Petrohrad (1) - Chrám Vzkříšení Krista

Zatímco carevně Kateřině II. (1729-1796) Petrohrad vděčí za velkolepé paláce a skvostnou sbírku obrazů, která se stala základem Ermitáže, tři největší chrámy jsou spojeny se třemi panovníky, kteří vládli v 19. století.

Kateřinin syn Pavel I. si přál sjednotit pravoslavnou a katolickou církev a symbolizovat to měl Kazaňský chrám na Něvském prospektu, navržený i s kolonádou podle Chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Po 5 letech byl však Pavel I. zavražděn a stavba byla dokončena až během vlády jeho nejstaršího syna Alexandra I. Ten si navíc na počest vítězství v napoleonských válkách nechal postavit "svůj" chrám, který je pojmenován podle sv. Izáka a zdobí jej zlacená neoklasicistní kupole, na níž bylo použito téměř 100 kg zlata. Oba chrámy z vnějšího pohledu ruské sakrální stavby nijak nepřipomínají a mohly by stát v kterékoliv evropské metropoli.

Následující dva panovníci Mikuláš I. (Nikolaj I.) a Alexandr II. se gigantickými chrámy do historie nezapsali, Alexandr II. ale provedl řadu reforem, např. zrušil nevolnictví, oddělil soudní systém od výkonné moci, zavedl místní samosprávu a snažil se také Rusko přeměnit na průmyslovou zemi. Nespokojenost s carským režimem však už byla příliš silná a při jedné vyjížďce kolem Gribojedovova (tehdy Kateřinina) kanálu r. 1881 se car stal obětí bombového teroristického činu.
Jeho následník Alexandr III. zavedl tvrdé represe, odvrátil se od snah přiblížit Rusko západní Evropě, vsadil na ruský nacionalismus a na místě, kde byl zabit jeho otec, nechal ve stylu staroruské architektury postavit chrám Vzkříšení Krista (Собор Воскресения Христова на Крови nebo také Храм Спаса на Крови, v češtině se uvádí i pod označením chrám Nanebevstoupení a chrám Spasitele na krvi, anglicky Church of the Saviour on the Spilt Blood). Navrhl jej architekt Alfred Parland a dokončen byl až v r. 1907 za Mikuláše II.

Výška chrámu je 81 m a jeho vnitřní stěny od podlahy až po strop zdobí barevné mozaiky na celkové ploše 7000 m čtverečních. Jako materiál k výzdobě a podlahám byl použit mimo jiné italský mramor, norská žula, porfyr a jaspis.

Z vnějšku připomíná Chrám Vasila Blaženého v Moskvě, mozaiky v interiéru jsou inspirovány malbami v Chrámu sv. Vladimíra v Kyjevě.

V období Sovětského svazu ve všech třech chrámech byly církevní obřady zakázány. Se zřejmou zlomyslnou ironií Kazaňský chrám a chrám sv. Izáka byly proměněny na Muzea ateismu a chrám Vzkříšení Krista byl veřejnosti zcela uzavřen a nějakou dobu byl dokonce využíván jako sklad ovoce a zeleniny, což vedlo k poškození mozaikové výzdoby, a mluvilo se o jeho zboření. Naštěstí se jej však podařilo zachránit jako neoficiální muzeum ruské mozaiky a po 30 let trvající restauraci opět zazářil jako nový a od r. 1997 je znovu přístupný. (Fotografie z interiéru bohužel znehodnocují odlesky ze silných světel lustrů i denního světla, pronikajícího vysokými okny.)

Ikonostas, panel oddělující oltář od centrální části chrámu, byl zhotoven z barevného italského mramoru z Janova a Madona s dítětem je dílem Viktora Vasněcova.

Světlá budova na pravé straně před chrámem je Ruské muzeum, které podobně jako Treťjakovská galerie v Moskvě uchovává obrazy ruských malířů, mezi nejznámější patří Burlaci na Volze od Ilji Repina a Devátá vlna Ivana Ajvazovského.