31. března 2019

Karel Čapek, Josef Čapek - Ze života hmyzu v Divadle Husa na provázku

Hra Ze života hmyzu je společným dílem spisovatele Karla Čapka a jeho bratra Josefa Čapka, významného malíře meziválečné avantgardy a současně rovněž literárně činného, z jehož podnětu ji napsali. Josef Čapek někdy také bývá uváděn jako první autor, inspirací mu byly knihy o hmyzu, které dostal od své manželky k narozeninám.

Světovou premiéru měla v r. 1922 v Národním divadle v Brně a krátce poté se dostala na prkna Národního divadla v Praze.



Hra je alegorií světa lidí, jejich hamižnosti, sobectví a přetvářky, kritikové jí vytýkali pesimistické vyznění. Autoři v reakci na to napsali, že jejich cílem bylo popsat špatnosti.
"Ctnost zde schází; kdyby autoři pustili na scénu dejme tomu včelu jako zosobnění Poslušnosti nebo pavouka jako personifikaci Skromnosti, zdál by se jejich kus asi méně pesimistickým."

Pavouk mně spíš než skromnost připomíná hrůzostrašného predátora hmyzí říše, ve hře ho však více než dobře zastoupil lumek. Jde o blanokřídlý hmyz, který ostrým kladélkem propíchne larvy, naklade do nich vajíčka a vylíhlí lumkové je pak zevnitř zkonzumují.

Kromě hmyzího hemžení hrou prochází i postava člověka - tuláka.

V prvním dějství mají hlavní slovo motýli, kteří symbolizují bezuzdnou sexualitu. Jsou zde dva páry: Clythia a Otakar, Iris a Viktor, pátý motýl Felix hledá rýmy a snaží se zalíbit Iris.



Spanilá Iris, jež plamen čirý's
tu láska mé srdce oděla v démantový kyrys

Jen dolů, dolů spět,
toť meta vytoužená:
svět chce být polosvět,
žena - být položena



Iris si myslí, jaký je Felix svůdník, ale když se jí přizná, že ještě žádnou neměl, ztratí o něj zájem a poté, co Viktora sežral pták, raději se spustí s Otakarem.

V druhém dějství se představí další členové hmyzí říše: cvrčci, lumek, kukla, chrobáci.
Kukla se projevuje výkřiky, že se dojde k něčemu úžasnému a ona se zrodí. Hraje ji půvabná Simona Zmrzlá, zamotaná ve fólii, jaká se používá na letištích k balení kufrů.




Lumek chytá cvrčky a nosí je do díry pod zemí svému děťátku.



Chrobák si valí svou kuličku. (Herec Tomáš Milostný si ji naložil na nákupní vozík ze supermarketu.) "Ty krásný trůsku, ty poklade, ty skvostná kuličko, ty naše zlaté jměníčko!"




Chrobáci chtějí kuličku schovat a udělat si novou. Jak hledají vhodné místo a nechají ji bez dohledu, cizí chrobák kuličku ukradne a odkutálí pryč.



Zoufalé volání Tomáše Milostného "Kde je kulička? Kde, kde, kde je má kulička?" vzbudilo všeobecné veselí.




TULÁK: On si ji tadyhletudy odvalil jeden pán. Dělal, jako by byla jeho.
CHROBÁK: Cože, odvalil? Mou kuličku? Bože na nebi! Chyťte ho! Chyťte ho! Zloději! Vrahové! (Vrhne se na zem.) Můj poctivý majeteček! Zabili mne! Spíš život dám než kuličku zlaté mrvy! (Vyskočí.) Pomóc! Chyťte hó! Vra-ho--vé! (Řítí se vlevo.)

Cvrček s Cvrčkovou v požehnaném stavu se nastěhují do opuštěného domečku jiného cvrčka, kterého slupl ťuhýk. A hned si tam dají ceduli CVRČEK, HUDEBNINY.

Chrobačka vede hovor s Cvrčkovou o smyslu života.

CHROBAČKA: Kulička, to je rodina. To je budoucnost. To je celý život.
CVRČKOVÁ: Ó ne. Život, to je mít svůj domeček, své hnízdečko, svůj krámek. A záclonky. A děti. A mít svého Cvrčka. Svou domácnost. A to je všecko.
CHROBAČKA: Jak jen můžete být živi bez kuličky?
CVRČKOVÁ: Co bychom dělali s kuličkou?
CHROBAČKA: Všude ji s sebou valili. Říkám vám, milá paní, ničím víc muže nepřipoutáte než kuličkou.
LUMEK (vyběhne z kulis): Aha! (Dlouhými tichými kroky k ní, vyndá ze šosu dýku, velkým rozmachem Cvrčkovou probodne a táhne ji k své díře): Z cesty!




TULÁK (couvá): Ó... ó! Vražda!

LUMEK (v otvoru své díry): Kukuč, dceruško! Pojď se honem podívat, co ti zas tatínek nese!
TULÁK: Copak se smí takhle zabíjet?



Na scéně se objeví parazit a jeho názory se proměňují podle toho, s kým zrovna mluví.

PARAZIT: Docela má řeč. Myslíte, že on, ten Lumek, to potřebuje? Myslíte, že má hlad jako já? Kdepak! Do zásoby zabíjí. Hromadí. Skandál, nemám pravdu? Je tohle nějaká spravedlnost? Proč on má mít zásoby, a jiný hlad? Protože on má dýku, a já jen tyhle holé ruce? Nemám pravdu?

LUMEK: Krásná práce, že? Haha, to každý nedovede. Holenku, k tomu je potřeba (ťuká si na čelo) odbornictví. Podnikavosti. I-ni-ciativy. A rozhledu. A lásky k práci jářku.
PARAZIT (přibližuje se): Docela má řeč.
LUMEK: Panečku, kdo chce být živ, musí se nějak ohánět. Je tu budoucnost. Je tu rodina. A je tu taky, víme, taková jakási ctižádost. Silná osobnost se musí uplatnit, nemám pravdu?
PARAZIT: Taky to říkám, vašnosti.
LUMEK: No právě, no právě. Dělat pořádně svou věc, vychovat nové Lumky, užít té hřivny, která v tobě je, tomu já říkám užitečný život, co?
PARAZIT: Docela tak, blahorodí.

LUMEK: A jak to hřeje, když tak plníš své poslání! Když uděláš kus své práce! Když cítíš, že nežiješ nadarmo! To tak povznáší, že? No tak servus, já už zas běžím!
PARAZIT: Ten starý vrah! Věřte, měl jsem se co držet, abych mu neskočil na krk. Panečku já bych taky pracoval, kdyby to muselo být. Ale proč já bych měl pracovat, když jiný má víc, než sežere? Já mám taky iniciativu, haha, ale tadyhle. (Tluče se do břicha.) Hlad mám, hlad, rozumíte? To jsou nějaké poměry?

Třetí dějství ovládnou mravenci. Charakterizuje je stádní chování a vojenská disciplína, pracují jako roboti u výrobního pásu. Společenství vedené slepým mravencem si chce podrobit všechny ostatní druhy. Zbývá už jen porazit žluté mravence. V jejich dobyvačné válce a filozofii jako kdyby autoři předjímali nástup Hitlera.



(Zadní opona jde vzhůru a zjeví se vchod do mraveniště, mnohopatrové rudé budovy; u vchodu sedí Slepý mravenec a ustavičně počítá. Mravenci s ranci, trámy, lopatami atd. vcházejí a přebíhají v patrech budovy podle tempa, jež udává Slepec.)
DRUHÝ INŽENÝR (vběhne): Vynález! Vynález!
PRVNÍ INŽENÝR: Co je?
DRUHÝ INŽENÝR: Nové zrychlení. Nepočítat jeden dva tři čtyři. Počítat rráz dva tři čtyři! Ráz dva tři čtyři! To je kratší. Ússpora času. Ráz dva tři čtyři! Sslepý, haló!
(Všichni se pohybují rychleji.)
PRVNÍ INŽENÝR: Je mnoho lidí?
TULÁK: Mnoho. Říká se jim páni světa.
DRUHÝ INŽENÝR: Haha! Páni ssvěta!
PRVNÍ INŽENÝR: My jsme páni světa.
DRUHÝ INŽENÝR: Mravenika.
PRVNÍ INŽENÝR: Největší mravenčí stát.
DRUHÝ INŽENÝR: Ssvětová moc.
PRVNÍ INŽENÝR: Největší demokracie.
TULÁK: Jak to?
PRVNÍ INŽENÝR: Všichni musejí poslouchat.
DRUHÝ INŽENÝR: Všichni pracovat. Všichni pro Něj.
PRVNÍ INŽENÝR: Jen On poroučí.
TULÁK: Kdo?
PRVNÍ INŽENÝR: Celek. Stát. Národ.
DRUHÝ INŽENÝR: Jssme obklopeni nepřáteli.
PRVNÍ INŽENÝR: My jsme porazili Černé mravence.
DRUHÝ INŽENÝR: A vyhladili Zrzavé.
PRVNÍ INŽENÝR: A podrobili Šedé. Zbývají jen Žlutí. Musíme vyhladit Žluté.
DRUHÝ INŽENÝR: Musíme vyhladit všechno.
TULÁK: Proč?
PRVNÍ INŽENÝR: V zájmu Celku.
DRUHÝ INŽENÝR: Celek má vyšší zájmy.
PRVNÍ INŽENÝR: Musí se zrychlit tempo.
DRUHÝ INŽENÝR: Tempo výroby.
PRVNÍ INŽENÝR: Tempo života.
DRUHÝ INŽENÝR: Musí se zrychlit každý pohyb.
PRVNÍ INŽENÝR: Zkrátit.
DRUHÝ INŽENÝR: Vypočítat.
PRVNÍ INŽENÝR: Na sekundu.
DRUHÝ INŽENÝR: Na ssetinu ssekundy.
PRVNÍ INŽENÝR: Aby se šetřilo časem.
DRUHÝ INŽENÝR: Aby se zvýšila výroba.

Mnozí mravenci nestačí tempu a hynou.

DRUHÝ INŽENÝR: Jaká česst! Padl na poli rychlossti!

(Vejde Vynálezce, tápaje rukama.) Vymyslel nový stroj.

PRVNÍ INŽENÝR: Jaký stroj?
VYNÁLEZCE: Válečný - Nesmírný, nejrychlejší, nejúčinnější drtič životů! Největší pokrok! Vrchol vědy! Fu, fu, fu, slyšíte jej? Deset tisíc, sto tisíc mrtvých! Fu, fu! Pořád pracuje! Dvě stě tisíc mrtvých! Fu, fu, fu, fu!
DRUHÝ INŽENÝR: Nic tak nesslouží sstátu jako věda.
PRVNÍ INŽENÝR: Věda je velká věc. Bude válka.
TULÁK: Proč válka?
PRVNÍ INŽENÝR: Protože budeme mít nový válečný stroj.
DRUHÝ INŽENÝR: Protože nám ještě sschází koussek ssvěta.
PRVNÍ INŽENÝR: Kousek světa od břízy k borovici.
DRUHÝ INŽENÝR: A cessta mezi dvěma sstébly trávy.



PRVNÍ INŽENÝR (na výstupku): Vojáci! Vidíme se nuceni vás povolat pod vaše prapory. Sveřepý nepřítel nás zrádně přepadl, aby předběhl naše mírumilovné přípravy. V této vážné chvíli se jmenuji diktátorem.
DRUHÝ INŽENÝR: Náš milovaný vojevůdce, ať žije!
DIKTÁTOR (k Inženýru - náčelníkovi generálního štábu): První, druhá divize útočí. Čtvrtá divize obejde borovici a vrazí do mraveniště Žlutých. Pobije ženy i zárodky. Třetí divize v záloze. Nikoho neživit.
POSEL (přiběhne): Žlutí vtrhli na planinu mezi kořenem borovice a kamenem.
DIKTÁTOR: Vše podle plánu. Rychleji, vojáci. Ráz dva! Válka nám vnucená za čest a slávu potřeba státu nikoho nešetřit idea práva držte se vojáci výhra je naše největší okamžik světových dějin marš marš marš!
KULHAVÝ NOVINÁŘ (přiblíží se s notýskem): Novinář prosím. Mamama-máme hlásit vivivi-vítězství?
DIKTÁTOR: Ano. Úspěšné operace. Dík plánům dávno připraveným. Podivuhodný duch našeho materiálu. Nezadržitelný postup. Nepřítel demoralizován.
DIKTÁTOR: Naše vítězství! (Klesá na kolena a snímá přílbu.) Veliký bože mravenců, dal jsi zvítězit právu! Jmenuji tě plukovníkem. (Vyskočí.)
Třetí divize na nepřítele! Všechny zálohy za ním! Nikoho neživit! Žádní zajatci! Kupředu! (Vrhá se na kolena.) Spravedlivý bože síly, ty víš, že naše svatá věc - (Vyskočí.) Jen na ně! Na ně! Útočit! Hnát je! Všechno pobít! Vláda nad světem rozhodnuta! (Pokleká.) Bože mravenců, v této veliké chvíli... (Tiše se modlí.)
TULÁK (skloněn nad ním, tiše): Vláda nad světem? Ubohý mravenče, ty jmenuješ světem ten kousek hlíny a trávy, co znáš? Tu mizernou, špinavou píď země? Zašlápnout celé tvé mraveniště i s tebou, a ani koruna stromu nad vámi nezašumí, ty blázne!
Žlutí mravenci v nelítostné bitvě zvítězí.
ŽLUTÝ VŮDCE: Výborně, Žlutí! Všechno pobít!



TULÁK (potácí se mezi hromadami mrtvých): Generále, dost už!
ŽLUTÝ VŮDCE: Vítězství Žlutých! Vítězství práva a pokroku! Naše je cesta mezi dvěma stébly! Nám Žlutým patří svět! Prohlašuji se za vladaře vesmíru!
ŽLUTÝ VŮDCE (klesá na kolena a snímá přílbu): Nejspravedlivější bože, ty víš, že bojujeme jenom za právo. Naše dějiny, naše národní čest, naše obchodní zájmy...
TULÁK (vyrazí a povalí ho kopnutím, rozšlapává a roztírá botou): Ach ty hmyze! Ty pitomý hmyze!

Epilog patří jepicím. Kukla se konečně vysvobodí z obalu.
(Do zářícího středu vletí rej Jepic a tančí.)


DRUHÁ JEPICE: Žít, kroužit, vířit! Z hloubi vesmíru nám odpovídá tvůrčí, nesmírné víření křídel jepicích. Nám dán je tajemný úkol věčně vířiti, z křídel nám prší harmonie sfér, ó jaké poslání a jaká tvůrčí radost být jepicí! Žít, to je kolotat! Ó - ó - ó.
(Víří.)
(Jepice po jepici padá mrtva.)
KUKLA (pronikavě vykřikne): Místo! (Roztrhne svůj obal a vyskočí jako Jepice.) Tu jsem!
KUKLA-JEPICE (vstane): Celý svět bobtnal, aby mne zrodil, a pukal bolestí. Slyšte, ó slyšte, ohromné poselství nesu; zvěstuji nesmírné věci; ticho, ticho, já veliká přináším slova. - (Padá mrtva.)
TULÁK (kleká k ní): Vstaň, muško! Proč jsi padla? (Zvedá ji.) Mrtva! Je mrtva! Ach líbezné líčko, ach oči jasné a čisťounké! Mrtva! Slyšíš, kuklo? Co jsi chtěla říci? Mluv ještě! (Nese ji v náručí.) Mrtva! Jak je lehýnká, ó bože, jak je krásná! Proč musela umřít? K čemu ten hrozný nesmysl! Muško! (Klade ji na zem.) Mrtva! (Leze po zemi a prohlíží mrtvé jepice, zvedaje jim hlavy.) I ty jsi mrtva, tanečnice? I ty, která jsi zpívala! I ty, mladičká! Ach tyhle rty se už neozvou! Mrtva! Slyšíš, zelená muško? Kdybys jen oči otevřela! Hleď, je tak dobře žít! Probuď se, žij přece! Buď - život - požehnán! (Plazí se na kolenou dopředu.) Buď požehnán! Hu! Kdo na mne sáhl? Jdi pryč! (Záře zhasne, jen ostrý paprsek dopadá na Tuláka.) Kdo je tu? Huhu, pusť, vždyť mne mra-, mrazí! Kdo jsi? (Šermuje rukama do prázdna.) Pryč tu studenou ruku! Já nechci... (Vstane.) Nesahat! Kdo jsi? (Brání se.) Ale tak pusť, co mne škrtíš? Haha, ty jsi, počkej, já tě znám, ty jsi... ty jsi Smrt! Tolikrát jsem tě dnes viděl! Ale já ne - nechci - Pusť, kostroune! Bezoká! Hnusná! Já ještě ne... (Zápasí do prázdna.) Přestaň!

Zubatá ho však přemůže. Všemu netečně přihlíží dva slimáci. Mrtvého tuláka najde dřevorubec.

DŘEVORUBEC Strejdo, slyšíte? No, strejčku, probuďte se. Co je vám? (Vstane, sejme čepici a pokřižuje se.) Nebožtík. Chudák stará. (Pauza.) Má to - aspoň - odbyto.

Jeden se narodí a jeden umře.





20. března 2019

Gaming - kartuziánský klášter

Lyžařskou sezónu máme za sebou, předjaří dalo na sníh zapomenout a místo něj slibuje počasí na turistické výlety, ale přesto ještě jednou se vrátím do ledna, kdy naším cílem bylo lyžovat pod vrchem Ötscher. Tehdy jsme byli ubytováni v dolnorakouském městě Gaming, které s přibližně 3200 obyvateli patří k menším a kromě střechy nad hlavou a přespání po sportovních výkonech na sjezdovkách jsme si od něj nic neslibovali, nakonec nás ale překvapilo pozoruhodnou památkou - klášterem řádu kartuziánů, největším svého druhu v Evropě. Řád v r. 1084 založil Bruno Kolínský (z Kolína nad Rýnem), po kanonizaci sv. Bruno.

Klášter Kartause Gaming (nebo také Kartause Maria Thron Gaming) tvoří rozlehlý komplex budov, jak je patrné z leteckého snímku na výřezu plakátu, zvoucího na přehlídku dokumentárních filmů.



Má dlouhou historii, založen byl v r. 1330 rakouským vévodou Albrechtem II. z rodu Habsburků a jeho manželkou Johannou a měl se navíc stát místem jejich posledního odpočinku. Oba zde také skutečně byli pohřbeni.

A právě z Gamingu se kartuziáni na pozvání markraběte Jana Jindřicha r. 1369 dostali na Moravu, do obce Královo Pole (v r. 1919 připojené k Brnu). (Areál královopolského kláštera s výjimkou kostela a přilehlé farní budovy v 2. polovině 60. let získalo Vysoké učení technické v Brně pro Fakultu elektrotechnickou, v současnosti i s přistavenými budovami na druhé straně ulice jej využívá Fakulta informačních technologií VUT.)

Původní určení kláštera v Gamingu jako sídla řádu s 24 mnichy ukončila reforma osvíceného panovníka císaře Josefa II. (nejstaršího syna Marie Terezie) v r. 1782. Ten rok předtím zrušil cenzuru, nevolnictví a tolerančním patentem poskytl svobodu vyznání, církevní reformou však zrušil všechny kláštery, které nesloužily vzdělání a vědě a neposkytovaly zdravotní péči. Zrušen byl i klášter v Gamingu a ostatky Albrechta II. a Johanny byly přemístěny do blízkého farního kostela.


Budovy kláštera a pozemky pak přešly do soukromého vlastnictví a několikrát změnily majitele a nájemníky. Např. r. 1915 je koupil opat ze známého kláštera v Melku, během 2. sv. války klášter byl využit jako depozitář pro umělecká díla z vídeňských muzeí, v letech 1945-1955 byl ubytovnou pro sovětské vojáky a r. 1983 se vlastníkem areálu kláštera (ne však okolních statků) stal rakouský architekt Walter Hildebrand, který ho restauroval.



Dnes areál slouží jako 4* hotel s vyhlášenou restaurací a část si pronajímá Františkánská univerzita v Steubenville (Franciscan University of Steubenville) z amerického státu Ohio.



Od r. 2004 je zde také muzeum, připomínající historii Gamingu, malý pivovar (2008) a na recepci lze koupit hořkosladký likér Chartreuse, jehož recepturu při hledání elixíru života ze 130 horských bylin a destilátu vinné révy sestavil neznámý alchymista pro první kartuziánský klášter Grande Chartreuse (Velká kartouza) poblíž Grenoblu. (Zatím ho máme jen na ozdobu, ale až budu cítit, že zubatá se o mě začíná zajímat, ještě rád po něm sáhnu.)



Nedávno byla přistavena řeckokatolická (byzantská) kaple.

Vnější strana kostela z východní strany (na snímku vlevo) je bohatě zdobená a vějíř podpěr připomíná napnuté oblouky francouzských katedrál.



Ozdobný reliéf na fasádě středověké věže nad hlavním vchodem z ulice je shora chráněn malým baldachýnem. Znázorňuje Pannu Marii (Ježíšovu matku), sv. Bruna, biskupa z Gurku (z diecéze Gurk-Klagenfurt) a dvojici zakladatelů kláštera Alberta II. a Johannu.




Prelátovo nádvoří (Prälatenhof/Prelate's Courtyard) je volně přístupné a dá se jím projít i do klášterního kostela.




Freska se smrtkou na západním křídle nádvoří vyjadřuje pomíjivost lidského života.




Fresky zdobí i další stěny nádvoří.





Renesanční mramorový portál kostela byl postaven v letech 1631-1632 a mezi dvojicemi sloupů jsou reliéfy Alberta II. a Johanny, nad nimi jsou sochy sv. Bruna a biskupa z Pasova (Passau) a uprostřed je Panna Marie s malým Ježíšem.



Vysoký strop byl původně ještě vyšší, ale r. 1453 byl v pozdně gotickém slohu přistaven snížený strop a vyzdoben barokními ornamenty.



Fresky na stropě znázorňují výjevy ze života sv. Bruna. Na centrální fresce je vpravo dole znázorněn jako modlící se poustevník v tradičním bílém oděvu kartuziánů. Kříž a lebka jsou symboly smrti.




Zajímavý je i lustr.




Madona z Gamingu (Gaming Madonna) je kopií, originál patří mezi poklady poutního kostela v Mariazell, vzdáleného asi 45 km.


10. března 2019

Josef Šíma - na výstavě v Brně

Josef Šíma (1891-1971) s dvojicí Jindřich Štyrský a Toyen patří k nejvýznamnějším českým surrealistickým malířům, i když přívlastek "český" je u něj diskutabilní, protože Šíma na rozdíl od mnoha souputníků, kteří za inspirací na čas odjeli do Mekky malířství Paříže, zde od konce r. 1921 (s výjimkou několika měsíců v r. 1923, kdy pobýval v Čechách) zůstal již natrvalo. V 35 letech získal francouzské občanství, a proto je také považován za francouzského malíře a uváděn pod jménem Joseph Sima.

S českým prostředím však i poté udržoval kontakt, např. r. 1930 vstoupil do spolku Umělecká beseda, sdružujícím vedle malířů i spisovatele, básníky a hudební skladatele, ilustroval knihy českých autorů, psal o umění do českých novin a časopisů a také spoluorganizoval mezinárodní výstavy v Praze a v Paříži s cílem přiblížit české malířství v kontextu evropského umění.

Na výstavu Cesta k Vysoké hře v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně byly vybrány obrazy z jeho raného období až po 30. léta. Malíř měl k Brnu úzký vztah, kromě studií na AVU v Praze se před narukováním na frontu 1. sv. války vzdělával i na Stavební fakultě VUT v Brně a po skončení války tam působil jako učitel.

Vysoká hra v názvu výstavy je odkazem na pětiletou existenci pařížské umělecké skupiny Le Grand Jeu (1927-1932), jejímž cílem bylo probudit podvědomí a překročit hranice reality. K navození extatických a halucinogenních stavů mimosmyslového vnímání měly napomáhat i drogy, alkohol a meditace. V tom je zřejmá příbuznost se surrealismem, formálně vymezeným básníkem a spisovatelem André Bretonem v Manifestu surrealismu v r. 1924, ale již v 2. dekádě 20. století se promítajícím do obrazů Giorgia de Chirica.

Obrazy z Šímových malířských začátků ještě před příklonem k surrealismu zastupují portréty blízkých a známých: Podobizna malířova bratra (1913-1914, Moravská galerie v Brně), Portrét Adrieny Voskovcové (starší sestry Jiřího Voskovce, 1913-1915, Národní galerie v Praze), Píšící postava u stolu (1918-1919, Moravská galerie v Brně).




Brněnské scenérie - Železniční most (Vlak), Vlak, Maloměřická cementárna (všechny z r. 1920 a majetku Moravské galerie v Brně) - prozrazují autorův zájem o techniku.



Okouzlení ruchem velkoměsta je patrné i z pozadí pařížských portrétů. Na Portrétu Nadine Germainové je vidět parník a v Podobizně Nadine Šímové Eiffelovka. Oba obrazy jsou z r. 1922 a vlastní je Národní galerie v Praze. Shodné křestní jméno není náhodné, jde o tutéž ženu - před a po svatbě s malířem. Šíma spolupracoval s její matkou Louise-Denise Germainovou, která vyráběla kabelky, knižní vazby a bibliofilie (knihy v malém nákladu s originální grafickou a typografickou úpravou), a právě u jejích knih začal s knižními ilustracemi. K ilustracím si vybíral zejména knihy básníků, např. Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira.



A matka také nepřišla zkrátka, je na portrétu z r. 1922 (Pro arte, Praha) v následující koláži vlevo, vpravo je náhled do Café Parnasse (1923, Národní galerie v Praze).



Z pobytu v Čechách v r. 1923 pochází 2 obrazy z Moravské galerie v Brně: Sázava (kromě řeky se tak jmenuje i menší město, rodiště Jiřího Voskovce) a Parník (na Vltavě), který doplňují tematicky shodné Lodě v přístavu (1922, Západočeská galerie v Plzni).




Po návratu do Francie je v Šímově malbě patrná snaha o zjednodušení tvaru, viz nefigurativní díla Le Havre (1923, soukromá sbírka), Španělská krajina (Modrá krajina, Španělský klášter) (1924, Národní galerie v Praze), Kompozice VI (1925, Moravská galerie v Brně).



Ještě výraznější je to v obrazech Bez názvu (1926), prozrazujícím vliv geometrické abstrakce Pieta Mondriana, a Hranol (1925), které na výstavu byly zapůjčeny z Musée des Beaux Arts de Reims.



V pozdějších portrétech se soustřeďuje na tvář osob a vyjádření jejich vnitřního prožitku. Tělo je méně důležité, přechází do ztracena bez znázornění rukou.

V Portrétu Reného Daumala a Portrétu Rogera-Gilberta Lecomta (oba z r. 1929 a z Musée des Beaux Arts de Reims) zvěčnil mladé básníky, kolegy ze skupiny Vysoká hra.



V Podobizně Berenice Abbottové (1928, Národní galerie v Praze) zobrazil americkou fotografku, známou fotografiemi architektury New Yorku (obraz byl zvolen i pro plakát výstavy), a v Portrétu Hélene Povolozké (1930, soukromá sbírka v Remeši) manželku (původem ruského) nakladatele, knihkupce a majitele galerie Jacquesa Povolozkého. Tu najdeme i na obraze Amedea Modiglianiho a nakladatel je pro nás zase zajímavý tím, že vydal knihu o Františku Kupkovi.



V poslední koláži portrétů je opět manželka Nadine Šímová (1928, Galerie hlavního města Prahy) a neznámá Dáma v lóži (1935, Národní galerie v Praze).



Šímovy surrealistické obrazy většinou zachycují přírodu, do níž vkládá nejrůznější symboly, které jí mají dát "vyšší smysl" a řád. Trojúhelník v obrazech Krajina s trojúhelníkem (Krajina s obeliskem) (1930, Galerie hlavního města Prahy) a Krajina s trojúhelníkem (1932, soukromá sbírka) je symbolem matematické přesnosti.



Vejce a nahé ženské tělo v dílech Evropa (1927, Moravská galerie v Brně), Vejce (1927, soukromá sbírka) a Bezejmenný obraz (1933, Národní galerie v Praze) symbolizují zrod nového života a mateřství.




Krajina u Yebles (1929, Národní galerie v Praze) je místem, kde si malíř zakoupil dům a zřídil tam ateliér. Na tomto obraze, stejně jako na dalších z r. 1932 ze soukromých sbírek, jednoduše nazvaných Krajina, jsou znázorněna zvláštní vlákna, která jako kdyby měla vyjádřit spojení do dalších galaxií či ideálního světa podle Platóna.




Krajina se jmenují i další dva obrazy, první je z r. 1929 ze soukromé sbírky a druhý z r. 1931 a vlastní ho Moravská galerie v Brně.



Šíma v obrazech zachytil i mytologické příběhy. Návrat Theseův (1933, Galerie hlavního města Prahy) je věnován hrdinovi, který v labyrintu na Krétě zabil netvora Minotaura a zbavil tak Athény kruté povinnosti posílat netvorovi každým devátým rokem sedm dívek a sedm mladíků v odplatě za smrt syna krétského krále Minóa na athénských hrách.



Vzpomínka na Iliadu (1934, Národní galerie v Praze) je odkazem na hrdinský epos starořeckého básníka Homéra.



Jestliže hrdinské činy z řecké mytologie lze chápat jako snahu o dodání optimismu v atmosféře celosvětové krize a nástupu fašismu, naopak stavy deprese malíř vtiskl do obrazů Rokle (1935, Oblastní galerie Liberec), Hrozba obzoru (Tůň) (1935, Národní galerie v Praze) a Moře (1935, Národní galerie v Praze), hrozících, že se z nich živí nedostaneme.




U obrazu Dvojitá krajina (1934-1954, soukromá sbírka) velké rozpětí v datování je dáno tím, že autor obraz nedokončil a vrátil se k němu až po válce.



Obrazy Josefa Šímy patří mezi našimi malíři na aukcích k nejdražším, z Top10 do konce r. 2018 se na výstavě objevily (a jsou zde uvedeny) dva: Dvojitá krajina a Krajina s trojúhelníkem.

Aktuální článek

Roy Lichtenstein (2) - komiksový pop art

Malíře a sochaře pop artu Roye Lichtensteina (1923-1997) jsem už v jednom článku trochu přiblížil, ale tehdy jen dvěma (byť slavnými) socha...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)