27. března 2015

Vážná hudba a pop & rock

Mezi příznivci vážné a populární (či rockové) hudby je mnoho nepochopení, kdy ti první nad druhými ohrnují nos pro vyznávání pokleslého umění a naopak druzí zase podezírají první ze snobství, případně v nich vidí lidi, kteří vězí ve starých zvycích a nejsou schopni pochopit nic nové. Velmi zjednodušeně řečeno: vážná hudba je pro staré a pop a rock pro mladé.

1. Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře
Tři tenoři - Luciano Pavarotti, José Carreras a Placido Domingo - se snažili tuto propast překlenout pořádáním koncertů, kam vedle operních árií zařazovali i populární písně jako O Sole Mio, Santa Lucia a Sorrento.
Pavarotti také často zpíval s popovými zpěváky na jednom pódiu, např. s Frankem Sinatrou, Jamesem Brownem a Erosem Ramazottim. Tato spojení ale působí dost uměle, když Pavarotti do skladeb vstupuje zpěvem zcela jiné melodie.
U nás Peter Dvorský nahrál s Karlem Černochem píseň Láska prý a Eva Urbanová s rockerem Ladislavem Křížkem píseň z muzikálu Fantom opery.

Zdá se mně však, že k hlubšímu pochopení vážné hudby mnohem více přispívají popularizační koncerty s mluveným slovem, jak je pořádá třeba Michal Mašek (řadu informací se lze dozvědět na blogu Ilony-pižlíka).

2. Na vážno
Naopak existují umělci z rockové sféry, v jejichž tvorbě jsou patrné názvuky vážné hudby. Příkladem je Ian Anderson se skupinou Jethro Tull a Marian Varga a jeho Collegium Musicum.


3. Oblečení a vizáž
Někteří umělci vidí cestu k přiblížení vážné hudby mladému publiku v neformálním oblečení s až výstředními doplňky (houslista Pavel Šporcl vystupuje s barevnými "pirátskými" šátky, klavírista Maksim Mrvica v tričku s nahými pažemi, vestách s třásněmi a kožených kalhotách).
Vizuální stránka dnešního show businessu je dnes všeobecně mnohem výraznější než dříve a platí to i pro operu, protože mnohá operní představení (např. z Metropolitní opery v New Yorku) se přenáší do světa přímo jako z vrcholných sportovních soutěží.




I proto mezi největší hvězdy operních pódií patří Anna Netrebko a Rolando Villazon, kteří vedle nesporných pěveckých kvalit zaujmou diváky (divačky) navíc atraktivním vzhledem.


Naše operní pěvkyně Eva Urbanová jednou zmiňovala, že podmínkou jejího angažmá (myslím, že v Metropolitní opeře) bylo, že výrazně zhubne. Kdo ví, jak by dnes obstál Pavarotti.

V hezkém zevnějšku asi také do značné míry tkví popularita houslistky Vanessy Mae. Podle jednoho kolegy z partnerské instituce ve Zlíně, který sám výborně hraje na housle, umělců podobných kvalit je na světě nejméně 10 tisíc. Když jsem dalšímu kolegovi z Prahy (velkému znalci vážné hudby) říkal, že jsem viděl plakát k blížícímu se koncertu Vanessy Mae v Praze a ptal se, jestli na něj půjde, tvářil se, že ani moc neví, o koho jde :)
Její půvab a koketní úsměvy z ní však udělaly hvězdu první velikosti.


A když pak společně se Scorpions zahrála jejich hit Still Loving You, museli si ji zamilovat i rockoví příznivci.


4. Nová aranžmá skladeb vážné hudby
Už zmíněný Maksim Mrvica na některých koncertech oživuje klasické klavírní skladby tím, že jej doprovází hráči s elektrickými kytarami a nejrůznějšími bicími nástroji.


V předchozím videu hraje část první věty z klavírního koncertu a moll Edvarda Griega. Tou také ve vlastní úpravě zpestřoval koncerty Karla Gotta klavírista Rudolf Rokl z Gottova doprovodného orchestru Ladislava Štaidla.

5. Přebírání (částí) skladeb vážné hudby rockovými hudebníky
Na druhé straně hudebníci z rocku a popu se inspirují hudebními motivy skladeb z vážné hudby, případně je přebírají a někdy i upravují a rozvíjí.

Skupina Mefisto kdysi dávno jako kytarovou instrumentálku hrála Uherský tanec č. 5 od Johannesa Brahmse, melodii hrál sólový kytarista Ota Jahn.

Emerson, Lake & Palmer přepracovali Obrázky z výstavy (Картинки с выставки) Modesta Petroviče Musorgského. Musorgského dílo, původně napsané pro klavír, vůbec vzbudilo velký ohlas mezi umělci napříč hudebními žánry a dnes se asi nejvíc hraje v orchestrální úpravě Maurice Ravela.


Skupina Procol Harum má melodii svého hitu A Whiter Shade of Pale založenu na skladbě Johanna Sebastiana Bacha.

Heavy metalová skupina Accept si ve skladbě Metal Heart vypůjčila pár tónů z klavírní skladbičky Elišce (Für Elise) Ludwiga van Beethovena. Jak je z předchozího odkazu slyšet, když ji virtuózní klavíristka Valentina Lisitsa dala jako přídavek, publikum se zasmálo, ale rockové fandy Beethovenovy tóny v heavy metalovém kabátu elektrizovaly a i díky nim se ze skladby stal jeden z největších hitů skupiny (Beethovenův motiv začíná v čase 3:07).


Houslista Jaroslav Svěcený s klávesistou skupiny Lucie Michalem Dvořákem vystupují v programu Vivaldianno.

Sting v písni Russians vyšel z melodie romance, kterou Sergej Prokofjev napsal k filmu Poručík Kiže. Bohužel video z r. 1986 není celé, proto ještě jeden odkaz, kde si lze navíc přečíst angažovaný text písně proti politickému napětí v období železné opony (zmiňuje Nikitu Chruščova, Ronalda Reagana a Roberta Oppenheimera, vedoucího vývoje amerických atomových bomb, svržených na Hirošimu a Nagasaki, Little Boy bylo krycí jméno bomby pro Hirošimu). 

17. března 2015

Petrohrad (1) - Chrám Vzkříšení Krista

Zatímco carevně Kateřině II. (1729-1796) Petrohrad vděčí za velkolepé paláce a skvostnou sbírku obrazů, která se stala základem Ermitáže, tři největší chrámy jsou spojeny se třemi panovníky, kteří vládli v 19. století.

Kateřinin syn Pavel I. si přál sjednotit pravoslavnou a katolickou církev a symbolizovat to měl Kazaňský chrám na Něvském prospektu, navržený i s kolonádou podle Chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Po 5 letech byl však Pavel I. zavražděn a stavba byla dokončena až během vlády jeho nejstaršího syna Alexandra I. Ten si navíc na počest vítězství v napoleonských válkách nechal postavit "svůj" chrám, který je pojmenován podle sv. Izáka a zdobí jej zlacená neoklasicistní kupole, na níž bylo použito téměř 100 kg zlata. Oba chrámy z vnějšího pohledu ruské sakrální stavby nijak nepřipomínají a mohly by stát v kterékoliv evropské metropoli.



Následující dva panovníci Mikuláš I. (Nikolaj I.) a Alexandr II. se gigantickými chrámy do historie nezapsali, Alexandr II. ale provedl řadu reforem, např. zrušil nevolnictví, oddělil soudní systém od výkonné moci, zavedl místní samosprávu a snažil se také Rusko přeměnit na průmyslovou zemi. Nespokojenost s carským režimem však už byla příliš silná a při jedné vyjížďce kolem Gribojedovova (tehdy Kateřinina) kanálu r. 1881 se car stal obětí bombového teroristického činu.
Jeho následník Alexandr III. zavedl tvrdé represe, odvrátil se od snah přiblížit Rusko západní Evropě, vsadil na ruský nacionalismus a na místě, kde byl zabit jeho otec, nechal ve stylu staroruské architektury postavit chrám Vzkříšení Krista (Собор Воскресения Христова на Крови nebo také Храм Спаса на Крови, v češtině se uvádí i pod označením chrám Nanebevstoupení a chrám Spasitele na krvi, anglicky Church of the Saviour on the Spilt Blood). Navrhl jej architekt Alfred Parland a dokončen byl až v r. 1907 za Mikuláše II.





Výška chrámu je 81 m a jeho vnitřní stěny od podlahy až po strop zdobí barevné mozaiky na celkové ploše 7000 m čtverečních. Jako materiál k výzdobě a podlahám byl použit mimo jiné italský mramor, norská žula, porfyr a jaspis.
Z vnějšku připomíná Chrám Vasila Blaženého v Moskvě, mozaiky v interiéru jsou inspirovány malbami v Chrámu sv. Vladimíra v Kyjevě.

V období Sovětského svazu ve všech třech chrámech byly církevní obřady zakázány. Se zřejmou zlomyslnou ironií Kazaňský chrám a chrám sv. Izáka byly proměněny na Muzea ateismu a chrám Vzkříšení Krista byl veřejnosti zcela uzavřen a nějakou dobu byl dokonce využíván jako sklad ovoce a zeleniny, což vedlo k poškození mozaikové výzdoby, a mluvilo se o jeho zboření. Naštěstí se jej však podařilo zachránit jako neoficiální muzeum ruské mozaiky a po 30 let trvající restauraci opět zazářil jako nový a od r. 1997 je znovu přístupný. (Fotografie z interiéru bohužel znehodnocují odlesky ze silných světel lustrů i denního světla, pronikajícího vysokými okny.)




Ikonostas, panel oddělující oltář od centrální části chrámu, byl zhotoven z barevného italského mramoru z Janova a Madona s dítětem je dílem Viktora Vasněcova.





Světlá budova na pravé straně před chrámem je Ruské muzeum, které podobně jako Treťjakovská galerie v Moskvě uchovává obrazy ruských malířů, mezi nejznámější patří Burlaci na Volze od Ilji Repina a Devátá vlna Ivana Ajvazovského.



6. března 2015

Budapešť (2) - město výstav

Pro milovníky výtvarného umění ve střední Evropě je ideální bydlet ve Vídni nebo Budapešti. Vedle významných galerií mohou nabídnout poznání dalších děl z celého světa na četných, tematicky zaměřených výstavách. Výstavy ve vídeňské Albertině jsou proslulé, ale Budapešť v nich nijak nezaostává. Zřejmě i z prestižních důvodů byly leckdy věnovány stejným umělcům (např. v obou městech se konaly výstavy děl van Gogha a Rembrandta), ovšem v různých letech a s většinou značně odlišným souborem děl, aby mělo smysl navštívit je 2krát. V porovnání s vídeňskými výstavami bylo pozoruhodné, že se maďarským organizátorům vždy podařilo zapůjčit větší množství obrazů z amerických galerií od Metropolitního muzea v New Yorku až po Gettyho muzeum v Los Angeles.

Praha se jim blížila v 80. letech, kdy ředitelem Národní galerie byl Jiří Kotalík, který např. dokázal zajistit zapůjčení děl (a vydání kvalitních katalogů) na výstavy Poklady moderního umění ze sbírek Guggenheimovy nadace a Mistrovská díla pěti staletí ze sbírek Armanda Hammera a zorganizoval také výstavu děl francouzských impresionistů ze zahraničních galerií (název si už nepamatuji, protože k ní katalog nemám). Po nástupu Milana Knížáka do funkce ředitele NG však pro výstavnictví v Praze nastaly chudé časy, protože Knížák byl zásadně proti finančně náročným zápůjčkám ze zahraničí (na druhé straně nakupoval do sbírek NG svá vlastní díla, bez kterých by asi nemohla být).
Ale raději se vrátím k tomu, co slibuje název článku.

V Budapešti se výstavy konají v Muzeu krásných umění (Szépművészeti Múzeum/Museum of Fine Arts) na nám. Hrdinů (Hősök tere/Heroes' Square). Náměstí je jednou z dominant maďarské metropole, honosné budovy muzea a proti ní stojícího Domu umění v antickém slohu s korintskými sloupy odděluje Památník Tisíciletí (Millenniumi emlékmű/Millennium Monument) ze začátku minulého století, postavený k příležitosti 1000letého výročí od příchodu Maďarů. Tvoří jej 36 metrů vysoký sloup se sochou archanděla Gabriela, který v rukách drží královskou korunu a apoštolský kříž. Sloup doplňují jezdecké sochy maďarských knížat (nejznámější je Arpád) a obloukovitá kolonáda se sochami uherských králů a vůdců povstání proti nadvládě Habsburků.



Na všech výstavách bylo zakázáno fotografovat, ale přesto můžu několik málo vystavených děl ukázat na neumělých fotografiích z mateřských galerií, kde to bez blesku povoleno bylo.

Na přelomu let 2006-2007 se zde konala výstava obrazů Vincenta van Gogha, zapůjčených z více než 40 galerií celého světa.



Mezi nimi se skvěly obrazy Pšeničné pole s cypřiši (The Metropolitan Museum of Art v New Yorku), Autoportrét a Hvězdná noc (oba z Musée d'Orsay v Paříži).






Pokud si to po letech nepletu s Vídní, bylo tam i Zelené žito z Národní galerie v Praze.



Výstavu téměř 100 obrazů Paula Cézanna (a umělců, kteří jej ovlivnili) z přibližně 40 galerií jsem navštívil v r. 2013 (začala však už na podzim 2012).



Samozřejmě na ní nemohla chybět Hora Sainte-Victoire, ke které se umělec mnohokrát vracel. Tato verze je z d'Orsay.



Z mnoha Cézannových zátiší jsem vybral to, které ze své stálé sbírky na výstavu přesunulo pořádající Szépművészeti Múzeum.



Perličkou bylo, že organizátoři vystavili dvě verze obrazu Hráči karet. První je z Metropolitního muzea a druhá z d'Orsay.




Letos v únoru jsem zavítal na výstavu Zlatý věk holandské malby, jejímiž hlavními magnety byly obrazy Rembrandta a Vermeera. Mezi 130 obrazy upoutal velký soubor Rembrandtových autoportrétů od jinošského až do zralého věku, nechyběly ani portréty dalších holandských malířů (Hals, van Dyck), zátiší s ovocem, květinami a zvěřinou (Jan Brueghel, Snyders), krajiny (Goyen, Ruisdael), Hooch, Steen, …



Zařazení tří obrazů Vermeera bylo menší senzací. Malíř byl objeven až 200 let po své smrti jedním teoretikem umění, který napsal, že Vermeerův obraz Pohled na Delft je prvním impresionistickým dílem. Poté se na zapomenutého umělce obrátila pozornost a dnes je považován za stejně významného jako Rembrandt. Jeho obrazů s nepopiratelným autorstvím je jen asi 35 a jsou rozptýleny po celém světě. Ve střední Evropě jsou dva obrazy v Drážďanech (Dívka čtoucí dopis a Kuplířka) a jeden ve Vídni (Ateliér).
V Budapešti byla vystavena Alegorie víry z Metropolitního muzea a stejně jako u Cézannových karbaníků i zde organizátoři dokázali zajistit dva příbuzné obrazy - Geograf ze Städelova institutu ve Frankfurtu nad Mohanem a Astronom (Louvre, Paříž).
Na výstavě bylo výrazně zastoupeno Rijksmuseum v Amsterdamu, tam se však fotografovat nesmí, proto na závěr přidám jen dvě ukázky (bohužel ve špatné kvalitě) - Rembrandtův Autoportrét z Metropolitního muzea a už zmíněného Vermeerova Astronoma z Louvru (Geograf je na plakátu výstavy třetí zprava).


Aktuální článek

Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée , patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu , směru, který následoval po temném ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)