30. května 2012

'My guitar gently weeps'

V New Yorku v Bonhams na Manhattanu se loni v březnu konala aukce hudebních nástrojů Erica Claptona ve prospěch léčby lidí závislých na drogách a alkoholu, některé byly prodány za víc než milión liber.
Zuzana

V době, kdy se sběratelé z celého světa chystají nabízet ceny na další charitativní aukci Claptonových kytar, otázky se množí a zní následovně. Proč by někdo dělal repliku Claptonovy oblíbené kytary Fender Stratocaster 'Blackie' s každým jednotlivým zářezem a škrábancem, včetně odřenin a stop od Claptonových cigaret? A proč se čekalo, že ona replika vynese v aukci přinejmenším 20 000 dolarů a možná ještě víc?
Vědci pracují na odpovědích. Po experimentech a rozhovorech s kytaristy i sběrateli udělali analýzu tak zvané 'nákazy celebritami' a kouzla imitace, cyklického modelu fetišizace, odpovídající éře masové produkce. Jeden z jejich závěrů: jedná se o zdánlivě nelogickou touhu po relikvii, dokonce i pseudorelikvii, pramenící z instinktu, zásadně rozhodujícího pro přežití katastrof jako Black Death: víra, že určité rekvizity a předměty jsou nakažlivé - ať už v dobrém, nebo špatném smyslu. Další závěr je ten, že magie 'primitivních' kmenů bude mít na nabídky za Claptonovy kytary, jejichž aukce začala v Bonhams uprostřed Manhattanu, velký vliv.
Někteří dražitelé mohou racionalizovat svoje nákupy jako dobrou investici, nebo tvrdit, že jsou to objekty, které je dobré vlastnit, neb poskytují příjemné vzpomínky a duchovní spojení s někým, koho obdivují. Avšak - dle psychologů z Yale to nejsou ty hlavní důvody k nákupům rekvizit slavných lidí. Výzkumníci se ptali lidí, jak moc nadšeně by kupovali objekty, které vlastnily rozdílné typy celebrit, například George Clooney a nebo vyvrhelové jako Saddam Hussein. A zjistili, že motivací nejsou ani tak vyhlídky na profit, protože lidé kupují i repliky, které nemohou znovu prodat. Tato restrikce sice mírně snižuje zájem lidí o předměty, které vlastnili darebáci, ale neutlumuje nadšení pro nákup rekvizit svých idolů.
Jak se jeví, nejdůležitějším faktorem je míra 'nákazy celebritami'. Vědecký tým z Yale přišel na to, že třeba svetr, který vlastnila populární celebrita, začal mít pro fanoušky daleko větší cenu, když se dověděli, že celebrita ten svetr nosila. Ale pokud ten svetr byl v čistírně a je tím pádem jaksi 'sterilizován', ztrácí pro fanoušky na ceně, evidentně proto, že byla odstraněna vůně (nebo tedy sama 'podstata') zbožňované celebrity. Výsledky zkoumání naznačují, že fyzický kontakt s celebritou zvedá cenu objektů, takže lidi jsou ochotni platit nejvíc například za Claptonovu kytaru, na niž Eric Clapton skutečně hrál, nebo dokonce ji pouze držel v rukou.
Tento druh fyzického kontaktu s celebritou vysvětluje, proč originální kytara 'Blackie' byla prodána před lety za jeden milión dolarů. Eric Clapton na ni hrál extenzívně déle než deset let. Ale proč budovat repliku kytary se všemi těmi zářezy a škrábanci? Vědci tvrdí, že působivost repliky souvisí s druhem přemýšlení, nazvaným 'zákon podobnosti'. To je víra, nazvaná taky 'imitativní kouzlo': věci, které se jedna druhé podobají, mají podobnou moc a sílu.
Praktiky různých kultur, například pálení 'woodoo doll' s cílem ublížit svým nepřátelům jsou s vírou v 'zákon podobnosti' naprosto konzistentní. Identická replika Claptonovy kytary se všemi důlky a škrábanci může sloužit jako zástupkyně či náhradnice Claptonovy originální kytary do té míry, že je určitým způsobem zaměňována za pravou. A dokonce i masově produkovaná replika kytary bez škrábanců může mít to kouzlo. Vědci kladli otázky sběratelům kytar, včetně jednoho sběratele, jenž utratil stovky dolarů za repliky výbavy Beatles. Tihle sběratelé nic nedají na akademické teorie, že masové produkované objekty nikdy nemohou mít auru fetiše, což je antropologický termín pro objekt, o němž se věří, že má nadpřirozenou moc. Naopak - trvají na tom, že dokonce replika kytary slavného hudebníka, vyrobená v továrně, má v sobě kouzlo, které jim umožňuje hrát lepší hudbu.

Prostě i imitované nástroje jsou prý napuštěny kouzelnou silou, věřte nebo nevěřte. Semiotické, 'znamenané', magické myšlení dává prý replikám moc vysílat 'auru' - a tudíž je přeměňovat na fetiše. Samozřejmě, že sběratelé stále dávají přednost otlučené kytaře, na niž hrála jejich oblíbená, slavná hvězda, před zbrusu novou replikou. Jeden ze sběratelů tvrdil výzkumníkům, že si kvalitu hraní na kytaru vylepšil starými strunami, které odložil kytarista Duane Allman. Víra v nakažlivé kouzlo může znít nelogicky, ale podle vědců má prý určitý evoluční smysl. Víra našich předků v nakažlivost, obzvláště biologickou, je jedním z důvodů, proč jsme dnes tady. Ti, kteří se nestranili lidí, umírajících na mor v temném středověku, zemřeli na mor taky. A ti, kteří zemřeli ve středověku na mor mají dnes následovníky jen stěží. V našem moderním a vědeckém světě tyto víry stále přetrvávají. Nakažlivá moc Erica Claptona se šíří nejen do kytary na niž hrál, ale taky do zesilovačů a knoflíků, kterých se dotýkal. Desítky takových objektů se budou prodávat na aukci, pořádané ve prospěch Crossroads Centre, založené Ericem Claptonem, kde je poskytováno léčení z drogové a alkoholické závislosti.

Jeden ze zesilovačů - 1957 Fender Twin, který Eric Clapton užíval extenzivně ve studiu i na jevišti - byl vybrán magazínem pro sběratele Guitar Aficionado jako 'holy grail' celé aukce. Robert Ender, kytarista z New Jersey, jenž si prohlížel 'zboží' v aukčním domě, takové hodnocení naprosto chápe. Řekl, že plánuje účastnit se dražby, ale tuší, že ten 1957 zesilovač, zrovna jako replika 'Blackie' budou nejspíš nad jeho finanční možnosti. Povzdechl si : "Bylo by to prima mít některý z těch zesilovačů nebo kytaru, protože jakékoliv spojení s Ericem přinese nějaký druh hudební 'mojo'.


P.S. (Miloš) Název článku Zuzany je inspirován písní While My Guitar Gently Weeps George Harrisona z r. 1968, tedy z konce éry Beatles, objevila se na dvojalbu známém jako The White Album. Jak se píše na anglické Wikipedii, Harrison nebyl s první verzí nahrávky spokojen, a proto požádal svého přítele Erica Claptona, aby ji oživil svým kytarovým sólem. Ten přes zdráhání ("Nikdy nikdo na deskách Beatles nehrál") nakonec vyhověl, a tím jí dal nový rozměr.
Píseň pak společně zahráli s dalšími hvězdami (Ringo Starr, Phil Collins, Elton John) na charitativním koncertu na podporu Bangladéše. Existuje spousta dalších nahrávek, pěkná je např. ta, kde Eric Clapton r. 2002 hraje na koncertu na památku George Harrisona (zemřel r. 2001) se zbývajícími členy Beatles Paulem McCartneym, Ringo Starrem a Georgeovým synem.

27. května 2012

Brno (1) - čtvrť Kohoutovice, příroda na prahu paneláků

Do Brna jsem přišel z okresního města studovat VŠ a postupně zde vystřídal 3 adresy. Všechny byly v blízkém dosahu centra a tehdy jsem ani netušil, že existuje nějaká čtvrť Kohoutovice. Sice na horizontu byly vidět zalesněné kopce, z nichž vykukovaly věžové paneláky a vodojem ve tvaru trychtýře, ale neměl jsem žádný důvod tam cestovat a dost jsem litoval lidi, kteří tam bydlí, protože ztrácí dopravou "do města" spoustu času a kdo ví, zda do sídliště "na konci světa" vůbec něco jezdí.



Ale jak se říká, odříkaného největší krajíc, moje poslední předmanželská známost byla právě odtud. A dnes tam bydlím čtvrtstoletí. Ještě asi rok po svatbě jsem odolával a držel si svůj malý byteček v klidné čtvrti, kde jsem měl klavír a při toleranci sousedů na něj 2-3 hodiny denně cvičil, nakonec jsem ale podlehl přesvědčování manželky a klavír jsme přestěhovali do paneláku. To se však ukázalo zásadní chybou, jakmile jsem se dotkl kláves, noví sousedé okamžitě začali klepat na radiátory, abych toho nechal. Klavír se postupem doby stal odkladištěm pro knihy, pracovní věci a všechno možné, nakonec i to přestala manželka tolerovat a musel jít z bytu. Dnes je na chalupě u jejích rodičů. A protože tam nejsem tak často a nechci rušit jejich klid, úplně jsem s hraním přestal.

Na Kohoutovice jsem si nakonec zvykl, přestože i dnes mně vadí, že jsou pro svou odlehlost jednou z mála brněnských čtvrtí, která nemá přímé spojení do centra na ulici Česká a ani na nádraží, předností je však sepětí s přírodou. 50 m od domu máme les a tím dojdeme až do Bystrce na přehradu. A v lese je docela živo, oblíbeným cílem je obora s divočáky, kde se vždy na jaře objeví asi 10 pruhovaných a nesmírně hbitých selátek.



Vzácností není vidět srnky ve volné přírodě, v jezírkách jsou žáby, kdysi tu byl i bobr, přilétají sem kachny a vedle rákosí se vyskytují lekníny a asi i Claude Monet by tu byl spokojený.



Na rozcestí, odkud vedla cesta z Kohoutovic na hřbitov do Žebětína, stojí asi 220 let starý, památkově chráněný dub, rostou zde houby a raritou je louka s konikleci na hranici se čtvrtí Kamenný vrch. Jak se píše v novinovém článku, počet trsů konikleců přesahuje 50 tisíc, to se mně ale zdá nadsazené a navíc mám pocit, že jich v druhé polovině března vykvétá rok od roku méně.



Protože Kohoutovice leží v kopcích a také se zde nachází nejvyšší místo Brna (415 m n. m.), je odtud i hezký výhled. Z různých míst čtvrti je vidět většina dominant Brna.

23. května 2012

Mohou skeptici k podnebním změnám ve spojení se stoupenci kreacionismu uspět v hlásání protivědeckých názorů ve školách?

Zdá se, že existuje a roste skupina lidí, snažících se spojit skeptiky ke změnám klimatu s odpůrci evoluce v jedno silné hnutí a vyrobit legální kauzu, kterou si samozřejmě přejí vyhrát, aby dostali svoji agendu do škol.
Zuzana

Hnutí se počalo rozjíždět po rozhodnutí v r. 2005, kdy 'District Court' v Atlantě shledal, že propagačními nálepkami na učebnicích, které říkají studentům, že evoluce je pouze teorie, školní distrikt překročil First Amendment; separaci církve a státu.

Snaha spojovat evoluci s globálním oteplováním je částečně legální strategie; soudy shledaly, že využívání kritiky evoluce ke kritice výuky ve veřejných školách je porušením separace církve od státu a odpůrci evoluce mohou tedy argumentovat, že pokud je globální oteplování předmětem debaty, protivníci evoluce jen 'procvičují' akademickou svobodu.

Fyzik Lawrence M. Krauss, ředitel 'Origins Initiative' na arizonské státní universitě, shrnul, oč - dle jeho názoru - jde: "Kdekoliv je v současné době boj ohledně evoluce, je tam zároveň další boj o zredukování 'horkých' témat, jako je např. Big Bang (velký třesk) a - v poslední době zejména - podnební změny." Podle Kraussova názoru se jedná o evidentní snahu zpochybnit věrohodnost vědeckých poznatků a říct, že věda má pouze jeden pohled na svět. A že je to jeden z mnohých možných pohledů, rozhodně ne lepší, nebo oprávněnější, než fundamentalismus.

Duchovní Jim Ball, ředitel 'Evangelical Environmental Network, to jest skupiny věřících, kteří akceptují vědecký pohled na globální oteplování, říká: "Spousta nábožensky založených odpůrců změn klimatu považuje tvrzení, že by lidské bytosti mohly zničit něco, co stvořil Bůh, za nestoudně arogantní. Mají pocit, že je vědci mají za idioty a že přímo napadají jejich víru."

'Protivědecká' skupina má v současné době úspěchy hned v několika státech. Např. 'The Texas Board of Education'. Minulý rok nařídil, aby učitelé prezentovali všechny aspekty a pohledy na evoluci a globální oteplování a 'prověřili' učebnice. V Jižní Dakotě nedávno 'schválili resoluci', že se bude vyučovat skepticismu vůči klimatickým změnám. K podobnému úsilí došlo i v Kentucky = snaha přimět školy, aby vyučovaly a probíraly 'výhody' a 'nevýhody' vědeckých teorií. I když debata ve věci globálního oteplování je podle environmentalistů ve skutečnosti mizivá, téměř neexistující, přesto hrozí nebezpečí, že nebude-li v učebnicích dostatečně zdůrazněna kritika klimatických změn a dostatečná zmínka o probíhající debatě na toto téma, dají odpůrcům dost důvodů, aby takové učebnice nevycházely. A to patrně bude mít vliv na další přístup vydavatelů a samozřejmě pak na výuku ve školách všeobecně.

20. května 2012

New York (2) - pietní místa

Nedávno proběhla tiskem zpráva, že rozestavěný mrakodrap Freedom Tower (nebo také 1WTC - One World Trade Center) již svou výškou překonal Empire State Building (381 m). S anténou má vyrůst do 541 m a stane se nejvyšší budovou na západní polokouli. Jak již název napovídá, je nástupcem známých dvojčat World Trade Center (407 a 405 m vysokých), zničených teroristickými útoky 11. září 2001, dnes si je můžeme připomenout jen ve filmových záběrech, např. v klipu písně Joe Cockera First We Take Manhattan.
S manželkou jsme byli v New Yorku na přelomu června a července loňského roku. Když jsem hledal slušný hotel, tak cenově a polohou se ukázal nejvýhodnější World Center Hotel, který leží přímo u Ground Zero. Je to proto, že se tam staví ve dne v noci a podle názoru spoluautorky blogu Zuzany, která v NYC žije, i z důvodu strachu z možné reprízy teroristických útoků, bylo to totiž jen 2 měsíce před jejich 10. výročím. I když jsme bydleli v 5. patře a měli vše na očích, nebylo zřejmé, co nakonec bude v rozvrtané jámě vedle mrakodrapů. Až internetové informace prozradily, že na místech, kde stály věže dvojčat, mají být nepříliš hluboké vodní nádrže obklopené stromy. K 10. výročí se podařilo tento památník dokončit.



Původně měly WTC nahradit 4 nové mrakodrapy, výstavba však vázla a opožďovala se, plány se měnily, dnes se mluví o tom, že Freedom Tower má snad být hotov v r. 2013. V porovnání s rychlostí, s jakou se staví mrakodrapy ve východní Asii a v Dubaji, je to dost zarážející. Snímky z naší návštěvy ukazují Freedom Tower v asi 2/3 konečné výšky.
Na 1. snímku úplně vlevo je náš hotel. Ponuře místo vypadalo zvláště ve večerních hodinách, kdy pohyb jeřábů a lidí na staveništi při tlumeném osvětlení působil přízračným dojmem.



Členy hasičského sboru, kteří přišli r. 2001 o život při záchranných pracích, připomínají pamětní deska a tabule s fotografiemi.




Mnohem skromnější je památník války ve Vietnamu. Rovněž se nachází na dolním Manhattanu a tvoří ho jen malá kašna, záhony s květinami a několik laviček.



Johna Lennona, zavražděného v New Yorku v r. 1980, připomíná v Central Parku zóna ticha Strawberry Fields, pojmenovaná podle jeho písně Strawberry Fields Forever, na zemi je pak mozaika s textem názvu jeho další známé písně Imagine.


16. května 2012

Paul Gauguin: ESSAIS D'ART LIBRE

Zuzana
(volný překlad z angličtiny)

V mém žlutém pokoji stojí slunečnice s purpurovýma očima na žlutém pozadí; koupají své stonky ve žluté váze na žlutém stole. V rohu obrazu je podpis malíře: Vincent. A žluté slunce prostupuje skrze žluté záclony a zaplavuje můj pokoj zlatem. A ráno před tím, než vstanu z postele, představuji si, jak krásně tohle všechno voní.

Oh ano! On miloval žlutou, ten dobrý Vincent, ten malíř z Holandska; záblesky slunce uklidňovaly jeho duši, která odmítala mlhu a potřebovala teplo.

Když jsme byli spolu v Arles, oba cvoci, vedoucí konstantní válku o krásu barvy - já, já jsem měl rád červenou; kde najít tu perfektní rumělku? On udělal šmouhu svým nejžlutějším štětcem na stěnu a ta náhle zfialkověla:

Je suis Saint Esprit.

Je suis sain d'esprit!

V mém žlutém pokoji je malé fialkové zátiší: dvě obrovské boty, ochozené, deformované. Vincentovy boty. Když byly nové, Vincent si je jednoho rána obul, aby se vydal na pěší cestu z Holandska do Belgie. Mladý kazatel (zrovna ukončil teologická studia, aby se stal, zrovna jako jeho otec, duchovním) se vydal na cestu za horníky, které nazýval bratry - bezmocné, o nichž čítal v Bibli, utlačované pro luxus mocných.

Na rozdíl od učení svých instruktorů - moudrý "Dutchmen" Vincent věřil v Ježíše, který miloval chudé; jeho duše, neustále naplněna dobročinností, toužila utěšovat, obětovat se, pomáhat slabším, potírat silné a mocné. Rozhodně, určitě, Vincent byl šílenec.

Jeho učení Bible v dolech prospívalo, jak já věřím, horníkům dole, ale bylo nepříjemné autoritám nahoře, nad zemí. Byl rychle odvolán, propuštěn, rodinná rada ho uznala za blázna a navrhla odpočinek v sanatoriu. Jen díky bratrovi, jenž se jmenoval Theo, k tomu nedošlo.

Jednoho dne byl důl zaplaven chromově žlutou, nelítostným, zuřivým ohněm, mocným dynamitem, který nikdy neselže, v dole, plném lidských bytostí, které se plazily a hemžily ve špinavém uhlí, daleko od života, daleko od lidí, bez rouhání, bez stížností.

Jednu z těch bytostí, strašlivě zohavenou, se spálenou tváří, Vincent vynesl a zachránil. Doktor důlní společnosti prohlásil: "Bylo by pošetilé se k němu připojit, cena ošetřování těch lidí je příliš vysoká."

Ten, jehož označili za šílence, dohlížel čtyřicet dní u postele umírajícího muže. Zabraňoval, aby se vzduch dostal do jeho ran a zaplatil všechny léky. Mluvil k němu jako kněz, poskytující útěchu. Byl přece blázen.

Práce šílence pomohla umírajícímu křesťanovi přežít. Když se zraněný muž, konečně zachráněný, vrátil znovu do dolů, aby pokračoval v práci, mohli jste vidět - jak řekl Vincent - hlavu mučedníka Ježíše se svatozáří na čele a s rozeklanou trnovou korunou - rudé strupy na špinavém žlutém čele horníka.

A já....já jsem ho - Vincenta - namaloval, jak máznul svým žlutým štětcem na náhle zfialkověvší stěnu:

I am the Holy Spirit,

......sound of Spirit.

Rozhodně, ten muž byl blázen.

("Still Lifes", January 1894)

13. května 2012

Vídeň (1) - setkání s Eltonem Johnem

Protože pop music poslouchám spíše výjimečně, písně Eltona Johna jsem nevyhledával a znal ho jen z náhodných záběrů a na nich se mně vždy zdál divný jeho účes, jakoby nosil paruku. První a poslední písní, která se mně od něj líbí, je Sorry Seems to Be the Hardest Word. Vlastně jsem ji ani neznal, nejdříve jsem ji slyšel na Slunečném pobřeží v Bulharsku od dvojice barových hudebníků, a protože ti ji představili jako píseň Eltona Johna, dodatečně jsem ji pak našel na YouTube. A to také dalo odpověď, jak je to s jeho vlasy.


Elton John se zřejmě umí dobře komerčně prodat, v případě písně Candle in the Wind, krátce poté, kdy se při autohavárii zabila princezna Diana, mně to přišlo vysloveně trapné.
Pružně se také svezl na vlně popularity chlapeckých skupin (Backstreet Boys, Boyzone, …), která v podobě Luneticu pronikla i k nám, a skladbu Sorry Seems to Be the Hardest Word oprášil a ve vlastní cover verzi nazpíval společně se skupinou Blue.
I když tedy Eltona Johna v oblibě nemám, při mém měsíčním pobytu ve Vídni na TU Wien v r. 2002 mě zlákaly všudypřítomné reklamy na charitativní akci boje proti AIDS, kde měl vystoupit jako hlavní hvězda večera. Vzhledem k jeho homosexualitě a vyššímu výskytu AIDS v této komunitě jeho účast slibovala pohled znalce. Mě však daleko více než téma AIDS zajímalo jeho hudební vystoupení, nikdy jsem totiž žádnou světovou hvězdu živě neviděl. Akce se konala v parčíku před vídeňskou radnicí a vstup na ni byl volný. (Fotografie radnice je z pozdější doby (ve Vídni jsem byl tolikrát, že bych tam mohl dělat průvodce), tehdy jsem totiž digitální fotoaparát ještě neměl.)



Protože prostranství před radnicí je poměrně malé, bylo podle očekávání zcela zaplněné a prodrat se k podiu bylo nemožné. Byl jsem tam asi od 18 hod a poslechl si spoustu nezáživných vystoupení mně neznámých umělců, které uváděl jeden travestita a přitom se "vtipně" pitvořil. Čekání v tlačenici bylo úmorné, Elton John se totiž ukázal asi až po 5 hodinách. Mnozí to mezitím vzdali, a tak se mně podařilo posunout k pódiu a mohl se těšit na věci příští. Za velkého aplausu se zpěvák konečně objevil a řečnil pak nejméně půl hodiny, zmiňoval známá fakta, že nejvíce je AIDS rozšířeno v chudých afrických zemích, a proto je třeba jim poskytnout humanitární pomoc, šířit tam osvětu o nutnosti používat kondom atd. Když se vypovídal, myslel jsem, že zazpívá nějakou píseň. K tomu však nedošlo. I když jej dav po odchodu z pódia vyvolával, umělec se už neobjevil. Alespoň, že jsem ještě stihl půlnoční metro do mého bydliště na okraji Vídně.

8. května 2012

Allen Ginsberg and the Beats

V r. 1955, kdy Allen Ginsberg měl představení v "Six Gallery reading" v San Francisku, byl to nepublikovaný básník, kterému táhlo na třicítku a měl nepříjemný pocit, že mu čas utíká před očima.
Zuzana

Básník Gary Snyder předpověděl, že ta noc se stane "poetickou bombou". Měl pravdu, Ginsbergova báseň Howl byla magicky epická - emocionálně a sexuálně explicitní a mluvila o úzkostech generace atomového věku. A rychle odstartovala revoluci opozice proti stávající, zavedené kultuře. Autor byl uvítán jako hlas dnes všem známé Beat Generation. Asi šest měsíců po 'Six Gallery reading' Ginsberg napsal ve svém časopise: "Jsem největší americký básník. " Potom ale (pro sebe velmi typicky) dodal: "Jack je větší." Psal o Jacku Kerouacovi a 'nabitý' vztah mezi Kerouacem, Ginsbergem a Neal Cassadym byl fikcionalizován ve slavné Kerouacově novele On the Road. Mimochodem, po přečtení knihy si dost lidí pro sebe přizpůsobilo a 'vytvarovalo' představu o zmíněných charakterech a snažili se napodobit jejich styl, což můžeme číst v některých literárních pokusech dodnes.

Básník Michael McClure napsal, že v básni Howl jsou 'lidský hlas i lidské tělo vrženy proti americké tvrdé stěně, její armádě, námořnictvu, akademiím, institucím, vlastnickým systémům a moc podporujícím základnám'. To znělo nebezpečně. Jistěže - Kerouacův pokřik v Six Gallery reading "Go!Go!Go!" zněl exstaticky. A v padesátých letech toto asi pro některé znělo skoro zločinecky, takže věc skončila u soudu, kde bylo vzneseno obvinění proti nakladateli Lawrenci Ferlinghettimu. Obvinění bylo založeno na homosexuálním (prý obscénním) obsahu básně. Skupiny kritiku a editorů svědčily u soudu a obhajovaly literární hodnotu básně. Soudce Clayton W Horn nakonec rozhodl, že báseň není obscénní. "Autor by měl být pravdivý v zacházení se svým subjektem a mělo by mu být povoleno vyjádřit svoje myšlenky a nápady svými vlastními slovy." (Pro srovnání - slyšeli jsme, jak dopadl Ginsberg v komunistickém Československu a to bylo, tuším, v šedesátých letech spějícím k obrodnému procesu. Hledala jsem na webu, ale o vyhoštění se mi nepodařilo najít vůbec nic, takže, bohužel, nemohu uvést dobu, kdy se to stalo, ani přibližně.)

Povyk kolem soudu udělal z Ginsberga v očích publika radikální figuru. Bohužel se už tolik nemluvilo o jeho neobyčejné velkorysosti, i když ta s jeho senzitivní radikalitou přímo souvisela: přátelé si vzpomínají, že když ležel v r. 1997 na smrtelné posteli, staral se hlavně o to, aby jeho peníze byly rozdány těm, kdo je potřebovali. Radikální senzitivita šla ruku v ruce s dobrou a laskavou duší. Ginsbergův zápal a úsilí dávat lidi dohromady se traduje dodnes - nikdo, kdo ho znal, nemůže nezmínit množství jmen a přátelských vztahů.

Joyce Johnson, spisovatelka a editorka, která potkala Ginsberga, když mu bylo 16 let, o něm mluví v superlativech. Ginsberg ji seznámil s Kerouacem a jeho prostřednictvím nakonec vznikl vztah, který Kerouac nazýval největší láskou svého života. Její memoáry o Kerouacovi zvané Minor Characters vyhrály cenu National Book Critics Circle v r. 1983.

Johnson říká: "Tuším, že poprvé jsem slyšela Allenovu báseň Howl v zimě r. 1957 v malé kavárničce v East Village na Manhattanu. Byl strhující a perfektně se mu dařilo udržet intimní vztah s publikem. Časem se stala z básně elegie, ale v době, kdy byla nová, byla obžalobou všeho, co bylo špatné. Byla to rozhněvaná, vášnivá báseň a já jsem měla vždycky ráda jeho hlas. Byl to v podstatě jemný hlas, ale byl schopen ho modulovat mnoha různými způsoby. Taky mi hodně vyprávěl o Jackovi (Kerouacovi), a to tak zajímavě, že jsem si přála se s ním seznámit. Jednu noc jsem byla u Allena na návštěvě, náhle zazvonil telefon a Allen mi řekl: 'Někdo s tebou chce mluvit.' A předal mně telefon. Jack řekl: 'Ahoj, slyším tě velice dobře a jestli se chceš se mnou setkat, jsem za barem v Howard Jonsons a mám na sobě červeně-černou kostkovanou košili.' Zbytek je historie." Když Kerouacovi vyšla "On The Road", Allen byl v Paříži. Věřím, že kdyby Allen byl u vydání knihy přítomen, Jack by měl z vydání mnohem větší radost. Allen uměl jednat s médii a samozřejmě by byl také rád ve světle reflektorů. Měl přirozený smysl prosazovat se. Věčně pobíhal po městě po různých nakladatelstvích a zkoušel publikovat svoji práci a práci svých přátel. Stal se veřejnou, známou, slavnou figurou, ale vždycky byl mezi lidmi, nikdy se od nikoho nedistancoval, vždycky byl dosažitelný. Zažil a přežil děsivé okolnosti jako dítě a snažil se zvládat svoji sexuální identitu v době, kdy to bylo extrémně obtížné. Snadno mohl zaniknout, ale bylo v něm něco neobyčejně silného, co ho drželo a pomáhalo mu pokračovat. Myslím na jeho mimořádnou inteligenci a opravdovou velkorysost ducha. Kdykoliv byla od jeho smrti politická situace rozložena a vyvolávala úzkosti, moc jsem postrádala Allenův hlas. Napsal by o tom báseň. To nikdo jiný neumí. Nikdo není jako Allen."

John Cassady, syn Neal a Carolyn Cassady, je hudebník, který vyrostl kolem Ginsberga a zůstal jeho přítelem celý život:

"Měl jsem ho za druhého otce, ale byl to spíš strýc. Vzpomínám si na rok 1964, Beatles právě dorazili do Ameriky a já jsem měl 14 let a byl jsem jejich velkým obdivovatelem. Bydlel jsem se svými rodiči v našem domě v Californii a Jack Kerouac a Allen (Ginsberg) byli tady často. Takže jsem měl docela zajímavé dětství, jak si jistě dovedete představit. Seděl jsem naproti Allenovi u kávového stolku, on čte noviny, kouká se na mne konspirativně a říká: 'Beatles kouřili pot?' Já jsem se zeptal: 'Co je to pot?' A Allen na to: 'Co mi to kladeš za otázky? Co tím chceš říct, že nevíš, co je to pot? Já ti tu čtu, že Allan Ginsberg a Bob Dylan přemluvili Beatles, aby se dali v hotelovém pokoji po Ed Sullivanově představení na marihuanu - kolik dětí si myslíš má tu čest slyšet takovou ohromující story?' V r. 1973 moje matka pořádala velkou party. Allen se objevil se sádrou na pravé noze a přišel o berlích. Zeptal jsem se, co se přihodilo, on na mě mrknul, pokýval hlavou a řekl: 'Chasin woman'. Měl obrovský smysl pro humor a byl to chytrý chlap. Když se ukázala na té party policie, (auta byla zaparkovaná nahoře a dole na ulici na jeden a půl kilometru), policajti uviděli Allena a požádali ho o autogram. Ti policajti byli jeho fanoušci! No tak je to skvělej svět nebo není? Allen byl vždycky moc laskavý a opravdu jemná duše, nikdy nebyl sobecký. To jest až do posledního roku, kdy jsem si uvědomil, že byl rocková hvězda, tedy pokud mohu věřit literatuře." ;)

Steven Taylor, hudebník, který byl Ginsbergovým přítelem a spolupracovníkem po 20 let:

"Bylo mi dvacet, když jsem ho potkal a všechno na něm bylo strašně zvláštní, kromě umění. Neměl jsem zkušenosti s homosexuály, nebo ruskými židy, či s brlohy ve východní bohémské čtvrti: to bylo všechno pro mě nové. Přišel jsem do jeho domu a on řekl: 'Udělejme si oběd.' Vyprázdnil na stůl celý obsah ledničky. Takže oběd se sestával z vařených vajec ze včerejška, nějaké rýže, čínského zelí, kaviáru a kyselé smetany. Ginsberg byl starší než můj otec, ale mluvil jako já. Moje generace věřila, že si pro sebe vymyslela zmixovaný pouliční žargon, ale on byl ve skutečnosti ten originální beatnik. Strašně moc jsem se od něj dověděl. Ztratil matku, ale našel Kerouaca a podnikali spolu velké věci, což byla ve skutečnosti náhrada za ztráty, které v životě utrpěl. Nemohli být jenom obyčejní spisovatelé, muselo to být přímo zemětřesení, velké jako vesmír. A to je důvod, proč každého přemlouval, aby ho publikoval. První věc, kterou udělal, kdykoliv kamkoliv přijel, že vzal telefonní seznam a volal každého, aby mu oznámil: ' Jsem tady. Co se děje?' Byl rád slavným. Američani takovým lidem říkají 'starfucker', někdo, kdo je opravdu rád ve společnosti slavných lidí - a on byl opravdový 'starfucker'. A přiznával to s velkou dávkou smyslu pro humor. Vždycky jsem pociťoval obrovskou velkorysost, která z něj přímo vyzařovala. Jsem s ním každý den, slyším jeho hlas, cítím, že žije ve mně. Měl velký vliv na spoustu lidí."

Anne Waldman, básnířka a jeho přítelkyně, vůči níž se Ginsberg cítil být 'spirituálním manželem' a která se s ním přátelila až do jeho smrti v 1997, s Ginsbergem studovala na Naropa University, což je budhisty inspirovaná liberální umělecká škola:
"Cítila jsem, že jsme na jedné lodi, že stojíme o stejné věci, které jsme našli v té škole, která doslova kvetla. Takže ano, on byl můj spirituální manžel a Naropa byla naše dítě. Někteří lidi ho viděli jako egomaniaka, ale myslím, že v tom bylo hodně žárlivosti, protože měl tolik pozornosti a prostoru. Ale já se na to dívám tak, že to nechtěl sám pro sebe, že se snažil, aby se prosadili všichni jeho přátelé, spousta jeho přátel. Byl ohromně loajální ke svým přátelům, bojoval za ně a byl vlastně jejich 'rodina'. Když umíral, přál si podpořit (i finančně) každého, kdo to potřeboval. Naše poslední konverzace byla na téma starání se o lidi. Řekl: We have this job to wake up the world to itself."

5. května 2012

Vysoké Tatry (2) - Priečne sedlo

V letech 2003-2008 jsme o prázdninách vždy jeden týden trávili ve Vysokých Tatrách. Počasí je tam velmi nestálé a ať jsme dovolenou volili začátkem července nebo koncem srpna, minimálně 2-3 dny propršely a horské štíty jen chvílemi vykoukly z mlhy. Jeden rok jsme vůbec neměli štěstí. V námi zvoleném týdnu pršelo každý den. Šplhat na štíty nemělo smysl, stejně bychom nic neviděli, a tak jsme se značným sebezapřením do odjezdu zvládli jen dvě túry přes sedla: 1. ze Štrbského Plesa (1355 m n. m.), Mlynickou dolinu, Bystrou lávku (2300) do Furkotské doliny a zpět na Štrbské Pleso; 2. z Tatranské Lomnice (850) k Zelenému plesu a přes Sedlo pod Svišťovkou s krátkou odbočkou na Velkou Svišťovku (2037) a odtud na Skalnaté pleso. Na druhé túře jsme v poryvech větru promokli na kůži, aby toho nebylo málo, při stoupání k sedlu navíc začalo sněžit a nakonec padaly kroupy. V den odjezdu se konečně počasí umoudřilo. I když jsme znechuceni z nepovedené dovolené měli v plánu odjet hned ráno, pohled na modrou oblohu nás zviklal. Zubačkou jsme vyjeli na Hrebienok (1280), že se trochu rozhlédneme a pak zajdeme na oběd. Jenže počasí s ideálním výhledem na masiv Lomnického štítu (mírně vpravo od budovy) a skalnatou část Slavkovského štítu (vlevo nad střechou) přímo svádělo k výšlapu.



Zvolili jsme trasu Malou Studenou dolinou k Téryho chatě (2015), což je podle značek 2,5 hod cesty. Počasí bylo stále nádherné a otázkou bylo, co dál. Jít stejnou cestou zpět je na túrách ta nejméně zajímavá věc a nabízely se už jen dvě možnosti - přes Sedielko (2378, nejvýše položené sedlo ve Vysokých Tatrách) dojít do Tatranské Javoriny, která je u polských hranic, to by však znamenalo pak jet autobusem do Tatranské Lomnice a kdo ví, jak dlouho bychom tam museli čekat; druhou (a zajímavější) možnou trasou bylo vydat se přes Priečne sedlo (2352) ke Zbojnické chatě a odtud klesáním zpět na Hrebienok.


Cestu do Tatranské Javoriny (ze Starého Smokovce) jsem už kdysi absolvoval a nejpozoruhodnější je na ní značná délka. K překonání Priečného sedla jsem rodinu už několikrát předtím marně přemlouval, odrazoval je text v průvodci, kde se psalo o mimořádně náročné túře, kdy se snad 200 m vzhůru šplhá po řetězech, i v létě tam ještě leží sníh a místy se jde po suti. Teď však bylo na dosah, přesněji od Teryho chaty 1,5 hod, ze sedla další 1,5 hod ke Zbojnické chatě (1960) a odtud 2,5 hod na Hrebienok. Byl jsem pro to, abychom se podívali k výstupové stěně, a když to bude vypadat hrozivě, že se vrátíme. Od Téryho chaty se nejdříve stoupá asi 100 m vzhůru, pak se zase sleze dolů a kolem malých jezírek se konečně dospěje ke stěně pod Priečnym sedlem. Cesta mezi chatami je povolena jen v jednom směru (od Téryho ke Zbojnické), protože vyhýbat se na řetězu by bylo dost nebezpečné. Ve skutečnosti to však mnozí turisté buď nevědí anebo nedodržují, případně někteří se zaleknou a po několika desítkách metrů se raději vrací. Výsledkem je, že lidé se na řetězech houpají jak opice na liánách a složitě přeručkovávají při vyhýbání se s "kolemjdoucími".



Výstup jsme však zvládli bez problémů, nejhorší asi byl až sestup sutí za sedlem vedoucí ke Zbojnické chatě. Je trochu vidět na předposledním snímku. Na posledním je terasa u Zbojnické chaty, za jejíž hranou je táhlé klesání Velkou Studenou dolinou na Hrebienok. Při cestě od Hrebienku ke Zbojnické chatě není cílové místo (na rozdíl od trasy k Téryho chatě) vidět dříve, než přelezeme hranu terasy. Proto se zdá cesta tímto směrem nekonečná.




Po návratu jsme ještě v Tatranské Lomnici zašli na večeři a vydali se k domovu. Na společných cestách vždy řídím, i když mnohem více auto využívá manželka (jezdí s ním denně do práce). Dojel jsem na hraniční přechod v Makově a pak měl pocit, že za volantem usnu. Těch 8 hodin v nohách, stres z adrenalinové túry a pocit zodpovědnosti z možného zranění, když jsem si trasu vymohl, a snad i trochu úpal z horka mě zmohly. Manželka nás pak dovezla domů, byla tehdy naším nejsilnějším článkem.

3. května 2012

Mizení včel a pesticidy

Vracím se po nějaké době k dlouho diskutovanému úbytku a mizení včel všude po světě.
Zuzana

Téma bylo několikrát diskutováno na Neviditelném psu a reakce na nové poznatky o příčinách úbytku včel byly až agresivně nesouhlasné. Znovu zdůrazňuji, že nevydávám výsledky nových výzkumů a předpokladů za jedinou a nezvratitelnou pravdu. Jedná se o pouhá oznámení o nových výzkumech a následných debatách.

Jak ukazují poslední studie, další nová generace pesticidů eventuálně může způsobovat mizení včel (nejen) v Británii. Podle výzkumníků, chemikálie, běžně užívané na farmách a v zahradních centrech, napadají centrální systémy hmyzu a způsobují, že kolonie včel jsou daleko méně odolné nemocem a škůdcům. Tvrzení, které se objevilo v nepublikované studii, prováděné US Department of Agriculture and Research Laboratory, podporuje předchozí důkazy, že pesticidy jsou přinejmenším částečně odpovědné za záhadné ubývání nejoblíbenějšího a nejužitečnějšího hmyzu.

Přední US odborník na včely varuje před negativním působením nových pesticidů, které způsobují, že včeličky ztrácejí odolnost vůči nemocem. Ochránci přírody volají po dalším výzkumu, jenž by eventuálně dal do přímé souvislosti chemikálie a kolaps kolonií včel všude po světě. Vědci jsou prý nad mizením včel v Británii doslova bezradní. Od r. 1980 se počet včel snížil na polovinu.

Nová studie, vedená včelařským předním expertem Dr. Jeffrey Pettisem, shledala, že pravidelné vystavení včel druhům pesticidů, nazývaných neo-nicotinoids, způsobuje oslabování včel a jejich zranitelnost vůči infekcím, a to i v tak malých dávkách, že se téměř nedají ve včelách nalézt.

Neo-nicotinoidy, které se začaly používat v r. 1990, se nacházejí v každé části jednotlivé rostliny, včetně pylu a nektaru. Měly tehdy nahradit kontroverzní fosfáty, protože neo-nicotinoidy se nejevily tak škodlivé savcům a lidem. Jsou užívány na olejnatou řepku, cukrovku a na zahradní rostliny. US výzkum má být teprve publikován, ale je diskutován v novém dokumentárním filmu "The Strange Disappearance of The Bees".

Americká studie údajně dokazuje, že dokonce i v tak malém množství, které už nelze v těle včel najít, mají tyto substance negativní vliv na jejich zdraví. Britové jsou samozřejmě zvědaví, co je příčinou mizení včel, motýlů a čmeláků v Británii. A poslední výzkum je jen dalším možným dokladem toho, že pesticidy jsou pravděpodobnou příčinou. Družstva v obavách z neo-nicotinoidů údajně zakázala používat tyto pesticidy na UK farmách.

Bayer - německý chemický gigant, jenž vyrábí neo-nicotinoidy užívané v Evropě - trvá na tom, že jejich produkty včely nezraňují. Jejich mluvčí řekl, že je těžké reagovat na nepublikované studie, neboť Bayer nezná metody, které výzkumníci užívali. Bayerův mluvčí dodal, že si je sice jist zajímavostí některých efektů, které Dr. Pettis nalezl ve své laboratoři, ale důležité pro Bayera je prý to, co se nachází a děje v terénu. A Bayer prý nenachází a nevidí, že by v terénu ke zmíněným efektům docházelo. Zdůraznil, že včely jsou velmi důležité pro BayerCropScience a jsou si této důležitosti velmi dobře vědomi.
Včely jsou pro britské farmáře nezbytné a přinášejí do britské ekonomiky 200 milionů liber opylováním úrody na zahradách a pozemcích.

Aktuální článek

Claude Lorrain - ideální krajiny klasicismu

Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée , patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu , směru, který následoval po temném ...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)