazy Snídaně v trávě a Olympia se stále snažil prorazit na oficiálních výstavách Salonu, Monet v r. 1874 uspořádal výstavu nezávislou na akademických kruzích. Setkala se však s nepochopením a posměchem, kritik umění Louis Leroy vystavující malíře podle Monetova obrazu Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce)  z r. 1872 výsměšně označil jako impresionisty, malíře pouhých dojmů, čímž jim nechtěně vymyslel název, který jen o několik let později získal všeobecné uznání nového moderního směru a postupně se stal i komerčně úspěšným u obchodníků s uměním (s výjimkou Vincenta van Gogha, který se toho nedožil).  

Jeden kolega, který Muséé Marmottan Monet navštívil před asi 15 lety, líčil, jak důkladná byla ostraha u obrazu Imprese, východ slunce, vyfotografovat ho bylo nemožné, kdo by se o to pokusil, musel by fotografie přinejmenším smazat, možná by ho z Francie rovnou vyhostili. Naštěstí loni se již ve všech pařížských galeriích mohlo fotografovat bez omezení, a můžu tak toto slavné dílo reprodukovat.       

Impresionisté se lišili od krajinářů barbizonské školy tím, že opustili náznaky šerosvitu a tmavých barev černé, hnědé a šedé, barvy na paletě nemíchali, ale nanášeli na plátno v oddělených skvrnách. Ty se pak v odstupu od obrazu na sítnici oka propojily v souvislý celek. Navázali tak na Isaaca Newtona, který sluneční paprsek přes skleněný hranol rozložil na 7 barev světelného spektra (červenou, oranžovou, žlutou, zelenou, modrou, indigovou (temně modrou) a fialovou), čímž dokázal, že světlo je směsicí všech barev. 

K impresionistické klasice patří také Vlčí máky (1873, Musée d'Orsay, Paříž).

Kvetoucí parky, sady a louky jsou ve třech kolážích, zahrnujících obrazy: Krajina, park Monceau (1876, Metropolitan Museum of Art, New York), Jaro (Ovocné stromy v květu) (1873, Metropolitan Museum of Art, New York), Růžové keře v zahradě Montgeron (1876, l'Orangerie), Jezírko v Montgeronu (1876, l'Orangerie); Ulička v makových polích, Ile Saint-Martin (1880, Metropolitan Museum of Art, New York), Švestkové stromy v květu (1879, Hungarian National Gallery, Budapešť), Cesta Chally lesem Fontaineblaeu (1865, Ordrupgaard, Kodaň), Citronový háj v Bordigheře (1884, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň); Kvetoucí sad (1879, Národní galerie, Praha), Zahrada v Giverny (1922-1926, Marmottan) a 2krát Japonský most (1918-1924, Marmottan). 

Obrazy japonského mostu v předchozí koláži z pozdního období malíře jsou těžko rozpoznatelné, ale tento motiv maloval opakovaně a v časnějších verzích je zřetelný, jak je patrné dále u obrazů Leknínové jezírko, zelená harmonie (1899, l'Orangerie), Leknínové jezírko, růžová harmonie (1900, l'Orangerie) a Jezírko s lekníny (1899, National Gallery, Londýn). 

Tíživé období se uživit a několikeré stěhování vyvrcholilo smrtí manželky Camille v r. 1879 na následky těžkého porodu druhého syna. Impresionismus však již překonával období posměchu, kdy se na obrazy v tomto stylu nahlíželo jako na nedokončené a Monetova finanční situace se postupně natolik zlepšila, že si mohl pronajmout dům s velkou zahradou a později jej i odkoupit. A také se podruhé oženil.     

Při pobytu v Normandii často maloval mohutné a členité pobřežní skály a útesy, místo širšího záběru přírodní scenérie se však většinou zaměřoval na detail. Na prvním snímku je Poklidné počasí ve Fécampu (1881, Kunstmuseum, Basilej) a v následujících kolážích Skály Belle-Ile (Pyramidy v Port-Cotonu) (1886, Puškinovo muzeum, Moskva), Pláž a Falaise d'Amont (1882, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), Skalní jehla a brána d'Aval (1884, Kunstmuseum, Basilej), Stíny na moři. Útesy v Pourville (1882, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň); Skalní jehla při pohledu přes bránu d'Aumont (1885 l'Orangerie), Útes u Sainte-Adresse (1881, Ordrupgaard, Kodaň), Chata na útesech u Varangeville (1896, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň) a Útesy u Etretatu (1886, l'Orangerie). 

A k mořím a vodním tokům patří lodě a čluny. Na prvních dvou fotografiích jsou obrazy Mořská krajina, lodní doprava za svitu Měsíce (1864, National Gallery of Scotland, Edinburgh) a Pláž u Etretatu (1883, Musée d'Orsay, Paříž), v kolážích pak Vlnolam v Trouville, odliv (1870, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), Lodě v přístavu (1873, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Zelená vlna (1867, Metropolitan Museum of Art, New York), Tři rybářské čluny (1886, Szépművészeti Múzeum, Budapešť); Povodí Argenteuil s plachetnicí (1874, National Gallery of Ireland, Dublin), Bárka (1887, l'Orangerie), Seina v Rouenu (1872, Ermitáž, Petrohrad) a Nábřeží Grand Quai v Havru (1874, Ermitáž, Petrohrad).

K Monetovým námětům patřily i zasněžené scenérie. Znázorňují je obrazy Sněžná scenérie v Argenteuil (1875, National Gallery, Londýn), Zasněžený Boulevard de Pontoise v Argenteuil (1875, Kunstmuseum, Basilej) a v koláži Přecházení ledu (1882, Kunstmuseum, Bern), Norsko, červené domky v Bjornegaardu (1895, Marmottan) a Norská krajina, modré domky (1895, Marmottan). 

Po vzoru Cézanna občas namaloval i zátiší, v ukázce jsou Sklenice s broskvemi (1866, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany) a Hrušky a hrozny (1880, Kunsthalle, Hamburk). 

Od poloviny 70. let Monetova rodina žila ve Vétheuil, odkud jsou následující obrazy: Kostel ve Vétheuil (1878, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Krajina u Vetheuil (1879, Musée d'Orsay, Paříž) a Pohled na Vétheuil (1881, Albertina, Vídeň).

V následující čtveřici jsou Větrný mlýn a lodě u Zaandamu (1871, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Hora Kolsaas v Norsku (1895, Marmottan), Vily v Bordigheře (1884, l'Orangerie) a Břehy Seiny, Lavacourt (1878, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany). 

Od 80. let 19. století Monet začal malovat série obrazů s týmž námětem, ale v různých denních dobách. Měl rozpracováno několik obrazů a podle toho, jak se měnilo osvětlení, přecházel od jednoho k druhému. Plně se na zaměřil od 90. let, kdy už dosáhl všeobecného uznání. 

Ze sérií jsou nejznámější mnohonásobné malování londýnských mostů, katedrály v Rouenu, japonského mostu (uvedeného výše), stohů, topolů, povodní a hlavně leknínů.    

Mlžné scenérie Londýna byly Monetovi vděčným námětem pro zachycení atmosférických jevů. Na dalším snímcích je Temže pod Westminsterem (1871, National Gallery, Londýn) a v kolážích 4krát Waterloo Bridge (1902, Kunsthalle, Hamburk; 1903, Ordrupgaard, Kodaň; 1904, Kunstmuseum, Basilej; 1903, Kunstmuseum, Bern) a na konci Charing Cross Bridge (1899, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).

Rouenská katedrála následuje v pěti pohledech: Portál katedrály ráno (1894, Fondation Beyeler, Basilej-Riehen), Portál katedrály ve slunečním světle (1894, Metropolitní muzeum umění, New York); Katedrála v poledne, Katedrála při západu Slunce (oba 1894, Puškinovo muzeum, Moskva) a Efekty slunečního světla na konci dne (1892, Marmottan). 

Ze sérií topolů a povodní alespoň dvě ukázky: Topoly u řeky Epte (1891, National Gallery of Scotland, Edinburgh) a Záplavové vody (1896, National Gallery, Londýn).

R. 1890 si Monet koupil dům v Giverny a nechal vybudovat vodní zahradu s lekníny. K tomu zaměstnával několik zahradníků, fotografie malíře v Musée Marmottan Monet ukazuje, jak si své dílo zálibně prohlíží.

Po r. 1900 se malíři zhoršoval zrak, a proto již nevycházel malovat do přírody, zůstával doma a soustředil se převážně na malbu leknínů, pokojových a zahradních květin. Od r. 1910 jeho cílem bylo vytvořit oválný interiér, vyplněný obrazy leknínů. Namaloval 12 velkých pláten podélného formátu, která byla instalována ve dvou sálech Musée de l'Orangerie v Paříži a podle André Massona představují „Sixtinskou kapli impresionismu“.    

Vzhledem k velkým rozměrům se do záběru vejdou jen z většího odstupu, kdy pak nevyniknou detaily. Proto ještě několik menších provedení z jiných galerií: Jezírko s lekníny, zelené odlesky (1920-1926, Kunsthaus, Curych), Lekníny (1914-1917, Marmottan) a Jezírko s lekníny (1917-1919, Albertina, Vídeň). 

Ukázky obrazů květin jsou v koláži: Záhon chryzantém (1897, Kunstmuseum, Basilej), Irisy (1914-1917, National Gallery, Londýn), Kalokvěty (1914-1917, Marmottan), Denivka (1914-1917, Marmottan) a Dům mezi růžemi (1925, Albertina, Vídeň). 

Přestože Claude Monet s Augustem Renoirem, Camillem Pissarrem a Alfredem Sisleym patřil k nejryzejším impresionistům, zatímco Vincent van Gogh, Paul Gauguin, Paul Cézanne a Georges Seurat se mu vzdálili a jsou považováni za postimpresionisty (van Gogh navíc položil základy expresionismu a Seurat přišel s vlastním stylem pointilismem), byl to nakonec Monet, kdo inicioval abstraktní umění. Jeho styl se začátkem 20. století rozvolňoval, a protože již dávno nemaloval osoby, přírodní scenérie se stávaly stále nečitelnějšími.     

Monetův obraz Kupky sena (1891, National Gallery of Scotland, Edinburgh) na výstavě francouzských impresionistů v Moskvě zaujal Vasilije Kandinského (1866-1944) tím, že nebyl schopen rozpoznat, co obraz znázorňuje. To ho inspirovalo k namalování prvního abstraktního obrazu. A velmi brzy se za ním vydali další, mezi nimi František Kupka a francouzský malíř Robert Delaunay.